Knižní blog

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) bývá pravidelným hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila další díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária tentokrát hovořila o Janu Křtiteli v Novém zákoně. Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám jej nabízíme zde v českém přepisu.

Jan Křtitel dostává prostor v každém ze čtyř kanonických evangelií. Na první pohled by se proto mohlo zdát, že není nic snadnějšího než nastínit portrét této výrazné osoby z Judské pouště. Kdo je tedy Jan Křtitel? Všichni čtyři evangelisté se shodují v tom, že Jan křtil u řeky Jordánu a přicházely k němu zástupy ze všech končin země. Jan podle všech čtyř evangelií vydával jasné svědectví o přípravném charakteru svého působení. Nestrhával pozornost na sebe. Zdůrazňoval, že jen připravuje příchod někoho většího. Synoptici i evangelista Jan také prozrazují, že Jan Křtitel měl učedníky. A podle údajů ze synoptických evangelií měli Janovi učedníci ve zvyku se postit.

Obr. 1: Pietro Perugino: Kristův křest (15. stol.)

Marek, Matouš i Lukáš rovněž shodně uvádějí, že Jana dal uvěznit Herodes, ale pouze Marek a Matouš věnují pozornost okolnostem Janovy popravy. Ti samí evangelisté (Marek a Matouš) poskytují informace o Janových stravovacích návycích a stylu oblékání. Tyto detaily u čtenáře evokují starozákonní postavu proroka Eliáše. Vlastně i Janův tragický konflikt s vládnoucí mocí vykazuje společné rysy s Eliášovým údělem.

Matouš a Lukáš zase blíže odkrývají obsah Janova kázání. Rozhodně nešetřil tvrdými slovy. Ti dva samí evangelisté ale zároveň Jana nešetří, když prozrazují, že i jeho duchovní zrak na chvíli zastřel stín pochybností, když za Ježíšem poslal své učedníky s otázkou: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,3; Lk 7,19).

Zdá se, že portrét Jana Křtitele už by mohl být hotový. Asketa z pouště, který si svým politicky nekorektním vystupováním vysloužil tragický konec. Tento Křtitel z Judské pouště tedy jistě zasluhuje respekt. Sotva však bude inspirací či povzbuzením pro někoho z dnešní doby. Je to ale skutečně všechno, co o Janovi Písmo říká?

Každé ze čtyř evangelií prozrazují o Janu Křtiteli ještě nějakou skutečnost, která se v ostatních nenachází.

Evangelista Marek jakoby mimochodem poznamenává, že ačkoli byl Herodes z Janových slov na rozpacích, rád jej poslouchal (srov. Mk 6,20). Jan tedy podle všeho vystupoval „na úrovni“. To, o čem mluvil, muselo být obsažné a podnětné, když jeho argumenty zaujaly pozornost bezcharakterního mocnáře.

Evangelista Matouš jako jediný poukazuje na Janovu zdráhavost, když Ježíš přišel, aby se od něho dal pokřtít (srov. Mt 3,14). Zjevně mu nechybí nejen pokora, ale ani intuice a moudrost.

Lukáš zase vkládá jednomu z Ježíšových učedníků do úst prosbu: „Pane, nauč nás modlit se, jako Jan naučil své učedníky“ (Lk 11,1). Jan tedy musel být i mužem modlitby. Navíc je to právě evangelista Lukáš, kdo věnuje celou kapitolu událostem okolo Janova narození. Pocházel z kněžského rodu, tj. z velmi dobrých poměrů. Jako Zachariášův prvorozený a jediný syn měl jisté místo ve službách jeruzalémského chrámu. Prokázal tedy obdivuhodnou odvahu, když navzdory všem očekáváním dokázal ignorovat vyhlídky na společensky oceňovanou pozici a odejít do pouště naplnit své poslání.

Podle Janova evangelia Křtitel na Ježíše jasně ukazuje: „Hle, beránek Boží!“ (Jan 1,29.36). S vnitřním pokojem nechává odejít své učedníky za Ježíšem.  Označuje se za Ženichova přítele a mluví o své dokonalé radosti z toho, že lidé jdou za Ježíšem (Jan 3,25-30). Jan tedy ani náhodou nevypadá jako frustrovaný a zatrpklý podivín, který si kompenzoval své sebevědomí mravokárným poučováním. Je to muž na svém místě.

V čem může být Jan Křtitel podle evangelií inspirací i pro člověka dnešní doby? Moudrost a rozhled, kvalitní osobní modlitba, odvaha stát si za svým přesvědčením a kráčet vytrvale za svým cílem, ale také schopnost poskytovat prostor pro působení jiných a autentická radost z jejich úspěchů – tyto Janovy charakterové rysy jsou aktuální a inspirující v každé době.

Obr. 2: Tizian: Svatý Jan Křtitel (16. stol.)

Víte, že letos slavíme již 30 let od doby, co jsme jako kongregace Dcer sv. Pavla, v České republice více známé jako nakladatelství a knihkupectví Paulínky, začaly působit v České republice? 

Co se za těch 30 let všechno událo? Namátkou vybíráme:

• komunita i redakce a sklad s distribučním centrem našel svou adresu na Novém Městě pražském (zažily jsme zde i velkou vodu v roce 2002);
• přišla první dvě místní povolání;
• podařilo se díky pozvání bratří františkánů otevřít nové knihkupectví u Panny Marie Sněžné; 
• vedle kamenného knihkupectví dobře funguje i on-line knihkupectví;
• zapojily jsme se do života místní církve, zvláště při práci s mládeží a s katechety; 
• vybraly a vydaly jsme pro vás více než 700 knih, které vám – jak doufáme – pomáhají na vaší duchovní cestě, inspirují vás a obohacují váš život;
• sestry misionářky tu zdomácněly natolik, že svým návštěvám vypravují o „naší Praze“;
• v modlitbě doprovázíme všechny, kteří nás o to žádají osobně nebo skrze formulář zde na webu, a také se modlíme za sdělovací prostředky.

A protože si vážíme vaší podpory, kterou nám celou tu dobu prokazujete, chceme vás obdarovat. Připravily jsme pro vás jubilejní nabídku z nakladatelství Paulínky, v níž najdete 30 vybraných titulů se slevou 30 %. Ať už máte rádi romány, duchovní literaturu nebo životní příběhy skutečných lidí, věříme, že si u nás vyberete. Stejně tak, pokud hledáte něco pro své menší i větší děti.

Tato jedinečná nabídka platí po dobu 30 dní od 8. listopadu do 8. prosince 2023 (tj. do dne našeho výročí). Zařadily jsme do ní letošní novinky i další oblíbené tituly z posledních let.

Potřebujete poradit s výběrem?

Dáváme vám 3 tipy pro dětské čtenáře a 3 tipy pro dospělé milovníky knih. K nim přidáváme odkazy do kategorií, kde na prvních místech najdete další vybrané tituly. 

