Blog

Minulý rok ve školce, kterou navštěvoval můj syn, děti poznávaly mexický svátek Día de Muertos neboli Den mrtvých. Nejsem si však jistá, zda paní učitelky pochopily jeho hlavní smysl, když s dětmi malovaly kostlivce a uspořádaly strašidelnou zahradní párty. Ačkoli kostlivci k mexické tradici patří, měla jsem pocit, že se z celé oslavy vytratilo to nejpodstatnější – vzpomínka na zemřelé.

Tehdy mě to dost zklamalo. Nedokázala jsem pochopit, proč si děti nemohou povídat také o našem svátku – Dušičkách, tedy Památce zesnulých, kterou slavíme 2. listopadu, den po slavnosti všech svatých. Místo toho celé odpoledne připomínalo spíše komerční americký Halloween než připomínku těch, kteří už nejsou mezi námi.

V posledních letech se o Halloweenu a jeho původu hodně mluví, a to i v katolickém prostředí. Samotný název Halloween pochází z anglického All Hallows' Eve, což znamená předvečer Všech svatých. Některé podzimní zvyky bývají spojovány také s předkřesťanskými keltskými oslavami konce sklizně a začátku zimy, zejména se svátkem Samain. Dnešní podoba Halloweenu se však utvářela postupně, pod vlivem různých tradic.

Velmi podrobně, srozumitelně a čtivě popisují dlouhou historii těchto oslav Paolo Gulisano a Brid O’Neill v knize Dýně útočí.

Mnohé křesťanské svátky se v průběhu staletí propojily s místními lidovými zvyky, kterými lidé už od dávných dob vyjadřovali svůj vztah k přírodě, střídání ročních období, životu i smrti.

Jak prožíváme Halloween u nás?

Pocházím z jihovýchodní Moravy, z pomezí Valašska a Slovácka, kde jsou lidové zvyky úzce spjaty s těmi katolickými. Od masopustních oslav před začátkem postní doby přes vynášení zimy před Velikonocemi až po děkování za úrodu a Vzpomínku na všechny věrné zemřelé.

Pokud žijete dlouhá léta v jedné farnosti, tak jako já, jistě znáte mnohé z těch, kteří odešli na věčnost. Památka zesnulých pak získává jiný rozměr než jen anonymní vzpomínání. Vybavují se vám konkrétní tváře, příběhy a společné chvíle.

Proto ani Halloween spojený s vyřezáváním dýní nevnímám automaticky jako oslavu zla a konzumu. Pro mě může být také součástí podzimního času, kdy se příroda ukládá k odpočinku, my se více obracíme ke svým domovům a postupně se připravujeme na nový církevní rok a adventní rozjímání.

Nebojte se Halloweenu

U nás doma si s dětmi dýně dál vyřezáváme, zdobíme si jimi domov, pečeme dýňové koláče a vaříme polévky. Zároveň ale nechceme, aby se z přelomu října a listopadu vytratila vzpomínka na naše zemřelé.

Zapalujeme svíčky, prohlížíme si rodinné fotografie, vyprávíme dětem o těch, kteří už s námi nejsou, navštěvujeme hřbitov a společně se modlíme. Důležité místo má pro nás také účast na mši svaté.

Nemyslím si však, že existuje jediný správný způsob, jak mají všechny rodiny tyto dny prožívat. Někdo bude s dětmi vyřezávat dýně, jiný uspořádá karneval svatých nebo si společně přečte jejich životopisy. Další rodina nebude Halloween slavit vůbec. A není nutné, aby všichni dělali totéž.

Každá rodina si může najít vlastní cestu. Důležité je především to, abychom si s dětmi povídali o tom, co vlastně slavíme, odkud jednotlivé tradice pocházejí a jaký mají pro nás význam.

Podstatné je, abychom dětem předávali nejen zvyky, ale také jejich smysl. Aby věděly, proč vzpomínáme na zemřelé, proč se za ně modlíme a že vedle smutku patří k těmto dnům také vděčnost, láska a pro křesťany naděje na život věčný.

A možná právě v tom je naše největší rodičovská příležitost: neříkat dětem jen to, co mají nebo nemají slavit, ale pomáhat jim objevovat, proč některé věci stojí za to uchovávat.

Věra Adámková (* 1987) vystudovala českou a francouzskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Je maminkou pěti dětí. Působí jako katechetka. Své myšlenky, inspiraci a texty sdílí na svém instagramovém profilu @modlimesesdetmi.
Pro blog Paulinky.cz píše o rodině, výchově dětí, předávání víry a duchovních tradicích. Ve svých článcích propojuje odborné vzdělání s osobní zkušeností a každodenním životem víry.

Chcete si přečíst více?

Odkud se Halloween vzal a jak souvisí s křesťanskými svátky? Kniha Dýně útočí! – Halloween a historie jeho slavení od Paola Gulisana a Brid O’Neill přibližuje historické i duchovní kořeny tohoto svátku a jeho proměnu v dnešní podobu.

A jak Halloween vnímají samotní dospívající? Přečtěte si také náš loňský článek Dýně útočí! očima teenagera, ve kterém třináctiletý Michal vysvětluje, proč se rozhodl Halloween neslavit, a přitom respektuje svobodu druhých.

A co mexický Den mrtvých, o kterém byla řeč na začátku? V článku Dušičky a mexický Den mrtvých: co je spojuje? přibližuje sestra Judith, rodačka z Mexika a členka pražské  komunity Dcer sv. Pavla v Praze, jak tamní rodiny vzpomínají na své zemřelé a jak se místní tradice prolínají s křesťanskou vírou.

Smrtí nic nekončí. Co nás mexický Den mrtvých může naučit o Dušičkách?

Když se řekne konec října a začátek listopadu, v českém prostředí se často rozproudí diskuse o Halloweenu. Jsou dýně nevinnou zábavou, nebo něčím, co do křesťanského prostředí nepatří? A nezapomínáme přitom na vlastní tradici Dušiček?

Možná by nám v této diskusi pomohl pohled do Mexika.

Tam se na přelomu října a listopadu slaví Día de Muertos, tedy Den mrtvých. Přestože se časově překrývá s Halloweenem, má jiný charakter. Jeho smyslem není hororová výzdoba, ale připomínka těch, kteří zemřeli, a jejich památka v rodinné paměti.

Svátek spojuje tradice původních mexických národů s křesťanskými svátky Všech svatých a Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé. Během staletí tak vznikla pozoruhodná kombinace lidových symbolů, rodinných obyčejů a katolické víry.

Oltář, na kterém nechybějí fotografie ani oblíbené jídlo

V naší pražské komunitě Dcer sv. Pavla je i misionářka sestra Judith. Ta zavzpomínala, jak se v jejím rodném Mexiku slaví tento den.

