Paulínská inspirace

Paulínky jsou jako kniha. Na první pohled vidíte obálku – knihkupectví, kde pracují. A když knihu otevřete, najdete mnohem více: život pražské komunity s jeho rytmem apoštolátu, modlitby a společně tráveným časem. I komunita je jako kniha, ta pražská malá knížka patří do celosvětové knihovny – mezinárodní kongregace Dcer sv. Pavla.

Přijměte tedy tento blog jako příležitost nahlédnout do naší historie, našeho života, ale i místa, kde vám nabízíme inspiraci k psaní vlastních životních příběhů před Boží tváří.

Jaký je smysl pokání v postní době?

Pokání v postní době není jen o vnějších skutcích, ale také o obrácení srdce. Ježíš nás v evangeliích vyzývá k vnitřní proměně, k lítosti nad hříchy a k pevnému předsevzetí žít podle Božích přikázání. Toto obrácení srdce je dar od Boha, který nám dává „nové srdce a nového ducha“ (Ez 36,26-27).

Pokání se projevuje ve „zkroušeném srdci“, v zármutku a odporu nad hříchy. Zahrnuje také pevné odhodlání se jich už nedopustit. Praxe pokání v postní době nám pomáhá posilovat naše srdce. Může se jednat o:

  • Odříkání: vzdát se dobrovolně něčeho, co nám dělá radost, jako je například sladké jídlo, televize nebo sociální sítě.
  • Plnění povinností: plnit svědomitě své každodenní úkoly a závazky.
  • Dobročinnost: pomáhat lidem v nouzi, ať už materiálně nebo duchovně. 

Mimořádně cenné je i skryté pokání, které se odehrává v našem nitru. Patří sem:

  • Odpuštění: odpustit druhým jejich provinění, i když to pro nás není snadné.
  • Dobré úmysly: snažit se chovat laskavě a ohleduplně k lidem v našem okolí.
  • Otevřené srdce: vnímat utrpení světa a být připraveni aktivně pomáhat.

Ježíš nás vyzývá, abychom se rozhlédli kolem sebe a uvědomili si, kolik dobra je potřeba. Nabízí nám příležitost skrytě a nezištně šířit dobro a bratrství ve světě. Takové pokání je pro Boha krásné a cenné, protože pramení z lásky k němu a k bližním.

  • Hledáte inspiraci? Nabízíme vám několik tipů z redakce Paulínek a také od dalších nakladatelů: Postní inspirace.
  • Určitě stojí za poslech či přečtení slova papeže Františka z Popeleční středy. 
  • Do třetice nabízíme něco z naší paulínské spirituality:

Blahoslavený Jakub Alberione a inspirace pro postní dobu

Následující text čerpá z promluv blahoslaveného Jakuba Alberiona, italského kněze a zakladatele Paulínské rodiny. Jeho myšlenky o pokání mohou napomoci prožít toto období s hlubším duchovním užitkem – a možná i trochu jinak, než jste doposud byli zvyklí. Tyto „rady“ dával Dcerám svatého Pavla v minulém století. Vybrali jsme z nich jen ty nadčasové a ty, o nichž si myslíme, že mají univerzální platnost, tj. že se dají přenést i do života mimo řeholní komunity.

Nehledejte výjimečná pokání

Otec Alberione zdůrazňuje, že pokání nespočívá v mimořádných činech, ale spíš v každodenní snaze o obrácení srdce. Takové pokání můžeme praktikovat ve všedním životě například tím, že budeme:

  • vědomě dodržovat běžný řád a časový rozvrh dne,
  • vědomě užívat čas ke službě Bohu (modlitba) a lidem (skutky lásky),
  • zodpovědně a včas plnit své povinnosti,
  • zachovávat poslušnost vůči představeným (dnes si doplňte třeba jméno svého šéfa a situace, kdy není nutné mu vzdorovat) a vycházet s ostatními lidmi,
  • vnímat svou práci (ať už v zaměstnání nebo doma) jako akt pokání a vykonávat ji s láskou a obětavostí,
  • trpělivě snášet obtíže a utrpení a vkládat je Bohu do rukou.

Dělejte opak toho, co jste dříve dělali špatně: pokání znamená odvrátit se od hříchu a vyjít na cestu dobra.

Jakub Alberione nabízí jednoduchou radu, jak této změny smýšlení neboli obrácení dosáhnout. Budete k tomu potřebovat Boží milost (a tedy modlitbu), trpělivost se sebou samými a pravděpodobně i mnohem víc času než jen jedno 40denní postní období:

„Máte sklon chovat se povýšenecky? Cvičte se v pokoře! Snadno propadáte hněvu? Buďte mírnější! Jste líní? Tak hurá do toho! Vyhrňte si rukávy a začněte něco dělat! Mluvíte až moc a někdy vám i něco „ujede“? Mluvte s rozvahou a v pravý čas! Nechali jsme se strhnout špatnou náladou, smutkem a melancholií? Zaplavily vás chmurné myšlenky? Svěřte se do Božích rukou! Nestudovali jste zodpovědně? Dejte se do učení jako nikdy předtím! Byly jste v modlitbě povrchní? Ponořte se do bezmezné Boží lásky, a vaše modlitba se mžikem oka promění v nejkrásnější setkání dne, které nebudete chtít zmeškat ani promrhat! To ať je vaše pokání!“

Práce jako pokání

„Každou aktivitu, ať už jde o práci duchovní nebo intelektuální, apoštolskou nebo formační (kam patří třeba i studium) můžeme chápat jako pokání. Tato práce ale musí být vždy vykonávána ve správné míře. Cítíš se z této práce unavený? No ovšem! Únava a spása jdou ruku v ruce: když je práce spásonosná, znamená to, že nám pomáhá kát se za své hříchy, litovat jich a změnit se, ale též získat Boží milost pro druhé lidi, pro farnost, pro hříšníky a pro všechny nám svěřené.“ Pro každého člověka je práce životní nutností, neboť „kdo nechce pracovat, ať nejí“ – říká svatý Pavel ve svém druhém listu Soluňanům (2 Sol 3,10).

Pravé pokání je změna života

Pokání nespočívá v krátkodobých úkonech, ale v trvalé změně životního stylu. Jakub Alberione nás vybízí k tomu, abychom se stali novými lidmi v Kristu.

Volte vždy jen takové pokání, které vám prospívá

Je záhodno vybrat si takový sebezápor, který můžete praktikovat pravidelně. Mluvíme tady o kajícím skutku, jehož následkem nebude pocuchané zdraví, ale o takovém pokání, které člověku prospěje. Pro workoholika to může být třeba odpočinek, pro požitkáře střídmost v jídle, pro lenocha svižnější práce: nejdůležitější ze všeho je ovšem naučit se lépe využívat svůj čas a být pečliví ve všem, co konáme.

Modlitba

Bože, Otče milosrdenství, děkujeme ti za dar postní doby. Prosíme tě, dej nám sílu a milost, abychom se v tomto období obrátili od hříchu a žili podle tvých přikázání. Pomoz nám, abychom s tvou pomocí rostli v lásce k tobě i k bližním. Amen.

 Text vznikl ve spolupráci sester Andrey Hýblové a Letizie Panzetti.

obrazek ke clanku na Popelecni stredu_mensi

 Více o blahoslaveném Jakubu Alberionovi najdete na vícejazyčném webu alberione.org

Vášeň pro evangelium i v digitálním věku

Dne 5. února 2024 si my Dcery svatého Pavla připomínáme dvě významná výročí: 60 let od úmrtí naší spoluzakladatelky ct. Tekly Merlové a 30 let od uvedení prvního loga Paulínky.

Sestra Tereza Merlová, spoluzakladatelka naší kongregace, se narodila 20. února 1894 v severoitalském Castagnitu jako druhé ze čtyř dětí. V červnu 1915 se v Albě v kostele svatých Kosmy a Damiána poprvé setkala s otcem Jakubem Alberionem a přijala jeho pozvání k založení kongregace Dcer svatého Pavla. Dne 22. července 1922 složila soukromé řeholní sliby a dostala nové jméno Tekla – podle učednice apoštola Pavla. Jakub Alberione ji následně jmenoval generální představenou a od té doby mu byla věrnou spolupracovnicí při rozvoji jak naší kongregace, tak dalších větví Paulínské rodiny. Dne 28. června 1961 obětovala svůj život za svatost všech Dcer svatého Pavla a 5. února 1964 zemřela v Římě. Dne 22. ledna 1991 byla prohlášena za ctihodnou.

Když jsme v únoru 1994 oslavovaly 30. výročí jejího úmrtí (a tedy narození pro nebe), začal se naplňovat nový misijní projekt, který v následujících letech přivedl naše sestry do 15 nových zemí, včetně České republiky. Tehdy jsme také zakoupily doménu www.paoline.org a spustily naše první webové stránky, po nichž brzy následovalo i první internetové knihkupectví.

Nyní, o 30 let později, jsme vděčné za naši dosavadní cestu a zároveň si uvědomujeme, že je třeba udělat další krok vpřed. Ačkoli působíme ve více než 50 zemích světa napříč 5 kontinenty a šíříme evangelium prostřednictvím webových stránek a nejrůznějších digitálních platforem, víme, že Ježíšovo poselství ještě nebylo „hlásáno až na konec světa“.

Doba, v níž žijeme, přináší stále nové a nové výzvy a také potřebu změny, což se týká i veřejné prezentace – proto vzniklo několik návrhů aktualizovaného loga Dcer svatého Pavla a ten vítězný byl představen na kongregační interkapitule v říjnu 2023 v Brazílii.

Modrá elipsa znázorňuje svět, včetně toho digitálního (s tím souvisí i změna barvy z tiskařské černé na modrou), do něhož jsme povolány hlásat evangelium, zatímco červené „P“, identifikační barva naší apoštolské činnosti, symbolizuje misijní zápal apoštola Pavla, vzor života v Kristu a inspiraci pro každou z nás.

Obě barvy dobře ladí s mottem, které si k novému logu zvolila pražská komunita Dcer svatého Pavla: chceme s neustále obnovovanou vášní pokračovat v šíření evangelia všude tam, kam až dosáhne náš „mediální“ apoštolát. Věříme, že naše služba má stále význam, a to i v době, kdy odpovědi na smysl života lidé už nehledají tolik v knihách, ale jsou pohlceni digitálním světem, kde často chybí hlas, který by odpověděl na jejich touhu být „slyšen“. I tam je místo pro evangelium a pro apoštolské dílo pod logem Paulínky, které je nejen „poznávací značkou“ našeho nakladatelství, ale ukazuje i na naši rozsáhlou misijní činnost v online prostoru.

Rády bychom vám poděkovaly za podporu, již jste nám v České republice prokazovali během uplynulých 30 let. Jsme zde pro vás a s vámi. A stejně jako sv. Pavel před dvěma tisíci lety a naše první sestry před 100 lety pokračujeme v hlásání evangelia s vášní, kterou vnášíme i do digitálního věku.

S vděčností

vaše Dcery svatého Pavla

Ecomail_Logo_Paulinky_600_250 (1)

 

Řeholní institut Dcer sv. Pavla také přijal nový symbol, aby odlišil pastorační činnost od té obchodně-apoštolské.
Symbol je inspirován křížem, který sestry dostávají při prvních slibech.

logo_FSP2

Pavlovské inspirace pro apoštoly 21. století

Následující text nabízí sedm tipů a návodů na aktivity s mládeží (od 15 let, ale lze přizpůsobit podle toho, s kým pracujete a nakolik svou skupinu znáte).

Cílem nabízených aktivit je:

  • bližší poznání pavlovských listů,
  • odvaha klást si otázky,
  • prohloubení osobní víry,
  • diskuse ve skupině,
  • podpora vzájemných vztahů,
  • misijní „zápal“ na základě zkušenosti apoštola národů.

Nechte se tedy inspirovat a proměňte některé ze svých nejbližších schůzek v setkání s apoštolem Pavlem a jeho zkušeností s Kristem, kterou si nemohl nechat jen pro sebe.

Pavlovské inspirace pro apoštoly 21. století jsou naším malým příspěvkem k 30. výročí působení Dcer sv. Pavla v České republice.  

Jako ilustrační foto jsme použily jeden z obrázků vygenerovaných umělou inteligencí. Jaká slova do promtu zadají vaši účastníci a jaká podoba sv. Pavla vznikne jim?

Pošlete nám ty nejpodařenější!

 

pavel_AI_na_web_1

 Sv. Pavel podle umělé inteligence

 

1. Napiš svou píseň či modlitbu (15+)
V Bibli si vyhledejte v pavlovských listech christologické hymny: Flp 2,6-11 (jsou i v denní modlitbě církve – 1. týden, neděle, 1. nešpory); Ef 1,3-10 (1. týden, pondělí, nešpory); Kol 1,3.12-20 (1. týden, středa, nešpory). Bylo by dobré, aby si někdo dopředu našel komentář a pomohl vybraný text vysvětlit. Přemýšlejte každý chvíli sám, kým je pro každého z vás Ježíš Kristus, případně i další osoby Trojice. Může vzniknout i diskuse nad tím, čemu v hymnech těžko rozumíme – zkuste si to vysvětlit.
Důraz této aktivity je však v 2. části: zkuste si napsat nějaký vlastní „hymnus = píseň“ nebo modlitbu vlastními slovy. Nezáleží na literární kvalitě, jde především o to, aby to byla osobní modlitba. Můžete (ale nemusíte) pak v rámci společné závěrečné modlitby tyto své texty nahlas přečíst a sdílet.

2. Dary (15+)
Přečtěte si pasáže, kde Pavel mluví o různých darech v církvi (Řím 12,6-8; 1 Kor 12). Je dobré tyto texty doprovodit i nějakým komentářem. Pak se každý zamyslí, jaké dary dostal od Pána a jak je může uplatnit pro dobro církve – konkrétního společenství, kde žije.

