Mezi knihami (blog)

Závislost mezi emočním a duchovním životem

Na sociálních sítích se v několika skupinách již hojně diskutuje nad přínosem nedávno vydané knihy Emočně zdravá spiritualita.  

Pokud jste o knize doposud jen útržkovitě něco slyšeli a četli, následující recenze od Věry Kulišťákové, členky Komunity Blahoslavenství z Dolan, vám může napovědět více, například zda je ten správný čas, kdy se pustit do četby.

***

Na knize Petera Scazzera mě velmi oslovil způsob, jakým propojuje emoční a duchovní život a ukazuje jejich vzájemnou závislost. Na konkrétních příkladech z běžného lidského života demonstruje, jak nezralost v zacházení s přirozenými pocity, zvláště těmi negativními, které jsou vnitřní reakcí na situace a události, může zabránit růstu v duchovním životě. Zastavil-li se člověk ve svém vnitřním prožívání někde v adolescentním věku a neustále se točí kolem sebe sama, je iluzí domnívat se, že může růst v životě s Bohem.

Autor dává mnoho podnětů, jak v sobě rozpoznat vnitřní nezralost, a ukazuje cestu, jak se stát více autentický, více sám sebou, přijmout se ve svých slabostech a selháních, nechtít vše kontrolovat a mít ve své moci, dokázat čekat na Boží jednání v sobě i kolem sebe, jak získat pokoru srdce a pravdivou lásku vůči druhým. S růstem v emoční zralosti se v člověku zároveň stále více otevírá i schopnost jít hlouběji ve vztahu s Bohem.

Zaujaly mě mnohé příklady z autorova života, v nichž sám sebe v některých situacích sice ukazuje v nelichotivém světle, ale o to lépe může ilustrovat mechanismy, které objevil, i cestu, již nastiňuje. Přestože pochází z protestantského prostředí, je sympatické, že ve svém hledání pronikl hluboko i do katolické tradice, neměl zábrany nechat se v ní poučit a poklady, které zde nalezl, nabízí čtenářům.

Peter Scazzero se nebojí otevřít i náročná témata, jako např. „temná noc duše“, která svým vlastním podáním objasňuje novým a svěžím způsobem.

Knihu bych doporučila každému, kdo vnímá, že se v duchovním životě někde „zasekl“ nebo se cítí být tísněn svými emocemi, jako jsou pocity viny, hněvu, smutku nebo strachu, které jej obírají o radost, pokoj, lásku a naději. Každý, kdo touží být tím, jakým jej Bůh zamýšlel v celistvosti bytí jako těla a duše, najde v knize dostatek ukazatelů, kudy se za tímto ideálem vydat.

Děkujeme komunitě Blahoslavenství za recenzi.

Maria plná milosti i námahy

Zamyšlení z knihy Maria, Matka učedníků Páně vybrané pro slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu (8. prosince)

Matka našeho Pána, jež byla již od svého početí uchráněna od poskvrny dědičné viny a od následků prvotního hříchu, vždycky důvěřovala Bohu Izraele a zcela se odevzdávala do jeho rukou. Maria nikdy nepochybovala o Bohu ani o jeho věrnosti daným příslibům, proto nemusela umrtvovat „starého člověka v sobě“, o němž mluví apoštol Pavel. A čtenář už tuší, kam mířím: Díky neposkvrněnému početí ji každý kontakt s tajemstvím Syna ihned proměňoval v něj. Každé její přilnutí ke Kristu znamenalo i přeměnu v Krista. Žádný jiný lidský tvor nepřilnul k tajemství Božího Syna jako jeho Matka a žádný jiný lidský tvor nebyl připodobněn Kristu již tady na zemi tak jako Maria. Na ni se víc než na kohokoli jiného vztahují slova Apoštola: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (srov. Gal 2,20).