Jedním z nejvýraznějších symbolů je domácí oltář, jemuž se říká ofrenda. Rodiny na něj umisťují fotografie svých zemřelých, svíčky, květiny a předměty, které jim připomínají jejich život. Zvláštní místo mají oranžové květiny aksamitníku, v Mexiku známé jako cempasúchil. Jejich okvětní lístky někdy vytvářejí symbolickou cestu k domovu.

A co se asi bude líbit, na domácí oltář patří i oblíbené jídlo zemřelých. Pokud měl dědeček rád určitý pokrm, rodina jej připraví a položí na oltář. Jídlo tam nějakou dobu zůstává a později se sní společně. Sestra Judith připomněla, že děti by si samozřejmě rády pochutnaly na připravených dobrotách ihned. Stejně tak domácí mazlíčci.

Tento zvyk je vyjádřením víry, že zemřelý člen rodiny do ní nepřestává patřit ani po smrti.

Rodina se schází také k modlitbě

Mexické oslavy nejsou jen rejem barev, hudby a jídla. V katolických rodinách je jejich součástí i ztišení a modlitba.

Sestra Judith popsala, jak se jejich rodina setkává u domácího oltáře: rozsvítí se svíčky, modlí se růženec, povídá se a vzpomíná a pak se i společně stoluje.

Rodiny navštěvují také hřbitovy, zdobí hroby a v katolickém prostředí se účastní mše svaté za zemřelé. Někde se u hrobů společně tráví delší čas a opět se může i „společně“ sníst připravené oblíbené jídlo.

To ovšem neznamená, že všechny mexické rodiny slaví stejně. Zvyky se mění podle regionu, rodinného prostředí i náboženského přesvědčení.

Zajímavostí je také rozlišování jednotlivých dní, kdy se pamatuje na různé skupiny zemřelých.

V některých oblastech se zvláštní den věnuje dětem, které zemřely, další dospělým, mezi prvními se může pamatovat i na domácí mazlíčky. Také ony totiž byly součástí rodinného života.

A co ti, na něž už nikdo nevzpomíná?

Právě za ně se během těchto dní také modlí. Je v tom hluboce křesťanské poselství. Modlitba se neomezuje jen na nejbližší příbuzné a přátele. Nikdo by neměl zůstat „mimo“ jen proto, že už na něj nikdo nevzpomíná. Takto to můžete znát z animovanému filmu Coco. Křesťanská víra totiž říká něco podstatně jiného: Život člověka po smrti přece nezávisí na tom, zda si na něj někdo na zemi vzpomíná. Naše existence není uchovávána jen lidskou pamětí. Jsme v Božích rukou. I kdyby na člověka zapomněli všichni lidé, Bůh na něj nezapomíná.

Mexické oslavy Dne mrtvých a naše Dušičky

Když na začátku listopadu přicházíme na české hřbitovy, bývá tam ticho. Na hrobech hoří svíčky, lidé přinášejí květiny, někteří se v duchu nebo společně modlí.

V Mexiku může být atmosféra mnohem živější. Vedle modlitby se ozývá hudba, rodiny se setkávají a společně jedí.

Vnější podoba se tedy liší. Pořád však jde o to podstatné: uchovat si vzpomínku na ty, kteří nás předešli. Ať už v Mexiku, nebo v ČR, křesťanská víra jde ještě dál než samotná vzpomínka. Věříme ve vzkříšení mrtvých a věčný život. Věříme ve společenství svatých, které smrt nepřerušuje. A věříme, že modlitba za zemřelé má smysl. Smrtí pouto nekončí. A pro křesťana nekončí ani naděje na setkání v Boží věčnosti.

Co si z mexické zkušenosti můžeme odnést?

Pro mexickou tradici je charakteristické, že se bolest ze ztráty a vděčnost za společně prožitý čas nemusí vylučovat. Vzpomínka může být i radostná.

A tak nemusíme řešit to, zda před domem smí stát vydlabaná dýně, ale položit si otázku: Jak v naší rodině předáváme dětem vzpomínky na ty, kteří už zemřeli?

Můžeme si doma rozsvítit svíčku, vytáhnout staré fotografie, vyprávět dětem o prarodičích, které třeba nikdy nepoznaly, klidně připravit i jejich oblíbené jídlo, pustit si jejich oblíbené písničky a společně se pomodlit. A nezapomenout ani na ty, za něž se už nikdo nemodlí.

Dušičky nemusejí být jen dnem smutku, mohou být také časem vděčnosti, naděje a rodinné blízkosti.

Otázky kladla sestra Andrea (Česká republika) sestře Judith (Mexiko).

V Paulínské rodině, jejíž součástí jsme také my, Dcery sv. Pavla – paulínky, slavíme poslední říjnovou neděli slavnost Ježíše Krista, Božského Mistra. 

Paulínská rodina spojuje několik řeholních kongregací, institutů a spolupracovníků, kteří navazují na dílo blahoslaveného Jakuba Alberiona. Máme různé úkoly a způsoby služby, ale společný střed: Ježíše Mistra, Cestu, Pravdu a Život. Toužíme ho poznávat, nechat se jím proměňovat a předávat druhým to, co samy přijímáme.

Co znamená nazývat Ježíše Mistrem?

V evangeliu vidíme učedníky, kteří s Ježíšem putují, naslouchají mu a ptají se ho. Pozorují, jak se modlí, jak přijímá nemocné, jak jedná s těmi, které druzí odsoudili, i jak trpělivě provází jejich vlastní nechápavost. Učí se od něj celým společným životem.

Právě tak chceme být jeho učednicemi i my. Stále máme co objevovat a čemu se učit: důvěře v Otce, svobodě od vlastních představ, laskavosti, pravdivosti i odvaze sloužit. Ježíš nás zve, abychom mu dovolily vstoupit do všeho, co prožíváme.

„Já jsem cesta, pravda a život,“ říká v Janově evangeliu (Jan 14,6). Tato slova jsou pro paulínskou spiritualitu zásadní. Vyjadřují vztah, který postupně zahrnuje celého člověka — jeho mysl, vůli i srdce.

JEŽÍŠ JE PRAVDA

Od Ježíše se učíme poznávat Boha i sebe samé. Evangelium nám odhaluje Otce, který miluje, hledá ztraceného člověka a zve ho k sobě. Zároveň osvětluje naše vlastní postoje, obavy a přání.

Proto má v našem životě tak důležité místo Boží slovo. Čteme je a rozjímáme nad ním, abychom mu dovolily proměňovat náš způsob myšlení. Ptáme se: Co mi tento text říká o Bohu? Jak se v jeho světle dívám na druhé? Kde potřebuji opustit předsudek, ukvapený soud nebo pohodlnou výmluvu?

K této cestě patří také studium a snaha porozumět světu a lidem. Abychom mohly evangelium srozumitelně předávat, potřebujeme naslouchat otázkám, které si lidé skutečně kladou.

JEŽÍŠ JE CESTA

Ježíš nás vede svým příkladem. Ukazuje, jak milovat konkrétně: věnovat pozornost, sloužit, odpouštět, zastat se slabšího, zůstat věrný i v obtížné chvíli.