Varianta pro skupinu, která se zná: losem si každý vybere jedno jméno a připraví si seznam jeho darů – ostatní mají uhodnout, o kom mluví; nebo ve dvojici si navzájem „odhalujte“, čím je ten druhý podle vás darem pro ostatní. (zde se může dospět až k bodu, že se dostaneme k darům dosud nevyužitých, popř. dosud nevyužitých k prospěchu ostatních).

Snadnější varianta pro skupinu mladších lidí: nachystejte obálku se jménem každého účastníka a do té každý na lístečku vloží napsaný vzkaz, co se mu na dotyčné osobě „líbí“.

3. Síla modlitby a odpuštění (18+)
Přečtěte si pasáž ze Sk 9,10-18. Každý ať chvíli sám uvažuje nad textem. Pak je zadán „úkol“: Staň se Ananiášem, který se modlí za člověka podle jeho subjektivního pohledu špatného; za někoho, kdo jemu nebo blízkému ublížil. V modlitbě se ptej Pána, kdo je v tvém okolí, komu bys měl ze srdce odpustit. Je-li to někdo z tvého společenství a cítíš-li se v tom svobodný, daruj mu modlitbu (zda v srdci nebo i „nahlas“ – záleží na vyspělosti společenství a na vnitřní svobodě každého jedince a důvěře v Ducha Svatého) tím, že se za něj pomodlíš. Předem je však nutné v srdci vnímat, že rozhodnutí odpustit je popudem Ducha Svatého, a ne tlakem okolí.

Varianta: po chvíli ticha lze napsat jméno osoby (ať už ze společenství nebo odkudkoli), které chceme věnovat modlitbu, na papírek a ten pak přinést při závěrečné modlitbě před ikonu Krista zmrtvýchvstalého, aby i naše vztahy došly ze smrti k vzkříšení mocí Kristovou.

Tip: Ježíš na kříži se modlil slovy „Otče, odpusť jim“: když nemůžeme odpustit sami od sebe, vždy lze žádat o Otcovo milosrdenství s vědomím, že ačkoli já to ještě nedokážu, mohu našeho společného Otce prosit o dobro pro druhého člověka. Proto se na závěr všichni společně modlí Otčenáš uvedený Ježíšovou prosbou o odpuštění všem, kdo se jakkoli podíleli na jeho utrpení a smrti.

4. Zřeknutí se zla (ke mši sv. nebo k adoraci, 15+)
Poté, co Efesané slyšeli Pavla mluvit a viděli, jak je jeho Bůh mocný (viz Sk 19,11-20), vyznávali své hříchy a zřekli se magických předmětů a knih. Dokonce se jich viditelně zbavili a přímo je zničili. Při setkání rozviňte toto téma a na každém je, aby popřemýšlel nad tím, čeho by se měl vzdát, od čeho osvobodit.
Obnovte své křestní sliby a zřekněte se zla. Varianta: Ať každý napíše na lístek, čeho se zříká (nikdo to číst nebude), a lístky pak na závěr vhoďte do ohně/skartovačky. Může být u té skartovačky vystavena také ikona Krista. Je to jeho milost, která dává sílu se opravdu zřeknout toho, co člověka svazuje.
Zkuste vymyslet, co by na konci mše sv. či adorace mohl každý dostat na znamení „nového života“.

5. Zákon a svoboda (tip na víkendovou akci, 18+)
Pavel ve svých listech (např. Gal 3 – 5) obhajuje svobodu, kterou přinesl Ježíš, a ukazuje na marné zachovávání Zákona (v debatě se můžete zamyslet, co by to mohlo být dnes: nadsazená předsevzetí, jež po mně Bůh nechce a jež mi brání konat obyčejné dobro, pohled druhých, diktát světa), který nás jen usvědčuje z nedostatečnosti. Zkuste jedno dopoledne zůstat se spoutanýma nohama či rukama. Vykonávejte všechny věci jako ostatní, ale omezeni. Při modlitbě na závěr dne nebo při mši sv. (při úkonu kajícnosti) kněz s patřičným vysvětlením o Boží milosti a spáse pouta rozváže.

6. Neznámý Bůh (18+)
Jako Pavel v Aténách (Sk 17,16-34) zkuste představit dnešnímu světu neznámého Boha – nejprve sestavte seznam toho, po čem svět touží, co hledá, co mu vědomě či nevědomě schází, jaké bohy a chrámy má dnes, pak zkuste nalézt, zda je něco, co mu jako křesťané můžeme dát.
O něco snadnější variantou je vymezit si různé skupiny a „mluvit“ k nim. Jinak se bude mluvit k studentovi, jinak k mámě s dětmi, jinak k seniorce v LDN, jinak k někomu, kdo uznává Boží existenci jako energii, a jinak k někomu, kdo je pouze humanista…
A když už něco takového nanečisto vyzkoušíte, možná se vám to bude hodit i v životě.

7. Tipy pro Pavla 21. století (15+)
Nejprve zkuste jen tak z hlavy dát dohromady, kde apoštol Pavel hlásal své evangelium (evangelium u Pavla znamená osoba Ježíše Krista – v jeho době ještě nebyla sepsána evangelia). Nejde zde o názvy měst, ale o to, jaké lokality si Pavel vybíral, nebo více či méně záměrně využil (tržiště, synagoga, pramen vody, přístaviště, vládcův palác, řemeslnická dílna). Zkuste se zamyslet, proč šel na tato místa.
Pak zkuste sestavit seznam míst, kam by šel dnes kázat ve vašem městě, koho by tam chtěl potkat a proč. Zvažte, zda se na jedno z takových míst nevydat taky a s jakým poselstvím.

Připravila s. Andrea Hýblová FSP, konzultováno s řeholníky v pastoraci mládeže,
můžete si dále libovolně uzpůsobit. Za zpětnou vazbu a varianty budu ráda.
Prosím pište na: andrea@paulinky.cz

 

Tipy a návody si můžete stáhnout i ZDE.

Jak poznat apoštola Pavla v umění?

Apoštol Pavel je jednou z nejvýznamnějších postav křesťanství. Jeho život a učení jsou zachyceny v listech, které tvoří většinu Nového zákona, proto také býval častým námětem uměleckého ztvárnění, ať už se jedná o sochy, obrazy, mozaiky nebo vitráže.
V tomto článku se podíváme na některé z nejtypičtějších a nejzajímavějších příkladů Pavlova vyobrazení.

Jak poznat Pavla na obraze? 

Pavel má několik charakteristických znaků, které mu umožňují být snadno rozpoznatelným na uměleckých dílech. Jedním z nich je jeho vzhled. Pavel je obvykle zobrazován jako starší muž s dlouhým vousem, vysokým čelem a řídkými vlasy. Tento způsob zobrazení se ustálil už v 5. století a vychází z popisu, který o něm podal Eusebius z Césareje, raný církevní historik.

Pavel je také často oděn v tunice a plášti a na nohou má sandály, což odpovídá jeho původu a době, ve které žil. 

Dalším rozpoznávacím znakem apoštola Pavla jsou jeho atributy, tedy předměty, které symbolizují jeho osobnost, činnost nebo osud. Mezi nejčastější patří: 

Kniha – Pavlovi bývá připisováno autorství až 13 z 27 knih Nového zákona (současní biblisté nám k tomu možná napíšou jeden z příštích článků). Kniha může být zobrazena jako svitek nebo jako kodex, což byla novější forma knihy, která se začala používat v raném křesťanství. 

Provaz – Pavel byl původně výrobcem stanů, což bylo jeho řemeslo, které mu umožňovalo cestovat a šířit evangelium. Provaz také odkazuje na jeho skromnost a pracovitost. 

Koš – Pavel byl často pronásledován a v ohrožení pro svou novou víru. Jednou z nejznámějších epizod jeho života byl jeho útěk z Damašku, kdy byl spuštěn z městské zdi v koši. Koš tak symbolizuje nebezpečí a záchranu. 

Meč – Pavel byl popraven v Římě za vlády císaře Nerona. Jako římský občan měl nárok na rychlou a bezbolestnou smrt mečem, na rozdíl od Petra, který byl ukřižován. Meč tedy představuje jeho mučednictví. Někdy je Pavel zobrazen se dvěma meči (což může být odkaz na dva Petrovy klíče): jeden představuje Boží slovo a druhý jeho nástroj umučení.

Kromě těchto atributů může Pavel také držet v rukou vítězný věnec, který vyjadřuje jeho slávu a odměnu v nebi, nebo palmovou ratolest, která je symbolem mučedníků. 

Pavel a Petr: dva pilíře církve 

Pavel je často zobrazován společně s Petrem, povětšinou na portálech kostelů, kde stojí po stranách hlavního oltáře nebo vchodu do presbytáře. Tímto způsobem vítají věřící do Božího domu a odkazují na základy křesťanské víry. V České republice najdeme takové vyobrazení například v kostele Panny Marie Sněžné v Praze nebo v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyšším Brodě. Existuje mnoho kostelů se zasvěcením oběma apoštolům, velmi ojediněle však bývají kostely zasvěceny jen sv. Pavlovi (pokud někdo ze čtenářů z takové farnosti pochází, dejte nám vědět).

Pavel na cestě do Damašku: obrácení, které změnilo dějiny 

Jedním z nejpopulárnějších témat v umění je Pavlovo obrácení, které se odehrálo na cestě do Damašku a které si v liturgickém kalendáři připomínáme 25. ledna.

Pavlovo obrácení je často zobrazováno jako dramatická scéna, kde Pavel padá z koně (v Písmu se však o koni nic nepíše), zatímco jeho společníci jsou zmatení a vyděšení. Mnozí umělci se snažili zachytit tuto proměňující zkušenost. Mezi nejslavnější díla patří tato dvě:

  • Obrácení svatého Pavla od Caravaggia (1600–1601): tento obraz je typickým příkladem barokního stylu, který zdůrazňuje kontrast mezi světlem a tmou, pohybem a napětím, realismem a dramatem. Caravaggio zobrazil Pavla jako mladého a svalnatého muže, který leží na zemi a zvedá ruce k nebi, zatímco jeho kůň se vyděšeně vzpíná. Na obraze není vidět zdroj světla, který osvětluje Pavla, což naznačuje, že jde o nadpřirozenou záři.
  • Obrácení svatého Pavla od Michelangela Buonarrotiho (1542–1545): tento obraz je součástí freskového cyklu v kapli Pavla III. ve Vatikánu. Michelangelo zobrazil Pavla jako starého a vychrtlého muže, který leží na zemi a zakrývá si tvář, zatímco jeho kůň se klidně otáčí. Na obraze je vidět zdroj světla, který vychází z oblaků a osvětluje Pavla, což naznačuje, že jde o Boží zjevení.

Pavel v dějinách umění: nevyčerpatelný zdroj inspirace

Víte, že asi nejznámějším českým vyobrazením sv. Pavla je obraz Petra Brandla z Obrazárny Pražského hradu, který zachycuje sv. Pavla při kázání, stojícího s učitelským či kazatelským gestem zvednuté pravé ruky.  

Existují i mnohá další umělecká díla zachycující jeho život. Ale to již necháme na vás, milí čtenáři, abyste mohli při svých cestách objevovat, kde všude „apoštol Pavel“ zanechal stopy.

Již v září byl na našem blogu příspěvek na téma Proč má Pavel z baziliky Sv. Pavla za hradbami zahalenou hlavu. V sobotu 20. ledna se v této bazilice budou členové široké Paulínské rodiny modlit za jednotu křesťanů. Sestra Andrea z pražské komunity přidá úmysl i za vás čtenáře.

Tento text vznikl na podkladě staršího italského článku,
který napsal Rodolfo Papa, PhD. (malíř, sochař, teoretik a historik umění a filozof),
a jeho českého dodatku od Mgr. Anežky Holasové.

 

pavel pred bazilikou_na_web

Biblické postavy: Herodes v Novém zákoně

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) bývá pravidelným hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila další díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária tentokrát hovořila o Herodovi a jeho potomcích vystupujících v Novém zákoně. Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám jej nabízíme zde v českém přepisu.

Nový zákon se zmiňuje o několika historických osobnostech, které se jmenují Herodes:

Prvním z nich je Herodes Veliký. V roce 45 př. Kr., ve dvacátém pátém roce svého života se stal nejprve místodržícím v Galileji. O pět let později byl oficiálně korunován za krále a území zahrnujícímu Galileu a Judeu vládl třicet tři let. Vystupuje v Matoušově evangeliu o Ježíšovu narození. Je zde popisován jako zákeřný krutovládce, který s úlisnou zdvořilostí přijímá mudrce z Východu, a vzápětí – v chorobném strachu o svou pozici – nechává vyvraždit betlémské děti. Ačkoli o tomto krvavém incidentu mimobiblické prameny mlčí, Herodovo paranoidní chování je ve starověkých textech dostatečně doložené.

Herodes_vrazdeni_mladatek_clanek

Obr. 1: Lattanzio Gambara: Vraždění neviňátek (16. stol.)

Ví se o něm, že z obavy o svou moc nechal popravit i dva své vlastní syny Alexandra a Aristobula. Kromě krutosti a ne vždy úspěšného lavírování mezi snahou zalíbit se římské moci a získat si přízeň židů se Herodes Veliký zapsal do dějin především svou čilou stavitelskou aktivitou. K jeho nejvýznamnějším počinům se řadí obnova jeruzalémského chrámu, stavba přístavu v Césareji Přímořské, vybudování paláce Herodium několik kilometrů jižně od Jeruzaléma a postavení pevnosti Masada na pahorcích západně od Mrtvého moře.

