Blog

Jaký je smysl pokání v postní době?

Pokání v postní době není jen o vnějších skutcích, ale také o obrácení srdce. Ježíš nás v evangeliích vyzývá k vnitřní proměně, k lítosti nad hříchy a k pevnému předsevzetí žít podle Božích přikázání. Toto obrácení srdce je dar od Boha, který nám dává „nové srdce a nového ducha“ (Ez 36,26-27).

Pokání se projevuje ve „zkroušeném srdci“, v zármutku a odporu nad hříchy. Zahrnuje také pevné odhodlání se jich už nedopustit. Praxe pokání v postní době nám pomáhá posilovat naše srdce. Může se jednat o:

  • Odříkání: vzdát se dobrovolně něčeho, co nám dělá radost, jako je například sladké jídlo, televize nebo sociální sítě.
  • Plnění povinností: plnit svědomitě své každodenní úkoly a závazky.
  • Dobročinnost: pomáhat lidem v nouzi, ať už materiálně nebo duchovně. 

Mimořádně cenné je i skryté pokání, které se odehrává v našem nitru. Patří sem:

  • Odpuštění: odpustit druhým jejich provinění, i když to pro nás není snadné.
  • Dobré úmysly: snažit se chovat laskavě a ohleduplně k lidem v našem okolí.
  • Otevřené srdce: vnímat utrpení světa a být připraveni aktivně pomáhat.

Ježíš nás vyzývá, abychom se rozhlédli kolem sebe a uvědomili si, kolik dobra je potřeba. Nabízí nám příležitost skrytě a nezištně šířit dobro a bratrství ve světě. Takové pokání je pro Boha krásné a cenné, protože pramení z lásky k němu a k bližním.

  • Hledáte inspiraci? Nabízíme vám několik tipů z redakce Paulínek a také od dalších nakladatelů: Postní inspirace.
  • Určitě stojí za poslech či přečtení slova papeže Františka z Popeleční středy. 
  • Do třetice nabízíme něco z naší paulínské spirituality:

Blahoslavený Jakub Alberione a inspirace pro postní dobu

Následující text čerpá z promluv blahoslaveného Jakuba Alberiona, italského kněze a zakladatele Paulínské rodiny. Jeho myšlenky o pokání mohou napomoci prožít toto období s hlubším duchovním užitkem – a možná i trochu jinak, než jste doposud byli zvyklí. Tyto „rady“ dával Dcerám svatého Pavla v minulém století. Vybrali jsme z nich jen ty nadčasové a ty, o nichž si myslíme, že mají univerzální platnost, tj. že se dají přenést i do života mimo řeholní komunity.

Nehledejte výjimečná pokání

Otec Alberione zdůrazňuje, že pokání nespočívá v mimořádných činech, ale spíš v každodenní snaze o obrácení srdce. Takové pokání můžeme praktikovat ve všedním životě například tím, že budeme:

  • vědomě dodržovat běžný řád a časový rozvrh dne,
  • vědomě užívat čas ke službě Bohu (modlitba) a lidem (skutky lásky),
  • zodpovědně a včas plnit své povinnosti,
  • zachovávat poslušnost vůči představeným (dnes si doplňte třeba jméno svého šéfa a situace, kdy není nutné mu vzdorovat) a vycházet s ostatními lidmi,
  • vnímat svou práci (ať už v zaměstnání nebo doma) jako akt pokání a vykonávat ji s láskou a obětavostí,
  • trpělivě snášet obtíže a utrpení a vkládat je Bohu do rukou.

Dělejte opak toho, co jste dříve dělali špatně: pokání znamená odvrátit se od hříchu a vyjít na cestu dobra.

Jakub Alberione nabízí jednoduchou radu, jak této změny smýšlení neboli obrácení dosáhnout. Budete k tomu potřebovat Boží milost (a tedy modlitbu), trpělivost se sebou samými a pravděpodobně i mnohem víc času než jen jedno 40denní postní období:

„Máte sklon chovat se povýšenecky? Cvičte se v pokoře! Snadno propadáte hněvu? Buďte mírnější! Jste líní? Tak hurá do toho! Vyhrňte si rukávy a začněte něco dělat! Mluvíte až moc a někdy vám i něco „ujede“? Mluvte s rozvahou a v pravý čas! Nechali jsme se strhnout špatnou náladou, smutkem a melancholií? Zaplavily vás chmurné myšlenky? Svěřte se do Božích rukou! Nestudovali jste zodpovědně? Dejte se do učení jako nikdy předtím! Byly jste v modlitbě povrchní? Ponořte se do bezmezné Boží lásky, a vaše modlitba se mžikem oka promění v nejkrásnější setkání dne, které nebudete chtít zmeškat ani promrhat! To ať je vaše pokání!“

Práce jako pokání

„Každou aktivitu, ať už jde o práci duchovní nebo intelektuální, apoštolskou nebo formační (kam patří třeba i studium) můžeme chápat jako pokání. Tato práce ale musí být vždy vykonávána ve správné míře. Cítíš se z této práce unavený? No ovšem! Únava a spása jdou ruku v ruce: když je práce spásonosná, znamená to, že nám pomáhá kát se za své hříchy, litovat jich a změnit se, ale též získat Boží milost pro druhé lidi, pro farnost, pro hříšníky a pro všechny nám svěřené.“ Pro každého člověka je práce životní nutností, neboť „kdo nechce pracovat, ať nejí“ – říká svatý Pavel ve svém druhém listu Soluňanům (2 Sol 3,10).

Pravé pokání je změna života

Pokání nespočívá v krátkodobých úkonech, ale v trvalé změně životního stylu. Jakub Alberione nás vybízí k tomu, abychom se stali novými lidmi v Kristu.

Volte vždy jen takové pokání, které vám prospívá

Je záhodno vybrat si takový sebezápor, který můžete praktikovat pravidelně. Mluvíme tady o kajícím skutku, jehož následkem nebude pocuchané zdraví, ale o takovém pokání, které člověku prospěje. Pro workoholika to může být třeba odpočinek, pro požitkáře střídmost v jídle, pro lenocha svižnější práce: nejdůležitější ze všeho je ovšem naučit se lépe využívat svůj čas a být pečliví ve všem, co konáme.

Modlitba

Bože, Otče milosrdenství, děkujeme ti za dar postní doby. Prosíme tě, dej nám sílu a milost, abychom se v tomto období obrátili od hříchu a žili podle tvých přikázání. Pomoz nám, abychom s tvou pomocí rostli v lásce k tobě i k bližním. Amen.

 Text vznikl ve spolupráci sester Andrey Hýblové a Letizie Panzetti.

obrazek ke clanku na Popelecni stredu_mensi

 Více o blahoslaveném Jakubu Alberionovi najdete na vícejazyčném webu alberione.org

Vášeň pro evangelium i v digitálním věku

Dne 5. února 2024 si my Dcery svatého Pavla připomínáme dvě významná výročí: 60 let od úmrtí naší spoluzakladatelky ct. Tekly Merlové a 30 let od uvedení prvního loga Paulínky.

Sestra Tereza Merlová, spoluzakladatelka naší kongregace, se narodila 20. února 1894 v severoitalském Castagnitu jako druhé ze čtyř dětí. V červnu 1915 se v Albě v kostele svatých Kosmy a Damiána poprvé setkala s otcem Jakubem Alberionem a přijala jeho pozvání k založení kongregace Dcer svatého Pavla. Dne 22. července 1922 složila soukromé řeholní sliby a dostala nové jméno Tekla – podle učednice apoštola Pavla. Jakub Alberione ji následně jmenoval generální představenou a od té doby mu byla věrnou spolupracovnicí při rozvoji jak naší kongregace, tak dalších větví Paulínské rodiny. Dne 28. června 1961 obětovala svůj život za svatost všech Dcer svatého Pavla a 5. února 1964 zemřela v Římě. Dne 22. ledna 1991 byla prohlášena za ctihodnou.