To neznamená, že by byla Maria ušetřena jakékoli námahy. Přestože byla uchráněna následků prvotního hříchu, i její důvěra v Boha se musela postupně prohlubovat tím, jak se zblízka podílela na životě svého Syna. Musela růst v odevzdanosti a v kontemplativním tichu, až dospěla na vrchol Kalvárie. Úsilí, jež vynakládalo Mariino srdce, se naší lidské námaze podobá jen částečně. My musíme umírat sobě samým, abychom se odevzdali Bohu, zatímco ona jen musela růst v milosti, která už jí byla vlastní. Mariina přeměna v Krista je v dějinách spásy jedinečná díky zvláštnímu koloběhu milosti, který je patrný v tajemství Vtělení: Panna Maria ve svém lůně zformovala Kristovo tělo, ale tento věčný Syn ještě dřív, než byl počat, si jedinečným působením milosti zformoval Matku, která by jej byla hodna. Lze tedy tvrdit, že Maria je „matricí Krista“, kterou připravilo samo vtělené Slovo, ještě než přebývalo v jejím těle. Ona je Boží forma, již si přichystal sám Bůh. Díky tomuto koloběhu milosti bude platit až do skonání věků, že tam, kde je Maria, bude i její Syn a tam, kde je Syn, je i jeho Matka. Kdo nalezne Ježíše, nalezne Marii, a kdo nalezne Marii, potká Ježíše.

Maria byla uchráněna od dědičné viny při neposkvrněném početí, zatímco my jsme od této viny, způsobené pádem prarodičů, osvobozeni křtem. Tatáž „plnost milosti“, jíž byla obdarována Žena z Nazareta, je darována i nám. Marii je dána tato jedinečná milost odpuštění v předzvěsti jejího jedinečného poslání Matky Boží, zatímco nám se dostává téže milosti za účelem našeho posvěcení a přípravy na to, abychom se ve víře stali „matkami a otci“ pro druhé. V jednom i druhém případě lze rozeznat stejný vzorec. Bůh vždy dává milost vhledem k nějakému úkolu a poslání. On nerozdává soukromé dárky, nýbrž bohatství ke sdílení! Bez ohledu na životní období, v němž se ocitáme (ať jsme začátečníci, nebo pokročilí), na cestě křesťanského života se musíme ustavičně vracet k prvotní milosti, jejíž jméno je milosrdenství. Milosrdenství, které „trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí“ (takže i vůči Marii a vůči nám), se netýká jen počátku naší cesty, ale prozařuje celou naši existenci. Právě to nám umožňuje zůstat maličkými a neustále si připomínat, že bez milosrdenství nejsme nic a nic nezmůžeme.

Dogma o Neposkvrněné nejenže ilustruje náš křestní itinerář přeměny v Krista, ale nabízí se nám i jako životní styl, ukazuje nám, jak postupovat a k čemu směřovat. Všechno je vždycky pouhé „milosrdenství“: od začátku až do konce, v mládí i ve stáří. Vždyť i Mariina svatost spočívá v tom, že se v její průzračné duši zrcadlí Boží dobrota, kterou přijala v momentě svého početí, a to po všechny její pozemské dny. Zatímco u ní Boží milosrdenství od začátku až do konce působilo s lehkostí a bez překážek, jako když paprsek světla proniká čistým ovzduším, v našem případě se působení téhož milosrdenství musí projevovat i odpouštěním, jehož se nám pokaždé dostává ve „druhém křtu“ – svátostném smíření. Každý pokřtěný navždy zůstává příjemcem odpouštějící milosti, a to i tehdy, když dosáhne vrcholu mystického života; zůstává prostě milovaným hříšníkem, „odsouzeným, který už nezakouší žádné zahanbení“ (Jan Klimak, Nebeský žebřík, Stupeň pátý).

Citováno z knihy Giuseppeho Forlaie Maria, Matka učedníků Páně, vybráno ze s. 12–13 a 47–48.

Když se nepovedené stane součástí Boží prozřetelnosti

Jistě znáte naše české Evangelium na každý den. A možná jste si v našem knihkupectví všimli, že jsme pro letošní rok nabízeli i jeho jazykovou mutaci v ukrajinštině. Toto vydání bylo součástí darovaných knih od našich bratří z Ukrajiny.