Po smrti Heroda Velikého byla vláda nad územím jeho království rozdělena na čtyři části. Salome, Herodova sestra, dostala města Jamnia, Ashdod a Phasaelis. Další tři připadly Herodovým synům, kteří též nesli jméno svého otce: Herodes Archelaus, Herodes Antipas a Herodes Filip II. Zatímco Archelaus a Antipas měli stejnou matku – Malthaké, Herodes Filip II. byl jejich nevlastní bratr, syn Kleopatry Jeruzalémské.

Herodes Archelaus se stal následníkem trůnu v Jeruzalémě a panoval nad Judskem, Samařskem a Idumeou. Z evangelistů jej zmiňuje pouze Matouš, když zdůvodňuje Josefovo rozhodnutí vrátit se z Egypta nikoli do Jeruzaléma, ale do Galileje. Právě pro svou krutost a politickou neschopnost byl Archelaus sesazen římskou mocí už v roce 6 po Kr. a vládu nad jeho územím přebrali římští prokurátoři.

Herodes Filip II. byl až do roku 34 po Kr. tetrarchou Itureje a Trachonitidy, jak uvádí evangelista Lukáš v souvislosti se začátkem působení Jana Křtitele. Kromě této Lukášovy zmínky už ovšem Filip, vlastním jménem Herodes Filip II., v Novém zákoně nevystupuje. Není to Filip, kterému Herodes Antipas přebral manželku Herodiadu. Ta byla původně ženou jiného Filipa, jehož historici označují jako Herodes Filip I.

Evangelista Lukáš ve své druhé knize, která se nese název Skutky apoštolů, zmiňuje ještě Agrippu, celým jménem Herodes Agrippa I. Byl to vnuk Heroda Velikého a syn Aristobula, jehož nechal vlastní otec popravit. Agrippa I. byl tedy i nevlastní synovec Archelaa, Antipa a Filipa. Agrippa I. vládl v Judsku a je to právě on, kdo podle údajů ve 12. kapitole Skutků apoštolů nechal popravit Jakuba, Janova bratra, a pronásledoval rodící se církev.

V souvislosti se soudním procesem apoštola Pavla v Césareji Přímořské se ve Skutcích apoštolů ovšem zmiňuje už jiný Agrippa. Je to jeho syn, celým jménem Herodes Agrippa II.

V Novém zákoně se to tedy členy Herodovy dynastie jen hemží. Avšak zatímco Herodes Veliký nejvíc šokuje čtenáře svou krutostí, největší pozornost věnují evangelisté jeho synovi, Herodovi Antipovi.

Jako jeden z již zmíněné trojice následníku Heroda Velikého, Herodes Antipas až do své smrti v roce 39 po Kr. vládl nad Galilejí a Pereou. Právě tento Herodes podle synoptiků nese odpovědnost za popravu Jana Křtitele. V den, kdy slavíme památku Umučení svatého Jana Křtitele (29. srpna), se v liturgii čte Markova verze této události a je obtížné ubránit se otázce, proč jinak velmi úsporný a stručný evangelista věnuje tolik pozornosti této morbidní události, ze které se radostná zvěst obvykle doluje za pomoci složité homiletické akrobacie.

Salome_clanek

Obr. 2: Bernardino Luini: Salome dostává hlavu Jana Křtitele (16. stol.)

Indicie k Markovu autorskému záměru musíme hledat v samotném textu. Marek Heroda opakovaně označuje slovem „král“. Z historie ovšem víme, že Antipovi (na rozdíl od jeho otce Heroda Velikého) už tento titul nenáleží. Byl pouze tetrarcha. Herodes tančící dívce vehementně sliboval polovinu „království“, přestože žádné království ve skutečnosti neměl. Z římské blahovůle směl spravovat pouze část někdejšího království, a to Galileu a Pereu.

Opakované zmínky o králi a království u muže, který ve skutečnosti není králem a zjevně se jako král nechová, jsou v evangelním textu jasným znamením ironie. Její pomocí a díky ostrému kontrastu mezi Herodovým nemorálním jednáním na hostině a zázračném nasycení velkého zástupu hned v následném pokračování evangelia Marek upírá naši pozornost na toho, kdo je skutečným Králem a kdo se jako král opravdu královsky stará o svěřený lid a dává za něj svůj vlastní život – na Ježíše.

Biblické postavy: Jan Křtitel

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) bývá pravidelným hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila další díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária tentokrát hovořila o Janu Křtiteli v Novém zákoně. Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám jej nabízíme zde v českém přepisu.

Jan Křtitel dostává prostor v každém ze čtyř kanonických evangelií. Na první pohled by se proto mohlo zdát, že není nic snadnějšího než nastínit portrét této výrazné osoby z Judské pouště. Kdo je tedy Jan Křtitel? Všichni čtyři evangelisté se shodují v tom, že Jan křtil u řeky Jordánu a přicházely k němu zástupy ze všech končin země. Jan podle všech čtyř evangelií vydával jasné svědectví o přípravném charakteru svého působení. Nestrhával pozornost na sebe. Zdůrazňoval, že jen připravuje příchod někoho většího. Synoptici i evangelista Jan také prozrazují, že Jan Křtitel měl učedníky. A podle údajů ze synoptických evangelií měli Janovi učedníci ve zvyku se postit.

Kristuv_krest

Obr. 1: Pietro Perugino: Kristův křest (15. stol.)

Marek, Matouš i Lukáš rovněž shodně uvádějí, že Jana dal uvěznit Herodes, ale pouze Marek a Matouš věnují pozornost okolnostem Janovy popravy. Ti samí evangelisté (Marek a Matouš) poskytují informace o Janových stravovacích návycích a stylu oblékání. Tyto detaily u čtenáře evokují starozákonní postavu proroka Eliáše. Vlastně i Janův tragický konflikt s vládnoucí mocí vykazuje společné rysy s Eliášovým údělem.

Matouš a Lukáš zase blíže odkrývají obsah Janova kázání. Rozhodně nešetřil tvrdými slovy. Ti dva samí evangelisté ale zároveň Jana nešetří, když prozrazují, že i jeho duchovní zrak na chvíli zastřel stín pochybností, když za Ježíšem poslal své učedníky s otázkou: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,3; Lk 7,19).

Zdá se, že portrét Jana Křtitele už by mohl být hotový. Asketa z pouště, který si svým politicky nekorektním vystupováním vysloužil tragický konec. Tento Křtitel z Judské pouště tedy jistě zasluhuje respekt. Sotva však bude inspirací či povzbuzením pro někoho z dnešní doby. Je to ale skutečně všechno, co o Janovi Písmo říká?

Každé ze čtyř evangelií prozrazují o Janu Křtiteli ještě nějakou skutečnost, která se v ostatních nenachází.

Evangelista Marek jakoby mimochodem poznamenává, že ačkoli byl Herodes z Janových slov na rozpacích, rád jej poslouchal (srov. Mk 6,20). Jan tedy podle všeho vystupoval „na úrovni“. To, o čem mluvil, muselo být obsažné a podnětné, když jeho argumenty zaujaly pozornost bezcharakterního mocnáře.

Evangelista Matouš jako jediný poukazuje na Janovu zdráhavost, když Ježíš přišel, aby se od něho dal pokřtít (srov. Mt 3,14). Zjevně mu nechybí nejen pokora, ale ani intuice a moudrost.

Lukáš zase vkládá jednomu z Ježíšových učedníků do úst prosbu: „Pane, nauč nás modlit se, jako Jan naučil své učedníky“ (Lk 11,1). Jan tedy musel být i mužem modlitby. Navíc je to právě evangelista Lukáš, kdo věnuje celou kapitolu událostem okolo Janova narození. Pocházel z kněžského rodu, tj. z velmi dobrých poměrů. Jako Zachariášův prvorozený a jediný syn měl jisté místo ve službách jeruzalémského chrámu. Prokázal tedy obdivuhodnou odvahu, když navzdory všem očekáváním dokázal ignorovat vyhlídky na společensky oceňovanou pozici a odejít do pouště naplnit své poslání.

Podle Janova evangelia Křtitel na Ježíše jasně ukazuje: „Hle, beránek Boží!“ (Jan 1,29.36). S vnitřním pokojem nechává odejít své učedníky za Ježíšem.  Označuje se za Ženichova přítele a mluví o své dokonalé radosti z toho, že lidé jdou za Ježíšem (Jan 3,25-30). Jan tedy ani náhodou nevypadá jako frustrovaný a zatrpklý podivín, který si kompenzoval své sebevědomí mravokárným poučováním. Je to muž na svém místě.

V čem může být Jan Křtitel podle evangelií inspirací i pro člověka dnešní doby? Moudrost a rozhled, kvalitní osobní modlitba, odvaha stát si za svým přesvědčením a kráčet vytrvale za svým cílem, ale také schopnost poskytovat prostor pro působení jiných a autentická radost z jejich úspěchů – tyto Janovy charakterové rysy jsou aktuální a inspirující v každé době.

Jan_Krtitel_clanek

Obr. 2: Tizian: Svatý Jan Křtitel (16. stol.)

Cesta paulínek z Alby až do Prahy (1915–1993 a dál)

Nepatrné začátky v Albě

Počátky Paulínské rodiny se pojí s datem 20. srpna 1914, kdy Jakub Alberione shromáždil skupinu chlapců kolem malé tiskárny. Od této doby se postupně rozšiřoval počet podobných tiskáren a vznikla kongregace Společnost svatého Pavla (SSP). Obdobně se zrodily i Dcery svatého Pavla (FSP), jejichž založení se datuje 15. června 1915.

V Itálii tehdy existovalo mnoho dílen, které otevřel Svaz katolických žen. Otec Jakub se proto rozhodl zřídit v Albě dílnu pro dívky, jež se zpočátku kvůli válečnému stavu věnovaly šití vojenských uniforem, ale cílem bylo formovat je k prožívání a hlásání evangelia.

Úplně první „paulínky“ byly tři mladé ženy z Katechetické ligy u kostela svatých Kosmy a Damiána. Aby mohla nová dílna zahájit svůj provoz, bylo zapotřebí sehnat nějaké švadleny. Otec Alberione se proto obrátil na Terezu Merlovou, která později přijala jméno Tekla (podle svaté Tekly, mučednice a učednice svatého Pavla) a stala se první generální představenou nově vznikající kongregace. K setkání došlo 27. června 1915 sakristii téhož kostela. 

Již v této první malé komunitě byly dny sester vyplněny nejen prací, tj. šitím, ale i studiem, apoštolátem, modlitbou a duchovním životem. Dokonce v letech 1915–1916 otevřely první obchůdek s knihami a náboženskými předměty.

Zkušenost v Suse

V roce 1918 navrhl Mons. Guiseppe Castelli, tehdejší biskup v Suse, otci Alberionemu, aby svěřil vydávání diecézního týdeníku La Valsusa mladým sestrám z komunity v Albě. On nabídku přijal a téhož roku v prosinci poslal do Susy skupinu sester. Obyvatelé městečka viděli lásku a oddanost, kterou tyto dívky chovají ke svatému Pavlovi, a začali jim proto říkat „Dcery svatého Pavla“.

Kromě novin sestry tiskly také pastýřské listy, farní zpravodaje, letáky pro organizaci Katolická akce atd. a otevřely obchod, ve kterém nabízely knihy, devocionálie a různé papírnické zboží. O nedělích roznášely noviny La Valsusa do rodin, čímž začaly s tzv. propagandou, tj. chozením s taškami plnými knih po domech, po továrnách i po školách, činností, která se v Itálii a dalších zemích stane pro paulínky typickou.

Do Říma a do celé Itálie

V roce 1926 přicházejí paulíni a posléze i paulínky také do Říma, aby zde založili první komunity.

Mužská i ženská větev Paulínské rodiny se velmi rychle rozrostla po celé Itálii. Se svolením místních biskupů se mladé sestry vydávaly do různých italských měst s obrovským nadšením, vírou a taškami plnými knih. Za pouhé tři roky měly sestry své komunity v 11 italských městech.

Nový apoštolát a styl řeholního života, který se odchyloval od tradičních forem, se samozřejmě neobešel bez pozornosti církevní hierarchie, jež často vyjadřovala nedůvěru. Navzdory tomu se však našlo mnoho těch, kdo tento způsob schvalovali a podporovali jako „hlásání evangelia přizpůsobené nové době“.

První misie mimo Itálii

Již v roce 1926 vnímal otec Alberione, že apoštolát se nesmí omezovat jen na Itálii, ale rozšířit se do celého světa.

V roce 1931 se nejprve vydali na cesty za oceán paulíni. První vybranou zemí se stala Brazílie. Říká se, že Primo Maestro roztočil globus a zastavil ho zabodnutím prstu na libovolném místě – přesně tam, kde leželo město São Paolo.

V témže roce připluly dvě sestry do Brazílie (São Paolo) a dvě do Argentiny (Buenos Aires). Rok poté dorazily dvě sestry do USA (New York), do Číny a do Egypta.

Od této chvíle se nezvyklý, náročný, ale i krásný paulínský apoštolát a spiritualita šíří po celém světě díky stovkám povolání mužů i žen, věrným v modlitbě i v práci, skrytým světcům a světicím, kteří svůj život obětovali hlásání evangelia.

A jak se Dcery svatého Pavla dostaly do Prahy?

 Interkapitula a misijní projekt

V roce 1993 se v Mexiku konala tzv. interkapitula, což je setkání představených sester z provincií a zástupkyň dalších komunit. Na setkáních tohoto typu se nevolí nové vedení, ale reflektuje se dosavadní směřování kongregace. Pod vedením Ducha Svatého a ve společném sdílení se hledá, jak nejlépe odpovídat na potřeby aktuální situace ve světě a jakým směrem se nejlépe vydat. Právě tehdy (bylo to krátce po uvolnění východního bloku v Evropě) sestry dostaly sestry mnoho žádostí od biskupů, aby v jejich diecézích založily nové komunity.