Následování proto dostává podobu každodenních rozhodnutí. Projevuje se v tom, jak spolu mluvíme, jak pracujeme, jak přijímáme odlišnost druhého člověka nebo jak reagujeme, když se něco nedaří. Právě zde se naše víra stává životem.

Učit se od Ježíše znamená také přijímat, že jsme na cestě. Někdy chybujeme, někdy potřebujeme poprosit o odpuštění a znovu začít. I v tom nás Mistr provází trpělivě.

JEŽÍŠ JE ŽIVOT

Vztah s Ježíšem je pramenem, z něhož čerpáme. V modlitbě a ve svátostech mu svěřujeme svou radost i únavu, lidi, které potkáváme, i otázky, na něž zatím nemáme odpověď.

Zvláštní místo má v paulínské spiritualitě eucharistie a čas strávený v Ježíšově přítomnosti při adoraci. Přicházíme k němu takové, jaké jsme. Nasloucháme, děkujeme, prosíme a necháváme před ním doznít všechno, co přinesl den.

Také tento čas může mít podobu cesty s Ježíšem Pravdou, Cestou a Životem: nejprve nasloucháme jeho slovu, potom se v jeho světle díváme na vlastní život a nakonec vše vkládáme do modlitby. Prosíme, aby to, co jsme poznaly jako dobré, mohlo zakořenit v našem jednání.

ŽÍT KRISTA A PŘEDÁVAT HO DRUHÝM

Velkou inspirací je pro nás svatý Pavel, po němž neseme jméno. Jeho slova „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20) vyjadřují směr našeho duchovního života: dovolit, aby v nás stále více působila Kristova láska.

Z tohoto vztahu vyrůstá také naše poslání ve světě komunikace. Knihy, média, příspěvky na internetu i rozhovory v knihkupectví mohou být místem setkání, povzbuzení a naděje. Za každým textem nebo otázkou je konkrétní člověk se svým příběhem. Právě jemu chceme sloužit.

„Tato úcta se neomezuje na pouhou modlitbu nebo několik zpěvů, ale zahrnuje celého člověka.“  blahoslavený Jakub Alberione

Modlitba a práce tak patří k sobě. Do kaple přinášíme svět a lidi, které potkáváme. Z kaple si do každodenních povinností odnášíme novou sílu naslouchat, rozlišovat a milovat.

Dnešní slavnost nám připomíná, že zůstáváme Ježíšovými učednicemi po celý život. A tato cesta je otevřená každému — v rodině, v zaměstnání, v nemoci i uprostřed hledání.

Ježíši Mistře, Cesto, Pravdo a Živote, osvěcuj naši mysl, veď naše rozhodování a naplňuj naše srdce svou láskou. Ať to, co od tebe přijímáme, přináší naději také druhým.

Růženec a děti – jde to vůbec dohromady? 

Padesát Zdrávasů, dlouhé sezení a opakování stejných slov. Někdy je i pro dospělého těžké udržet pozornost. Co teprve malí neposedové? Dobrá zpráva je, že s dětmi nemusíme začínat celým růžencem. Důležitější je pomoci jim objevit modlitbu postupně a přirozeně.

Jak začít s růžencem s dětmi?

Začněte jednoduše: s malými dětmi může stačit jeden desátek nebo samotná modlitba Zdrávas, Maria. Pomáhá, když dítě něco vidí, drží nebo má při společné modlitbě vlastní úkol. S věkem můžete postupně přidávat další části a propojovat růžencová tajemství s tím, co dítě samo prožívá.

Začít tedy můžeme pozvolna, třeba jedním desátkem, nebo tím, že se naučíme modlitbu Zdrávas, Maria. Vědí děti, na koho se při ní obracejí? Jaké události z Mariina života si dokážou vybavit? Nechme je postupně objevovat, že modlitba je přirozenou součástí života a že Maria je naší nebeskou maminkou, na kterou se můžeme obrátit v každé životní situaci.

📌 Jak krásně připomíná autorka Inès d’Oysonville v knize Za ruku s Pannou Marií, kde Panna Maria dětem vzkazuje:

„Mé milé dítě, jsem Maria, maminka Ježíše, ale také tvoje nebeská maminka. A mám velikou touhu pomáhat ti růst ve víře a den za dnem ti odhalovat nekonečnou lásku, kterou tě Bůh miluje... Uvidíš, že jsem takovým můstkem mezi tebou a Bohem.“

Růženec pro děti 3–6 let: do ruky růženec, před oči obrázek

Děti kolem 3–6 let potřebují něco vidět, držet a dělat. Určitě budou mít radost ze svého vlastního růžence. Může být dřevěný s barevnými korálky. Právě takový je součástí brožurky Růženec hrou. Obsahuje nejen návod k modlitbě a přehled růžencových tajemství, ale i samolepky, které dětem přiblíží modlitbu zase jiným způsobem.

📌 Malým dětem obrovsky pomáhá, když pochopí vizuální příměr, proč se této modlitbě vlastně říká „růženec“. V knížce Za ruku s Pannou Marií najdeme jednoduché vysvětlení, které dětem dává jasný obraz:

„Víš, proč tuto modlitbu nazýváme ‚růženec‘? Zcela jednoduše proto, že růženec je jako takový náhrdelník z růžiček. Každé zrnko tvého růžence je jako růžové poupátko, které rozkvete, když se z celého srdce pomodlíš Zdrávas, Maria. Když se tedy modlíš růženec, jako bys Ježíši a Marii nabízel překrásnou kytici růží.“

Při každém pomodleném Zdrávasu tak dítě nevnímá jen opakování slov, ale představuje si, že ze svých modliteb uvije kytici růží pro svou nebeskou maminku.

Růženec s dětmi 6–10 let: dejte jim vlastní úkol

Děti kolem 6–10 let už mohou dostat při společné modlitbě vlastní roli. Jeden zapálí svíčku, druhý vybere tajemství, další přečte krátký úryvek z Bible a někdo může říct, za koho se dnes budete modlit.

Úmyslů určitě najdete dost: za naši rodinu, za kamarády, za nemocné nebo za mír ve světě. Pomoci může také barevný misijní desátek, jehož jednotlivé barvy představují světadíly. Děti tak mohou při modlitbě vzpomenout na své vrstevníky v různých koutech světa.

A když myšlenky utíkají? Nikdy neutečou tak daleko, aby nebylo možné předložit Panně Marii to, co nás právě nejvíc zaměstnává.

📌 Školákům velmi pomáhá inspirace z příběhů svatých dětí, které Maria sama oslovila. V knize Za ruku s Pannou Marií se děti seznámí s malými pasáčky z Fatimy – svatým Františkem a svatou Hyacintou. Ti byli ve věku dnešních školáků, když je Panna Maria vybídla k modlitbě růžence a k drobným obětem z lásky za druhé. Děti tak objevují, že i jejich modlitba má v nebi obrovskou sílu a hodnotu.