3 tipy pro menší čtenáře:  

Podívejte se také, zda si vyberete v kategoriích Beletrie pro děti, kam jsme zařadily vánoční novinku První živý betlém, nebo v Beletrie pro mládež, ve které také nechybí další novinka, a to komiks Dobrodružství svatého Pavla.  

 3 tipy pro velké čtenáře:

Další tituly najdete v kategorii Beletrie pro dospělé, např. Jako laň na výšinách. Kdo má rád Svědectví, může se začíst hned do několika inspirujících životních příběhů, většina našich bestsellerů, jako jsou např. Mariino srdce zvítězí nebo pro mládež určený životopis Blahoslavený Carlo Acutis, je právě z této edice.

Hledáte pro sebe nebo vaše blízké duchovní povzbuzení?

Podívejte se, co nabízíme na téma Spiritualita, i zde najdete jednu novinku Neboj se… to se snadno řekne!. V části věnované Bibli a výkladům jsme vybraly takové tituly, které vás vedou k lepšímu porozumění Bible a umožnují učinit si z ní inspiraci pro každodenní modlitbu i běžný život. Ne náhodou je autorkou dvou z nich (Expedice Bible, Adventní kúra pro duši) biblistka Anna Mátiková, sestra z naší pražské komunity. Jako další titul nabízíme také novinku Žalmy v překladu Václava Renče, kterou jsme připravily v dárkovém vydání. 

Doufáme, že už máte vybráno! Teď už jen stačí kliknout a přidat do košíku. Budeme rády, když o této naší „jubilejní oslavě“ dáte vědět i svým přátelům. 

A především děkujeme za vaši podporu a modlitby. I my je potřebujeme!

Příhodný název drobné novény od Kateřiny Lachmanové 9 dní ruku v ruce s Terezií z Lisieux skvěle vystihuje mou nedávnou zkušenost s touto světicí. Docela dlouho mi toto dílko leželo v pokoji a čekalo na svůj příhodný okamžik. Ten nastal v situaci, která aktivovala mé rány z minulosti, kvůli nimž jsem poprosila jednoho kněze o přímluvu. On během modlitby zmínil právě Terezii, a tak jsem po návratu domů konečně vzala novénu do ruky s tím, že se ji za danou věc budu modlit. A ona tak začala mluvit do mého života.

Hned první den mě skutečně prorocky zasáhla přesně v tom, co jsem zrovna potřebovala postavit před oči: „Připomínej si častěji během dne pozvání žalmisty: ‚Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou‘ (Žl 34,6). Kdykoli budeš mít tendenci malomyslnět nad sebou, vědomě vykroč z inverze svého smutku, rozmrzelosti a sebevýčitek a postav se vzpřímeně pod slunce Boží lásky, pod Pánův milosrdný pohled…“ A pak každý další den jsem skutečně měla vícekrát pocit, že Terezie stojí vedle mě, bere mě za ruku a ukazuje vždycky nějak trefně a konkrétně na Boha: v pátek mi připomněla vzácnost Kristovy krve, která vytéká z jeho probodeného boku, a mohu ji přijmout a rozlévat na druhé, v sobotu zase Marii Magdalénu a její odvahu vrhnout se Ježíšovi do náručí kdykoli se dere o slovo zklamání. Dále mě Terezie vedla skrze tuto novénu k častějšímu se vracení do Boží přítomnosti v mém srdci, k přímluvě za druhé… Zkrátka díky této malé knížce jsem s ní mohla prožít těch devět dní opravdu ruku v ruce.

Jana S.

(redakčně upraveno podle příspěvku v časopise Effatha)

Nikdy by mě nenapadlo, že Stormie nebyla věřící od dětství. V jejích knihách o síle přímluvné modlitby lze totiž spatřit hlubokou víru a důvěru v Boha. Než potkala Ježíše, její život připomínal hrůznou cestu temným hvozdem. Z matkou týrané dívenky, která si v dospělosti prošla okultními praktikami, sobeckými vztahy, chtěnými potraty, drogovou a alkoholovou závislostí, pokusy o sebevraždu, pocity méněcennosti a nehodnosti lásky, se stala věrná manželka a starostlivá maminka dvou dětí, jež celý svůj život svěřila do Pánových rukou. Samozřejmě to nebylo ze dne na den, plného uzdravení se jí dostalo až po více než deseti letech. Stormie našla Boha pomocí společenství církve, které ji s láskou přijalo a léta se za ni modlilo. Její vroucí vztah k modlitbě pramení ze zkušenosti působení Boží moci a zakoušení Boží lásky a blízkosti.

Ve své autobiografii Z temnot ke světlu líčí autorka různá těžká a hluboká vnitřní (i psychická) zranění, jež měla za následek nechuť k životu a zoufalství. Kdyby jí Bůh neposlal do cesty křesťanské přátele, kteří ji doprovázeli na její cestě k uzdravení a osvobození, pravděpodobně by si vzala život. Stormie odpověděla na Ježíšovu výzvu k obrácení a přijala ho za svého Pána, v něj vložila všechnu svou důvěru. Aby v ní Bůh mohl působit, musela postupně opustit všechno, co ji v životě brzdilo, dokonce i nejbližší přátele. Byla velmi radikální. Ne každý člověk by to dokázal. S manželem pak založili modlitební skupinku, která funguje dodnes a za ty roky, co schází, vydala mnoho krásných duchovních plodů. Myslím si, že víra Stormie Omartianové je ryzí a upřímná. Brala bych jako výsadu, že nám dává nahlédnout do svého nitra prostřednictvím svých knih, kterých u nás vyšla už celá řada. 

Když zapátráme v paměti, jistě si vzpomeneme alespoň na jednu situaci, kdy jsme o sobě smýšleli podobným způsobem jako Stormie. Nejčastěji to bývá v období dospívání, nebo když něco hodně zkazíme. V autorčiných slovech vidím krásný příklad hodný následování. Kdykoli o sobě budeme pochybovat nebo nepřijímat sebe sama, svěřujme to Ježíši v modlitbě. On je nám vždy nablízku a zjevuje nám pravdu o nás samotných. Uzdravuje „každou nemoc a každou chorobu“, uzdravuje naše myšlenky a naše srdce. On zvítězil nad zlem jednou provždy a neustále nám to dokazuje. 

Autorka tohoto příspěvku je redaktorkou v nakladatelství Paulínky

Dostalo se k nám do redakce jedno pěkné zamyšlení řeholní sestry nad knihou Vypadlá z hnízda. To nás opět utvrdilo, že tato kniha není určena jen pro ženy-matky, jak by se třeba mohlo zdát.

 Vypadlá z hnízda aneb „Rozšiř stan svého srdce“ (Iz 54,2)

Když jsem otevírala tuto knihu, abych původně jen nahlédla, o čem je, netušila jsem, že mě strhne natolik, že ji jedním dechem přečtu za jednu cestu vlakem. Nemohla jsem se od ní odrhnout.