Generální představená proto na interkapitule předložila návrh na otevření nových komunit v konkrétních zemích. Tento návrh byl přijat jako „misijní projekt“ celé kongregace Dcer svatého Pavla. Paulínky na celém světě se tedy začaly modlit za sestry, které mají povolání jít do misií. A sestry, jež toto povolání rozpoznaly a vyslyšely (nebo byly osloveny představenými), se začaly chystat na cestu.

Kromě pražské komunity vznikla i řada dalších. V Latinské Americe byly založeny komunity v Paraguayi a v Dominikánské republice; v Africe se sestry usadily v Zambii, v JAR, v Súdánu a na Pobřeží slonoviny; v Asii to byl Singapur a Taiwan a podnikly se první kroky pro působení sester ve Vietnamu; v Evropě začaly sestry působit nejen v České republice, ale i v Rusku a v Rumunsku.

Většina nových komunit se poprvé „nadechla“ v neznámém prostředí v roce 1994. Ve stejný rok si paulínky připomínaly sté výročí od narození první generální představené a spoluzakladatelky kongregace Maestry Tekly – té, která za svého života často opakovala: „Chtěla bych mít tisíc životů pro evangelium.“ A tak se její touha dál uskutečňuje v jejích duchovních dcerách.

Pražské paulínky

Poslední srpnový den roku 1993 informovala s. Giovannamaria Carrara tehdejšího pražského arcibiskupa Mons. Miloslava kardinála Vlka o vyhovění jeho žádosti založit v jeho arcidiecézi komunitu Dcer svatého Pavla.

První sestry misionářky, které přijely 8. prosince 1993 do Prahy, byly dvě Italky – s. Rosanna Pennasilico a s. Cristina Zara –, k nimž později přibyla ještě s. Isidora Pérez ze Španělska.

Během let se v pražské komunitě objevila řada sester, mezi něž patří i první česká a první slovenská paulínka. V současné době u nás najdete s. Judith, s. Isidoru, s. Rosannu, s. Molly, s. Gabrielu, s. Annu a s. Andreu.

Česká historie Dcer svatého Pavla tedy stále pokračuje. Bohu díky za jeho požehnání a vedení.

pozvani paulinek arcibiskupem Vlkem[20497]

Proč má v Římě sv. Pavel za hradbami zahalenou hlavu?

Na závěr prázdnin nabízíme last minute tip na pouť do papežské baziliky sv. Pavla za hradbami. Při vstupu na hlavní nádvoří vás zcela jistě zaujme majestátní a zároveň trochu tajemná mramorová socha sv. Pavla na vysokém kamenném podstavci.

V turistických průvodcích se pravděpodobně dočtete, že autorem sochy z 19. stol. je Giuseppe Obici, a pak vás asi zavalí vyčerpávajícími historickými údaji o samotné bazilice. Informace tohoto druhu se ale většinou velmi rychle vytrácejí z hlavy. A tak vám po návratu z cesty zůstanou maximálně fotky: Na první stojíte před bazilikou společně se členy své rodiny a na druhé se všichni snažíte vecpat do jednoho záběru i se sochou apoštola Pavla (což je téměř nereálné!).

Pokud je taková cesta před vámi a patříte k těm, kdo se nejen rádi fotí před monumenty, pak nabízíme vám meditativní zamyšlení jednoho člena zdejší benediktinské komunity Edmunda Powera z Roku sv. Pavla:

Pavel svírá v pravici meč, kterým směřuje k nebi a budí dojem, že se jím může každou chvíli ohnat. V levé ruce drží knihu. Hlavu má zakrytou závojem. Jeho tvář je skloněna k zemi a oči jsou nevýrazné, dokonce jakoby slepé. Proč je apoštol Pavel na nádvoří baziliky ztvárněn zrovna tímto neobvyklým způsobem?

Meč v Pavlově pravé ruce symbolizuje „meč Ducha“ (srov. Ef 6,17). Je to „slovo Boží“, které je „ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč“ (srov. Žid 4,12). Tímto gestem nám apoštol připomíná, že následování Ježíše je náročné a zahrnuje obtížná rozhodnutí. Pozvednutý meč je také znamením, že se křesťan definitivně „odřízl“ od starého způsobu života.

Proč má Pavel zahalenou hlavu? Vždyť nikde jinde se apoštol takto nezobrazuje. Když zalistujeme v druhém listu Korinťanům, můžeme spolu s Pavlem rozjímat o alegorickém významu Mojžíšovy roušky přes tvář. Poté, co Mojžíš obdržel Zákon a spatřil Boha, jeho tvář zářila natolik, že se na něj lidé nemohli podívat – proto si ji musel zahalovat (viz Ex 34,29-35). V témž listu Pavel uvažuje: Když už Stará smlouva (ačkoli vede k smrti) je tak skvoucí, o co víc musí zářit Nová smlouva – smlouva milosti (srov. 2 Kor 3).

Sochař tedy představil zahaleného Pavla jako nového Mojžíše, jenž přináší nový zákon, zákon Ducha. Na cestě do Damašku Pavel spatřil Ježíše Krista a nyní z jeho tváře vyzařuje nestvořené světlo Kristovo. Proto je zahalen, podobně jako Mojžíš, když sestoupil z hory, na níž se setkal s Hospodinem.

Tři dny po setkání s Kristem zůstal Pavel slepý (viz Sk 9,9). Když byl však uzdraven ze své tělesné slepoty, uviděl také, že už neexistuje nic cennějšího než „ono nesmírně cenné poznání Krista Ježíše, pro něhož se všeho zřekl“ (srov. Flp 3,8). Pavlovy oči už nechtějí vidět nic jiného než Vzkříšeného, který je „všechno ve všem“ (Kol 3,11). Pouze Ježíš Kristus má pro Pavla cenu.

Navzdory majestátnosti meče, vznešenosti oděvu i ušlechtilosti celkového zjevu je výraz Pavlovy tváře smutný a plný bolesti. Proč? Ve Skutcích apoštolů čteme: „Já mu ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět“ (Sk 9,16). Tvrdě znějící slova, která Pán řekl Ananiáši o Pavlovi, ovšem nejsou příslibem trestu pro dřívějšího pronásledovatele křesťanů, právě naopak: jsou pozváním vstoupit do hloubky velikonočního tajemství. Do tohoto tajemství se ale vstupuje účastí na Kristově utrpení a smrti. Zachmuřený výraz Pavlovy tváře tedy vypovídá o misijním utrpení a mučednické smrti, které Pavla sjednocují s Kristovým křížem. Pavel z nádvoří baziliky však není tím, kdo svůj život promarnil. Je vítězem v Kristu. Je vítězem, jenž ví, že „bojoval dobrý boj a čeká jej věnec spravedlnosti, který mu předá Pán, spravedlivý soudce“ (viz 2 Tim 4,7-8). Proto může ujistit i nás, že tento věnec Pán „připravil stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod“ (viz 2 Tim 4,8).

Až tedy budete vstupovat do této (podle nás sester, ale i mnohých poutníků a turistů) nejkrásnější baziliky, můžete si s sebou vzít třeba tuto modlitbu z Roku sv. Pavla nebo naše paulínské litanie, které nabízíme jako záložku.

 

Modlitba z baziliky sv. Pavla za hradbami

Svatý Pavle, apoštole plný horlivosti

a mučedníku pro lásku Kristovu,

vypros nám hlubokou víru, nezlomnou naději

a planoucí lásku k Pánu, abychom mohli spolu s tebou říct:

„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“

Pomoz nám stát se apoštoly, kteří věrně slouží církvi,

a svědky tvé pravdy a krásy uprostřed temnot naší doby.

S tebou chválíme Boha našeho Otce:

„Jemu buď sláva, v církvi a v Kristu na věky věků!”

Amen.

 

 

sv_pavel_za_hradbami 

 

Zdroj: Paulus (časopis vydávaný v Roce sv. Pavla členy Paulínské rodiny)

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

Překlad modlitby: Andrea Hýblová FSP

Pavel z Tarsu, římský občan

Ještě jednou se vydáme na cestu do dob apoštola Pavla, a to přímo do jeho rodného města Tarsu, o němž Pavel říká, že to není „ne neznámé město“ (srov. Sk 21,39). Těmito slovy se Pavel představuje římskému veliteli, který ho zatýká. Zároveň o sobě v tuto chvíli mluví jako o Židovi, ale na jiných třech místech ve Skutcích apoštolů se dozvídáme, že si Pavel činí nárok na privilegia římského občana. Jak to jde dohromady?

Tarsus: Kleopatřina brána

„Já jsem Žid z kilíkijského Tarsu, občan toho ne neznámého města“ (Sk 21,39). Těmito slovy se Pavel představuje římskému veliteli kohorty syrských a řeckých žoldáků, kteří z vyvýšené pevnosti Antonia hlídají nádvoří jeruzalémského chrámu. Pavel, obklopen vojáky, stojí na schodišti vedoucím do pevnosti, jež symbolizuje profánní politickou moc pyšně se vypínající nad posvátnými chrámovými prostory…

Žid z kilíkijského Tarsu

Kdy a jak se Pavlovi rodiče či prarodiče dostali do Tarsu a proč se tam zdržovali? O přítomnosti židovských rodin konkrétně v tomto kilíkijském městě nemáme žádné údaje. Historické prameny se ovšem zmiňují o přesunech hebrejských rodin v maloasijských regionech sousedících s Kilíkií. Josef Flavius ve svých Židovských starožitnostech cituje jistý dopis krále Antiocha III. Tento král na začátku 3. stol. př. Kr. píše Lýdijskému gubernátorovi o svém rozhodnutí přestěhovat do oblasti Malé Asie dva tisíce hebrejských rodin z Mezopotámie a Babylonie. To mělo pomoci k potlačení vzpoury obyvatel Lýdie a Frýgie. Je přesvědčen, že židovští přesídlenci budou díky svému náboženskému přesvědčení loajálními ochránci státních zájmů, pokud se jim úlevami na daních zaručí možnost založit si v novém bydlišti slušné živobytí. Nakolik je Flaviova informace objektivní, nevíme. Historikové jsou spíš zdrženliví a obviňují Flavia, že své údaje poněkud manipuluje, aby vykreslil Antiocha III. Velkého jako panovníka nakloněného Židům. O Židech bydlících v těchto územích Římského impéria se však zmiňuje i Cicero, jenž se o nich vyjadřuje naopak spíš hanlivě. Nicméně ať se na věc podíváme z jedné či z druhé strany, přítomnost židovských obyvatel v maloasijských provinciích římské říše kolem 1. stol. př. Kr. je historicky spolehlivá.

Tarsus v Kilíkii

Historik Strabón chválí město pro vzdělanost a věhlas a oceňuje význam zdejších škol a zájem jeho obyvatel o vzdělání: „Obyvatelé Tarsu jsou tak zaníceni pro filozofii a jsou natolik vzdělaní, že jejich město zastínilo i Atény, Alexandrii a další města…“ Dále píše, že na rozdíl od jiných měst se v Tarsu věnují studiu zejména místní. Cizinci se tady prý zdržují jen neradi. „Domácí“ si navíc dokončují vzdělání jinde a po ukončení studií se do vlasti už nevracejí.

Řečník a filozof Cassius Dio však v druhé polovině 1. stol. po Kr. o Tarsu píše úplně jinak. Líčí mravní úroveň obyvatel města poněkud ponuře a zdůrazňuje zejména úpadek jejich mravů. I když Tarsus, jak ho znal Cassius Dio, není Tarsem z doby Pavlovy, přece jen nelze zanedbávat možné negativní rysy spojené s prosperitou a kosmopolitním rázem kilíkijské metropole. Tento obraz potvrzuje rovněž Filostratos, který označuje mravy obyvatel dokonce za nechutné. Podle něj v žádném jiném městě nepanuje takový luxus a nikde jinde nejsou obyvatelé tak líní a pyšní. A svou elegancí se prý zabývají víc než Atéňané filozofií.

Jaké tedy doopravdy bylo Pavlovo rodiště? To se dnes už těžko dovíme se stoprocentní spolehlivostí. Možná si řekneme, že je vlastně i zbytečné nad tím přemýšlet. Ale nemůže se nám Pavel stát o trošku bližším, když si představíme, že v mnoha ohledech je i nejedno z evropských velkoměst podobné Tarsu, jak ho líčí doboví spisovatelé? Co se týče kultury, umění či hospodářské prosperity, určitě se evropská města nemají za co stydět. Kdybychom zase chtěli kritizovat problémy a vytahovat nešvary, jistě taky leccos najdeme. Když tedy o nedělích posloucháme čtení z Pavlových listů, můžeme si Pavla představit jako občana atraktivního města, jakými jsou naše velkoměsta, a jeho slova nám už nemusí znít vzdáleně, jako kdyby je psal někde v jeskyni.

Římský občan

Až na třech místech Skutků apoštolů se dozvídáme, že Pavel si činí nárok na privilegia římského občana. Je však zvláštní, že ve svých listech tento svůj společenský status vůbec nezmiňuje. Co když si tedy autor Skutků apoštolů tento údaj vymyslel, aby lépe podložil svou vizi šíření křesťanské zvěsti v tehdejším římském světě? Nakonec, proč se Pavel odvolává na svá práva římského občana pokaždé, až když je téměř pozdě? Ve Filipech to dokonce udělá až po bičování…

Podle autora Skutků apoštolů se sám Pavel vyslovuje, že „má římské občanství už od narození“. Jak se k němu tedy dostali jeho prarodiče? Vědci přišli hned se dvěma teoriemi:

1. Podle některých badatelů mohl obdržet římské občanství Pavlův dědeček za zásluhy při hájení zájmů římské republiky kolem poloviny 1. stol. př. Kr., v období občanské války mezi Caesarovými nepřáteli Cassiem a Brutem a jeho stoupenci Antoniem a Octavianem. Octavianus Augustus pak po svém vítězství odměnil celé město Tarsus za projevenou podporu tím, že udělil jeho obyvatelům římské občanství.