Když jsme v únoru 1994 oslavovaly 30. výročí jejího úmrtí (a tedy narození pro nebe), začal se naplňovat nový misijní projekt, který v následujících letech přivedl naše sestry do 15 nových zemí, včetně České republiky. Tehdy jsme také zakoupily doménu www.paoline.org a spustily naše první webové stránky, po nichž brzy následovalo i první internetové knihkupectví.

Nyní, o 30 let později, jsme vděčné za naši dosavadní cestu a zároveň si uvědomujeme, že je třeba udělat další krok vpřed. Ačkoli působíme ve více než 50 zemích světa napříč 5 kontinenty a šíříme evangelium prostřednictvím webových stránek a nejrůznějších digitálních platforem, víme, že Ježíšovo poselství ještě nebylo „hlásáno až na konec světa“.

Doba, v níž žijeme, přináší stále nové a nové výzvy a také potřebu změny, což se týká i veřejné prezentace – proto vzniklo několik návrhů aktualizovaného loga Dcer svatého Pavla a ten vítězný byl představen na kongregační interkapitule v říjnu 2023 v Brazílii.

Modrá elipsa znázorňuje svět, včetně toho digitálního (s tím souvisí i změna barvy z tiskařské černé na modrou), do něhož jsme povolány hlásat evangelium, zatímco červené „P“, identifikační barva naší apoštolské činnosti, symbolizuje misijní zápal apoštola Pavla, vzor života v Kristu a inspiraci pro každou z nás.

Obě barvy dobře ladí s mottem, které si k novému logu zvolila pražská komunita Dcer svatého Pavla: chceme s neustále obnovovanou vášní pokračovat v šíření evangelia všude tam, kam až dosáhne náš „mediální“ apoštolát. Věříme, že naše služba má stále význam, a to i v době, kdy odpovědi na smysl života lidé už nehledají tolik v knihách, ale jsou pohlceni digitálním světem, kde často chybí hlas, který by odpověděl na jejich touhu být „slyšen“. I tam je místo pro evangelium a pro apoštolské dílo pod logem Paulínky, které je nejen „poznávací značkou“ našeho nakladatelství, ale ukazuje i na naši rozsáhlou misijní činnost v online prostoru.

Rády bychom vám poděkovaly za podporu, již jste nám v České republice prokazovali během uplynulých 30 let. Jsme zde pro vás a s vámi. A stejně jako sv. Pavel před dvěma tisíci lety a naše první sestry před 100 lety pokračujeme v hlásání evangelia s vášní, kterou vnášíme i do digitálního věku.

S vděčností

vaše Dcery svatého Pavla

Ecomail_Logo_Paulinky_600_250 (1)

 

Řeholní institut Dcer sv. Pavla také přijal nový symbol, aby odlišil pastorační činnost od té obchodně-apoštolské.
Symbol je inspirován křížem, který sestry dostávají při prvních slibech.

logo_FSP2

Pavlovské inspirace pro apoštoly 21. století

Následující text nabízí sedm tipů a návodů na aktivity s mládeží (od 15 let, ale lze přizpůsobit podle toho, s kým pracujete a nakolik svou skupinu znáte).

Cílem nabízených aktivit je:

  • bližší poznání pavlovských listů,
  • odvaha klást si otázky,
  • prohloubení osobní víry,
  • diskuse ve skupině,
  • podpora vzájemných vztahů,
  • misijní „zápal“ na základě zkušenosti apoštola národů.

Nechte se tedy inspirovat a proměňte některé ze svých nejbližších schůzek v setkání s apoštolem Pavlem a jeho zkušeností s Kristem, kterou si nemohl nechat jen pro sebe.

Pavlovské inspirace pro apoštoly 21. století jsou naším malým příspěvkem k 30. výročí působení Dcer sv. Pavla v České republice.  

Jako ilustrační foto jsme použily jeden z obrázků vygenerovaných umělou inteligencí. Jaká slova do promtu zadají vaši účastníci a jaká podoba sv. Pavla vznikne jim?

Pošlete nám ty nejpodařenější!

 

pavel_AI_na_web_1

 Sv. Pavel podle umělé inteligence

 

1. Napiš svou píseň či modlitbu (15+)
V Bibli si vyhledejte v pavlovských listech christologické hymny: Flp 2,6-11 (jsou i v denní modlitbě církve – 1. týden, neděle, 1. nešpory); Ef 1,3-10 (1. týden, pondělí, nešpory); Kol 1,3.12-20 (1. týden, středa, nešpory). Bylo by dobré, aby si někdo dopředu našel komentář a pomohl vybraný text vysvětlit. Přemýšlejte každý chvíli sám, kým je pro každého z vás Ježíš Kristus, případně i další osoby Trojice. Může vzniknout i diskuse nad tím, čemu v hymnech těžko rozumíme – zkuste si to vysvětlit.
Důraz této aktivity je však v 2. části: zkuste si napsat nějaký vlastní „hymnus = píseň“ nebo modlitbu vlastními slovy. Nezáleží na literární kvalitě, jde především o to, aby to byla osobní modlitba. Můžete (ale nemusíte) pak v rámci společné závěrečné modlitby tyto své texty nahlas přečíst a sdílet.

2. Dary (15+)
Přečtěte si pasáže, kde Pavel mluví o různých darech v církvi (Řím 12,6-8; 1 Kor 12). Je dobré tyto texty doprovodit i nějakým komentářem. Pak se každý zamyslí, jaké dary dostal od Pána a jak je může uplatnit pro dobro církve – konkrétního společenství, kde žije.

Varianta pro skupinu, která se zná: losem si každý vybere jedno jméno a připraví si seznam jeho darů – ostatní mají uhodnout, o kom mluví; nebo ve dvojici si navzájem „odhalujte“, čím je ten druhý podle vás darem pro ostatní. (zde se může dospět až k bodu, že se dostaneme k darům dosud nevyužitých, popř. dosud nevyužitých k prospěchu ostatních).

Snadnější varianta pro skupinu mladších lidí: nachystejte obálku se jménem každého účastníka a do té každý na lístečku vloží napsaný vzkaz, co se mu na dotyčné osobě „líbí“.

3. Síla modlitby a odpuštění (18+)
Přečtěte si pasáž ze Sk 9,10-18. Každý ať chvíli sám uvažuje nad textem. Pak je zadán „úkol“: Staň se Ananiášem, který se modlí za člověka podle jeho subjektivního pohledu špatného; za někoho, kdo jemu nebo blízkému ublížil. V modlitbě se ptej Pána, kdo je v tvém okolí, komu bys měl ze srdce odpustit. Je-li to někdo z tvého společenství a cítíš-li se v tom svobodný, daruj mu modlitbu (zda v srdci nebo i „nahlas“ – záleží na vyspělosti společenství a na vnitřní svobodě každého jedince a důvěře v Ducha Svatého) tím, že se za něj pomodlíš. Předem je však nutné v srdci vnímat, že rozhodnutí odpustit je popudem Ducha Svatého, a ne tlakem okolí.

Varianta: po chvíli ticha lze napsat jméno osoby (ať už ze společenství nebo odkudkoli), které chceme věnovat modlitbu, na papírek a ten pak přinést při závěrečné modlitbě před ikonu Krista zmrtvýchvstalého, aby i naše vztahy došly ze smrti k vzkříšení mocí Kristovou.