Autorka Clotilde Noël nám vypráví svou zkušenost s procesem adopce holčičky s Downovým syndromem poté, co měli s manželem už šest dětí. Nenutí nás, abychom dělali totéž, ani nemotivuje k obdivu. Je to ryze osobní, svěží a dynamické vyprávění o lidském srdci, které je uhnětené do Boží podoby, tedy široké a přijímající. Nezastaví se před žádnou překážkou, dokud milovaného a vytouženého človíčka nezíská, stejně jako náš Bůh. Je to svědectví o zralém mateřství a otcovství, nejen o tom tělesném, které je povoláno, aby přijímalo život a hojilo rány.

Svědectví o ženě, jež odpovídá na Boží pozvání přijmout do svého domácího hnízda človíčka s hendikepem, které je tak překvapující a jiné než ostatní. O ženě a muži, kteří si dovolí, nikoli okázale, udělat něco jiného, než je standard. O člověku, na kterém se uskutečnilo pozvání z 54. kapitoly proroka Izaiáše: „Rozšiř stan svého srdce“.

Jana Svobodová FMA

Den Země je svátek, který se každoročně slaví 22. dubna po celém světě. Jeho cílem je podpořit environmentální ochranu a udržitelnost rozvoje. Země nám byla svěřena do péče jako Boží dar a naše generace ji má chránit pro ty následující.

Papež František v roce 2015 vydal encykliku Laudato si’ (Buď chválen), která se zabývá ekologickými otázkami a přináší nové myšlenky a důležité aktuální výzvy týkající se ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje.

Adresáty této encykliky nebyli jen věřící, ale všichni lidé, kteří si váží naší planety a chtějí se podílet na její ochraně. Pokud mezi ně patříte, ale ještě jste si knihu nepřečetli, nabízíme vám ji ke stažení zdarma jako e-book, nebo si ji můžete zakoupit v našem e-shopu.

Chtěly jsme pro vás z encykliky vybrat nějaký "burcující" text. Nakonec jsme vybraly tak obyčejnou věc, jako je modlitba vděčnosti za dar jídla.

204. Aktuální situace světa „vzbuzuje pocit nestability a nejistoty, který zas plodí formy kolektivního egoismu“. Když se lidská osoba vztahuje pouze k sobě samé a izoluje se ve svém vědomí, jen roste v nenasytnosti. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Zdá se, že v této souvislosti nemá skutečnost žádné meze. (…)  

226. Mluvíme o postoji srdce, které všechno prožívá s pokojnou pozorností, které dovede být u někoho plně přítomné, aniž by přemýšlelo o tom, co bude následovat, které se odevzdává každé chvíli jako božskému daru, jenž se má prožívat naplno. Ježíš nás tomuto postoji učil, když nás vybízel hledět na polní lilie a na nebeské ptáky nebo když „pohlédl s láskou“ na hledajícího člověka (srov. Mk 10,21). On opravdu uměl být naplno přítomen u každé lidské bytosti a před každým stvořením, a tak nám ukázal cestu k překonávání chorobné úzkosti, která nás činí povrchními, agresivními a bezuzdnými konzumenty.  

227. Projevem tohoto postoje je schopnost zastavit se a děkovat Bohu před jídlem a po jídle. Navrhuji věřícím, aby se navrátili k tomuto cennému zvyku a hluboce ho prožívali. Chvíle dobrořečení – byť i velmi krátká – nám připomíná naši životní závislost na Bohu, umocňuje v nás smysl pro vděčnost za dary stvoření, je projevem vděčnosti vůči těm, kdo nám svou prací poskytují tato dobra, a upevňuje solidaritu s těmi nejpotřebnějšími.

Toto je dopis, který nám nedávno dorazil z Věznice Mírov. Ukazuje, že Bůh může být nalezen a vnímán v každém z nás, bez ohledu na to, kde se nacházíme a v jakých životních okolnostech žijeme.

Gregory Boyle: Kérky na srdci – recenze od pana R. (redakce zná celé jeho jméno, pravidelně si u nás knihy „objednává“)

V Bohu a s Bohem uvnitř nás se rodíme každý. Nemáme-li to štěstí a spočineme v dysfunkční rodině, je Bůh v nás potlačen do pozadí. Cesta našeho života pak nabere nesprávný směr. Ti, kdo v Los Angeles neměli to štěstí láskyplného zázemí, často končí v jednom z mnoha gangů, v jejichž počtu drží „město andělů“ celosvětový primát. Stávají se vyvrženci společnosti a na své další cestě jen bloudí a tápají.

Boží světlo si ale umí najít cestičku i do těch nejtemnějších zákoutí… A zazářilo skrze jezuitského kněze Gregoryho Boyla, jenž pro takové lidi založil pomocný program Homeboy Industries.

Kniha je přehlídkou mnoha silných příběhů členů gangů, kteří našli správnou cestu, byť ne každá ústí ve svém závěru ve šťastný konec.

Otec Gregory Boyle svým čtenářům barvitě zprostředkovává autentické prožití nejednoho osudu chlapců z podsvětí gangů. Knihu ocení široké spektrum čtenářů, nejen pracovníci v sociálních službách a pedagogové.

Pokud v lidech panují předsudky a tendence k automatickému škatulkování, pak tato kniha nejlépe vystihuje, že to není přístup, který si Bůh přeje, ale že projev sounáležitosti je tím nejvhodnějším lékem. My lidé k sobě totiž patříme: bez ohledu na náboženské vyznání, rasu a společenského postavení.

Soucit, láska, solidarita – tudy vede cesta k probuzení a rozvíjení Boha v každém zbloudilci na cestě jeho života…

Na Mírově 12. 9. 2022                          

Podařilo se nám zastihnout on-line autora Křížové cesty nejen za Ukrajinu otce Mychajla Ivanjaka a položit mu několik otázek. Pokud jste pozorní, jistě si všimnete, že na přiložené fotografii drží v ruce již naše české vydání. Fotografie je z komunity bratří paulínů ve Lvově, kam jsme několik českých výtisků zaslali. Naši bratři původní text vydali a sami nás na něj upozornili. Otec Mychajlo byl zrovna u bratří na návštěvě, když jsme s ním komunikovaly my z Prahy. 

***

Můžete se českým čtenářům trochu představit?

Jmenuji se Mychajlo Ivanjak. Pocházím ze západní Ukrajiny, z malebného pohoří Karpat. Jako dítě jsem zažil rozpad SSSR a obnovení ukrajinské nezávislosti. Slýchal jsem mnoho o podzemním životě ukrajinské řeckokatolické církve, o statečných mučednících pro víru, což mělo vliv na mé povolání. Již více než 20 let jsem redemptoristou, knězem misionářem.