2. Jiní vědci považují hypotézu, podle níž by římské občanství bylo uděleno Pavlovým předkům za politické nebo vojenské zásluhy, za nepravděpodobnou. Domnívají se, že privilegium římského občanství dostávali Židé palestinského původu, kteří byli propuštěni z římského otroctví, přičemž libertus (osvobozenec), jenž se stal římským občanem, zůstával i nadále vázán jistými omezeními. Podle tohoto náhledu by i Pavlovi prarodiče obdrželi status římských občanů po propuštění z otroctví.

Když se přikloníme k druhé hypotéze, může nám vrhnout zajímavé světlo na slova, která známe z Pavlových listů. Když totiž apoštol vysvětluje tajemství vykoupení, rád přirovnává hřích k otroctví a vykoupení k vytoužené svobodě. Je zřejmé, že ačkoli on sám nikdy nebyl otrokem, velmi dobře si uvědomuje, jaká je hodnota skutečné svobody: „Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem“ (1 Kor 6,20); nebo: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Nám už výrazy jako otroctví, vykoupení či výkupné znějí příliš vzdáleně, a tudíž nám hrozí, že i bídu hříchu, v níž jsme se ocitli, a hodnotu vykoupení, které nám získal Kristus, budeme vnímat jako něco z historických románů. Jak by to asi Pavel napsal dnes, abychom pochopili, o jak velkou věc tady jde?

 

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

Zdroj: Rinaldo Fabris: Paolo, L’apostolo delle Genti. Milano: Paoline Editoriale Libri 1997.

 

Svaty_Pavel_misionar_list_35

 

Pevné body Pavlova „životopisu“

Pokračujeme v sérii článků o sv. Pavlovi určené těm, kteří se o tomto největším z apoštolů chtějí dozvědět podrobnější informace, které jinde běžně nenajdou. A třeba tak přijít zase o něco víc na chuť jeho listům.

I když se v žádné historické knihovně nedolistujeme k životopisům apoštola Pavla, tak jako je známe u světců z pozdější doby, přece nejsme „úplně na holičkách“. Některé události z jeho života lze poměrně spolehlivě datovat na základě těch údajů ze Skutků apoštolů, které se kryjí s údaji v mimobiblických historických spisech. A tak máme k dispozici čtyři pevné body, jakoby souřadnice, které nám vytyčují dějinný prostor, v němž se Pavel pohyboval.

1. Místodržitel krále Arety

Ve Sk 9,23-25 Lukáš líčí Pavlův útěk z Damašku. Pavel se o této události zmiňuje ve 2 Kor 11,32-33, kde upřesňuje, že tím, kdo ukládal o jeho život, byl místodržitel krále Arety. Areta byl nabatejským králem v letech 9–40 po Kr. Pavlův útěk z Damašku tedy naprosto určitě spadá do doby před rokem 40.

2. Klaudiův edikt

Ze Skutků apoštolů víme, že Pavel se v Korintě seznámil s Akvilou a Priscillou, manžely, kteří se pak stali jeho důležitými spolupracovníky v apoštolátu. Tento manželský pár přišel do Korintu „z Itálie, protože Klaudius dal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím“ (Sk 18,20). Rozkaz, o němž se zmiňuje i historik Suetonious, se datuje do devátého roku Klaudiovy vlády – tedy do roku 49 po Kr.

3. Místodržitel Gallione

Během pobytu v Korintě židé obvinili Pavla, že namlouvá lidi k protizákonné bohopoctě, a přivedli ho před soudcovský stolec místodržitele Gallia. O něm víme, že byl bratrem filosofa Senecu, a podle nápisu objeveného v Delfách v roce 1905 lze naprosto přesně stanovit i dobu jeho úřadu – od dubna roku 51 do dubna roku 52.

4. Římští místodržitelé Felix a Festus

V době dvouletého vězení v Césareji Pavel vypovídal před dvěma římskými prokurátory: Antoniem Felixem a Porciem Festem. Ačkoli přesná datace jejich výměny na místodržitelském postu není na základě dostupných dokumentů možná, přece víme, že jejich úřad spadá do doby mezi 52 a 62 rokem po Kr. 

Svaty_Pavel_na_web_1

Na základě těchto oporných bodů badatelé sestavili Pavlův životopis následovně:

Obrácení 33–35 po Kr.

Pavlův pobyt v Arábii a v Damašku 33–38 po Kr.

Příchod do Jeruzaléma 37–38 po Kr.

První fáze apoštolského působení (z Antiochie) 39–52 po Kr.

Pobyt v Korintě 50–52 po Kr.

„Sněm“ v Jeruzalémě 51/52 po Kr.

Druhá fáze apoštolského působení 52–57 po Kr.

Uvěznění v Jeruzalémě a vězení v Césareji 55–61 po Kr.

Cesta do Říma a vězení v Římě 57–63 po Kr. (do tohoto období spadá jeho mučednická smrt)

Někteří autoři zastávají názor, že byl Pavel císařským soudem v Římě osvobozen a nevylučují,
že se dostal až do Španělska. Poté by se jeho život o několik let prodloužil:

Možné osvobození a cesta do Španělska 64–66 po Kr.

Mučednická smrt v Římě 67 po Kr.

 

 

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

 Zdroj: Kol. autorů: Password. Bibbia Giovane. Lettere di Paolo.

Cinisello Balsamo, Edizioni San Paolo 2008.

 

 

Apoštol Pavel a Panna Maria

V tomto týdnu jsme slavili velký mariánský svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) a ještě nás čeká památka Panny Marie Královny (22. srpna).

Hledat souvislosti mezi Pavlem z Tarsu a Marií z Nazareta, dvěma biblickými postavami, mezi nimiž v Bibli nenajdeme vesměs žádné evidentní propojení, může být poněkud zvláštní. Když se podíváme do slovníku pavlovských listů (Dizionario di Paolo e delle sue lettere), zjistíme, že jméno Marie se zde vůbec neuvádí, a to ani v souvislosti se čtvrtým veršem čtvrté kapitoly listu Galaťanům, kde se zmiňuje „žena“, z níž se narodil Boží Syn (viz Gal 4,4). Na první pohled se tedy zdá, že tyto dvě osobnosti prvotní církve nelze stavět vedle sebe. Pavel byl misionář, teolog, apoštol pohanů a reprezentant křesťanství svobodného od Mojžíšova Zákona a otevřeného helénismu. Maria v prvotní církvi zajisté požívala velkou úctu jakožto Kristova Matka, avšak náležela – podobně jako Petr a Jakub – k židokřesťanství jeruzalémské komunity, která byla věrná nařízením Zákona. Určité pojítko mezi Pavlem a Marií ovšem přece jen existuje. Chronologicky nejstarší text Nového zákona, jenž mluví o Kristu jakožto o „narozeném ze ženy“ (Gal 4,4), máme totiž právě od Pavla. Když Pavel uvažuje o plánu spásy a zvláště o tajemství Vtělení, nemůže nezmínit izraelskou ženu, která Mesiáše porodila.

Jak víme, Petrovy (Sk 2,14-39; 3,12-26; 4,9-12; 5,29-32; 10,34-46) i Pavlovy (Sk 13,16-30; 17,22-31) kérygmatické promluvy podtrhují podstatný obsah dějin spásy, jímž je Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých. Pouze jednou se v kázání apoštolů zmiňuje Ježíšovo uzdravování a vyhánění zlých duchů po Janově křtu (Sk 10,38) a pouze jednou se zmiňuje Kristův davidovský rodokmen: „Z jeho [Davidova] potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše“ (Sk 13,23). V této prvotní fázi hlásání radostné zvěsti se tedy vůbec nezmiňuje jméno Ježíšovy Matky Marie. Mlčení o Ježíšově Matce je zcela pochopitelné. Mlčí se totiž nejen o ní, ale i o celém jednom období Ježíšova pozemského života – o tom, které předcházelo jeho veřejnému působení. Tomu se budou věnovat teprve evangelisté. Středem zájmu apoštolů je totiž hlásání velikonočního tajemství.

Tím, kdo jako první prolamuje mlčení o Ježíšově Matce, je právě apoštol Pavel. O Gal 4,4 lze totiž mluvit jako o nejstarším mariánském odkazu v Novém zákoně. Můžeme ho datovat buď do roku 49, nebo nejpozději do roku 57, což je přibližně dvacet let po Ježíšově nanebevstoupení. Podnětem k napsání listu byla skutečnost, že do společenství křesťanů v maloasijské Galácii (současné Turecko) se začali vměšovat někteří křesťané ze židovství, kteří trvali na platnosti Mojžíšova Zákona, jako by nebyl překonán Kristem. Proti nim se staví Pavel se „svým“ evangeliem, tedy s vírou, že spása přichází pouze skrze Krista. Jako opravdový teolog se Pavel ptá: Kdo nás může spasit: Kristus, nebo Zákon? Jestli je spása ze Zákona, „pak by Kristus umřel nadarmo“ (viz Gal 2,21). Ale jestliže je spasitelem Kristus, pak Zákon ztrácí svůj význam a přestává být nezbytným, takže i pohané mohou uvěřit a přijmout křest, aniž by se museli podrobit Mojžíšovu Zákonu. Tímto křesťanství přestává být náboženskou skupinou v rámci židovství a stává se univerzálním společenstvím otevřeným všem bez rozdílu.

V tomto kontextu polemiky s křesťany ze židovství Pavel uvádí: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Navzdory své strohosti a stručnosti bývá čtvrtý verš čtvrté kapitoly listu Galaťanům považován za jakési „jádro mariologie“. Georg Söll, který se zabývá historií mariánských dogmat, dokonce tvrdí, že verš Gal 4,4 je mariologicky nejvýznamnějším textem Nového zákona, ačkoli jeho důležitost nebyla vždy dostatečně doceňována. Pavel těmito slovy, jimiž potvrzuje Mariino Boží mateřství a jeho význam v dějinách spásy, staví základy propojení mariologie s christologií (viz G. Söll: Storia dei dogmi mariani [Dějiny mariánských dogmat], Roma 1981, s. 31). Důležitost tohoto Pavlova textu vychází i z jeho trinitárního obsahu, který stručně shrnuje celý plán spásy.

Podmětem věty je Bůh Otec, který určuje plnost času. Čas v pojetí Starého zákona je jakoby nádobou, která se naplňuje, avšak podle Pavla toto naplnění určuje Bůh. To on stanovuje, kdy má skončit doba péče poručníků a začít doba dospělosti a svobody. V tomto smyslu lze pochopit, když někteří exegeté vysvětlují: „Poslání Božího Syna není důsledkem naplnění času. Právě vstup Božího Syna do dějin uskutečňuje naplnění času a proměňuje chronos (čas, který plyne) v kairos (čas milosti). Podle Pavla po období podřízenosti Zákonu (viz Gal 4,1-2) nastává příhodný čas spásy, čas příchodu Božího Syna. On vstupuje do času tak, že bere na sebe lidskou křehkost (narozený ze ženy) a lidskou podřízenost (podrobeného Zákonu), aby osvobodil člověka z otroctví (aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu) a skrze Ducha Svatého jim dal podíl na Božím synovství (tak jsme byli přijati za syny, viz Gal 4,6)

Maria je tedy ženou, která v plnosti času přivádí Božího Syna do dějin, a stává se tak součástí plánu spásy, jímž je naše přijetí za Boží děti. V následujících verších Pavlova listu Galaťanům (Gal 4,4-6) jsou přítomny osoby božské Trojice na obzoru dějin spásy, a je tak zřejmé, že tajemství ženy, z níž se narodil Kristus, lze plně pochopit pouze ve vztahu k třem božským Osobám a k Božímu plánu spásy. Tato žena, jejíž jméno se zde ani nezmiňuje, stojí plně v službách spásného díla celé božské Trojice ve prospěch celého lidstva. Spolu s reformovaným teologem Jeanem-Jacquesem von Allmenem bychom tedy mohli říct, že Maria má účast na Božím „komplotu“, jeho tajemném a obdivuhodném plánu spásy pro všechny lidi: „Maria je ta, která v sobě nese Ježíše Krista, ale nechce si ho nechat pro sebe, protože ona je ta, která ho přivádí na svět. Tímto způsobem se – podobně jako církev – účastní toho, co bychom mohli nazvat Božím „komplotem“ za spásu světa, a můžeme ji oslavovat jako tu, která tajemně přivedla mezi lidi Krista, v němž je přítomné Boží království“ (Jean-Jacques von Allmen /ed./: Vocabolario biblico [Biblický slovník]. AVE, Roma 1969).   

Zdroj: Stefano de Fiores, Paulus 2/2008. Zpracovala Anna Mátiková FSP

  

Nanebevzetí PM

 

Dost bylo paulínek, teď něco o samotném Pavlovi!

A rovnou se vám přiznáme, že čerpáme z materiálů, které jsme si připravily a použily v Roce svatého Pavla.

  •          Vzpomenete si ještě vůbec, kdo tento rok vyhlásil a v jakém to bylo roce?

V otázkách pokračujeme:

  •          Kým je pro vás tento velikán víry?
  •          Máte nějakou svou oblíbenou pasáž z jeho listů?

Na následujících řádcích najdete správnou odpověď na první otázku, a především několik výroků o sv. Pavlovi z úst slavných evropských osobností napříč staletími. Dále to, kým je pro nás, Dcery sv. Pavla, a pro celou Paulínskou rodinu. Proč neseme jeho jméno, ačkoli naše kongregace vznikla až na začátku 20. století, a když mluvíme o našem zakladateli, máme tím na mysli bl. Jakuba Alberiona.

Rok svatého Pavla vyhlásil papež Benedikt XVI. Začal 28. června 2008 a skončil 29. června 2009, hlavním důvodem jeho vyhlášení bylo připomenutí 2000. výročí narození apoštola národů a cílem vést věřící k tomu, aby si rozšířili své znalosti o životě a díle svatého Pavla a inspirovali se jeho příkladem.