Tip: Ježíš na kříži se modlil slovy „Otče, odpusť jim“: když nemůžeme odpustit sami od sebe, vždy lze žádat o Otcovo milosrdenství s vědomím, že ačkoli já to ještě nedokážu, mohu našeho společného Otce prosit o dobro pro druhého člověka. Proto se na závěr všichni společně modlí Otčenáš uvedený Ježíšovou prosbou o odpuštění všem, kdo se jakkoli podíleli na jeho utrpení a smrti.

4. Zřeknutí se zla (ke mši sv. nebo k adoraci, 15+)
Poté, co Efesané slyšeli Pavla mluvit a viděli, jak je jeho Bůh mocný (viz Sk 19,11-20), vyznávali své hříchy a zřekli se magických předmětů a knih. Dokonce se jich viditelně zbavili a přímo je zničili. Při setkání rozviňte toto téma a na každém je, aby popřemýšlel nad tím, čeho by se měl vzdát, od čeho osvobodit.
Obnovte své křestní sliby a zřekněte se zla. Varianta: Ať každý napíše na lístek, čeho se zříká (nikdo to číst nebude), a lístky pak na závěr vhoďte do ohně/skartovačky. Může být u té skartovačky vystavena také ikona Krista. Je to jeho milost, která dává sílu se opravdu zřeknout toho, co člověka svazuje.
Zkuste vymyslet, co by na konci mše sv. či adorace mohl každý dostat na znamení „nového života“.

5. Zákon a svoboda (tip na víkendovou akci, 18+)
Pavel ve svých listech (např. Gal 3 – 5) obhajuje svobodu, kterou přinesl Ježíš, a ukazuje na marné zachovávání Zákona (v debatě se můžete zamyslet, co by to mohlo být dnes: nadsazená předsevzetí, jež po mně Bůh nechce a jež mi brání konat obyčejné dobro, pohled druhých, diktát světa), který nás jen usvědčuje z nedostatečnosti. Zkuste jedno dopoledne zůstat se spoutanýma nohama či rukama. Vykonávejte všechny věci jako ostatní, ale omezeni. Při modlitbě na závěr dne nebo při mši sv. (při úkonu kajícnosti) kněz s patřičným vysvětlením o Boží milosti a spáse pouta rozváže.

6. Neznámý Bůh (18+)
Jako Pavel v Aténách (Sk 17,16-34) zkuste představit dnešnímu světu neznámého Boha – nejprve sestavte seznam toho, po čem svět touží, co hledá, co mu vědomě či nevědomě schází, jaké bohy a chrámy má dnes, pak zkuste nalézt, zda je něco, co mu jako křesťané můžeme dát.
O něco snadnější variantou je vymezit si různé skupiny a „mluvit“ k nim. Jinak se bude mluvit k studentovi, jinak k mámě s dětmi, jinak k seniorce v LDN, jinak k někomu, kdo uznává Boží existenci jako energii, a jinak k někomu, kdo je pouze humanista…
A když už něco takového nanečisto vyzkoušíte, možná se vám to bude hodit i v životě.

7. Tipy pro Pavla 21. století (15+)
Nejprve zkuste jen tak z hlavy dát dohromady, kde apoštol Pavel hlásal své evangelium (evangelium u Pavla znamená osoba Ježíše Krista – v jeho době ještě nebyla sepsána evangelia). Nejde zde o názvy měst, ale o to, jaké lokality si Pavel vybíral, nebo více či méně záměrně využil (tržiště, synagoga, pramen vody, přístaviště, vládcův palác, řemeslnická dílna). Zkuste se zamyslet, proč šel na tato místa.
Pak zkuste sestavit seznam míst, kam by šel dnes kázat ve vašem městě, koho by tam chtěl potkat a proč. Zvažte, zda se na jedno z takových míst nevydat taky a s jakým poselstvím.

Připravila s. Andrea Hýblová FSP, konzultováno s řeholníky v pastoraci mládeže,
můžete si dále libovolně uzpůsobit. Za zpětnou vazbu a varianty budu ráda.
Prosím pište na: andrea@paulinky.cz

 

Tipy a návody si můžete stáhnout i ZDE.

Jak poznat apoštola Pavla v umění?

Apoštol Pavel je jednou z nejvýznamnějších postav křesťanství. Jeho život a učení jsou zachyceny v listech, které tvoří většinu Nového zákona, proto také býval častým námětem uměleckého ztvárnění, ať už se jedná o sochy, obrazy, mozaiky nebo vitráže.
V tomto článku se podíváme na některé z nejtypičtějších a nejzajímavějších příkladů Pavlova vyobrazení.

Jak poznat Pavla na obraze? 

Pavel má několik charakteristických znaků, které mu umožňují být snadno rozpoznatelným na uměleckých dílech. Jedním z nich je jeho vzhled. Pavel je obvykle zobrazován jako starší muž s dlouhým vousem, vysokým čelem a řídkými vlasy. Tento způsob zobrazení se ustálil už v 5. století a vychází z popisu, který o něm podal Eusebius z Césareje, raný církevní historik.

Pavel je také často oděn v tunice a plášti a na nohou má sandály, což odpovídá jeho původu a době, ve které žil. 

Dalším rozpoznávacím znakem apoštola Pavla jsou jeho atributy, tedy předměty, které symbolizují jeho osobnost, činnost nebo osud. Mezi nejčastější patří: 

Kniha – Pavlovi bývá připisováno autorství až 13 z 27 knih Nového zákona (současní biblisté nám k tomu možná napíšou jeden z příštích článků). Kniha může být zobrazena jako svitek nebo jako kodex, což byla novější forma knihy, která se začala používat v raném křesťanství. 

Provaz – Pavel byl původně výrobcem stanů, což bylo jeho řemeslo, které mu umožňovalo cestovat a šířit evangelium. Provaz také odkazuje na jeho skromnost a pracovitost. 

Koš – Pavel byl často pronásledován a v ohrožení pro svou novou víru. Jednou z nejznámějších epizod jeho života byl jeho útěk z Damašku, kdy byl spuštěn z městské zdi v koši. Koš tak symbolizuje nebezpečí a záchranu. 

Meč – Pavel byl popraven v Římě za vlády císaře Nerona. Jako římský občan měl nárok na rychlou a bezbolestnou smrt mečem, na rozdíl od Petra, který byl ukřižován. Meč tedy představuje jeho mučednictví. Někdy je Pavel zobrazen se dvěma meči (což může být odkaz na dva Petrovy klíče): jeden představuje Boží slovo a druhý jeho nástroj umučení.

Kromě těchto atributů může Pavel také držet v rukou vítězný věnec, který vyjadřuje jeho slávu a odměnu v nebi, nebo palmovou ratolest, která je symbolem mučedníků. 

Pavel a Petr: dva pilíře církve 

Pavel je často zobrazován společně s Petrem, povětšinou na portálech kostelů, kde stojí po stranách hlavního oltáře nebo vchodu do presbytáře. Tímto způsobem vítají věřící do Božího domu a odkazují na základy křesťanské víry. V České republice najdeme takové vyobrazení například v kostele Panny Marie Sněžné v Praze nebo v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyšším Brodě. Existuje mnoho kostelů se zasvěcením oběma apoštolům, velmi ojediněle však bývají kostely zasvěceny jen sv. Pavlovi (pokud někdo ze čtenářů z takové farnosti pochází, dejte nám vědět).

Pavel na cestě do Damašku: obrácení, které změnilo dějiny 

Jedním z nejpopulárnějších témat v umění je Pavlovo obrácení, které se odehrálo na cestě do Damašku a které si v liturgickém kalendáři připomínáme 25. ledna.