V den napadení Ukrajiny Ruskem – 24. února 2022 – jsem byl zrovna v klášteře u chrámu Narození Panny Marie v Černihivu. Toto město leží na severu Ukrajiny, blízko hranic Ruska a Běloruska: ruská vojska touto oblastí procházela, když chtěla obsadit Kyjev. Město i okolí bylo silně bombardováno letadly. Byla to hrůza. V našem klášteře jsme měli sklep, kde se schovávaly děti a ženy, prakticky jsme tam žili až do dubna. Některým se podařilo utéct do různých evropských zemí, někteří tam s námi zůstali.

Byli jsme v obležení, bylo to těžké s dodávkami potravin, lidé neměli světlo ani teplo. Nejvíce nás ovšem znepokojovalo neustálé letecké bombardování, zejména v noci a v podvečer. Až před Velikonocemi se ruská vojska z okolí stáhla; samotné město se ubránilo. A pak jsme teprve byli svědky neskutečných hrůz, kterých se ruští vojáci dopustili při mučení civilistů v okolí. Nyní se Černihiv pomalu zotavuje. Válečné události tu ale zanechaly stopu na dlouhé generace. A válka trvá dál, rakety stále létají…

Jak vznikl text křížové cesty?

Křížovou cestu jsem napsal jedné březnové noci do mobilu. Slyšel jsem, jak se náš klášter otřásá dalším bombardováním.

Modlit se a zapisovat slova modlitby křížové cesty se mi v té chvíli stalo velkou vnitřní posilou, protože pro mne bylo velmi těžké dívat se na utrpení lidí, především dětí, a slyšet všudypřítomný pláč… Kam člověk dohlédl, viděl jen rozbité domy a pobíhající osamělá zvířata, která marně hledala ochranu.

Jak se proměnila Vaše kněžská služba za války?

V klášteře nás bylo v tu chvíli pět bratří redemptoristů. Vzhledem k tomu, že ve městě byl zničen rozvod vody, rozváželi jsme přeživším vodu. Lidem, kteří u nás zůstali, jsme poskytli duchovní a psychologickou podporu, také jsme jim vařili jídlo, pekli chléb a rozváželi potraviny po městě.

Máte nyní kontakt s věřícími, kteří museli opustit své rodiště?

V listopadu 2022 jsem na čas odjel za našimi krajany-uprchlíky na Island. Jsou sice v bezpečí, ale cítí smutek, protože museli opustit rodný dům, všechno, co měli, co vytvořili, a s malým kufříkem odejít ze svých domovů v Buči, Hostomelu, Chersonu, Mariupolu, Berďansku a v dalších ukrajinských městech. Jsou to rozbité rodiny… děti, které velmi touží po návratu domů.  Slavili jsme společně Vánoce, setkávali jsme se a modlili. Teď už jsem zase zpět na Ukrajině.

Při modlitbě Vaší křížové cesty mě nejvíce oslovilo 11. zastavení s prosbou, aby v srdcích napadeného národa zvítězila láska Kristova, a ne nenávist. To je zkušenost, jež se v různé míře týká kohokoli: každý si v sobě neseme nějakou spravedlivou bolest a nenávist vůči agresorovi, který však v případě národa dostává kolektivní tvář (i tohle známe z našich dějin). Kromě modlitby, máte k tomu ještě nějaký jiný komentář?

Mohu odpovědět slovy našeho zesnulého patriarchy Lubomyra Huzara († 2017):

„My tu dnes máme agresora – Rusko. Nebude snadné mu odpustit, protože se odmítá omluvit. Dnes se cítí být v právu, označuje nás za zločince, šílence a podobně. Přesto si však myslím, že s Boží pomocí nastane doba, kdy zdravé jádro ruského národa pozdvihne hlas a řekne: Dost!“ (z promluvy Vánoční svátky o míru a odpuštění, 2015).

A já k tomu dodávám slova apoštola Pavla z listu Římanům, že je stále třeba usilovat o toto: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).

Chcete něco vzkázat českým čtenářům, kteří se budou sami nebo ve farnostech modlit Vašimi slovy tuto křížovou cestu?

Moc děkuji obyvatelům České republiky za bratrskou pomoc Ukrajincům. Za vaše dobro a milosrdenství těm, kteří u vás našli útočiště, za vaši humanitární a vojenskou pomoc. Vaše milosrdenství se navždy zapsalo do našich srdcí.

Modlím se za vás!
Kéž přijde den vítězství nad zlem! Svoboda je ten největší dar, je drahá, ale budeme za ni bojovat až do konce!
Bůh nám všem pomáhej!
o. Mychajlo

Kniha Mariino srdce zvítězí je svědectvím vizionářky Mirjany, které se již více než 30 let zjevuje Panna Maria. Ač by čtenář mohl očekávat, že bude především zkoumat poselství Matky Boží, jež začala předávat vizionářům v Medžugorji, kniha je především svědectvím o životě Mirjany, o jejím úkolu „posla“ a všech peripetiích i velké naději, která tento neobvyklý úkol provází.

Autorka líčí svoje první setkání s Pannou Marií, svou velkou touhu se s ní znovu setkávat a růst v modlitbě, tak jak si to Matka Boží přeje. Líčí také své trápení a smutek, když zjevení přicházejí méně často, než by si přála. Mirjana popisuje tvrdé zacházení ze strany státní policie a šikaně tehdejšího režimu, které zjevení od počátku provází a zasahuje nejen ji, ale i její nejbližší.

Vizionáři musejí podstupovat výslechy u policie, vyšetření u odborníků, ale také píchání špendlíky a další nepříjemnosti při samotných zjeveních na Križevacu, kam se společně s nimi vypravují stovky a později i tisíce poutníků.

Kniha je svědectvím o pohnuté době, ve které se zjevení odehrávají. Nejprve odpor režimu vůči událostem v Medžugorji, později válka, jež vstoupí do života všech a způsobí strach a utrpení mnohých. V tom všem je životní příběh Mirjany svědectvím o velké odvaze a ochotě přijmout poselství Matky Boží a nechat se jimi vést.

Čtenářka Eva (47 let), konvertitka ze severních Čech

Toto je jedno z mnoha hodnocení, jež napsali ke knize čtenáři na našem e-shopu. O jiné se čtenářka podělila s námi osobně v e-mailu. Část z něj jsme vybraly k přiložené fotografii.

Na sociálních sítích se v několika skupinách již hojně diskutuje nad přínosem nedávno vydané knihy Emočně zdravá spiritualita.  

Pokud jste o knize doposud jen útržkovitě něco slyšeli a četli, následující recenze od Věry Kulišťákové, členky Komunity Blahoslavenství z Dolan, vám může napovědět více, například zda je ten správný čas, kdy se pustit do četby.