  •          Sv. Jan Zlatoústý (4. stol.)

Jako plamen, který si pohrává se slámou a přetváří ve svou přirozenost všechno, co zapálí, tak i Pavel všechno proniká a všechno přivádí k Pravdě. Jako proud vody, který všechno uchvacuje a převrací překážky.

  •          Sv. Jeroným (4. stol.)

Pavel je pozoun evangelia, lví řev, řeka Boží výmluvnosti. Pokaždé když jej čtu, zdá se mi, že neslyším slova, nýbrž hromy.

  •          Erasmus Rotterdamský (1467–1536)

Říme, přijmi knížete, nebo alespoň nejvýznačnějšího učitele svého náboženství. Polib toho, který ohlásil tvou letitou slávu, opětuj lásku tomu, jenž tě miloval dříve, než tě spatřil… Jestli obdivuješ výmluvnost Cicerona, o němž nelze s jistotou říci, jestli Republice pomohl, nebo uškodil, jak to, že tě nepřitahuje výmluvnost Pavlova, které dlužíš podstatu své spásy a svého náboženství?

  •          Victor Hugo (1805–1885)

Pro církev světec, pro lidství velikán, ten, jemuž se zjevila budoucnost. Nic není tak vznešené jako tato tvář udivena světlem vítězství.

  •          Karl Barth (1886–1968, velký protestantský teolog)

Kdo se pouští do četby Pavla, podobá se člověku, který se snaží lézt po žebříku v tmavé věži. Když místo příčky nahmatá provaz, zachvátí ho hrůza a najednou nad sebou (ale nejen nad sebou) uslyší úder zvonu.

  •          Ugo Vanni (1929–2018, uznávaný exegeta)

Zdá se mi, že Pavel byl vždycky „špatným svědomím církve“. Člověk nespokojený, neklidný, protože vždy toužil po absolutnu, vždy chtěl jít do hloubky… Dnes potřebujeme Pavla. Jeho přítomnost jako osten v těle církve je neustálou potřebou, kterou nelze popřít.

 

A kým je apoštol Pavel pro členy a členky Paulínské rodiny?

Toto Paulínské rodině mnohokrát kladl na srdce její zakladatel – blahoslavený Jakub Alberione:

  • „Největší vděčnost náleží svatému Pavlu apoštolovi, který je tím pravým zakladatelem. Vskutku je naším otcem, učitelem, vzorem a ochráncem. To on stvořil tuto rodinu…“
  • „My jsme si svatého Pavla nezvolili, to on nás zvolil a povolal.“

Kdo jsme my ve vztahu k apoštolovi národů? Jsme jeho děti. A jaké jsou důsledky toho, že máme takového otce? Jakub Alberione vysvětluje:

  • „Děti mají život od otce: máme tedy žít jako on.“

A jindy zase:

  • „Děti se musí podobat svému otci (…), od něj musíme převzít ducha, mentalitu, lásku Ježíše Krista a lásku k duším. Pavlova rodina, složená z mnoha členů, musí být Pavlem žijícím dnes, v jednom společném těle.“

  • „Paulínskou rodinu vychovává svatý Pavel, aby pokračovala v jeho díle. […] Chce, abychom dělali to, co by dělal on, kdyby žil dnes.  A co by dělal? Plnil by dvě velká přikázání tak, jak nejlépe uměl: miloval by Boha celým srdcem, ze všech sil a celou myslí a miloval by bližního, aniž by se šetřil, protože žil s Kristem: ‚Vivit vero in me Christus‘ (Žije ve mně Kristus; Gal 2,20).“

 

Paulínská rodina

Novicka, jejíž hra na housle se líbila papeži

Alžběta Stračinová je novickou v kongregaci Učednic Božského Mistra. V České republice jejich komunita sídlí v Brně. Tato kongregace patří do Paulínské rodiny, spolu s Dcerami sv. Pavla (paulínkami).

Alžběta pochází z Turčeka u Turčianských Teplic a v současné době je na duchovní formaci v Římě. Díky svému hudebnímu talentu vystudovala konzervatoř a později odešla do Brna, kde se dostala do tamní filharmonie. Vše nasvědčovalo tomu, že má před sebou slibnou hudební kariéru, ale zaslechla Boží volání, kterému nedokázala „odolat“.

Na slovenském webu Slovoplus.sk  si s ní vyšel dlouhý rozhovor, jehož zkrácenou verzi vám přinášíme v českém překladu na našem blogu. Celý ho najdete na odkazu v závěru článku.

 alzbeta housle

  • Alžběto, patříte do kongregace Učednic Božského Mistra v Paulínské rodině dona Alberioneho. Proč právě tato kongregace, jak jste se k ní dostala?

V době, kdy jsem začala vážně uvažovat o zasvěceném životě, jsem o žádném ženském řádu nevěděla. Znala jsem pouze bratry kapucíny a ti, myslím, ženský řád nemají. Tak jsem se rozhodla podívat se na internet, jaké ženské kláštery jsou na Slovensku a co dělají. Nenašla jsem však nic, co by mě oslovilo. Zavřela jsem internet a řekla jsem si: „Ježíši, jestli chceš, abych se Ti zasvětila, tak mi najdi místo Ty sám.“ A tak jsem se rozhodla, že to udělám. To bylo v červenci 2019. O tři měsíce později, na svátek svatého Františka z Assisi, jsem hrála na slavnostní mši v kapucínském kostele v Brně. Po mši svaté jsem byla pozvána na malé agapé, kde jsem se setkala se svou dobrou kamarádkou, a ta mě hned představila jedné známé sestře z kongregace Učednic Božského Mistra. Radost, nadšení a jiskra v jejích očích, s jimiž komunikovala, se hluboce dotkly mého srdce.

  • Co následovalo?

Pozvala mě, abych se někdy zastavila v jejich malém obchůdku na kávu a dokončila náš rozhovor. Vzala jsem si to pozvání k srdci, ale trochu jsem se styděla, a tak jsem hledala nějakou záminku, abych tam mohla zajít. Zjistila jsem, že mi v pokoji chybí obrázek Panny Marie, a tak jsem vyrazila za sestrami.

Sestry mě hned poznaly a daly jsme se do řeči. Dostala jsem také slíbenou kávu. Vyprávěly mi o své spiritualitě a o svém zakladateli. Zpočátku mě Paulínská rodina příliš nenadchla, zdála se mi příliš moderní a apoštolát sdělovacích prostředků mě tolik nezaujal. Ale později, když jsem lépe poznala zakladatele, jeho myšlenky, dílo a specifika naší kongregace, začala jsem cítit, že by to mohlo být moje místo.

  • Co Vás nejvíce oslovilo?

Na začátku mě nejvíce oslovil liturgický apoštolát. Odmalička jsem se snažila zapojovat do liturgie a líbilo se mi, když byla dobře připravená. Co se týče houslí, hraji a zpívám hlavně v našem kongregačním kostele v Římě, zejména při mši svaté nebo při adoraci a jiných slavnostech. Začala jsem se trochu učit hrát na varhany, ale bohužel nemám moc času na studium, formace je teď na prvním místě.

Dalším důležitým momentem pro mě bylo, když jsem dostala malou knížku s několika modlitbami od Jakuba Alberioneho. Okamžitě jsem si je zamilovala. Vyjadřovaly to, co jsem prožívala ve svém srdci. Dodnes se je modlím. To pro mě byly asi nejdůležitější okamžiky.

  • Alžběto, co pro Vás hudba znamená?

Hudba je pro mě velký dar, který nám Bůh dal, abychom vyjádřili to, co nelze vyjádřit slovy. Hudba vychází ze srdce a také se ho dotýká. Je to spolehlivý prostředek komunikace. Když hraji, soustředím se hlavně na hudbu, jež se v tu chvíli stává mou modlitbou. Nenahrazuje mi ale čas tiché soustředěné modlitby, která je základem mého duchovního života.

  • Příležitost hrát ve Vatikánu v bazilice svatého Petra byla jistě nezapomenutelným zážitkem. Můžete nám o tomto zážitku říct více?

Jeden z papežských celebrantů, který s námi sloužil mši a slyšel mě hrát, mě a mého společníka oslovil, zda bychom neměli zájem zahrát si na kající pobožnosti ve Vatikánu, jíž předsedá papež František. Během této pobožnosti Svatý otec zpovídá a tento okamžik je doprovázen hudebními vstupy. Samozřejmě jsme to přijali s velkou radostí a úctou. Musím říct, že to pro mě byl opravdu velmi příjemný zážitek. Dokonce i samotný papež, když vyšel ze zpovědnice, se zajímal o to, kdo to hraje.

  • Alžběto, jste dnes šťastná a spokojená se životem, který pro Vás Pán Bůh naplánoval?

Ano, jsem opravdu šťastná a velmi vděčná Pánu Bohu za dar svého povolání a za odvahu na něj odpovědět. Neznamená to však, že žiji bezproblémový život s hlavou v oblacích. Naopak, život v komunitě přináší mnoho těžkostí, ale člověku pomáhá, pokud se otevře a kráčí vstříc vnitřní svobodě, která je podle mého názoru důvodem skutečného štěstí.

  • Nadějná a talentovaná houslistka se jednou stane řeholnicí. Boží cesty jsou opravdu překvapivé, že?

Je to tak, Pán Bůh dokáže lidi někdy opravdu překvapit. Ale jeho překvapení vždy chtějí jen jeho konečné dobro. Proto je důležité mu důvěřovat. Nikdy mě nezajímala sláva. Ráda jsem si jen hrála a dělala lidem radost. Bavily mě koncerty a možnost spolupracovat s talentovanými hudebníky. Na jednu stranu mi to trochu chybí, ale někdy člověk musí dělat taková rozhodnutí. A já vím, že jsem se rozhodla správně.

**

Celý rozhovor v originální slovenštině: https://www.slovoplus.sk/alzbeta-stracinova-ked-hram-sustredim-sa-na-hudbu-ktora-sa-stava-mojou-modlitbou

Biblické postavy (seriál s. Anny Mátikové FSP)

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) byla nedávno hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila první díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária se zaměřila na osobu Ducha Svatého. Příště bude hostem na slavnost Narození sv. Jana Křtitele.

Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám ho nabízíme zde v českém přepisu.

***

Těžko by mohla být vhodnější doba pro zahájení nového pravidelného seriálu o biblických postavách než v předvečer svátku Letnic. Svátek Seslání Ducha Svatého nás upozorňuje na někoho, kdo – na první pohled – jen stěží zapadá do kategorie „postava“. Krátký slovník slovenského jazyka uvádí několik významů slova „postava“, které se týkají především lidského těla, člověka a jeho viditelné podoby nebo lidské osobnosti. Podle těchto kategorií se tedy Duch Svatý do seznamu biblických postav nedostane. Avšak pokud jsme ochotni pod pojmem „biblická postava“ zahlédnout aktivní subjekt, který svobodně jedná a svým jednáním vstupuje do vzájemných vztahů s jinými osobami, pak je Duch Svatý jako biblická postava nejen přijatelný, ale možná i nejvhodnější kandidát na nový začátek.

Ze všech novozákonních knih je Duch Svatý jako aktivní činitel nejvýraznější ve Skutcích apoštolů. Tato kniha nás provází celou velikonoční dobou, a to v prvním čtení každé neděle, ale i v liturgii všedních dnů.

V první kapitole je silueta Ducha Svatého ještě poměrně nejasná, ale od počátku je zřejmé, že působí jako samostatná entita, a nikoli tedy jako nějaká abstraktní nadpřirozená síla či moc.

Neuchopitelné působení Ducha, které přesahuje možnosti lidského vyjádření, vystupuje do popředí zejména při popisu toho, co se odehrálo mezi shromážděnými učedníky v Jeruzalémě v den Letnic. Sílu Ducha zde pisatel vyjadřuje pomocí obrazu prudkého větru a ohně. A dozvídáme se, že Duch dává učedníkům schopnost mluvit mnoha jazyky. V souvislosti s tímto příchodem Ducha mluví biblický pisatel – s odkazem na starozákonního proroka – o vylití. Ještě dále se autor Skutků opakovaně zmiňuje o tom, jak byli učedníci naplněni Duchem nebo jak někteří z nich mluvili plni Ducha. Zdá se nám tedy, jako by Ježíšovi učedníci přece jen obdrželi jakousi „duchovní moc“.

Pozorná četba Skutků apoštolů nás však s touto abstraktní představou neseznamuje. Jak se totiž odvíjí příběh prvotní církve, můžeme si všimnout, že autor Skutků opakovaně mluví o Duchu Svatém jako o osobě. Duch Svatý přímo oslovuje Ježíšovy učedníky a podněcuje je ke konkrétním činům. Tak je tomu například v případě Filipa, apoštola Petra a společenství učedníků v Antiochii. Dozvídáme se také, že někteří lidé svými postoji Duchu Svatému odporují.

Když ale čteme Skutky apoštolů dál a dál, neunikne nám jedna pozoruhodná skutečnost. Výslovné zmínky o Duchu Svatém jsou jaksi stále vzácnější. Tu a tam je sice zmíněno, že učedníci byli naplněni Duchem nebo jednali z jeho vnuknutí, ale projevy Ducha jsou stále méně nápadné. Zatímco v prvních kapitolách je opakovaně zmiňován, ve dvanácté a čtrnácté kapitole se o něm nemluví. Dokonce ani od dvaadvacáté kapitoly o něm není řečeno ani slovo. Teprve v závěrečné dvacáté osmé kapitole se apoštol Pavel zmiňuje o Duchu Svatém v souvislosti s citovaným úryvkem z proroka Izajáše.