Když naši komunitu v létě navštívil o. Mariusz, posteskl si, že to jejich vydání je oproti našemu takové „tlusté“, protože se nepodařilo sehnat tenčí papír. Pak jsme ho potkaly v září a vyprávěl nám, že ten „tlustý“ papír byl součástí Boží prozřetelnosti.

 „Když jsem narukoval, chtěl jsem si vzít s sebou výtisk Evangelia, slova na každý den. Líbil se mi malý kapesní formát a že si v něm mohu číst každý den. Požádal jsem o něj tedy v našem farním kostele. Večer mi ho o. Andrej, náš farář, přinesl, ale protože v tu chvíli neměl žádný výtisk navíc, musel si ho od někoho dalšího vypůjčit. Knížečku jsem od začátku války nosil stále u sebe. Celkem osm měsíců. Tolik času už uplynulo…“

Jurij Bovt se dostal pod ruskou palbu a byl vážně zraněn. Zasáhla ho kulka, která mohla být smrtící, ale zastavila ji právě tato „tlustá“ knížka plná živého slova.  

Příběh nám vyprávěl a později zpracoval pro polské vydání Vatican News o. Mariusz Krawiec SSP.

Milosrdná jizva očima psycholožky

V tomto příspěvku se dočtete, jaké hlavní přínosy v knize Milosrdná jizva objevila psycholožka Mgr. Terezie Pilátová Osecká, Ph.D., pro mladé lidi, jimž se ve své praxi věnuje.   

Už dlouho jsem tak moc nepřemýšlela jako nad touhle knihou. I když se mi moc dobře nečetla, musela jsem na některé pasáže pořád myslet a některé vnitřní dialogy a monology se mi samy od sebe spouštěly v hlavě.

Kniha popisuje téma, jež se týká čím dál většího počtu klientů, kteří se k nám obracejí s potřebou odborné psychologické pomoci. Příběh je příběhem mnoha jiných mladých lidí, není nijak neobvyklý nebo výjimečný. To, co je na knize jiné, je možnost hlouběji proniknout do taje sebepoškozování a možnosti zotavení.

Příběh hlavní hrdinky umožňuje poodhalit intimitu vztahu s démonem sebepoškozování, nesnaží se jej pouze mechanisticky popisovat a strhávat pozornost jen k projevu, jakým jej lze sledovat zvenčí. Autorka se nebojí zachytit hloubku a zároveň blízkost a intimitu toho, co se děje v duši zraněného člověka, kterému životní příběh ukrojil větší část jeho dětství a možnosti nerušeného dospívání. Na druhou stranu se nebojí ukázat, že někdy je potřeba věřit v zázraky. 

To, jak jsou v knize popsány vnitřní dialogy a monology zachycující zmatek, bolest, nejistotu a zároveň chladnou, přímou možnost úlevy v sebedestrukci, může být přínosem pro lidi, kteří často nejsou schopni o svém trápení ani mluvit, natož mu nějak aktivně vzdorovat a hledat jiné cesty a naději. Stejně tak jsou v knize strhujícím způsobem popsány niterné spirituální  prožitky, které v sobě nesou naději a možnost být sám k sobě milosrdný. 

Snad jedinou „výtku“ bych měla k některým postavám, které jsou v knize popsány příliš plochým způsobem a nedávají možnost nahlédnout na lidské vztahy reálně: je tam víc buď–anebo než v běžném životě, takže místy se mi zdál příběh trochu neuvěřitelný. 

Hlavní přínos knihy vidím v tom, že člověk s podobným trápením dostává možnost identifikovat se s trápením hrdinky a nemusí sám hledat ta těžká slova, kterými by vyjádřil to, co se v něm děje, a jak už z praxe víme, pojmenování a zveřejnění našich trápení je důležitým krokem na cestě ke klidu.  

 Mgr. Terezie Pilátová Osecká, Ph.D., psycholožka

Pane, co chceš lidem říct skrze toto své slovo?