***

Na knize Petera Scazzera mě velmi oslovil způsob, jakým propojuje emoční a duchovní život a ukazuje jejich vzájemnou závislost. Na konkrétních příkladech z běžného lidského života demonstruje, jak nezralost v zacházení s přirozenými pocity, zvláště těmi negativními, které jsou vnitřní reakcí na situace a události, může zabránit růstu v duchovním životě. Zastavil-li se člověk ve svém vnitřním prožívání někde v adolescentním věku a neustále se točí kolem sebe sama, je iluzí domnívat se, že může růst v životě s Bohem.

Autor dává mnoho podnětů, jak v sobě rozpoznat vnitřní nezralost, a ukazuje cestu, jak se stát více autentický, více sám sebou, přijmout se ve svých slabostech a selháních, nechtít vše kontrolovat a mít ve své moci, dokázat čekat na Boží jednání v sobě i kolem sebe, jak získat pokoru srdce a pravdivou lásku vůči druhým. S růstem v emoční zralosti se v člověku zároveň stále více otevírá i schopnost jít hlouběji ve vztahu s Bohem.

Zaujaly mě mnohé příklady z autorova života, v nichž sám sebe v některých situacích sice ukazuje v nelichotivém světle, ale o to lépe může ilustrovat mechanismy, které objevil, i cestu, již nastiňuje. Přestože pochází z protestantského prostředí, je sympatické, že ve svém hledání pronikl hluboko i do katolické tradice, neměl zábrany nechat se v ní poučit a poklady, které zde nalezl, nabízí čtenářům.

Peter Scazzero se nebojí otevřít i náročná témata, jako např. „temná noc duše“, která svým vlastním podáním objasňuje novým a svěžím způsobem.

Knihu bych doporučila každému, kdo vnímá, že se v duchovním životě někde „zasekl“ nebo se cítí být tísněn svými emocemi, jako jsou pocity viny, hněvu, smutku nebo strachu, které jej obírají o radost, pokoj, lásku a naději. Každý, kdo touží být tím, jakým jej Bůh zamýšlel v celistvosti bytí jako těla a duše, najde v knize dostatek ukazatelů, kudy se za tímto ideálem vydat.

Děkujeme komunitě Blahoslavenství za recenzi.

Zamyšlení z knihy Maria, Matka učedníků Páně vybrané pro slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu (8. prosince)

Matka našeho Pána, jež byla již od svého početí uchráněna od poskvrny dědičné viny a od následků prvotního hříchu, vždycky důvěřovala Bohu Izraele a zcela se odevzdávala do jeho rukou. Maria nikdy nepochybovala o Bohu ani o jeho věrnosti daným příslibům, proto nemusela umrtvovat „starého člověka v sobě“, o němž mluví apoštol Pavel. A čtenář už tuší, kam mířím: Díky neposkvrněnému početí ji každý kontakt s tajemstvím Syna ihned proměňoval v něj. Každé její přilnutí ke Kristu znamenalo i přeměnu v Krista. Žádný jiný lidský tvor nepřilnul k tajemství Božího Syna jako jeho Matka a žádný jiný lidský tvor nebyl připodobněn Kristu již tady na zemi tak jako Maria. Na ni se víc než na kohokoli jiného vztahují slova Apoštola: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (srov. Gal 2,20).

To neznamená, že by byla Maria ušetřena jakékoli námahy. Přestože byla uchráněna následků prvotního hříchu, i její důvěra v Boha se musela postupně prohlubovat tím, jak se zblízka podílela na životě svého Syna. Musela růst v odevzdanosti a v kontemplativním tichu, až dospěla na vrchol Kalvárie. Úsilí, jež vynakládalo Mariino srdce, se naší lidské námaze podobá jen částečně. My musíme umírat sobě samým, abychom se odevzdali Bohu, zatímco ona jen musela růst v milosti, která už jí byla vlastní. Mariina přeměna v Krista je v dějinách spásy jedinečná díky zvláštnímu koloběhu milosti, který je patrný v tajemství Vtělení: Panna Maria ve svém lůně zformovala Kristovo tělo, ale tento věčný Syn ještě dřív, než byl počat, si jedinečným působením milosti zformoval Matku, která by jej byla hodna. Lze tedy tvrdit, že Maria je „matricí Krista“, kterou připravilo samo vtělené Slovo, ještě než přebývalo v jejím těle. Ona je Boží forma, již si přichystal sám Bůh. Díky tomuto koloběhu milosti bude platit až do skonání věků, že tam, kde je Maria, bude i její Syn a tam, kde je Syn, je i jeho Matka. Kdo nalezne Ježíše, nalezne Marii, a kdo nalezne Marii, potká Ježíše.

Maria byla uchráněna od dědičné viny při neposkvrněném početí, zatímco my jsme od této viny, způsobené pádem prarodičů, osvobozeni křtem. Tatáž „plnost milosti“, jíž byla obdarována Žena z Nazareta, je darována i nám. Marii je dána tato jedinečná milost odpuštění v předzvěsti jejího jedinečného poslání Matky Boží, zatímco nám se dostává téže milosti za účelem našeho posvěcení a přípravy na to, abychom se ve víře stali „matkami a otci“ pro druhé. V jednom i druhém případě lze rozeznat stejný vzorec. Bůh vždy dává milost vhledem k nějakému úkolu a poslání. On nerozdává soukromé dárky, nýbrž bohatství ke sdílení! Bez ohledu na životní období, v němž se ocitáme (ať jsme začátečníci, nebo pokročilí), na cestě křesťanského života se musíme ustavičně vracet k prvotní milosti, jejíž jméno je milosrdenství. Milosrdenství, které „trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí“ (takže i vůči Marii a vůči nám), se netýká jen počátku naší cesty, ale prozařuje celou naši existenci. Právě to nám umožňuje zůstat maličkými a neustále si připomínat, že bez milosrdenství nejsme nic a nic nezmůžeme.

Dogma o Neposkvrněné nejenže ilustruje náš křestní itinerář přeměny v Krista, ale nabízí se nám i jako životní styl, ukazuje nám, jak postupovat a k čemu směřovat. Všechno je vždycky pouhé „milosrdenství“: od začátku až do konce, v mládí i ve stáří. Vždyť i Mariina svatost spočívá v tom, že se v její průzračné duši zrcadlí Boží dobrota, kterou přijala v momentě svého početí, a to po všechny její pozemské dny. Zatímco u ní Boží milosrdenství od začátku až do konce působilo s lehkostí a bez překážek, jako když paprsek světla proniká čistým ovzduším, v našem případě se působení téhož milosrdenství musí projevovat i odpouštěním, jehož se nám pokaždé dostává ve „druhém křtu“ – svátostném smíření. Každý pokřtěný navždy zůstává příjemcem odpouštějící milosti, a to i tehdy, když dosáhne vrcholu mystického života; zůstává prostě milovaným hříšníkem, „odsouzeným, který už nezakouší žádné zahanbení“ (Jan Klimak, Nebeský žebřík, Stupeň pátý).