Pavlovo obrácení je často zobrazováno jako dramatická scéna, kde Pavel padá z koně (v Písmu se však o koni nic nepíše), zatímco jeho společníci jsou zmatení a vyděšení. Mnozí umělci se snažili zachytit tuto proměňující zkušenost. Mezi nejslavnější díla patří tato dvě:

  • Obrácení svatého Pavla od Caravaggia (1600–1601): tento obraz je typickým příkladem barokního stylu, který zdůrazňuje kontrast mezi světlem a tmou, pohybem a napětím, realismem a dramatem. Caravaggio zobrazil Pavla jako mladého a svalnatého muže, který leží na zemi a zvedá ruce k nebi, zatímco jeho kůň se vyděšeně vzpíná. Na obraze není vidět zdroj světla, který osvětluje Pavla, což naznačuje, že jde o nadpřirozenou záři.
  • Obrácení svatého Pavla od Michelangela Buonarrotiho (1542–1545): tento obraz je součástí freskového cyklu v kapli Pavla III. ve Vatikánu. Michelangelo zobrazil Pavla jako starého a vychrtlého muže, který leží na zemi a zakrývá si tvář, zatímco jeho kůň se klidně otáčí. Na obraze je vidět zdroj světla, který vychází z oblaků a osvětluje Pavla, což naznačuje, že jde o Boží zjevení.

Pavel v dějinách umění: nevyčerpatelný zdroj inspirace

Víte, že asi nejznámějším českým vyobrazením sv. Pavla je obraz Petra Brandla z Obrazárny Pražského hradu, který zachycuje sv. Pavla při kázání, stojícího s učitelským či kazatelským gestem zvednuté pravé ruky.  

Existují i mnohá další umělecká díla zachycující jeho život. Ale to již necháme na vás, milí čtenáři, abyste mohli při svých cestách objevovat, kde všude „apoštol Pavel“ zanechal stopy.

Již v září byl na našem blogu příspěvek na téma Proč má Pavel z baziliky Sv. Pavla za hradbami zahalenou hlavu. V sobotu 20. ledna se v této bazilice budou členové široké Paulínské rodiny modlit za jednotu křesťanů. Sestra Andrea z pražské komunity přidá úmysl i za vás čtenáře.

Tento text vznikl na podkladě staršího italského článku,
který napsal Rodolfo Papa, PhD. (malíř, sochař, teoretik a historik umění a filozof),
a jeho českého dodatku od Mgr. Anežky Holasové.

 

pavel pred bazilikou_na_web

Biblické postavy: Herodes v Novém zákoně

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) bývá pravidelným hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila další díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária tentokrát hovořila o Herodovi a jeho potomcích vystupujících v Novém zákoně. Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám jej nabízíme zde v českém přepisu.

Nový zákon se zmiňuje o několika historických osobnostech, které se jmenují Herodes:

Prvním z nich je Herodes Veliký. V roce 45 př. Kr., ve dvacátém pátém roce svého života se stal nejprve místodržícím v Galileji. O pět let později byl oficiálně korunován za krále a území zahrnujícímu Galileu a Judeu vládl třicet tři let. Vystupuje v Matoušově evangeliu o Ježíšovu narození. Je zde popisován jako zákeřný krutovládce, který s úlisnou zdvořilostí přijímá mudrce z Východu, a vzápětí – v chorobném strachu o svou pozici – nechává vyvraždit betlémské děti. Ačkoli o tomto krvavém incidentu mimobiblické prameny mlčí, Herodovo paranoidní chování je ve starověkých textech dostatečně doložené.

Herodes_vrazdeni_mladatek_clanek

Obr. 1: Lattanzio Gambara: Vraždění neviňátek (16. stol.)

Ví se o něm, že z obavy o svou moc nechal popravit i dva své vlastní syny Alexandra a Aristobula. Kromě krutosti a ne vždy úspěšného lavírování mezi snahou zalíbit se římské moci a získat si přízeň židů se Herodes Veliký zapsal do dějin především svou čilou stavitelskou aktivitou. K jeho nejvýznamnějším počinům se řadí obnova jeruzalémského chrámu, stavba přístavu v Césareji Přímořské, vybudování paláce Herodium několik kilometrů jižně od Jeruzaléma a postavení pevnosti Masada na pahorcích západně od Mrtvého moře.

Po smrti Heroda Velikého byla vláda nad územím jeho království rozdělena na čtyři části. Salome, Herodova sestra, dostala města Jamnia, Ashdod a Phasaelis. Další tři připadly Herodovým synům, kteří též nesli jméno svého otce: Herodes Archelaus, Herodes Antipas a Herodes Filip II. Zatímco Archelaus a Antipas měli stejnou matku – Malthaké, Herodes Filip II. byl jejich nevlastní bratr, syn Kleopatry Jeruzalémské.

Herodes Archelaus se stal následníkem trůnu v Jeruzalémě a panoval nad Judskem, Samařskem a Idumeou. Z evangelistů jej zmiňuje pouze Matouš, když zdůvodňuje Josefovo rozhodnutí vrátit se z Egypta nikoli do Jeruzaléma, ale do Galileje. Právě pro svou krutost a politickou neschopnost byl Archelaus sesazen římskou mocí už v roce 6 po Kr. a vládu nad jeho územím přebrali římští prokurátoři.

Herodes Filip II. byl až do roku 34 po Kr. tetrarchou Itureje a Trachonitidy, jak uvádí evangelista Lukáš v souvislosti se začátkem působení Jana Křtitele. Kromě této Lukášovy zmínky už ovšem Filip, vlastním jménem Herodes Filip II., v Novém zákoně nevystupuje. Není to Filip, kterému Herodes Antipas přebral manželku Herodiadu. Ta byla původně ženou jiného Filipa, jehož historici označují jako Herodes Filip I.

Evangelista Lukáš ve své druhé knize, která se nese název Skutky apoštolů, zmiňuje ještě Agrippu, celým jménem Herodes Agrippa I. Byl to vnuk Heroda Velikého a syn Aristobula, jehož nechal vlastní otec popravit. Agrippa I. byl tedy i nevlastní synovec Archelaa, Antipa a Filipa. Agrippa I. vládl v Judsku a je to právě on, kdo podle údajů ve 12. kapitole Skutků apoštolů nechal popravit Jakuba, Janova bratra, a pronásledoval rodící se církev.

V souvislosti se soudním procesem apoštola Pavla v Césareji Přímořské se ve Skutcích apoštolů ovšem zmiňuje už jiný Agrippa. Je to jeho syn, celým jménem Herodes Agrippa II.

V Novém zákoně se to tedy členy Herodovy dynastie jen hemží. Avšak zatímco Herodes Veliký nejvíc šokuje čtenáře svou krutostí, největší pozornost věnují evangelisté jeho synovi, Herodovi Antipovi.

Jako jeden z již zmíněné trojice následníku Heroda Velikého, Herodes Antipas až do své smrti v roce 39 po Kr. vládl nad Galilejí a Pereou. Právě tento Herodes podle synoptiků nese odpovědnost za popravu Jana Křtitele. V den, kdy slavíme památku Umučení svatého Jana Křtitele (29. srpna), se v liturgii čte Markova verze této události a je obtížné ubránit se otázce, proč jinak velmi úsporný a stručný evangelista věnuje tolik pozornosti této morbidní události, ze které se radostná zvěst obvykle doluje za pomoci složité homiletické akrobacie.

Salome_clanek

Obr. 2: Bernardino Luini: Salome dostává hlavu Jana Křtitele (16. stol.)