Již osm let vydáváme pomůcku k setkávání se s Ježíšem Božím slově. Znáte ji jako Evangelium na každý den. Jsme rády, že se pro mnohé z vás stala i „evangelizační pomůckou“, kterou kupujete a doporučujete svým přátelům a blízkým.

Pokud jste knihou někdy listovali, jistě víte, že pod plným zněním evangelia z římskokatolické liturgie připadající na daný den najdete krátký podnět k rozjímání. V minulých letech se jich autorsky ujali například známý biblista P. Angelo Scarano nebo s. Anna Mátiková z naší pražské komunity, která o sobě dala vědět úspěšnou publikací Expedice Bible: Základní výbava a nedávno jí vyšla knížka Adventní kúra pro duši.  

ENKDserie

Na rok 2023 jsme oslovili P. Karla Moravce, rektora duchovní správy na Hoře Matky Boží u Králík. Položily jsme mu několik otázek, díky nimž můžete nahlédnout pod roušku příprav těchto sice krátkých, zato však hutných textů. Například se dozvíte, jak se k této práci P. Karel dostal, jak dlouho dopředu musel text odevzdat, co bylo obtížné nebo jaký je jeho oblíbený Ježíšův výrok.

 Jaký jste měl pocit, když Vás sestry oslovily, zda byste se ujal podnětů k rozjímání na rok 2023?

S nabídkou spolupráce mě nejdříve oslovila telefonicky Katka Lachmanová. Vysvětloval jsem jí, že s psaním nemám zkušenosti. Po jejím přesvědčování jsem řekl, že to zkusím. Poté jsem dostal e-mail s výběrem textů a pokusil jsem se napsat několik rozjímání… Poté jsem s chvěním i obavou sestrám slíbil, že se do díla pustím.

 Jak jste si práci rozvrhl?

Část jsem psal na přelomu roku 2020 a 2021 a pak počátkem roku 2021. Na jaře a v létě bylo plno jiné práce. Vše jsem dokončoval v listopadu 2021. Prosinec byl na moje opravy a korekce, kdy jsem ještě něco přepsal nebo upravil.

Co Vám pomáhalo najít inspiraci pro Vaše rozjímání?

Snad to byla znalost evangelií a hledání, jak slovo Boží promlouvá do mého života i do života druhých lidí. Patří sem radostné objevy, ale i bolestné zkušenosti vlastní slabosti. A také vždy pomohla modlitba, respektive prosba (někdy dost naléhavá!): „Pane, co chceš lidem říct skrze toto své slovo?“

 Co Vám na psaní rozjímání dalo největší práci?

 Určitě nutnost neopakovat podobné komentáře u úryvků evangelií, která se čtou vícekrát do roka. Nutilo mě to číst evangelium a hledat ještě jinak, než jsem byl navyklý. Běžné komentáře obvykle rozvíjejí hlavní význam úryvku a tím ovlivní směr rozjímání. V aktuální situaci nás však může Boží slovo, když zachováme základní význam, doprovázet novým, nečekaným způsobem.

 Máte nějaký Ježíšův výrok raději než jiné?  

Nemám nic „nejoblíbenějšího“. Když promýšlím texty, tak hledám, jak konkrétní slovo promlouvá do života mně a jak by asi mohlo promlouvat k ostatním.  Snad příklad z poslední doby, kdy lidé rádi ukazují na ty, které by bylo třeba odsoudit, kamenovat. Připomínám sobě i druhým slova z 8. kapitoly evangelia podle svatého Jana. Před Ježíše přivedli cizoložnou ženu. On nejdříve mlčel a pak si od něj vyslechla slova: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“  Ale abychom to pochopili a přijali, musíme se i my ptát Ježíše, co na naši konkrétní situaci říká on. Postát chvíli před Ježíšovou tváří a naslouchat jeho mlčení… nebo si poslechnout jeho provokativní větu: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“

 Co byste chtěl vzkázat čtenářům, kteří budou Evangelium na každý den 2023 používat?