Citováno z knihy Giuseppeho Forlaie Maria, Matka učedníků Páně, vybráno ze s. 12–13 a 47–48.

Jistě znáte naše české Evangelium na každý den. A možná jste si v našem knihkupectví všimli, že jsme pro letošní rok nabízeli i jeho jazykovou mutaci v ukrajinštině. Toto vydání bylo součástí darovaných knih od našich bratří z Ukrajiny.

Když naši komunitu v létě navštívil o. Mariusz, posteskl si, že to jejich vydání je oproti našemu takové „tlusté“, protože se nepodařilo sehnat tenčí papír. Pak jsme ho potkaly v září a vyprávěl nám, že ten „tlustý“ papír byl součástí Boží prozřetelnosti.

 „Když jsem narukoval, chtěl jsem si vzít s sebou výtisk Evangelia, slova na každý den. Líbil se mi malý kapesní formát a že si v něm mohu číst každý den. Požádal jsem o něj tedy v našem farním kostele. Večer mi ho o. Andrej, náš farář, přinesl, ale protože v tu chvíli neměl žádný výtisk navíc, musel si ho od někoho dalšího vypůjčit. Knížečku jsem od začátku války nosil stále u sebe. Celkem osm měsíců. Tolik času už uplynulo…“

Jurij Bovt se dostal pod ruskou palbu a byl vážně zraněn. Zasáhla ho kulka, která mohla být smrtící, ale zastavila ji právě tato „tlustá“ knížka plná živého slova.  

Příběh nám vyprávěl a později zpracoval pro polské vydání Vatican News o. Mariusz Krawiec SSP.

V tomto příspěvku se dočtete, jaké hlavní přínosy v knize Milosrdná jizva objevila psycholožka Mgr. Terezie Pilátová Osecká, Ph.D., pro mladé lidi, jimž se ve své praxi věnuje.   

Už dlouho jsem tak moc nepřemýšlela jako nad touhle knihou. I když se mi moc dobře nečetla, musela jsem na některé pasáže pořád myslet a některé vnitřní dialogy a monology se mi samy od sebe spouštěly v hlavě.

Kniha popisuje téma, jež se týká čím dál většího počtu klientů, kteří se k nám obracejí s potřebou odborné psychologické pomoci. Příběh je příběhem mnoha jiných mladých lidí, není nijak neobvyklý nebo výjimečný. To, co je na knize jiné, je možnost hlouběji proniknout do taje sebepoškozování a možnosti zotavení.

Příběh hlavní hrdinky umožňuje poodhalit intimitu vztahu s démonem sebepoškozování, nesnaží se jej pouze mechanisticky popisovat a strhávat pozornost jen k projevu, jakým jej lze sledovat zvenčí. Autorka se nebojí zachytit hloubku a zároveň blízkost a intimitu toho, co se děje v duši zraněného člověka, kterému životní příběh ukrojil větší část jeho dětství a možnosti nerušeného dospívání. Na druhou stranu se nebojí ukázat, že někdy je potřeba věřit v zázraky. 

To, jak jsou v knize popsány vnitřní dialogy a monology zachycující zmatek, bolest, nejistotu a zároveň chladnou, přímou možnost úlevy v sebedestrukci, může být přínosem pro lidi, kteří často nejsou schopni o svém trápení ani mluvit, natož mu nějak aktivně vzdorovat a hledat jiné cesty a naději. Stejně tak jsou v knize strhujícím způsobem popsány niterné spirituální  prožitky, které v sobě nesou naději a možnost být sám k sobě milosrdný. 

Snad jedinou „výtku“ bych měla k některým postavám, které jsou v knize popsány příliš plochým způsobem a nedávají možnost nahlédnout na lidské vztahy reálně: je tam víc buď–anebo než v běžném životě, takže místy se mi zdál příběh trochu neuvěřitelný. 

Hlavní přínos knihy vidím v tom, že člověk s podobným trápením dostává možnost identifikovat se s trápením hrdinky a nemusí sám hledat ta těžká slova, kterými by vyjádřil to, co se v něm děje, a jak už z praxe víme, pojmenování a zveřejnění našich trápení je důležitým krokem na cestě ke klidu.  

 Mgr. Terezie Pilátová Osecká, Ph.D., psycholožka

Již osm let vydáváme pomůcku k setkávání se s Ježíšem Božím slově. Znáte ji jako Evangelium na každý den. Jsme rády, že se pro mnohé z vás stala i „evangelizační pomůckou“, kterou kupujete a doporučujete svým přátelům a blízkým.

Pokud jste knihou někdy listovali, jistě víte, že pod plným zněním evangelia z římskokatolické liturgie připadající na daný den najdete krátký podnět k rozjímání. V minulých letech se jich autorsky ujali například známý biblista P. Angelo Scarano nebo s. Anna Mátiková z naší pražské komunity, která o sobě dala vědět úspěšnou publikací Expedice Bible: Základní výbava a nedávno jí vyšla knížka Adventní kúra pro duši.  

Na rok 2023 jsme oslovili P. Karla Moravce, rektora duchovní správy na Hoře Matky Boží u Králík. Položily jsme mu několik otázek, díky nimž můžete nahlédnout pod roušku příprav těchto sice krátkých, zato však hutných textů. Například se dozvíte, jak se k této práci P. Karel dostal, jak dlouho dopředu musel text odevzdat, co bylo obtížné nebo jaký je jeho oblíbený Ježíšův výrok.

 Jaký jste měl pocit, když Vás sestry oslovily, zda byste se ujal podnětů k rozjímání na rok 2023?

S nabídkou spolupráce mě nejdříve oslovila telefonicky Katka Lachmanová. Vysvětloval jsem jí, že s psaním nemám zkušenosti. Po jejím přesvědčování jsem řekl, že to zkusím. Poté jsem dostal e-mail s výběrem textů a pokusil jsem se napsat několik rozjímání… Poté jsem s chvěním i obavou sestrám slíbil, že se do díla pustím.

 Jak jste si práci rozvrhl?

Část jsem psal na přelomu roku 2020 a 2021 a pak počátkem roku 2021. Na jaře a v létě bylo plno jiné práce. Vše jsem dokončoval v listopadu 2021. Prosinec byl na moje opravy a korekce, kdy jsem ještě něco přepsal nebo upravil.

Co Vám pomáhalo najít inspiraci pro Vaše rozjímání?

Snad to byla znalost evangelií a hledání, jak slovo Boží promlouvá do mého života i do života druhých lidí. Patří sem radostné objevy, ale i bolestné zkušenosti vlastní slabosti. A také vždy pomohla modlitba, respektive prosba (někdy dost naléhavá!): „Pane, co chceš lidem říct skrze toto své slovo?“

 Co Vám na psaní rozjímání dalo největší práci?