Rodiče mohou dětem také ukázat, že modlitba nemusí probíhat jen v tichu. V Nazaretě Panna Maria prožívala všední den plný obyčejné práce – vařila, nosila vodu, věšela prádlo – a přitom byla neustále v srdci spojena s Bohem.

Děti můžeme naučit krátkou střelnou modlitbu pro jakýkoli okamžik dne: „Panno Maria, pomoz mi, abych byl(a) po celý den co nejblíž Bohu.“

Starší děti: propojte růžencová tajemství s jejich životem

Také starším dětem má růženec co nabídnout. Zkusme jim pomoci propojit jednotlivá tajemství s událostmi jejich vlastního života.

Například před desátkem Ježíš, který se pro nás krví potil, můžeme říct: „Vzpomeň si na chvíli, kdy ses něčeho opravdu bál nebo tě čekalo něco těžkého. Dnes se můžeme modlit za všechny, kteří právě něco takového prožívají.“

Růženec pak nebude pouhým opakováním modliteb, ale stane se skutečným rozjímáním o životě Ježíšově i o tom našem.

📌 Propojení konkrétních lidských emocí s růžencovými událostmi rozvíjí kniha Za ruku s Pannou Marií. Nabízí krátká rozjímání a modlitby, které mohou rodiče či děti vložit na začátek jednotlivých desátků:

• Při strachu a obavách (tajemství Nalezení v chrámě): „Maria, když prožívám strach, připomínej mi, že se nemusím ničeho bát, protože Bůh nade mnou bdí a také můj anděl strážný je pořád se mnou.“

• Při radosti (tajemství Navštívení): „Maria, kdykoli budu mít v srdci radost, pomoz mi chválit Boha, že mi dal tento dar. Každá radost totiž pochází z Božího srdce.“

• Při ublížení a nespravedlnosti: „Maria, kdykoli je pro mě těžké odpustit, připomínej mi Boží milosrdenství.“

• Při nečekaných těžkostech: „Maria, uč mě mít důvěru v Boha i tehdy, když se věci nevyvíjejí tak, jak bych si představoval(a).“

Jak připomínal svatý Jan Pavel II.: „Růženec je na zemi tou nejmocnější zbraní, která nastolí mír.“ A podle svatého Alfonsa z Liguori je růženec „tou nejmilejší poctou Matce Boží, jakou jí můžeme prokázat.“

Teenageři: nabídněte hlubší a samostatnější cestu

 Máte-li doma teenagera, zkuste mu nabídnout příručku Štěpána Smolena Do boje s růžencem. Modlitba v ní dostává trochu dobrodružnější podobu: mladý čtenář se může směle pustit do „bojové hry jménem život“, učit se vítězit především nad sebou a zápasit o vlastní duši.

Co může při modlitbě růžence s dětmi pomoci?

Svíčka, soška Panny Marie nebo obrázky jednotlivých růžencových tajemství pomohou připravit hezké modlitební prostředí. Děti mohou mít vlastní růženec, kartičku s modlitbami nebo „růžencovou krabičku“, z níž si vytáhnou úmysl, který budou Panně Marii předkládat.

Ve společné modlitbě vytrvejte. I když se nepodaří vždycky na výbornou a občas ji přeruší nečekaná událost, přesto můžete dětem pomoci objevovat, že růženec je jednoduchá cesta, jak být chvíli s Ježíšem a Marií. A že se k němu mohou vrátit, kdykoli mají radost, strach, starost nebo když chtějí za někoho prosit.

Pro začátek k tomu může stačit deset korálků a pár společných minut. Praktický může být malý dřevěný desátek, který se vejde do kapsy, a můžete ho vzít s sebou na výlet, na procházku nebo třeba do auta. Růženec totiž nemusí mít své místo jen doma. Může rodinu provázet i na cestách.

Pokud s dětmi začínáte jedním desátkem nebo hledáte růženec pro společnou modlitbu, prohlédněte si také naši nabídku růženců a desátků.

 Autorkou textu je Lenka Kolaříková. Novinářka a maminka čtyř dětí. Působila v Radiu Proglas a jako šéfredaktorka komunitního webu Signály.cz. 
Dnes se věnuje psaní, komunikaci a vzdělávání. Ve svých textech čerpá také ze zkušeností rodinného života a z témat víry, která jsou jí osobně blízká.

Knihy a pomůcky, které mohou dětem přiblížit růženec

Růženec hrou

Knížka se samolepkami, návodem k modlitbě a přehledem růžencových tajemství. Součástí je také dětský dřevěný barevný růženec, takže se hodí zvlášť pro první seznamování menších dětí s touto modlitbou.

Modlitby pro děti

Barevně ilustrovaná brožurka pro děti od 3 let. Vedle krátkých dětských modliteb obsahuje i základní modlitby včetně Zdrávas, Maria, a může tak být dobrým prvním krokem ještě před společnou modlitbou celého růžence.

Za ruku s Pannou Marií

Kniha pro děti od 9 let přibližuje Mariin život i její vztah k Bohu. Obsahuje mariánské modlitby a také návod k modlitbě růžence s rozjímáním jednotlivých tajemství z Ježíšova života.

Na cestě k Bohu aneb Průvodce modlitbou

Modlitební knížka pro děti od 7 let, ve které najdou růženec vedle dalších modliteb, litanií a křížové cesty. Může pomoci dětem, které už chtějí modlitbu poznávat samostatněji.

Dřevěný desátek růžence

Jednoduchá pomůcka pro modlitbu jednoho desátku. Je malý a vejde se do kapsy nebo zavazadla. Může být velmi praktický v případě, že s dítětem nezačínáte rovnou s celým růžencem.

Misijní desátek barevný

Barevná zrnka symbolizují jednotlivé kontinenty a desátek je určen zvlášť dětem k modlitbě za misie. Růženec tak lze propojit s konkrétními lidmi a místy, za které se dítě může modlit.

Misijní růženec barevný

Celý růženec s barevnými zrnky představujícími jednotlivé kontinenty. Může dětem pomoci spojit jednotlivé desátky s konkrétními úmysly a ukázat jim, že při modlitbě mohou myslet i na lidi v různých částech světa.

Píseň bratra Slunce očima teologa a publicisty Zdeňka A. Emingera

Knihy františkánského kněze, pedagoga a spisovatele Éloie Leclerca jsou pohlazením po duši. V různých jazykových edicích bývají doprovázeny fotografiemi, které podivuhodným způsobem dovyprávějí, na co už slova nestačí. Právě takové je české vydání jeho knihy Píseň bratra Slunce.