Ať se učí číst evangelium jako radostnou zvěst a hledají, jak Boží slovo promlouvá do konkrétního dne či situace. Křesťan je milované Boží dítě a Slovo Boží je mu nabídnuto jako průvodce životem. 

 Rozhovor s P. Karlem Moravcem vedla naše externí kolegyně Jana Zelinová, která s vámi komunikuje na sociálních sítích.

Světlo na konci koltanové šachty (Kolem světa s našimi knihami 5)

S dětmi černého kontinentu za touhou po vzdělání a svobodě

Fascinující, co technologie dokážou… Tento příspěvek byste si bez mobilu nebo počítače nemohli přečíst. Je vysoce pravděpodobné, že při jejich výrobě byl použit koltan z Afriky, kde se nachází 80 % jeho celosvětových zásob. 

Dobrodružství Kita z knihy Roberta Morgese Záhadný diamant je sice vymyšlené, ale klidně by to mohl být příběh jakéhokoli dětského horníka z Konga. Právě zde se nachází hlavní africké naleziště matně černé rudy, koltanu, která umožňuje elektronickým zařízením fungovat. A nejen té, najdete tu bohaté žíly dalších nerostných surovin – například diamantů, uranu, zlata či mědi.

Kito, hlavní hrdina naší dětské knihy, pracuje v dole od svých pěti let. Respektive od doby, co dostatečně zesílil pro práci. Za mizerný peníz každý den dře za drsných podmínek v temných šachtách, v nichž to nejhorší, co vás může potkat, je úraz nebo zával.

Bohatství konžských dolů v domech horníků ale nepoznáte. Zisk patří majitelům, povětšinou polovojenským skupinám, které těžbu ovládají. Dny horníků vypadají stejně, neustálé obavy, aby byli zdraví a mohli vydělat alespoň těch několik dolarů, které jim sotva stačí na zabezpečení základní obživy.

Jednoho dne najde Kito v černotě koltanového dolu zářivý kámen odlišný od ostatních. Ten mu dodá odvahu a naději na lepší život, který by si pro sebe a svou rodinu přál.

Víte, že světlo na konci tunelu pro mnoho pracujících dětí (nejen v dolech v Kongu) nepředstavuje nález nějakého pokladu, ale působení organizací, které jim zprostředkují každodenní jídlo a alespoň základní vzdělání? U nás to jsou například Mary’s Meals, Papežské misijní dílo dětí, SIRIRI nebo Adopce na dálku.

 

Farnost gangsterů  (Kolem světa s našimi knihami 4)

S jezuitou mezi gangstery v Los Angeles

„El ej“ zná průměrný našinec hlavně z amerických seriálů (pokud se na ně dívá). První věc, která může zaujmout i překvapit je ohromující velikost tohoto souměstí. Los Angeles tvoří na 80 dílčích měst a po New Yorku zde bydlí nejvíce obyvatel USA.  

Právě snaha o řešení bytové otázky tu vedla před II. světovou válkou a po ní k výstavbě nových velkých čtvrtí se sociálním typem bydlení. V Los Angeles je několik těchto oblastí, tzv. projektů. Domov zde našli lidé s nízkými příjmy, především z řad Afroameričanů a Hispánců, ale i dalších etnik. Časem se projekty staly místy charakterizovanými chudobou, nezaměstnaností, užíváním drog, kriminalitou a dalšími patologickými jevy. Mimo jiné se zde vytvořily stovky gangů.

Právě snaha pomoci členům gangů vymanit se z nezdravého prostředí dovedla tým farníků kostela Dolores Mission s jejich farářem jezuitou Gregory Boylem až k vytvoření známého sociálního podniku Homeboy Industries. Začalo to nenápadně. Na počátku 90. let se farníci pokusili otevřít své aktivity a svá srdce směrem k místním gangsterům. V modlitbě rozeznali, že pomáhat právě jim, je to, co by v této farnosti dělal Ježíš.