Indicie k Markovu autorskému záměru musíme hledat v samotném textu. Marek Heroda opakovaně označuje slovem „král“. Z historie ovšem víme, že Antipovi (na rozdíl od jeho otce Heroda Velikého) už tento titul nenáleží. Byl pouze tetrarcha. Herodes tančící dívce vehementně sliboval polovinu „království“, přestože žádné království ve skutečnosti neměl. Z římské blahovůle směl spravovat pouze část někdejšího království, a to Galileu a Pereu.

Opakované zmínky o králi a království u muže, který ve skutečnosti není králem a zjevně se jako král nechová, jsou v evangelním textu jasným znamením ironie. Její pomocí a díky ostrému kontrastu mezi Herodovým nemorálním jednáním na hostině a zázračném nasycení velkého zástupu hned v následném pokračování evangelia Marek upírá naši pozornost na toho, kdo je skutečným Králem a kdo se jako král opravdu královsky stará o svěřený lid a dává za něj svůj vlastní život – na Ježíše.

Co všechno vyšlo u Paulínek za rok 2023?

Další rok se chýlí ke konci a my jsme i letos byly pilné jako včelky – vydaly jsme více než 20 nových titulů, kterými si můžete udělat radost, nebo jimi obdarovat své blízké. Jako inspiraci Vám proto přinášíme širší výběr z našich novinek.

Produkce pro děti a mládež

Začněme s knihami pro nejmenší čtenáře. Publikace První živý betlém (5+) vypráví o tom, jak sv. František z Asissi přesně před 800 lety postavil první betlém. O něco starším dětem (9+) by se jistě líbil titul Za ruku s Pannou Marií, srozumitelně a poutavě podaný text o důležitých událostech v životě naší nebeské Maminky. A nesmíme zapomenout na komiks Dobrodružství svatého Pavla (11+), který čtenáře provede důležitými úseky života tohoto významného světce.

Pro trochu odrostlejší čtenáře jsme připravily historický román Kříž z kamene, který pochází z pera známého autora Oldřicha Seluckého. Děj příběhu nejen pro mládež je zasazen do období středověkého osidlování našich pohraničních území.

Ani dospělí nepřijdou zkrátka

Z edice Životní příběhy Vám můžeme nabídnout hned tři zajímavé novinky. Autorka úspěšné série knih o síle přímluvné modlitby ve svém životopisu Z temnot ke světlu popisuje svou cestu z těžkého dětství, alkoholu, drog a ezoteriky k vnitřnímu uzdravení a křesťanskému životu. Bývalý vězeň, dříve přezdívaný „krvavý Willy“, vydává svědectví o tom, jak Kristova láska obrátila jeho život naruby, v publikaci Kuřák Bible. Románové zpracování strhujícího příběhu vietnamského biskupa Františka X. Van Thuana (1928–2002) Nespoutaný biskup o jeho nezměrné důvěře v Boha, navzdory několikaletého věznění komunistickým režimem, jistě zaujme každého (i toho nejnáročnějšího) čtenáře.

A co „duchovnější“ tituly? Samozřejmě!

Začněme tituly z edice Novény. První z nich je 9 dní za „nové víno“ v manželství, která vychází z textu manželského slibu a z bohatých životní zkušeností manželů Svobodových, významných českých lékařů a členů Komunity Emmanuel. A protože jsme letos slavily 150. výročí narození sv. Terezky, vydaly jsme i 9 dní ruku v ruce s Terezií z Lisieux.

Do edice Cesty spirituality přibyly hned dvě publikace. Nový rok 2023 se začal vydáním knihy Malá cesta svaté Terezie z Lisieux. V druhé polovině roku jsme edici obohatily o titul Dýně útočí!, v němž naleznete mnoho informací o původu a historii slavení pohanského svátku Halloween.

Dále nesmíme opomenout dárkovou publikaci Žalmy v překladu Václava Renče, vydanou u příležitosti 30. výročí příchodu paulínek do České republiky, a oblíbeného průvodce liturgickým rokem Evangelium na každý den 2024. Podněty k evangeliím každého dne v roce tentokrát připravil P. Ambrož Petr Šámal OPraem. 

V edičním plánu jsme myslely také na všechny otce. Novinkou v naší nejmladší edici Quo vadis je titul Duchovní otcovství, ve kterém autor pomocí příběhů vybraných biblických postav a ve světle blahoslavenství poskytuje užitečné rady o duchovním otcovství nejen kněžím, ale i všem „otcům“, kteří chtějí žít správně svou zodpovědnost. Kněžím je též určena publikace Zpovědník a případy sexuálního zneužívání, v níž najdou užitečné rady, jak přistupovat nejen k obětem těchto deliktů, a důležité informace z oblasti kanonického a trestního práva.

Edice Kompas se nám letos rozrostla o titul určený (nejen) ženám Neboj se… to se snadno řekne!: vtipné, ale i hluboké svědectví autorky o tom, jak se učila zápasit s vlastním strachem a nedůvěrou, že se Pán opravdu stará.

 

Foto_edicni_plan_clanek_web

Biblické postavy: Jan Křtitel

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) bývá pravidelným hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila další díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária tentokrát hovořila o Janu Křtiteli v Novém zákoně. Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám jej nabízíme zde v českém přepisu.

Jan Křtitel dostává prostor v každém ze čtyř kanonických evangelií. Na první pohled by se proto mohlo zdát, že není nic snadnějšího než nastínit portrét této výrazné osoby z Judské pouště. Kdo je tedy Jan Křtitel? Všichni čtyři evangelisté se shodují v tom, že Jan křtil u řeky Jordánu a přicházely k němu zástupy ze všech končin země. Jan podle všech čtyř evangelií vydával jasné svědectví o přípravném charakteru svého působení. Nestrhával pozornost na sebe. Zdůrazňoval, že jen připravuje příchod někoho většího. Synoptici i evangelista Jan také prozrazují, že Jan Křtitel měl učedníky. A podle údajů ze synoptických evangelií měli Janovi učedníci ve zvyku se postit.

Kristuv_krest

Obr. 1: Pietro Perugino: Kristův křest (15. stol.)

Marek, Matouš i Lukáš rovněž shodně uvádějí, že Jana dal uvěznit Herodes, ale pouze Marek a Matouš věnují pozornost okolnostem Janovy popravy. Ti samí evangelisté (Marek a Matouš) poskytují informace o Janových stravovacích návycích a stylu oblékání. Tyto detaily u čtenáře evokují starozákonní postavu proroka Eliáše. Vlastně i Janův tragický konflikt s vládnoucí mocí vykazuje společné rysy s Eliášovým údělem.

Matouš a Lukáš zase blíže odkrývají obsah Janova kázání. Rozhodně nešetřil tvrdými slovy. Ti dva samí evangelisté ale zároveň Jana nešetří, když prozrazují, že i jeho duchovní zrak na chvíli zastřel stín pochybností, když za Ježíšem poslal své učedníky s otázkou: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,3; Lk 7,19).

Zdá se, že portrét Jana Křtitele už by mohl být hotový. Asketa z pouště, který si svým politicky nekorektním vystupováním vysloužil tragický konec. Tento Křtitel z Judské pouště tedy jistě zasluhuje respekt. Sotva však bude inspirací či povzbuzením pro někoho z dnešní doby. Je to ale skutečně všechno, co o Janovi Písmo říká?

Každé ze čtyř evangelií prozrazují o Janu Křtiteli ještě nějakou skutečnost, která se v ostatních nenachází.

Evangelista Marek jakoby mimochodem poznamenává, že ačkoli byl Herodes z Janových slov na rozpacích, rád jej poslouchal (srov. Mk 6,20). Jan tedy podle všeho vystupoval „na úrovni“. To, o čem mluvil, muselo být obsažné a podnětné, když jeho argumenty zaujaly pozornost bezcharakterního mocnáře.