Je skvělé, že knihu fotografiemi doprovodili čeští františkáni, kteří – jak vidno – si na své cesty berou fotoaparát. Nádherné přírodní motivy, krajina při úsvitu nebo bodláky v paprscích měkkého podvečerního světla jsou s to otevřít hloubku Leclercova textu, který nepostrádá ani jeho typický jemný humor. Už první věta předznamenává, že profesor Leclerc mířil úvahami nejen ke čtenářům, ale také do středu vlastního srdce. Píše: „Není nic grotesknějšího než akademický baret, zpod něhož čouhají oslí uši.“

Leclercova pouť životem a dílem sv. Františka z Assisi jde ve stopách jeho předchůdců, kteří se pokusili zprostředkovat jádro Františkova poslání a spirituality lidem své doby. I u Františka totiž hrozí, že se z něj může stát rezervoár citátů pro všechny příležitosti a že jeho dílo pozbude to, co nelze nazvat jinak než revolučním impulzem duchovní obnovy Kristovy církve a skrze ni i celého světa. Leclerc dobře ví, že František jako básník přírody a stvoření je na prvním místě hlasatelem Boží krásy a milosti, skrze něž Bůh stvořil vše, čím se můžeme těšit a z čeho můžeme žít. Píše: „Františkova bratrská vize, plná úžasu nad stvořením, neznamená příklon k přírodě. Jde v ní spíš o svět tíhnoucí k usmíření, a to díky Kristovu dílu vykoupení. Proto Františkovo univerzální bratrství není nostalgickou vzpomínkou na rajskou nevinnost, ale spíš horoucí nadějí, že je možné odpuštění a obnova všech věcí v Kristu.“

Éloi Leclerc představuje Františka jako člověka vážných a v lecčems i radikálních vizí, které mají svůj zdroj v Ježíši, v jeho osobním příběhu a v jeho podobenstvích. Zároveň ale ukazuje, že právě u Františka žádná ctnost nevylučuje druhou, žádná dobrá vlastnost nedominuje nad jinými. Nejlépe je to vidět u jeho pojetí evangelní, bratrské prostoty. Mohlo by se totiž zdát, že se v životě stačí oprostit od všeho a stát se žebrákem, který se neobejde bez cizího milosrdenství a pomoci. Leclerc hezky říká, že „kvůli prostotě nesmíme zapomenout na moudrost. Nic není prostšího než Píseň bratra Slunce, ale ta je zároveň výtryskem a zralým plodem moudrosti, výsledkem zázračného souznění s celým vesmírem.“ Co tím na pozadí své drobné, zato přenádherné knihy Leclerc říká nám, lidem, kteří nežijeme v klášterech?

Říká nám – a co kolem sebe vídám, mi dokazuje, že má pravdu –, že Františkovým následovníkem se může stát kdokoli, kdo učiní součástí svého osobního, rodinného, služebného či pracovního života něco z toho, co nám František a jeho bratři zanechali jako skutečně bohaté dědictví. Že se Františkova radikálnost neměří kvantitativně, ale kvalitativně. V jeho stopách totiž může jít nejen františkán či františkánka, ale třeba i student, matka pěti dětí nebo postarší manželé, kteří se rozhodli žít něco – řečeno s Leclercem – z „Františkovy přítomnosti ve světě“, jejímž leitmotivem je vždy smíření. Smíření lidí, smíření člověka se sebou samým, smíření člověka se světem, který obývá a jemuž vždy není dobrým pastýřem.

Spolu s autorem věřím, že po celém světě najdeme mnoho anonymních františkánů, kteří svým životem zpívají Píseň bratra Slunce. Kniha Éloie Leclerca je i na dnešní dobu pokorným a laskavým průvodcem, díky němuž máme naději setkat se ne s obrazem sv. Františka, nýbrž přímo s ním, s živým člověkem.

(Zveřejněno s laskavým svolením autora
a Katolického týdeníku)

Recenze knihy Emočně zdravé učednictví od pastora Karla Řežábka

Peter Scazzero, zakládající pastor sboru New Life Fellowship v newyorské čtvrti Queens, je českým čtenářům známý především knihami Emocionálně zdravá církev, Emocionálně zdravý vedoucí a Emočně zdravá spiritualita. Všechny jsem četl s velkým užitkem, některé i vícekrát. Když proto vyšel jeho nový titul Emočně zdravé učednictví, těšil jsem se a zároveň trochu obával, zda nepůjde jen o další variaci téhož. Naštěstí ne. Scazzero sám uvádí, že 75–80 % knihy tvoří nový materiál, a výsledkem je podle mě jeho dosud nejvyzrálejší kniha.

Její ústřední teze je jednoduchá a nepohodlná: emoční zdraví a duchovní zralost nelze oddělit. Člověk může znát Bibli, modlit se, sloužit a být duchovně aktivní, a přesto mohou celé vrstvy jeho života zůstávat Bohem téměř nedotčené. Scazzero tento typ učednictví přirovnává k levnému kamennému obkladu: zvenčí vypadá přesvědčivě, ale pod povrchem chybí nosná struktura.

Autor nepíše jako nezúčastněný teoretik. Jeho hledání vyrostlo z hluboké osobní a manželské krize i z bolestného rozkolu v jedné části sboru, který vedl. Tehdy mu začalo docházet, že problém není v nedostatku modlitby, biblického vyučování nebo služby, ale v samotném způsobu, jakým chápal učednictví.

Scazzero pojmenovává čtyři příčiny povrchního učednictví a následně rozvíjí sedm znaků zdravého učednictví. Mě osobně nejvíc oslovily tři vzájemně propojené důrazy.

Prvním je being before doing – nejprve být, teprve potom konat. Ve službě totiž nakonec nepředáváme hlavně své znalosti nebo metody, ale sami sebe. Nemůžeme druhým předat to, co sami nemáme. Proto Scazzero tolik zdůrazňuje zpomalení, ticho a přebývání v Boží přítomnosti. Člověk může být paradoxně tak zaměstnaný prací pro Boha, že začne šetřit právě na vztahu s Bohem.

Druhým důrazem je přijetí vlastních limitů. Duchovní zralost se neprojevuje tím, že zvládneme stále víc, ale i tím, že se učíme přijímat omezení – vlastní, druhých lidí i okolností, ve kterých žijeme. Scazzero jde ale ještě dál: mluví o „radostném žití v rámci Bohem daných omezení“. Nejde tedy jen o to své limity trpně snášet, ale přijmout je jako Boží dar. Právě limity nás totiž učí rozlišovat, co je opravdu naše odpovědnost, spoléhat se méně na vlastní sílu a více na Boha. Silně na mě zapůsobila Scazzerova jednoduchá odpověď lidem, kteří mu říkají: „Vím, že máš hodně práce, ale…“ Odpovídá: „Nemám moc práce. Mám jen své limity.“

Třetím důrazem je nové pojetí úspěchu. V církvi ho snadno měříme počty, růstem a viditelným vlivem. Scazzero nabízí jiné měřítko: úspěch znamená stát se člověkem, jakým nás chce mít Bůh, a dělat to, k čemu nás volá – jeho způsobem a v jeho čase. Služba tedy může růst, a přesto selhávat; nebo naopak ztrácet na velikosti a být přitom věrná.