Co by to mohlo být? Duch Svatý je na začátku opakovaně zmiňován jako ten, kdo je naplněním zaslíbení. Je to on, kdo učiní z bázlivých Galilejců neochvějné svědky Ježíšova vzkříšení. Je to on, kdo otevírá rodící se církev pohanům. Jeho služba je zpočátku nezaměnitelná. Ti, na které sestoupí, jsou náhle schopni toho, co pro ně bylo dosud nemyslitelné. Proč však známky jeho vlivu postupně slábnou, až zmizí úplně? Jistě to není tím, že by mocnému Božímu Duchu docházely síly. Zdánlivé „slábnutí“ Ducha Svatého z příběhu prvotní církve je ve skutečnosti velmi významným poselstvím o logice Božího působení v dějinách spásy.

Každý člověk přirozeně touží zanechat po sobě nějakou významnou stopu. Majitel firmy chce, aby jeho značka byla na trhu trvale známá. Ředitel školy je rád, když se na jeho jméno vzpomíná v dobrém co nejdéle. Přírodovědec nebo archeolog sní o tom, aby se jeho jméno navždy zapsalo do historie nějakým významným objevem. Každý z nás v rámci svých možností touží zanechat po sobě stopu. My lidé zkrátka přirozeně obsazujeme prostor, do něhož vstupujeme.

Bůh jedná jinak. On je Původcem a Dárcem všeho, co existuje. Nelze ho však zachytit ani spatřit. A evangelista Jan říká: „Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna“ (Jan 3,16). Vrcholným projevem Otcovy lásky není prosazení sebe sama, ale poslání Syna. A jak Syn jedná? Jeho slova zachycuje tentýž evangelista: „Je pro vás lepší, abych odešel. Neboť neodejdu-li, nepřijde k vám Utěšitel. Jestliže však já odejdu, pošlu ho k vám“ (Jan 16,7). Otec ustupuje stranou a posílá Syna. Syn také ustupuje do pozadí a posílá Ducha. A jak se on, zaslíbený Duch, projevuje? Jeho přítomnost je doprovázena mocnými jevy, ale nepohlcuje ty, které naplňuje. Naopak je uschopňuje k tomu, aby byli schopni mluvit a jednat. On nezabírá prostor, on jej vytváří.

anna RV_

Tip nejen na Noc kostelů

Oblíbenou aktivitou pro návštěvníky sakrálních prostor, a to nejen při Noci kostelů, je zapálení svíčky. Co třeba k místu, kde dáváte svíčky k dispozici, umístit jednu z těchto dvou modliteb (nebo nějakou podobnou) – ať už vytištěnou na jednom větším listu, nebo nakopírovanou v menším formátu u každé čajové svíčky?

Ta první je překlad originálu z jednoho milánského kostela. Druhá je naší variantou pro tzv. nevěřící, kterou nabízíme právě pro návštěvníky Noci kostelů 

Modlitba při rozsvícení svíčky

Prosím tě, Pane, ať je tato svíce, kterou zapaluji, tvým světlem, jež mne osvítí v těžkostech a v okamžicích rozhodování. Ať je tvým ohněm, který ve mne spálí každé sobectví, pýchu a nečistotu. Ať je tvým plamenem, který bude hřát mé srdce a tvář. Nemohu v tomto tvém domě zůstat déle, ale zanechávám zde hořet tuto svíci jako kousek sebe, který ti chci darovat. Pomoz mi prodloužit tuto modlitbu do všeho mého konání tohoto dne.
Amen.

Slova důvěry při rozsvícení svíčky

Ať je tato svíčka, kterou zapaluji, světlem, jež mne osvítí v těžkostech a v okamžicích rozhodování. Ať je ohněm, který ve mně spálí každé sobectví, pýchu a černé myšlenky. Ať je plamenem, který bude rozpalovat mé srdce a dodávat mi sílu, když se bude zdát, že mě obklopuje jen temnota.

Nemohu v tomto posvátném prostoru zůstat déle, ale zanechávám zde hořet tuto svíčku jako kousek sebe, jako znamení, že doufám, že nejsem zde na zemi sám/sama, ale že je tu někdo, kdo o mně ví a myslí na mě s láskou. 

Neumím se modlit, ať je tedy plamínek této svíčky mou modlitbou, která tu zůstane v mém jménu (můžete vyslovit své jméno a jména těch, na které také ještě myslíte a přejete jim to nejlepší).

 noc kostelu

Buďme pravdiví v lásce

Poselství Svatého otce k letošnímu 57. Světovému dni sdělovacích prostředků se nese v duchu motta Mluvit srdcem. Odvolává se na slova novozákonního listu Efezanům, kde zaznívá výzva: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista“ (Ef 4,15; ČEP).

Není to poprvé, co papež František čerpá právě z tohoto novozákonního textu, z listu Efesanům. Na stejnou biblickou knihu se odvolával již v roce 2019. Tehdy připomněl, že i ve světě komunikace a médií stále platí, že „jsme údy téhož těla“, údy Kristova těla (srov. Ef 4,25). Letos papež zaměřuje naši pozornost na dva základní předpoklady toho, aby lidská komunikace – i ta masmediální či digitální – byla autenticky křesťanská. Těmito předpoklady jsou pravda a láska.

Papež František se ve svém poselství inspiruje druhou částí listu Efezanům – konkrétně čtvrtou kapitolou. Ta obsahuje takzvané „parenetické“ pasáže čili napomenutí. V nich odesílatel listu připomíná svým adresátům, že Kristovo tajemství, které jim právě představil v předchozích třech kapitolách, má zcela konkrétní důsledky pro jejich každodenní život. V logice Pavlových listů totiž život křesťanů není nic jiného než společná cesta k plnosti tajemství vzkříšeného Krista. Dosažení tohoto cíle však mohou ohrozit falešné a bludné nauky, jež by mohly odvést Kristovy následovníky od jejich jediného Pána (srov. Ef 5,14).

A právě na tomto místě apoštol staví do protikladu pravdu a klamné učení. České formulaci „buďme pravdiví v lásce“ odpovídá v originálu poměrně zřídkavé řecké sloveso. A to – jak správně naznačuje český překlad – skutečně neznamená jen mluvit pravdu, ale zahrnuje i činy a postoje, kterými člověk potvrzuje pravdivost a důvěryhodnost nějaké skutečnosti nebo osoby.

Kristovi následovníci jsou povoláni vydávat svědectví o Kristově pravdě. A to znamená nejen hlásat jeho evangelium, ale také svědčit o tom, že Ježíš Kristus je důvěryhodný.

A jak se toto povolání naplňuje? Autor listu velmi úzce propojuje svědectví o pravdě s láskou. Z toho vyplývá, že svědectví o pravdivosti evangelia, o reálnosti Ježíšova vzkříšení a o věrohodnosti jeho osoby se nevydává natolik slovy a argumenty, jako spíš způsobem života.

Původní pisatel ani adresáti listu Efezanům si jistě nedokázali představit rozsáhlý digitální vesmír, který denně navštěvují, nebo dokonce obývají muži a ženy třetího tisíciletí. Každodenní radosti a starosti Efezanů a jejich duchovní zápasy byly pravděpodobně zcela odlišné od těch našich. Avšak navzdory možným rozdílům to, co apoštol navrhuje Efezanům, ani dnes neztrácí nic ze své aktuálnosti.

Ježíš je Pánem i takzvané „digitální planety“, takže i „digitální generace“ jsou povolány vydávat svědectví o jeho pravdě láskou, která v nových kontextech nabývá stále nových podob: úcta k lidské důstojnosti, respekt k duševnímu vlastnictví a k soukromí, odmítání manipulace a předsudků… a mnoho dalšího.  

Sr. Anna Mátiková FSP

Visual Settimana della Comunicazione

 

Cinema divina (modlitba u filmu)

Opět vám nabízíme něco z pokladu, který nám během svých lednových přednášek zanechala spolusestra Rose Pacatte FSP, tentokrát těm z vás, kteří milují filmy! Ano, i v době postní je možné dívat se na filmy a mít z toho duchovní užitek! Aby tomu tak opravdu bylo, nabízíme metodu cinema divina.

***

Cinema divina spojuje tradiční křesťanskou praxi lectio divina, tedy meditativní čtení Písma svatého, s promítáním filmů, o nichž se poté diskutuje. Tento způsob práce s filmem umožňuje lidem, kteří se chtějí více zaměřit na duchovní stránku svého života, nalézt nové způsoby prožívání víry a objevovat inspiraci v umění a kultuře.

Metody používané v rámci Cinema divina se mohou odlišovat, ale stejně jako u lectio divina je základ totožný. Základní kroky jsou následující:

  1. Výběr filmu. Předem je třeba vytipovat vhodný film s duchovním (ne nutně striktně náboženským) tématem, například: spravedlnost, odpuštění, věrnost, přátelství, víra, náboženská zkušenost.
  2. Lectio divina nad biblickým textem, který se vztahuje k tématu zvoleného filmu. Každý nad textem chvíli rozjímá sám, což účastníkům napomáhá naladit se na duchovní dimenzi tématu, kterého se film dotýká.
  3. Sledování filmu. Promítání se odehrává v tichu, aby diváci mohli vnímat filmový zážitek s co nejmenšími rušivými vlivy.
  4. Reflexe viděného. Po skončení filmu si diváci sdílejí své myšlenky, pocity a zážitky. Tento krok může být uspořádán jako diskuse v malé skupině (obvykle se sedí v kruhu) nebo při větší účasti jako společná debata.
  5. Poté následuje chvíle ticha, během níž se každý může soustředit na to, co právě prožil, a modlit se nebo rozjímat nad tím, co pro něj film znamenal na duchovní úrovni. Účastníci se mohou modlit osobně nebo společně. Mohou se např. také modlit za lidi, kteří se v průběhu sledování filmu objevili v jejich vzpomínkách.

K reflexi viděného filmu je možné použít následující (nebo podobné) otázky, které napomáhají k sebepoznání a osobnímu duchovnímu růstu, vedou diváky k soustředění se na to, co pro ně bylo ve filmu důležité, a poskytují jim prostor k modlitbě, aby mohli získat hlubší pochopení svých myšlenek a pocitů.

  1. Jaké myšlenky a pocity se vynořily během sledování filmu?
  2. Které scény nebo momenty ve filmu mě oslovily nejvíce a proč?
  3. Jaké jsou hlavní poselství nebo témata filmu a jak se mohou vztahovat k mým vlastním zážitkům a životu?
  4. Jaké „poučení“ nebo inspiraci jsem si odnesl(a) z filmu a jak bych je mohl(a) aplikovat v každodenním životě?
  5. Které postavy ve filmu mi byly nejbližší a co jsem se od nich naučil(a)?
  6. Jak se cítím v souvislosti s tím, co jsem viděl(a) ve filmu? Mohu to nějak využít v mém životě? Jak konkrétně?

Tyto otázky jsou pouze příkladem. Důležité však je, aby otázky byly otevřené a podněcovaly k hlubšímu zamyšlení nad zážitky z filmu a jejich reflexi.

 

 Podrobněji o duchovní četbě filmu se s. Rose na semináři pro pracovníky s mládeží 

 

Modlitba u zpráv (tip nejen pro dobu postní)

Pokud si někdy připadáte „odsouzeni“ sledovat zprávy a jen bezmocní vůči tomu všemu, co se z nich na vás valí, zkuste si z novin, televizní obrazovky či displeje mobilu či tabletu udělat svou „modlitební knížku“.

Inspiraci si bereme stále ještě ze seminářů naší sestry Rose Pacatte a jedné z jejích nabízených aktivit – Lectio nuncium aneb Modlitba u zpráv.

reholnice_modlitba nad zpravami M2

Někdy se můžeme cítit bezvýznamní, když čelíme problémům světa, a přemýšlíme, jak bychom mohli pomoci. Přímluvná modlitba je konkrétní a přímý způsob, jak můžeme pomoci těm, kteří to psychicky, fyzicky nebo duchovně potřebují. Modlitba za druhé nám pomáhá pohlédnout na vlastní problémy z nadhledu, abychom mohli brát ohled na potřeby druhých.

Začít od denního rituálu sledování zpráv jako odrazového můstku k přímluvám nám může pomoci propojit běžný život s tou částí dne, již chceme v době postní věnovat modlitbě. A bude to přitom konkrétní a bez nastavování si „modlitebního budíku“.

Pokud si s tím třeba nevíte rady, nechte se inspirovat následujícími řádky:

Úvodní modlitba:

  • Můj Pane, vím, že když sleduji zprávy, často mě naplňují neklidem a smutkem.  Provázej mě proto svým Duchem Pokoje, když je dnes budu sledovat, a inspiruj mě k modlitbám za ty, kdo jsou do událostí přímo zapojeni, za ty, kteří za nimi stojí, koho ještě ovlivní později, a také za všechny, kdo tyto zprávy předávají dál a kdo je přijímají.
  • Rozšiř mé srdce, Pane, a dej mi podíl na tvé lásce. Daruj mi moudrost, která mi pomůže zahlédnout události z jiné perspektivy a především vnímat tvou blízkost tam, kde ztrácím veškerou naději.
  • Dej mi dar smyslu pro zodpovědnost, zejména vůči těm nejzranitelnějším v mém okolí a v celé naší společnosti. Amen.

Po zhlédnutí, vyslyšení nebo přečtení zpráv věnujte několik okamžiků tichému rozjímání a nechte své srdce, aby vstřebalo obsah i emoce, jež to ve vás vyvolalo.

Přímluvná modlitba:

Pokud jste sami, modlete se za lidi, kterých se zpravodajství týkalo.