Evangelista Matouš jako jediný poukazuje na Janovu zdráhavost, když Ježíš přišel, aby se od něho dal pokřtít (srov. Mt 3,14). Zjevně mu nechybí nejen pokora, ale ani intuice a moudrost.

Lukáš zase vkládá jednomu z Ježíšových učedníků do úst prosbu: „Pane, nauč nás modlit se, jako Jan naučil své učedníky“ (Lk 11,1). Jan tedy musel být i mužem modlitby. Navíc je to právě evangelista Lukáš, kdo věnuje celou kapitolu událostem okolo Janova narození. Pocházel z kněžského rodu, tj. z velmi dobrých poměrů. Jako Zachariášův prvorozený a jediný syn měl jisté místo ve službách jeruzalémského chrámu. Prokázal tedy obdivuhodnou odvahu, když navzdory všem očekáváním dokázal ignorovat vyhlídky na společensky oceňovanou pozici a odejít do pouště naplnit své poslání.

Podle Janova evangelia Křtitel na Ježíše jasně ukazuje: „Hle, beránek Boží!“ (Jan 1,29.36). S vnitřním pokojem nechává odejít své učedníky za Ježíšem.  Označuje se za Ženichova přítele a mluví o své dokonalé radosti z toho, že lidé jdou za Ježíšem (Jan 3,25-30). Jan tedy ani náhodou nevypadá jako frustrovaný a zatrpklý podivín, který si kompenzoval své sebevědomí mravokárným poučováním. Je to muž na svém místě.

V čem může být Jan Křtitel podle evangelií inspirací i pro člověka dnešní doby? Moudrost a rozhled, kvalitní osobní modlitba, odvaha stát si za svým přesvědčením a kráčet vytrvale za svým cílem, ale také schopnost poskytovat prostor pro působení jiných a autentická radost z jejich úspěchů – tyto Janovy charakterové rysy jsou aktuální a inspirující v každé době.

Jan_Krtitel_clanek

Obr. 2: Tizian: Svatý Jan Křtitel (16. stol.)

Cesta paulínek z Alby až do Prahy (1915–1993 a dál)

Nepatrné začátky v Albě

Počátky Paulínské rodiny se pojí s datem 20. srpna 1914, kdy Jakub Alberione shromáždil skupinu chlapců kolem malé tiskárny. Od této doby se postupně rozšiřoval počet podobných tiskáren a vznikla kongregace Společnost svatého Pavla (SSP). Obdobně se zrodily i Dcery svatého Pavla (FSP), jejichž založení se datuje 15. června 1915.

V Itálii tehdy existovalo mnoho dílen, které otevřel Svaz katolických žen. Otec Jakub se proto rozhodl zřídit v Albě dílnu pro dívky, jež se zpočátku kvůli válečnému stavu věnovaly šití vojenských uniforem, ale cílem bylo formovat je k prožívání a hlásání evangelia.

Úplně první „paulínky“ byly tři mladé ženy z Katechetické ligy u kostela svatých Kosmy a Damiána. Aby mohla nová dílna zahájit svůj provoz, bylo zapotřebí sehnat nějaké švadleny. Otec Alberione se proto obrátil na Terezu Merlovou, která později přijala jméno Tekla (podle svaté Tekly, mučednice a učednice svatého Pavla) a stala se první generální představenou nově vznikající kongregace. K setkání došlo 27. června 1915 sakristii téhož kostela. 

Již v této první malé komunitě byly dny sester vyplněny nejen prací, tj. šitím, ale i studiem, apoštolátem, modlitbou a duchovním životem. Dokonce v letech 1915–1916 otevřely první obchůdek s knihami a náboženskými předměty.

Zkušenost v Suse

V roce 1918 navrhl Mons. Guiseppe Castelli, tehdejší biskup v Suse, otci Alberionemu, aby svěřil vydávání diecézního týdeníku La Valsusa mladým sestrám z komunity v Albě. On nabídku přijal a téhož roku v prosinci poslal do Susy skupinu sester. Obyvatelé městečka viděli lásku a oddanost, kterou tyto dívky chovají ke svatému Pavlovi, a začali jim proto říkat „Dcery svatého Pavla“.

Kromě novin sestry tiskly také pastýřské listy, farní zpravodaje, letáky pro organizaci Katolická akce atd. a otevřely obchod, ve kterém nabízely knihy, devocionálie a různé papírnické zboží. O nedělích roznášely noviny La Valsusa do rodin, čímž začaly s tzv. propagandou, tj. chozením s taškami plnými knih po domech, po továrnách i po školách, činností, která se v Itálii a dalších zemích stane pro paulínky typickou.

Do Říma a do celé Itálie

V roce 1926 přicházejí paulíni a posléze i paulínky také do Říma, aby zde založili první komunity.

Mužská i ženská větev Paulínské rodiny se velmi rychle rozrostla po celé Itálii. Se svolením místních biskupů se mladé sestry vydávaly do různých italských měst s obrovským nadšením, vírou a taškami plnými knih. Za pouhé tři roky měly sestry své komunity v 11 italských městech.

Nový apoštolát a styl řeholního života, který se odchyloval od tradičních forem, se samozřejmě neobešel bez pozornosti církevní hierarchie, jež často vyjadřovala nedůvěru. Navzdory tomu se však našlo mnoho těch, kdo tento způsob schvalovali a podporovali jako „hlásání evangelia přizpůsobené nové době“.

První misie mimo Itálii

Již v roce 1926 vnímal otec Alberione, že apoštolát se nesmí omezovat jen na Itálii, ale rozšířit se do celého světa.

V roce 1931 se nejprve vydali na cesty za oceán paulíni. První vybranou zemí se stala Brazílie. Říká se, že Primo Maestro roztočil globus a zastavil ho zabodnutím prstu na libovolném místě – přesně tam, kde leželo město São Paolo.

V témže roce připluly dvě sestry do Brazílie (São Paolo) a dvě do Argentiny (Buenos Aires). Rok poté dorazily dvě sestry do USA (New York), do Číny a do Egypta.

Od této chvíle se nezvyklý, náročný, ale i krásný paulínský apoštolát a spiritualita šíří po celém světě díky stovkám povolání mužů i žen, věrným v modlitbě i v práci, skrytým světcům a světicím, kteří svůj život obětovali hlásání evangelia.

A jak se Dcery svatého Pavla dostaly do Prahy?

 Interkapitula a misijní projekt

V roce 1993 se v Mexiku konala tzv. interkapitula, což je setkání představených sester z provincií a zástupkyň dalších komunit. Na setkáních tohoto typu se nevolí nové vedení, ale reflektuje se dosavadní směřování kongregace. Pod vedením Ducha Svatého a ve společném sdílení se hledá, jak nejlépe odpovídat na potřeby aktuální situace ve světě a jakým směrem se nejlépe vydat. Právě tehdy (bylo to krátce po uvolnění východního bloku v Evropě) sestry dostaly sestry mnoho žádostí od biskupů, aby v jejich diecézích založily nové komunity.

Generální představená proto na interkapitule předložila návrh na otevření nových komunit v konkrétních zemích. Tento návrh byl přijat jako „misijní projekt“ celé kongregace Dcer svatého Pavla. Paulínky na celém světě se tedy začaly modlit za sestry, které mají povolání jít do misií. A sestry, jež toto povolání rozpoznaly a vyslyšely (nebo byly osloveny představenými), se začaly chystat na cestu.