Velkou předností knihy je propojení spirituality s velmi praktickou psychologií vztahů. Scazzero ukazuje, že duchovní zralost se nakonec musí projevit v tom, jak jednáme s lidmi, jak nasloucháme, řešíme konflikty, nastavujeme hranice a zacházíme s vlastní slabostí.

Emočně zdravé učednictví není kniha, kterou stačí přečíst a odložit do knihovny. Je to pozvání k pomalému a někdy bolestnému sestupu pod povrch vlastního života. K tomu, abychom se neptali jen ‚Co dalšího mám udělat?‘, ale také – a to hlavně – ‚Kým se stávám?‘.

Možná právě tohle vystihuje celou knihu nejlépe: záleží na tom, co děláme, ale ještě více na tom, kým jsme. Nemůžeme totiž druhým předat něco, co sami nemáme. A největším projevem lásky vůči těm, kterým sloužíme, proto může být právě ochota dovolit Bohu, aby nejprve hluboce proměňoval nás samotné.

Knihu vřele doporučuji především všem, kdo někdy zjistili, že jsou unaveni z nekonečného „konání pro Boha“, a přitom v sobě stále silněji cítí touhu být s Bohem a nechat se jím skutečně proměnit.

(zveřejněno s laskavým svolením
autora Karla Řežábka a Katolického týdeníku) 

Září přináší návrat do běžného rytmu – do školy, práce, kroužků a plnějších kalendářů. Právě v této době si možná víc než jindy uvědomujeme, jak snadno se náš den zaplní povinnostmi a jak málo prostoru zbývá na ztišení. Co kdybychom si ale spolu s novým školním rozvrhem zkusili vytvořit i nový rytmus pro svou duši?

Kniha Zkrátka modlitba od Johannese Hartla připomíná, že Boha nemusíme hledat mimo svůj běžný život. Je přítomný právě tam, kde jsme – uprostřed práce, rodiny, únavy i každodenních starostí.

Většina z nás se modlí hlavou. Formulujeme slova, soustředíme se na myšlenky, a když nás tělo vyruší – hlad, únava, bolest – bereme to jako selhání. Johannes Hartl v knize Zkrátka modlitba, v 5. kapitole, říká něco, co může změnit celý náš přístup: tělo není překážka modlitby, je to místo, kde se odehrává.

V září ji u nás pořídíte za akční cenu 129 Kč. Odběratelé newsletteru List od Paulínek ji mohou s kódem z e-mailu získat za 104 Kč.

Pavel nepíše do Korintu jako filosof. Píše do města plného chrámů, kde každý ví, co chrám znamená: místo, kde Bůh přebývá. A do toho říká: Vaše tělo je chrámem Ducha svatého (1 Kor 6,19-20). Ne obrazně. Doslova.

Postní doba je právě proto dobou těla stejně jako ducha. Půst, střídmost, ztišení – to nejsou jen disciplíny vůle. Jsou to způsoby, jak se vrátit do sebe a znovu si všimnout, že nejste sami.

15 minut, které něco změní (křesťanská mindfulness)

Vyhraďte si 15–20 minut v tichu – ráno, v poledne, večer, klidně v autě zaparkovaném před domem.

1. Uzemnění. Posaďte se, pozorně procházejte tělo od chodidel nahoru. Nakonec si uvědomte tlukot srdce. Bůh ho stvořil – každý tep je projev jeho pozornosti vám.
2. Dech. Sledujte, jak vzduch přichází a odchází. V Bibli je dech obrazem Ducha. S každým nádechem přijímáte něco, co vám Bůh dává právě teď.
3. Oslovení. Promluvte k tomu, kdo ve vás přebývá: „Duchu svatý, děkuji, že jsi tady. Promlouvej ke mně." Nezáleží na tom, co cítíte. Pravda platí i tehdy, když ji necítíme.

 Knihu přečetla a článek připravila sestra Andrea ,

aktualizováno 20. srpna 2026

Dobrý obsah se vrací – a léto je na to ideální čas. Sedm aktivit inspirovaných listy apoštola Pavla vzniklo s pomocí lidí, kteří s mládeží opravdu pracují – animátorů, kněží i katechetů. Nic vymyšleného od stolu, jen nápady ověřené ve skupině. Ať plánujete letní víkendovku, tábor, nebo jen jedno odpolední setkání – tady najdete konkrétní inspiraci pro teenagery i dospělé, kteří se rádi učí spolu.

***

Být apoštolem v 21. století neznamená jen mluvit o historii, ale žít radost z evangelia v prostředí dnešních „tržišť“ – na sociálních sítích, ve školách i mezi přáteli nebo v rodině. Svatý Pavel, muž s neuvěřitelným zápalem, nám v tom i po dvou tisících letech zůstává největším inspirátorem.

Jak ale jeho hluboké listy a životní zkušenost přeložit do jazyka dnešních mladých lidí? Připravili jsme pro vás sedm praktických aktivit, které pomohou mládeži od 15 let objevovat odvahu klást si otázky, sílu odpuštění i radost z osobní víry. 

Cílem nabízených aktivit je:

• bližší poznání pavlovských listů,
• odvaha klást si otázky,
• prohloubení osobní víry,
• diskuse ve skupině,
• podpora vzájemných vztahů,
• misijní „zápal“ na základě zkušenosti apoštola národů.

7 praktických cest k setkání s apoštolem Pavlem

 1. Napiš svou píseň či modlitbu (15+)

V Bibli si vyhledejte v pavlovských listech christologické hymny: Flp 2,6-11 (jsou i v denní modlitbě církve – 1. týden, neděle, 1. nešpory); Ef 1,3-10 (1. týden, pondělí, nešpory); Kol 1,3.12-20 (1. týden, středa, nešpory). Bylo by dobré, aby si někdo dopředu našel komentář a pomohl vybraný text vysvětlit. Přemýšlejte každý chvíli sám, kým je pro každého z vás Ježíš Kristus, případně i další osoby Trojice. Může vzniknout i diskuse nad tím, čemu v hymnech těžko rozumíme – zkuste si to vysvětlit.
Důraz této aktivity je však v 2. části: zkuste si napsat nějaký vlastní „hymnus = píseň“ nebo modlitbu vlastními slovy. Nezáleží na literární kvalitě, jde především o to, aby to byla osobní modlitba. Můžete (ale nemusíte) pak v rámci společné závěrečné modlitby tyto své texty nahlas přečíst a sdílet.

2. Dary (15+)

Přečtěte si pasáže, kde Pavel mluví o různých darech v církvi (Řím 12,6-8; 1 Kor 12). Je dobré tyto texty doprovodit i nějakým komentářem. Pak se každý zamyslí, jaké dary dostal od Pána a jak je může uplatnit pro dobro církve – konkrétního společenství, kde žije.