 Určitě nutnost neopakovat podobné komentáře u úryvků evangelií, která se čtou vícekrát do roka. Nutilo mě to číst evangelium a hledat ještě jinak, než jsem byl navyklý. Běžné komentáře obvykle rozvíjejí hlavní význam úryvku a tím ovlivní směr rozjímání. V aktuální situaci nás však může Boží slovo, když zachováme základní význam, doprovázet novým, nečekaným způsobem.

 Máte nějaký Ježíšův výrok raději než jiné?  

Nemám nic „nejoblíbenějšího“. Když promýšlím texty, tak hledám, jak konkrétní slovo promlouvá do života mně a jak by asi mohlo promlouvat k ostatním.  Snad příklad z poslední doby, kdy lidé rádi ukazují na ty, které by bylo třeba odsoudit, kamenovat. Připomínám sobě i druhým slova z 8. kapitoly evangelia podle svatého Jana. Před Ježíše přivedli cizoložnou ženu. On nejdříve mlčel a pak si od něj vyslechla slova: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“  Ale abychom to pochopili a přijali, musíme se i my ptát Ježíše, co na naši konkrétní situaci říká on. Postát chvíli před Ježíšovou tváří a naslouchat jeho mlčení… nebo si poslechnout jeho provokativní větu: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“

 Co byste chtěl vzkázat čtenářům, kteří budou Evangelium na každý den 2023 používat?

Ať se učí číst evangelium jako radostnou zvěst a hledají, jak Boží slovo promlouvá do konkrétního dne či situace. Křesťan je milované Boží dítě a Slovo Boží je mu nabídnuto jako průvodce životem. 

 Rozhovor s P. Karlem Moravcem vedla naše externí kolegyně Jana Zelinová, která s vámi komunikuje na sociálních sítích.

S dětmi černého kontinentu za touhou po vzdělání a svobodě

Fascinující, co technologie dokážou… Tento příspěvek byste si bez mobilu nebo počítače nemohli přečíst. Je vysoce pravděpodobné, že při jejich výrobě byl použit koltan z Afriky, kde se nachází 80 % jeho celosvětových zásob. 

Dobrodružství Kita z knihy Roberta Morgese Záhadný diamant je sice vymyšlené, ale klidně by to mohl být příběh jakéhokoli dětského horníka z Konga. Právě zde se nachází hlavní africké naleziště matně černé rudy, koltanu, která umožňuje elektronickým zařízením fungovat. A nejen té, najdete tu bohaté žíly dalších nerostných surovin – například diamantů, uranu, zlata či mědi.

Kito, hlavní hrdina naší dětské knihy, pracuje v dole od svých pěti let. Respektive od doby, co dostatečně zesílil pro práci. Za mizerný peníz každý den dře za drsných podmínek v temných šachtách, v nichž to nejhorší, co vás může potkat, je úraz nebo zával.

Bohatství konžských dolů v domech horníků ale nepoznáte. Zisk patří majitelům, povětšinou polovojenským skupinám, které těžbu ovládají. Dny horníků vypadají stejně, neustálé obavy, aby byli zdraví a mohli vydělat alespoň těch několik dolarů, které jim sotva stačí na zabezpečení základní obživy.

Jednoho dne najde Kito v černotě koltanového dolu zářivý kámen odlišný od ostatních. Ten mu dodá odvahu a naději na lepší život, který by si pro sebe a svou rodinu přál.

Víte, že světlo na konci tunelu pro mnoho pracujících dětí (nejen v dolech v Kongu) nepředstavuje nález nějakého pokladu, ale působení organizací, které jim zprostředkují každodenní jídlo a alespoň základní vzdělání? U nás to jsou například Mary’s Meals, Papežské misijní dílo dětí, SIRIRI nebo Adopce na dálku.

S jezuitou mezi gangstery v Los Angeles

„El ej“ zná průměrný našinec hlavně z amerických seriálů (pokud se na ně dívá). První věc, která může zaujmout i překvapit je ohromující velikost tohoto souměstí. Los Angeles tvoří na 80 dílčích měst a po New Yorku zde bydlí nejvíce obyvatel USA.  

Právě snaha o řešení bytové otázky tu vedla před II. světovou válkou a po ní k výstavbě nových velkých čtvrtí se sociálním typem bydlení. V Los Angeles je několik těchto oblastí, tzv. projektů. Domov zde našli lidé s nízkými příjmy, především z řad Afroameričanů a Hispánců, ale i dalších etnik. Časem se projekty staly místy charakterizovanými chudobou, nezaměstnaností, užíváním drog, kriminalitou a dalšími patologickými jevy. Mimo jiné se zde vytvořily stovky gangů.

Právě snaha pomoci členům gangů vymanit se z nezdravého prostředí dovedla tým farníků kostela Dolores Mission s jejich farářem jezuitou Gregory Boylem až k vytvoření známého sociálního podniku Homeboy Industries. Začalo to nenápadně. Na počátku 90. let se farníci pokusili otevřít své aktivity a svá srdce směrem k místním gangsterům. V modlitbě rozeznali, že pomáhat právě jim, je to, co by v této farnosti dělal Ježíš.

Nejdříve vytvořili agenturu zprostředkovávající pracovní příležitosti, protože pracovat je v životě člena gangu zásadním zlomem. Později, a o tom se mimo jiné také dočtete v naší knize Kérky na srdci, se sami stali zaměstnavateli. Na Bruno Street můžete navštívit jejich centrum s kavárnou, pekárnou, potiskem triček nebo také se službou odstraňování tetování. U práce to ale nekončí: „Jsme pracoviště i terapeutická skupina. Jsme podnik i tréninkový program.“

Gregory Boyle, autor knihy s podtitulem Síla milosrdenství bez hranic, přibližuje smysl jejich činnosti: „Rozhodně podnik, jako je Homeboy Industries, by byl čirým bláznovstvím a podnikatelským omylem, pokud by jádrem podnikání nebyla snaha následovat Boha, v něhož bychom měli věřit. Ostatně bývám zcela bezradný, mám-li vysvětlit, proč by se někdo měl chtít přidružit k těm na okraji, kdyby to nemělo být z důvodu hluboké víry, že sám Původce všeho bytí to považuje za dobrý nápad.“

Víte, že se Los Angeles se říká hlavní město amerických gangů?

Prázdniny skončily, ale s našimi knihami můžete cestovat dál. Vybraly jsme pro vás několik titulů, jejichž děj se odehrává na různých kontinentech.

„Krásná je Neapol, krásná když svítá…“ se zpívá ve známé písničce. To samé si jistě myslel o svém městě i Josef Moscati, lékař a světec, o jehož poutavém životě se více dočtete v naší knize Doktor Moscati.  

Myslíte si o Neapoli totéž? Navštívili jste toto město? Čím vás zaujalo?