Nejdříve vytvořili agenturu zprostředkovávající pracovní příležitosti, protože pracovat je v životě člena gangu zásadním zlomem. Později, a o tom se mimo jiné také dočtete v naší knize Kérky na srdci, se sami stali zaměstnavateli. Na Bruno Street můžete navštívit jejich centrum s kavárnou, pekárnou, potiskem triček nebo také se službou odstraňování tetování. U práce to ale nekončí: „Jsme pracoviště i terapeutická skupina. Jsme podnik i tréninkový program.“

Gregory Boyle, autor knihy s podtitulem Síla milosrdenství bez hranic, přibližuje smysl jejich činnosti: „Rozhodně podnik, jako je Homeboy Industries, by byl čirým bláznovstvím a podnikatelským omylem, pokud by jádrem podnikání nebyla snaha následovat Boha, v něhož bychom měli věřit. Ostatně bývám zcela bezradný, mám-li vysvětlit, proč by se někdo měl chtít přidružit k těm na okraji, kdyby to nemělo být z důvodu hluboké víry, že sám Původce všeho bytí to považuje za dobrý nápad.“

Víte, že se Los Angeles se říká hlavní město amerických gangů?

Doktorova Neapol (Kolem světa s našimi knihami 3)

Prázdniny skončily, ale s našimi knihami můžete cestovat dál. Vybraly jsme pro vás několik titulů, jejichž děj se odehrává na různých kontinentech.


„Krásná je Neapol, krásná když svítá…“ se zpívá ve známé písničce. To samé si jistě myslel o svém městě i Josef Moscati, lékař a světec, o jehož poutavém životě se více dočtete v naší knize Doktor Moscati.  

Myslíte si o Neapoli totéž? Navštívili jste toto město? Čím vás zaujalo?

Celý Josefův život je spojen s touto metropolí Kampánie. Zde na počátku 20. století studoval, pracoval jako lékař, zemřel a také tu nalezneme jeho hrob, na němž stojí věrná lékařova socha se stetoskopem. 

Svůj život zasvětil Bohu a svému lékařskému poslání. Žil nenáročně a střídmě, ale miloval všechno krásné – umění, přírodu i prostředí svého města. Vždyť krása přírody odráží Boží moc a lidmi vytvořené věci velikost člověka i jeho poslání jako Božího spolupracovníka.

Zachoval se dopis, v němž Moscati protestuje proti divoké zástavbě své milované Neapole. V dopise poutavě popsal přírodní i umělecké krásy města, jež byly v ohrožení. „V Neapoli, která v dubnu voní pomerančovníky a v níž je slyšet zpěv ptáků, už nezůstane ani místo pro trávu. Kde končí kopce Vomero a Posillipo a jejich nekonečně se měnící odstíny pod paprsky slunce, které se při prvním náznaku jara halí do kvetoucích mandloní?“

Nebyl jen „hejtrem“, ale promýšlel i strukturální řešení tohoto problému – nové byty by nebyly třeba, kdyby se zlepšila doprava do menších městeček kolem Neapole, kam se dělníci po svých šichtách vracejí domů. Právě bytová situace dělníků, kterým se nevyplácel dlouhý návrat na předměstí, byla příčinou masové výstavby.

Až se budete proplétat úzkými křivolakými uličkami Neapole, zkuste zabloudit i ke kostelu Gesù Nuovo. Moscatiho tělo zde čeká na vzkříšení a proudy poutníků vyčkávají, zda budou na přímluvu tohoto světce vyslyšeny jejich prosby k Bohu.

Víte, že se i v ČR modlí lékaři a zdravotníci na jeho přímluvu a existuje již několik zázračných vyslyšení?

Biskupovo letovisko (Kolem světa s našimi knihami 2)

Prázdniny skončily, ale s našimi knihami můžete cestovat dál. Vybraly jsme pro vás několik titulů, jejichž děj se odehrává na různých kontinentech.


Co se vám vybaví, když se řekne Vietnam? V našich končinách si jej pravděpodobně spojíme s místními vietnamskými obchodníky a restauratéry.  