  1. Modlitba za ty, kdo jsou postiženi: Když vidíte lidi, kteří se potýkají s těžkými životními okolnostmi nebo jsou postiženi násilím, můžete se modlit za ně a prosit Boha, aby jim poskytl ochranu, pomoc a útěchu.
  2. Modlitba za ty, kdo mají moc rozhodovat v konkrétních situacích – aby měli moudrost a rozhodli se správně.
  3. Modlitba za pokoj: Můžete se modlit za zklidnění situace v konfliktních oblastech a žádat Boha, aby pomohl lidem najít cestu k míru a porozumění.
  4. Modlitba za pokoj pro vás a vaše nejbližší, pokud i pro vás jsou události ve světě znepokojující, ať vám Pán ukazuje, jak reagovat, jak posilovat vztahy s nejbližšími…
  5. Modlitba díků za dobré zprávy: Když slyšíte o pozitivních událostech, děkujte Bohu za ně, jakož i za ty, kdo je konají.

Závěrečná modlitba:

Ať už se modlíte sami nebo společně, ukončete přímluvu společnou modlitbou „Otče náš“.

 Můžete přidat třeba i následující žalm:

Modlitba za požehnání světu (Žl 67,2-8)
Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář,
kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Země vydala svou úrodu, Bůh, náš Bůh, nám požehnal.
Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!

Rozhovor se sestrou Rose z Hollywoodu (II.)

Pokračujeme v rozhovoru s paulínkou sestrou Rose Pacatte FSP, která bude v následujících dnech hostem sester pražské komunity. Pochází z Kalifornie, tento rok však žije v Římě, a proto ji české paulínky pozvaly do Prahy.

První části rozhovoru předcházelo i několik základních informací z jejího profesního a řeholního života. Přímo v něm mluvila o svém vztahu k filmu a tzv. media mindfulness. I tyto otázky se promítnou do jejího pražského programu. Jménem komunity Dcer sv. Pavla jste srdečně zváni. Věříme, že si podle vašeho zájmu vyberete!

(Pro mimopražské snad můžeme slíbit, že záznam debaty z 24. ledna a teoretická část programů z 26. a 27. ledna budou dostupné na YT kanálech institucí, v nichž se konají, tedy @dominikanska8 a @UKKTF, a později vše i na @PaulinkyPraha.)

plakat

  • Jak jinak navazuješ ty nebo jiné sestry z tvé komunity s někým z filmového průmyslu konkrétní spolupráci? Poskytujete filmařům duchovní zázemí?

Máme kontakty na několik režisérů, producentů a publicistů. Naše vztahy jsou založeny na vzájemném respektu. Pokud dojde ke spolupráci dostatečně včas, přispíváme svými názory. Měla jsem možnost navštívit mnoho natáčení, například v italské Mateře u filmu The Nativity Story (2006), kde jsem byla přizvána jako konzultantka na začátku natáčení a navštívila jsem Cinecittá v Římě u filmu The Young Messiah a The Two Popes, v Jacksonu ve státě Mississipi u filmu Same Kind of Different as Me. Setkáváme se s režiséry a scénáristy a můžeme se vyjádřit, ale většinou po nás chtějí, abychom o filmu napsaly po jeho premiéře.

  • Co nabízíte lidem, kteří nejsou z filmového průmyslu? Všimla jsem si, že jsou to často filmové exercicie, Cinema divina a jiné aktivity. Pro jaký typ lidí je tato nabídka určena?

V Konstitucích Dcer sv. Pavla v čl. 25 a 26 je uvedeno, že posláním Dcer sv. Pavla je vést druhé lidi k tomu, aby se stávali kritickými konzumenty médií a kritickými tvůrci médií. Naším charismatem je vytvářet kulturu komunikace, která je naplněna křesťanskými a lidskými hodnotami.

Naše programy jsou tedy otevřeny pro všechny: pro rodiče, kněze i řeholníky; pro všechny, kteří se chtějí učit být kritickými konzumenty, klást si důležité otázky o tom, co čtou, co poslouchají, s čím si hrají.

 Vzdělávání v oblasti mediální gramotnosti je určeno všem, jedná se o vzdělávací imperativ pro 21. století, kdy se stáváme stále více medializovanou společností a hledání pravdy je důležitější více než kdy jindy – pouze takovým způsobem budeme moci vytvořit společnost, která respektuje lidskou důstojnost, lidskou osobu, rodinu, právo na práci atd., a to pro věřící i nevěřící. Jako řeholní sestra toto podtrhuji i pro věřící prostředí. Umět si klást otázky, co se děje, co se skutečně děje, jaký to má význam, jak mohu něco změnit…

  • Zaslechla jsem, že se teď v Itálii točí film o exorcistovi otci Amorthovi, našem spolubratru paulínovi. Kdo ho natáčí a jak to jde? Jsi ve spojení se štábem?

Vím o tom, ale nepracuji na něm. Jen jsem na začátku pomáhala navazovat kontakty mezi producenty, filmovým studiem a Společností svatého Pavla. Bude se to jmenovat The Pope’s Exorcist a v hlavní roli se objeví Russell Crowe. Premiéra je naplánovaná na Velký pátek v roce 2023 ve filmové produkci Screen Gems, což je divize studia SONY v Culver City v Kalifornii (shodou okolností sídlí asi kilometr od naší řeholní komunity). Znám jednoho z jejich producentů a jednoho z výkonných producentů.

  • Nyní jsi na rok v Itálii, proč? Jaké máš plány pro tento pobyt?

Jsem tu vlastně v rámci oslav mého padesátého jubilea v kongregaci Dcer sv. Pavla. Pokračuji v recenzování filmů, výuce on-line a snad najdu čas i na můj výzkum, který se týká filmové tvorby v naší Paulínské rodině. A už jsem také stihla být v porotách dvou filmových festivalů.

  • Nedá mi to, abych se tě nezeptala, které „celebrity“ jsi v životě potkala?

Denzel Washington, Anthony Hopkins, Clint Eastwood, Catherine Hardwicke, Kathryn Bigelow, Renée Zellweger, Djimon Hounsou, Greg Kinnear, Mark Wahlberg, Christian Bale, Liam Neeson, Martin Scorsese, Henry Connick, Jr., Ewan McGregor, Jim Caviezel, Pierce Brosnan, Julianne Moore, Oscar Isaac, Guy Pearce, Samuel L. Jackson, Daniel Brühl, Dennis Quaid, Jessica Chastain a tak dále a tak dále.

A pak ještě dodala: V České republice jsem ještě nikdy nebyla. Velmi se těším, jsem moc vděčná za toto pozvání na leden. Bylo by skvělé vrátit se k vám v době, kdy se koná filmový festival v Karlových Varech, jak to bylo původně plánováno.

Rozhovor vedla s. Andrea Hýblová FSP

 rose 1

Rozhovor se sestrou Rose z Hollywoodu (I.)

V druhé půli ledna bude hostem pražské komunity paulínek sestra Rose Pacatte FSP. Pochází z Kalifornie, tento rok žije v Římě. Proto ji české paulínky pozvaly do Prahy.

  • V kongregaci Dcer sv. Pavla působila v rámci provincie USA/Kanada na různých místních a provinčních vedoucích funkcích.
  • Je spoluzakladatelkou a ředitelkou Paulínského centra mediálních studií.
  • Vystudovala pedagogiku v oboru mediální studia, v tomto oboru získala také doktorát.
  • Je online facilitátorkou při Daytonské univerzitě (od roku 2000) a vyučuje na Catholic University of America, Washington, DC.
  • Je specialistkou na vzdělávání v oblasti mediální gramotnosti, ceněnou filmovou kritičkou.
  • Je autorkou nebo spoluautorkou 13 knih o Písmu, filmu, spiritualitě a mediální gramotnosti.
  • Aktuálně přispívá do dvou katolických časopisů v USA.
  • Pravidelně se účastní různých filmových festivalů a zasedá v jejich ekumenických porotách.
  • Často přednáší pro The National Vocation Office nebo The Communicators for Women Religious Association.
  • Vyučovala také ve formačních programech v rámci kongregace v USA, ve východní Africe (Nairobi) a pro mezinárodní skupiny v Římě.

Do Prahy přilétá s programem o mediální gramotnosti v propojení s pastorací, katechezí, evangelizací a taky i s řeholním životem. Druhá část programu bude zaměřena „filmově“. Některé její přednášky budou veřejně přístupné (a na YouTube kanále v záznamu). 

Image-of-Sister-Rose-Pacatte-via-Immaculata-University.-602x410

  • Prosím, představ komunitu, ve které v USA žiješ, aby nám bylo jasnější, jaký je tvůj vztah k Hollywoodu. A jaké jsou vaše aktivity?

Náš dům se nachází v kalifornském Culver City, městská konglomerace, která je součástí Los Angeles. Pokud zrovna není velká zácpa v dopravě, do Hollywoodu to máme asi 20 minut autem.

Jako ve všech paulínských komunitách je základem knihkupectví. Ve Spojených státech často s knihami cestujeme za lidmi na různé veletrhy, výstavy, do farností, škol, diecézní konference apod.

Od roku 2002 se z Bostonu do Culver City přesídlilo Paulínské centrum mediálních studií. Ani ne tak protože je blízko Hollywood, ale protože je zde příznivější počasí, naše programy zaměřené na mediální gramotnost zde mohou probíhat celoročně. V Bostonu to bylo možné jen po dobu šesti měsíců v roce (až covid nás naučil část aktivit přesunout do on-line prostoru).  

  • Do České republiky tě zveme, abys nám přednášela o tzv. media mindfulness. Můžeš krátce vysvětlit, o co jde?

Stručně jen naznačím, že nejde jen o mediální gramotnost, ale celkovou pozornost v rámci všeobecného kulturního vzdělávání a formaci ve víře. Pro naše Paulínské centrum mediálních studií to znamená napomáhat ve formaci těch, kteří udávají směr v médiích, kteří o nich kriticky přemýšlejí anebo formovat takové tvůrce mediálního obsahu, kteří respektují lidskou důstojnost, podporují sociální spravedlnost, péči o Zemi a další důležité hodnoty.

  • Kromě přednášek o mindfulness povedeš i diskuze přímo nad filmem v Městské knihovně a v Dominikánské 8. Vím, že právě film je tvá láska. Je to tak?

Vždycky jsem milovala film. Mohla bych o své lásce k filmu mluvit dlouho. První film, který jsem viděla v kině, byl nějaký horor, to mi bylo sedm let. The Song of Bernadette (Píseň o Bernadettě) a The Trouble with Angels ovlivnily mé rozhodnutí stát se řeholní sestrou. Ale psát o filmech, to  jsem začala až po získání magisterského titulu v oboru mediální gramotnost v roce 1995. V roce 1998 jsem byla požádána, abych se spolupodílela na knižní edici  Lights, Camera, Faith! Po přestěhování do L. A. v roce 2002, kde jsem měla lepší přístup k filmové produkci, jsem pokračovala ve svém blogu, a pak se ozval katolický rodinný časopis St. Anthony Messenger. Už tomu bude dvacet let, co pro ně píšu filmové recenze (patnáct let jsem psala i televizní recenze, to už převzal někdo jiný).

  • Existují filmy, ke kterým se pravidelně vracíš a které významně ovlivnily tvůj život?

Of  Gods and Men (O bozích a lidech), The Searchers (Stopaři), Mostly Martha (Recept na lásku). Je jich velmi mnoho, které se mi líbí, ale tyto tři zůstávají na vrcholu mého seznamu.  Jsou to skvělé příběhy, dobře vyprávěné.

  • Kromě toho, že o filmech píšeš, býváš zvána i jako porotkyně na filmové festivaly do ekumenických porot. Vyjmenuj nejznámější evropské a americké filmové festivaly, na kterých jsi už byla.

Biennale di Venezia (Mezinárodní filmový festival v Benátkách, čtyřikrát); Locarno, Švýcarsko; Berlinale (Berlín, Německo), Cannes (Francie); Newport Beach International Film Festiva v Kalifornii (porota krátkých filmů).

  • Setkáváš se tam s režiséry, herci, scénáristy či producenty na těchto festivalech, pamatuješ si na nějaký zajímavý rozhovor?

Na festivalech k tomu obyčejně nedochází, protože porotci mají být objektivní a rozhovor by mohl člověka ovlivnit. Ale mohu třeba zmínit jednu hezkou historku, která se stala mě a sestře Nancy s Harrisem Fordem. Vešel do místnosti plné novinářů, ale jakmile si všiml nás dvou v hábitech, přistoupil k nám a řekl: „Moje matka byla katolička a otec Žid; vždycky nás se sestrou vedly k tomu, abychom byly laskaví k lidem a pracovaly pro sociální spravedlnost.“ A to jsme se ho ani na nic neptaly... Také Clint Eastwood byl takový. Jednou nás se sestrou Nancy viděl na červeném koberci, přišel za námi před filmovou projekcí a pak po ní pak chtěl, abychom se dozvěděly, že do filmu záměrně přidal modlitbu sv. Františka o pokoj, a to hned dvakrát! Film se jmenoval The 15:17 to Paris (Paříž 15:17).

  • Vím, že celá vaše komunita je v přátelském vztahu s týmem lidí kolem seriálu Chosen (Vyvolení). Tento evangelizační seriál je nyní známý i mezi mladými lidmi v České republice. Můžeš o tom něco víc říci? 

Podle mého názoru jde o velmi lidský přístup k Ježíšovu veřejnému životu. „Ježíše“ (herce jeho postavy) znám osobně! Jonathan Roumie je mým přítelem už velmi dlouho. Režisér a hlavní osoba stojící za seriálem sice není katolík, ale je velmi otevřený. Konzultanty při psaní scénářů a během natáčení jsou katolický kněz, protestantský duchovní a židovský rabín. O seriálu se hodně mluví, a to je dobře, že se tak mluví o Ježíši, o jeho životě a učení. Myslím, že je to dobře natočený seriál, který má pozitivní vliv na každého, kdo se na něj dívá.

rose a jesus

2. část rozhovoru bude zveřejněna nejpozději do týdne (a spojena s dalším Listem od Paulínek)