Kromě pražské komunity vznikla i řada dalších. V Latinské Americe byly založeny komunity v Paraguayi a v Dominikánské republice; v Africe se sestry usadily v Zambii, v JAR, v Súdánu a na Pobřeží slonoviny; v Asii to byl Singapur a Taiwan a podnikly se první kroky pro působení sester ve Vietnamu; v Evropě začaly sestry působit nejen v České republice, ale i v Rusku a v Rumunsku.

Většina nových komunit se poprvé „nadechla“ v neznámém prostředí v roce 1994. Ve stejný rok si paulínky připomínaly sté výročí od narození první generální představené a spoluzakladatelky kongregace Maestry Tekly – té, která za svého života často opakovala: „Chtěla bych mít tisíc životů pro evangelium.“ A tak se její touha dál uskutečňuje v jejích duchovních dcerách.

Pražské paulínky

Poslední srpnový den roku 1993 informovala s. Giovannamaria Carrara tehdejšího pražského arcibiskupa Mons. Miloslava kardinála Vlka o vyhovění jeho žádosti založit v jeho arcidiecézi komunitu Dcer svatého Pavla.

První sestry misionářky, které přijely 8. prosince 1993 do Prahy, byly dvě Italky – s. Rosanna Pennasilico a s. Cristina Zara –, k nimž později přibyla ještě s. Isidora Pérez ze Španělska.

Během let se v pražské komunitě objevila řada sester, mezi něž patří i první česká a první slovenská paulínka. V současné době u nás najdete s. Judith, s. Isidoru, s. Rosannu, s. Molly, s. Gabrielu, s. Annu a s. Andreu.

Česká historie Dcer svatého Pavla tedy stále pokračuje. Bohu díky za jeho požehnání a vedení.

pozvani paulinek arcibiskupem Vlkem[20497]

Proč má v Římě sv. Pavel za hradbami zahalenou hlavu?

Na závěr prázdnin nabízíme last minute tip na pouť do papežské baziliky sv. Pavla za hradbami. Při vstupu na hlavní nádvoří vás zcela jistě zaujme majestátní a zároveň trochu tajemná mramorová socha sv. Pavla na vysokém kamenném podstavci.

V turistických průvodcích se pravděpodobně dočtete, že autorem sochy z 19. stol. je Giuseppe Obici, a pak vás asi zavalí vyčerpávajícími historickými údaji o samotné bazilice. Informace tohoto druhu se ale většinou velmi rychle vytrácejí z hlavy. A tak vám po návratu z cesty zůstanou maximálně fotky: Na první stojíte před bazilikou společně se členy své rodiny a na druhé se všichni snažíte vecpat do jednoho záběru i se sochou apoštola Pavla (což je téměř nereálné!).

Pokud je taková cesta před vámi a patříte k těm, kdo se nejen rádi fotí před monumenty, pak nabízíme vám meditativní zamyšlení jednoho člena zdejší benediktinské komunity Edmunda Powera z Roku sv. Pavla:

Pavel svírá v pravici meč, kterým směřuje k nebi a budí dojem, že se jím může každou chvíli ohnat. V levé ruce drží knihu. Hlavu má zakrytou závojem. Jeho tvář je skloněna k zemi a oči jsou nevýrazné, dokonce jakoby slepé. Proč je apoštol Pavel na nádvoří baziliky ztvárněn zrovna tímto neobvyklým způsobem?

Meč v Pavlově pravé ruce symbolizuje „meč Ducha“ (srov. Ef 6,17). Je to „slovo Boží“, které je „ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč“ (srov. Žid 4,12). Tímto gestem nám apoštol připomíná, že následování Ježíše je náročné a zahrnuje obtížná rozhodnutí. Pozvednutý meč je také znamením, že se křesťan definitivně „odřízl“ od starého způsobu života.

Proč má Pavel zahalenou hlavu? Vždyť nikde jinde se apoštol takto nezobrazuje. Když zalistujeme v druhém listu Korinťanům, můžeme spolu s Pavlem rozjímat o alegorickém významu Mojžíšovy roušky přes tvář. Poté, co Mojžíš obdržel Zákon a spatřil Boha, jeho tvář zářila natolik, že se na něj lidé nemohli podívat – proto si ji musel zahalovat (viz Ex 34,29-35). V témž listu Pavel uvažuje: Když už Stará smlouva (ačkoli vede k smrti) je tak skvoucí, o co víc musí zářit Nová smlouva – smlouva milosti (srov. 2 Kor 3).

Sochař tedy představil zahaleného Pavla jako nového Mojžíše, jenž přináší nový zákon, zákon Ducha. Na cestě do Damašku Pavel spatřil Ježíše Krista a nyní z jeho tváře vyzařuje nestvořené světlo Kristovo. Proto je zahalen, podobně jako Mojžíš, když sestoupil z hory, na níž se setkal s Hospodinem.

Tři dny po setkání s Kristem zůstal Pavel slepý (viz Sk 9,9). Když byl však uzdraven ze své tělesné slepoty, uviděl také, že už neexistuje nic cennějšího než „ono nesmírně cenné poznání Krista Ježíše, pro něhož se všeho zřekl“ (srov. Flp 3,8). Pavlovy oči už nechtějí vidět nic jiného než Vzkříšeného, který je „všechno ve všem“ (Kol 3,11). Pouze Ježíš Kristus má pro Pavla cenu.

Navzdory majestátnosti meče, vznešenosti oděvu i ušlechtilosti celkového zjevu je výraz Pavlovy tváře smutný a plný bolesti. Proč? Ve Skutcích apoštolů čteme: „Já mu ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět“ (Sk 9,16). Tvrdě znějící slova, která Pán řekl Ananiáši o Pavlovi, ovšem nejsou příslibem trestu pro dřívějšího pronásledovatele křesťanů, právě naopak: jsou pozváním vstoupit do hloubky velikonočního tajemství. Do tohoto tajemství se ale vstupuje účastí na Kristově utrpení a smrti. Zachmuřený výraz Pavlovy tváře tedy vypovídá o misijním utrpení a mučednické smrti, které Pavla sjednocují s Kristovým křížem. Pavel z nádvoří baziliky však není tím, kdo svůj život promarnil. Je vítězem v Kristu. Je vítězem, jenž ví, že „bojoval dobrý boj a čeká jej věnec spravedlnosti, který mu předá Pán, spravedlivý soudce“ (viz 2 Tim 4,7-8). Proto může ujistit i nás, že tento věnec Pán „připravil stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod“ (viz 2 Tim 4,8).

Až tedy budete vstupovat do této (podle nás sester, ale i mnohých poutníků a turistů) nejkrásnější baziliky, můžete si s sebou vzít třeba tuto modlitbu z Roku sv. Pavla nebo naše paulínské litanie, které nabízíme jako záložku.

 

Modlitba z baziliky sv. Pavla za hradbami

Svatý Pavle, apoštole plný horlivosti

a mučedníku pro lásku Kristovu,

vypros nám hlubokou víru, nezlomnou naději

a planoucí lásku k Pánu, abychom mohli spolu s tebou říct:

„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“

Pomoz nám stát se apoštoly, kteří věrně slouží církvi,

a svědky tvé pravdy a krásy uprostřed temnot naší doby.

S tebou chválíme Boha našeho Otce:

„Jemu buď sláva, v církvi a v Kristu na věky věků!”

Amen.