Celý Josefův život je spojen s touto metropolí Kampánie. Zde na počátku 20. století studoval, pracoval jako lékař, zemřel a také tu nalezneme jeho hrob, na němž stojí věrná lékařova socha se stetoskopem. 

Svůj život zasvětil Bohu a svému lékařskému poslání. Žil nenáročně a střídmě, ale miloval všechno krásné – umění, přírodu i prostředí svého města. Vždyť krása přírody odráží Boží moc a lidmi vytvořené věci velikost člověka i jeho poslání jako Božího spolupracovníka.

Zachoval se dopis, v němž Moscati protestuje proti divoké zástavbě své milované Neapole. V dopise poutavě popsal přírodní i umělecké krásy města, jež byly v ohrožení. „V Neapoli, která v dubnu voní pomerančovníky a v níž je slyšet zpěv ptáků, už nezůstane ani místo pro trávu. Kde končí kopce Vomero a Posillipo a jejich nekonečně se měnící odstíny pod paprsky slunce, které se při prvním náznaku jara halí do kvetoucích mandloní?“

Nebyl jen „hejtrem“, ale promýšlel i strukturální řešení tohoto problému – nové byty by nebyly třeba, kdyby se zlepšila doprava do menších městeček kolem Neapole, kam se dělníci po svých šichtách vracejí domů. Právě bytová situace dělníků, kterým se nevyplácel dlouhý návrat na předměstí, byla příčinou masové výstavby.

Až se budete proplétat úzkými křivolakými uličkami Neapole, zkuste zabloudit i ke kostelu Gesù Nuovo. Moscatiho tělo zde čeká na vzkříšení a proudy poutníků vyčkávají, zda budou na přímluvu tohoto světce vyslyšeny jejich prosby k Bohu.

Víte, že se i v ČR modlí lékaři a zdravotníci na jeho přímluvu a existuje již několik zázračných vyslyšení?

Prázdniny skončily, ale s našimi knihami můžete cestovat dál. Vybraly jsme pro vás několik titulů, jejichž děj se odehrává na různých kontinentech.

Co se vám vybaví, když se řekne Vietnam? V našich končinách si jej pravděpodobně spojíme s místními vietnamskými obchodníky a restauratéry.  

Vietnam je považován za jednu z nejvíce ateistických zemí, což jej svým způsobem přibližuje i České republice. Vietnamci se nejvíce hlásí k buddhismu a po něm je nejpočetnější křesťanství, přesněji katolicismus. Sedm milionů vietnamských katolíků představuje přibližně šest procent obyvatelstva.

Ve 20. století byl jejich významnou osobností F. X. Nguyen Van Thuan, jehož duchovní vzpomínky (Svoboden ve víře) a myšlenky (Cesta naděje) jsme v minulých letech vydaly.

Thuan stál jako biskup osm let v čele diecéze Nha Trang, kde, jak sám napsal, „byl velmi šťasten“. Její jméno je odvozeno od stejnojmenné metropole, ze které je spravována. Toto letovisko ležící na březích Jihočínského moře je turisticky známé svou sedmikilometrovou pláží.

Druhá polovina 60. let, kdy zde biskup Thuan působil, byla pro Vietnamce zásadní. Země byla již několik let rozdělena na severní a jižní Vietnam a vedla se v ní občanská válka. Ta vyvrcholila v roce 1975, kdy vojáci komunistického severního Vietnamu dobyli jihovietnamské hlavní město. Jen několik málo měsíců předtím se jeho novým arcibiskupem stal právě biskup Thuan z Nha Trang. Záhy byl zatčen a převezen do jednoho z nejtěžších vězení. Paradoxně se nacházelo právě v jeho předchozím působišti a nedaleko biskupství.

Jen obtížně si dokážeme představit, jak muselo být drásavé slýchávat každý den zvony z katedrály, kde působil, když byl na svobodě. Z cely také mohl zaslechnout hučení nedalekého moře, jehož bezbřehost v člověku vzbuzuje pocit svobody a nekonečných možností. Rozhodl se, že se těmito okolnostmi přestane užírat: „Nebudu jen čekat. Budu prožívat přítomný okamžik a snažit se jej naplňovat až po okraj láskou.”

Jakou změnu následně ve svém žaláři biskup Thuan zažil, si můžete přečíst ve stručných, zato však myšlenkově hutných vzpomínkách, jež vyšly pod názvem Svoboden ve víře.  

Víte, že v roce 2017 ho papež František prohlásil za ctihodného a tím započal proces svatořečení?

Prázdniny skončily, ale s našimi knihami můžete cestovat dál. Vybraly jsme pro vás několik titulů, jejichž děj se odehrává na různých kontinentech.

Svatá Bakhita byla Afričanka ze Súdánu, země, která nebývá častým cílem turistů z Evropy. I za života sv. Bakhity, tedy v druhé polovině 19. století, jste tu mohli potkat nanejvýš několik málo misionářů, obchodníků nebo dobrodruhů. 

Byť je v současnosti tato oblast výrazně muslimská, v prvních stoletích některé její části evangelizovali křesťanští uprchlíci pronásledovaní Římskou říší.

Radostná zvěst zde padla na úrodnou půdu. Zakořenění křesťanství dokládá i archeologické naleziště FARAS, kde byla objevena katedrála ze 7. století s jedinečně zachovalými malbami ovlivněnými byzantským a koptským uměním. Například portréty tamějších biskupů s hnědým odstínem tváře dokazují, že byli vybráni z místního obyvatelstva.

Nejznámější malba, tzv. sv. Anna z Farasu, je ztvárněním tváře sv. Anny (matky Panny Marie) s mírně nahnutou hlavou držící si v gestu ztišení prst před ústy.

V době sv. Josefíny Bakhity se katedrála nacházela pod několikametrovými nánosy písku a společně s ní zůstávaly v zapomnění i místní křesťanské kořeny.

Víte, že ruiny tohoto posvátného místa jsou dnes zatopeny Velkou asuánskou přehradou (neboli Násirovým jezerem), ale malby byly zachráněny? A dokonce za nimi nemusíte cestovat na jiný kontinent – významnou část najde návštěvník v Národním muzeu ve Varšavě.

Prázdniny skončily, ale s našimi knihami můžete cestovat dál. Vybraly jsme pro vás několik titulů, jejichž děj se odehrává na různých kontinentech.

Připravte si čaj, deku a atlas. Tohle je následující itinerář pro nejbližších pět týdnů. Každé pondělí vyjde nový příspěvek.

• Zatopená katedrála: Se sv. Bakhitou do Afriky

• Biskupovo letovisko: Se ct. F. X. Nguyen Van Thuanem do Asie

• Doktorova Neapol: Se sv. Josefem Moscatim do Evropy

• Farnost gangsterů: S jezuitou mezi gangstery v Los Angeles

• Světlo na konci koltanové šachty:  S dětmi černého kontinentu za touhou po vzdělání a svobodě