Vietnam je považován za jednu z nejvíce ateistických zemí, což jej svým způsobem přibližuje i České republice. Vietnamci se nejvíce hlásí k buddhismu a po něm je nejpočetnější křesťanství, přesněji katolicismus. Sedm milionů vietnamských katolíků představuje přibližně šest procent obyvatelstva.

Ve 20. století byl jejich významnou osobností F. X. Nguyen Van Thuan, jehož duchovní vzpomínky (Svoboden ve víře) a myšlenky (Cesta naděje) jsme v minulých letech vydaly.

Thuan stál jako biskup osm let v čele diecéze Nha Trang, kde, jak sám napsal, „byl velmi šťasten“. Její jméno je odvozeno od stejnojmenné metropole, ze které je spravována. Toto letovisko ležící na březích Jihočínského moře je turisticky známé svou sedmikilometrovou pláží.

Druhá polovina 60. let, kdy zde biskup Thuan působil, byla pro Vietnamce zásadní. Země byla již několik let rozdělena na severní a jižní Vietnam a vedla se v ní občanská válka. Ta vyvrcholila v roce 1975, kdy vojáci komunistického severního Vietnamu dobyli jihovietnamské hlavní město. Jen několik málo měsíců předtím se jeho novým arcibiskupem stal právě biskup Thuan z Nha Trang. Záhy byl zatčen a převezen do jednoho z nejtěžších vězení. Paradoxně se nacházelo právě v jeho předchozím působišti a nedaleko biskupství.

Jen obtížně si dokážeme představit, jak muselo být drásavé slýchávat každý den zvony z katedrály, kde působil, když byl na svobodě. Z cely také mohl zaslechnout hučení nedalekého moře, jehož bezbřehost v člověku vzbuzuje pocit svobody a nekonečných možností. Rozhodl se, že se těmito okolnostmi přestane užírat: „Nebudu jen čekat. Budu prožívat přítomný okamžik a snažit se jej naplňovat až po okraj láskou.”

Jakou změnu následně ve svém žaláři biskup Thuan zažil, si můžete přečíst ve stručných, zato však myšlenkově hutných vzpomínkách, jež vyšly pod názvem Svoboden ve víře.  

Víte, že v roce 2017 ho papež František prohlásil za ctihodného a tím započal proces svatořečení?

 

Zatopená katedrála (Kolem světa s našimi knihami 1)

Prázdniny skončily, ale s našimi knihami můžete cestovat dál. Vybraly jsme pro vás několik titulů, jejichž děj se odehrává na různých kontinentech.


Svatá Bakhita byla Afričanka ze Súdánu, země, která nebývá častým cílem turistů z Evropy. I za života sv. Bakhity, tedy v druhé polovině 19. století, jste tu mohli potkat nanejvýš několik málo misionářů, obchodníků nebo dobrodruhů. 

Byť je v současnosti tato oblast výrazně muslimská, v prvních stoletích některé její části evangelizovali křesťanští uprchlíci pronásledovaní Římskou říší.

Radostná zvěst zde padla na úrodnou půdu. Zakořenění křesťanství dokládá i archeologické naleziště FARAS, kde byla objevena katedrála ze 7. století s jedinečně zachovalými malbami ovlivněnými byzantským a koptským uměním. Například portréty tamějších biskupů s hnědým odstínem tváře dokazují, že byli vybráni z místního obyvatelstva.

Nejznámější malba, tzv. sv. Anna z Farasu, je ztvárněním tváře sv. Anny (matky Panny Marie) s mírně nahnutou hlavou držící si v gestu ztišení prst před ústy.

V době sv. Josefíny Bakhity se katedrála nacházela pod několikametrovými nánosy písku a společně s ní zůstávaly v zapomnění i místní křesťanské kořeny.

Víte, že ruiny tohoto posvátného místa jsou dnes zatopeny Velkou asuánskou přehradou (neboli Násirovým jezerem), ale malby byly zachráněny? A dokonce za nimi nemusíte cestovat na jiný kontinent – významnou část najde návštěvník v Národním muzeu ve Varšavě.