 

 

sv_pavel_za_hradbami 

 

Zdroj: Paulus (časopis vydávaný v Roce sv. Pavla členy Paulínské rodiny)

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

Překlad modlitby: Andrea Hýblová FSP

Pavel z Tarsu, římský občan

Ještě jednou se vydáme na cestu do dob apoštola Pavla, a to přímo do jeho rodného města Tarsu, o němž Pavel říká, že to není „ne neznámé město“ (srov. Sk 21,39). Těmito slovy se Pavel představuje římskému veliteli, který ho zatýká. Zároveň o sobě v tuto chvíli mluví jako o Židovi, ale na jiných třech místech ve Skutcích apoštolů se dozvídáme, že si Pavel činí nárok na privilegia římského občana. Jak to jde dohromady?

Tarsus: Kleopatřina brána

„Já jsem Žid z kilíkijského Tarsu, občan toho ne neznámého města“ (Sk 21,39). Těmito slovy se Pavel představuje římskému veliteli kohorty syrských a řeckých žoldáků, kteří z vyvýšené pevnosti Antonia hlídají nádvoří jeruzalémského chrámu. Pavel, obklopen vojáky, stojí na schodišti vedoucím do pevnosti, jež symbolizuje profánní politickou moc pyšně se vypínající nad posvátnými chrámovými prostory…

Žid z kilíkijského Tarsu

Kdy a jak se Pavlovi rodiče či prarodiče dostali do Tarsu a proč se tam zdržovali? O přítomnosti židovských rodin konkrétně v tomto kilíkijském městě nemáme žádné údaje. Historické prameny se ovšem zmiňují o přesunech hebrejských rodin v maloasijských regionech sousedících s Kilíkií. Josef Flavius ve svých Židovských starožitnostech cituje jistý dopis krále Antiocha III. Tento král na začátku 3. stol. př. Kr. píše Lýdijskému gubernátorovi o svém rozhodnutí přestěhovat do oblasti Malé Asie dva tisíce hebrejských rodin z Mezopotámie a Babylonie. To mělo pomoci k potlačení vzpoury obyvatel Lýdie a Frýgie. Je přesvědčen, že židovští přesídlenci budou díky svému náboženskému přesvědčení loajálními ochránci státních zájmů, pokud se jim úlevami na daních zaručí možnost založit si v novém bydlišti slušné živobytí. Nakolik je Flaviova informace objektivní, nevíme. Historikové jsou spíš zdrženliví a obviňují Flavia, že své údaje poněkud manipuluje, aby vykreslil Antiocha III. Velkého jako panovníka nakloněného Židům. O Židech bydlících v těchto územích Římského impéria se však zmiňuje i Cicero, jenž se o nich vyjadřuje naopak spíš hanlivě. Nicméně ať se na věc podíváme z jedné či z druhé strany, přítomnost židovských obyvatel v maloasijských provinciích římské říše kolem 1. stol. př. Kr. je historicky spolehlivá.

Tarsus v Kilíkii

Historik Strabón chválí město pro vzdělanost a věhlas a oceňuje význam zdejších škol a zájem jeho obyvatel o vzdělání: „Obyvatelé Tarsu jsou tak zaníceni pro filozofii a jsou natolik vzdělaní, že jejich město zastínilo i Atény, Alexandrii a další města…“ Dále píše, že na rozdíl od jiných měst se v Tarsu věnují studiu zejména místní. Cizinci se tady prý zdržují jen neradi. „Domácí“ si navíc dokončují vzdělání jinde a po ukončení studií se do vlasti už nevracejí.

Řečník a filozof Cassius Dio však v druhé polovině 1. stol. po Kr. o Tarsu píše úplně jinak. Líčí mravní úroveň obyvatel města poněkud ponuře a zdůrazňuje zejména úpadek jejich mravů. I když Tarsus, jak ho znal Cassius Dio, není Tarsem z doby Pavlovy, přece jen nelze zanedbávat možné negativní rysy spojené s prosperitou a kosmopolitním rázem kilíkijské metropole. Tento obraz potvrzuje rovněž Filostratos, který označuje mravy obyvatel dokonce za nechutné. Podle něj v žádném jiném městě nepanuje takový luxus a nikde jinde nejsou obyvatelé tak líní a pyšní. A svou elegancí se prý zabývají víc než Atéňané filozofií.

Jaké tedy doopravdy bylo Pavlovo rodiště? To se dnes už těžko dovíme se stoprocentní spolehlivostí. Možná si řekneme, že je vlastně i zbytečné nad tím přemýšlet. Ale nemůže se nám Pavel stát o trošku bližším, když si představíme, že v mnoha ohledech je i nejedno z evropských velkoměst podobné Tarsu, jak ho líčí doboví spisovatelé? Co se týče kultury, umění či hospodářské prosperity, určitě se evropská města nemají za co stydět. Kdybychom zase chtěli kritizovat problémy a vytahovat nešvary, jistě taky leccos najdeme. Když tedy o nedělích posloucháme čtení z Pavlových listů, můžeme si Pavla představit jako občana atraktivního města, jakými jsou naše velkoměsta, a jeho slova nám už nemusí znít vzdáleně, jako kdyby je psal někde v jeskyni.

Římský občan

Až na třech místech Skutků apoštolů se dozvídáme, že Pavel si činí nárok na privilegia římského občana. Je však zvláštní, že ve svých listech tento svůj společenský status vůbec nezmiňuje. Co když si tedy autor Skutků apoštolů tento údaj vymyslel, aby lépe podložil svou vizi šíření křesťanské zvěsti v tehdejším římském světě? Nakonec, proč se Pavel odvolává na svá práva římského občana pokaždé, až když je téměř pozdě? Ve Filipech to dokonce udělá až po bičování…

Podle autora Skutků apoštolů se sám Pavel vyslovuje, že „má římské občanství už od narození“. Jak se k němu tedy dostali jeho prarodiče? Vědci přišli hned se dvěma teoriemi:

1. Podle některých badatelů mohl obdržet římské občanství Pavlův dědeček za zásluhy při hájení zájmů římské republiky kolem poloviny 1. stol. př. Kr., v období občanské války mezi Caesarovými nepřáteli Cassiem a Brutem a jeho stoupenci Antoniem a Octavianem. Octavianus Augustus pak po svém vítězství odměnil celé město Tarsus za projevenou podporu tím, že udělil jeho obyvatelům římské občanství.

2. Jiní vědci považují hypotézu, podle níž by římské občanství bylo uděleno Pavlovým předkům za politické nebo vojenské zásluhy, za nepravděpodobnou. Domnívají se, že privilegium římského občanství dostávali Židé palestinského původu, kteří byli propuštěni z římského otroctví, přičemž libertus (osvobozenec), jenž se stal římským občanem, zůstával i nadále vázán jistými omezeními. Podle tohoto náhledu by i Pavlovi prarodiče obdrželi status římských občanů po propuštění z otroctví.

Když se přikloníme k druhé hypotéze, může nám vrhnout zajímavé světlo na slova, která známe z Pavlových listů. Když totiž apoštol vysvětluje tajemství vykoupení, rád přirovnává hřích k otroctví a vykoupení k vytoužené svobodě. Je zřejmé, že ačkoli on sám nikdy nebyl otrokem, velmi dobře si uvědomuje, jaká je hodnota skutečné svobody: „Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem“ (1 Kor 6,20); nebo: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Nám už výrazy jako otroctví, vykoupení či výkupné znějí příliš vzdáleně, a tudíž nám hrozí, že i bídu hříchu, v níž jsme se ocitli, a hodnotu vykoupení, které nám získal Kristus, budeme vnímat jako něco z historických románů. Jak by to asi Pavel napsal dnes, abychom pochopili, o jak velkou věc tady jde?

 

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

Zdroj: Rinaldo Fabris: Paolo, L’apostolo delle Genti. Milano: Paoline Editoriale Libri 1997.

 

Svaty_Pavel_misionar_list_35