Varianta pro skupinu, která se zná: losem si každý vybere jedno jméno a připraví si seznam jeho darů – ostatní mají uhodnout, o kom mluví; nebo ve dvojici si navzájem „odhalujte“, čím je ten druhý podle vás darem pro ostatní. (zde se může dospět až k bodu, že se dostaneme k darům dosud nevyužitých, popř. dosud nevyužitých k prospěchu ostatních).

Snadnější varianta pro skupinu mladších lidí: nachystejte obálku se jménem každého účastníka a do té každý na lístečku vloží napsaný vzkaz, co se mu na dotyčné osobě „líbí“.

3. Síla modlitby a odpuštění (18+)

Přečtěte si pasáž ze Sk 9,10-18. Každý ať chvíli sám uvažuje nad textem. Pak je zadán „úkol“: Staň se Ananiášem, který se modlí za člověka podle jeho subjektivního pohledu špatného; za někoho, kdo jemu nebo blízkému ublížil. V modlitbě se ptej Pána, kdo je v tvém okolí, komu bys měl ze srdce odpustit. Je-li to někdo z tvého společenství a cítíš-li se v tom svobodný, daruj mu modlitbu (zda v srdci nebo i „nahlas“ – záleží na vyspělosti společenství a na vnitřní svobodě každého jedince a důvěře v Ducha Svatého) tím, že se za něj pomodlíš. Předem je však nutné v srdci vnímat, že rozhodnutí odpustit je popudem Ducha Svatého, a ne tlakem okolí.

Varianta: po chvíli ticha lze napsat jméno osoby (ať už ze společenství nebo odkudkoli), které chceme věnovat modlitbu, na papírek a ten pak přinést při závěrečné modlitbě před ikonu Krista zmrtvýchvstalého, aby i naše vztahy došly ze smrti k vzkříšení mocí Kristovou.

Tip: Ježíš na kříži se modlil slovy „Otče, odpusť jim“: když nemůžeme odpustit sami od sebe, vždy lze žádat o Otcovo milosrdenství s vědomím, že ačkoli já to ještě nedokážu, mohu našeho společného Otce prosit o dobro pro druhého člověka. Proto se na závěr všichni společně modlí Otčenáš uvedený Ježíšovou prosbou o odpuštění všem, kdo se jakkoli podíleli na jeho utrpení a smrti.

4. Zřeknutí se zla (ke mši sv. nebo k adoraci, 15+)

Poté, co Efezané slyšeli Pavla mluvit a viděli, jak je jeho Bůh mocný (viz Sk 19,11-20), vyznávali své hříchy a zřekli se magických předmětů a knih. Dokonce se jich viditelně zbavili a přímo je zničili. Při setkání rozviňte toto téma a na každém je, aby popřemýšlel nad tím, čeho by se měl vzdát, od čeho osvobodit.
Obnovte své křestní sliby a zřekněte se zla. Varianta: Ať každý napíše na lístek, čeho se zříká (nikdo to číst nebude), a lístky pak na závěr vhoďte do ohně/skartovačky. Může být u té skartovačky vystavena také ikona Krista. Je to jeho milost, která dává sílu opravdu se zřeknout toho, co člověka svazuje.
Zkuste vymyslet, co by na konci mše sv. či adorace mohl každý dostat na znamení „nového života“.

5. Zákon a svoboda (tip na víkendovou akci, 18+)

Pavel ve svých listech (např. Gal 3 – 5) obhajuje svobodu, kterou přinesl Ježíš, a ukazuje na marné zachovávání Zákona (v debatě se můžete zamyslet, co by to mohlo být dnes: nadsazená předsevzetí, jež po mně Bůh nechce a jež mi brání konat obyčejné dobro, pohled druhých, diktát světa), který nás jen usvědčuje z nedostatečnosti. Zkuste jedno dopoledne zůstat se spoutanýma nohama či rukama. Vykonávejte všechny věci jako ostatní, ale omezeni. Při modlitbě na závěr dne nebo při mši sv. (při úkonu kajícnosti) kněz s patřičným vysvětlením o Boží milosti a spáse pouta rozváže.

6. Neznámý Bůh (18+)

Jako Pavel v Aténách (Sk 17,16-34) zkuste představit dnešnímu světu neznámého Boha – nejprve sestavte seznam toho, po čem svět touží, co hledá, co mu vědomě či nevědomě schází, jaké bohy a chrámy má dnes, pak zkuste nalézt, zda je něco, co mu jako křesťané můžeme dát.
O něco snadnější variantou je vymezit si různé skupiny a „mluvit“ k nim. Jinak se bude mluvit k studentovi, jinak k mámě s dětmi, jinak k seniorce v LDN, jinak k někomu, kdo uznává Boží existenci jako energii, a jinak k někomu, kdo je pouze humanista…
A když už něco takového nanečisto vyzkoušíte, možná se vám to bude hodit i v životě.

7. Tipy pro Pavla 21. století (15+)
Nejprve zkuste jen tak z hlavy dát dohromady, kde apoštol Pavel hlásal své evangelium (evangelium u Pavla znamená osoba Ježíše Krista – v jeho době ještě nebyla sepsána evangelia). Nejde zde o názvy měst, ale o to, jaké lokality si Pavel vybíral, nebo více či méně záměrně využil (tržiště, synagoga, pramen vody, přístaviště, vládcův palác, řemeslnická dílna). Zkuste se zamyslet, proč šel na tato místa.
Pak zkuste sestavit seznam míst, kam by šel dnes kázat ve vašem městě, koho by tam chtěl potkat a proč. Zvažte, zda se na jedno z takových míst nevydat taky a s jakým poselstvím.

Bonusový 8. tip: Apoštolova tvář dnes

Jako ilustrační foto jsme použily mix vygenerovaný umělou inteligencí a jeden portrét  od El Greca. Jaká slova do promtu zadáte vy a jaká pak podoba sv. Pavla vznikne? Pošlete nám ty nejpodařenější na andrea(zavináč)paulinky.cz!

Připravila s. Andrea Hýblová FSP, konzultováno s řeholníky v pastoraci mládeže, můžete si dále libovolně uzpůsobit.

Tipy a návody si můžete stáhnout i ZDE.

Sestra Anna Mátiková natočila ve studiu slovenské televize LUX tři nové díly pořadu Effeta. Pokud se doma připravujete na neděli čtením biblických textů, můžete se v nadcházejícím obdobím nechat provázet naší sestrou Annou.
Však už ji znáte jako autorku knih Expedice Bible a Adventní kúra pro duši.

Premiéry jednotlivých dílů začínají v pátek od 17:30 h.:

12.   června (11. neděle v mezidobí, cyklus A)

26.   června (13. neděle v mezidobí, cyklus A)

10.   července (15. neděle v mezidobí, cyklus A)

Televizní reprízy můžete sledovat každou sobotu v 17:05 nebo v neděli ráno v 7:30.

Pokud stanici na svém televizoru nespustíte, videozáznamy najdete hned po odvysílání v internetovém archivu na adrese tohoto pořadu TV LUX.

Svatební sezóna začíná! I vy jste letos dostali pozvánku a teď si lámete hlavu s dárkem? Možná nechcete dát jen obálku s penězi. Možná hledáte něco osobnějšího – dar, který novomanžele potěší, povzbudí a bude je provázet i dlouho po svatebním dni.

Pokud jsou snoubenci věřící, může být velmi vhodnou volbou kniha o manželství, ikona, přání s duchovním poselstvím nebo svíčka s biblickým citátem, který jim bude připomínat Boží požehnání na společné cestě.

Kniha je přitom jedním z nejvděčnějších dárků. V rodinné knihovničce zůstane navždy a ručně napsané věnování uvnitř se pro novomanžele může stát hřejivou vzpomínkou i po letech.

Když se řekne „kniha o manželství“, většina si vybaví bestseller Pět jazyků lásky od Garyho Chapmana. Je to skvělá a oblíbená volba, před pár lety vyšla i se „svatební obálkou“. Pokud ale chcete darovat něco méně očekávaného – nebo přidat další inspiraci – máme pro vás několik dalších tipů. 

Pro milovníky inspirativních příběhů
Pokud rádi darujete knihy, které se čtou jedním dechem a zároveň zanechají hlubokou stopu, sáhněte po titulu Láska je rozhodnutí.

Kniha přináší zkušenosti konkrétních manželství a připomíná důležitou pravdu: láska není jen pocit, ale rozhodnutí vůle konat dobro. Právě takové povzbuzení může být pro novomanžele krásným darem do začátku společného života.

Pro páry, které ocení praktické rady
Manželství roste z maličkostí. Jen na to v každodenním shonu občas zapomínáme. Knihy 100 způsobů, jak projevit lásku manželovi a 100 způsobů, jak projevit lásku manželce jsou praktickým a laskavým průvodcem pro každý den. Nabízejí konkrétní nápady, jak druhému projevit pozornost, úctu a lásku – obyčejně, jednoduše a opravdově.

Co třeba připravit snídani, poslat milou zprávu, nabídnout pomoc nebo jen dát druhému najevo: „Vidím tě. Jsi pro mě důležitý/důležitá.“ Právě takové drobnosti často tvoří pevný základ dobrého manželství.

Pro ty, kteří se těší na rodinný život
Oblíbený autor Gary Chapman se v knize Pohodová rodina krok za krokem věnuje tomu, jak vytvářet doma atmosféru přijetí, laskavosti, trpělivosti, respektu a porozumění.

Není to suchá příručka ani složitá psychologická studie. Spíš hřejivé pozvání k tomu, aby se domov stal místem, kde je dobře – manželům, dětem i všem, kdo do něj přicházejí.

Pro páry, které si rády povídají
Láska není jen romantický okamžik svatebního dne. Je to každodenní rozhodnutí žít spolu v časech dobrých i těžkých. Kniha O lásce, manželství a rodině přináší inspirace, modlitby a zamyšlení od papeže Františka.

Lze ji použít jako průvodce na prvních 30 dní společného života.

Pro ty, kteří jdou rádi do hloubky
Hluboké a upřímné otázek pro páry nabízí kniha  Manželství – společná cesta k Bohu. Nenajdete zde žádné rychlé návody na okamžité štěstí ani povrchní rady. Tento titul manželům připomíná, že jejich vztah není jen spojením dvou lidí, ale posvátným společenstvím tří – manžela, manželky a Boha. 

Pokud hledáte dárek pro novomanžele, kteří chtějí svou víru prožívat společně, může být tato kniha krásnou kotvou pro jejich manželskou cestu.

Doporučené tituly:

A ještě něco navíc:

Pro akční páry
Možná hledáte něco jiného než klasickou knihu. Něco, co novomanžele pozve ke společně strávenému času, rozhovoru a radosti.

Manželské karty jsou originálním dárkem pro páry, které si rády povídají – u šálku čaje, skleničky vína nebo večer u ohně. Pomáhají otevřít témata, na než se v běžném dni často nedostane, a proměnit obyčejný večer v malé domácí rande.
Jsou moderní, osobní a praktické. Navíc je velká šance, že takový dárek se na svatebním stole nesejde dvakrát.

Další tipy na svatební dary
Kniha je krásný základ, ale můžete ji doplnit i další drobností s duchovním významem.
Pro novomanžele máme aktuálně tato svatební přání:   

1. varianta nebo 2. varianta. Můžete však volit z dalších motivů a vždy jen záleží na textu, který dopíšete. 

Místo klasického přání můžete zvolit i některou z tematických záložek 

ZÁLOŽKY:

A na poslední chvíli vás zachrání dárkový kupon, zvláště pokud si nejste jistí výběrem nebo pospícháte, v hodnotě 1000, 500 nebo 300 Kč.

Z těchto drobností můžete snadno vytvořit osobní dárkový balíček. Stačí vybrat knihu, přidat svíčku, přání, vše vložit do dárkové krabičky a napsat několik slov od srdce. Vznikne elegantní a osobní dar, který novomanžele potěší nejen ve svatební den. 

Nejste si přesto jisti a potřebujete poradit? Pokud se k nám do obchodu dostanete, kolegyně Daniela a sestra Molly vám při výběru rády pomohou. V knihkupectví navíc nabízíme hlavně řecké ikony a ručně zdobené svíčky, můžete také vybírat z různých křížů.

Dar, který zůstane

Svatební den uteče rychle. Květiny zvadnou, dort se sní a obálky se rozplynou v praktických výdajích. Ale dobrá kniha, modlitba, ikona nebo osobní věnování na záložce do knihy mohou novomanžele provázet ještě dlouho.

Chcete-li jim darovat něco, co má hloubku, krásu a smysl, vyberte dárek, který jim připomene, že manželství je cesta. Ne vždy snadná, ale požehnaná. A že na ní nejsou sami.

Průběžně aktualizujeme výběr v kategorii Svatební inspirace.

 Společně vybírala paní Věra A. a knihkupkyně Daniela S.

Co vás čeká při svatebním obřadu v kostele?

Pokud jste pozvaní na svatbu v kostele a nejste si jistí, co vás čeká, nemusíte mít obavy. Obřad obvykle zahrnuje slavnostní příchod ženicha a nevěsty, čtení z Písma, svatební slib, výměnu prstýnků, modlitby za novomanžele a závěrečné velké požehnání.

Během obřadu se někdy stojí, sedí nebo klečí. Můžete se jednoduše řídit ostatními hosty. Pokud nejste věřící nebo si nejste jistí, není třeba se aktivně zapojovat do modliteb či zpěvů.

Je-li součástí obřadu mše svatá, může následovat svaté přijímání. To je určeno praktikujícím katolíkům. Ostatní zůstávají sedět v lavici.

Ať už se svatba koná při mši svaté, nebo formou kratšího obřadu, její středem je vždy slib lásky, úcty a věrnosti. Právě proto se ke svatbě v kostele tak krásně hodí dar, který novomanžele povzbudí na jejich společné cestě.