Paulínská inspirace, Strana 2

Alžběta Stračinová je novickou v kongregaci Učednic Božského Mistra. V České republice jejich komunita sídlí v Brně. Tato kongregace patří do Paulínské rodiny, spolu s Dcerami sv. Pavla (paulínkami).

Alžběta pochází z Turčeka u Turčianských Teplic a v současné době je na duchovní formaci v Římě. Díky svému hudebnímu talentu vystudovala konzervatoř a později odešla do Brna, kde se dostala do tamní filharmonie. Vše nasvědčovalo tomu, že má před sebou slibnou hudební kariéru, ale zaslechla Boží volání, kterému nedokázala „odolat“.

Na slovenském webu Slovoplus.sk  si s ní vyšel dlouhý rozhovor, jehož zkrácenou verzi vám přinášíme v českém překladu na našem blogu. Celý ho najdete na odkazu v závěru článku.

• Alžběto, patříte do kongregace Učednic Božského Mistra v Paulínské rodině dona Alberioneho. Proč právě tato kongregace, jak jste se k ní dostala?

V době, kdy jsem začala vážně uvažovat o zasvěceném životě, jsem o žádném ženském řádu nevěděla. Znala jsem pouze bratry kapucíny a ti, myslím, ženský řád nemají. Tak jsem se rozhodla podívat se na internet, jaké ženské kláštery jsou na Slovensku a co dělají. Nenašla jsem však nic, co by mě oslovilo. Zavřela jsem internet a řekla jsem si: „Ježíši, jestli chceš, abych se Ti zasvětila, tak mi najdi místo Ty sám.“ A tak jsem se rozhodla, že to udělám. To bylo v červenci 2019. O tři měsíce později, na svátek svatého Františka z Assisi, jsem hrála na slavnostní mši v kapucínském kostele v Brně. Po mši svaté jsem byla pozvána na malé agapé, kde jsem se setkala se svou dobrou kamarádkou, a ta mě hned představila jedné známé sestře z kongregace Učednic Božského Mistra. Radost, nadšení a jiskra v jejích očích, s jimiž komunikovala, se hluboce dotkly mého srdce.

• Co následovalo?

Pozvala mě, abych se někdy zastavila v jejich malém obchůdku na kávu a dokončila náš rozhovor. Vzala jsem si to pozvání k srdci, ale trochu jsem se styděla, a tak jsem hledala nějakou záminku, abych tam mohla zajít. Zjistila jsem, že mi v pokoji chybí obrázek Panny Marie, a tak jsem vyrazila za sestrami.

Sestry mě hned poznaly a daly jsme se do řeči. Dostala jsem také slíbenou kávu. Vyprávěly mi o své spiritualitě a o svém zakladateli. Zpočátku mě Paulínská rodina příliš nenadchla, zdála se mi příliš moderní a apoštolát sdělovacích prostředků mě tolik nezaujal. Ale později, když jsem lépe poznala zakladatele, jeho myšlenky, dílo a specifika naší kongregace, začala jsem cítit, že by to mohlo být moje místo.

• Co Vás nejvíce oslovilo?

Na začátku mě nejvíce oslovil liturgický apoštolát. Odmalička jsem se snažila zapojovat do liturgie a líbilo se mi, když byla dobře připravená. Co se týče houslí, hraji a zpívám hlavně v našem kongregačním kostele v Římě, zejména při mši svaté nebo při adoraci a jiných slavnostech. Začala jsem se trochu učit hrát na varhany, ale bohužel nemám moc času na studium, formace je teď na prvním místě.

Dalším důležitým momentem pro mě bylo, když jsem dostala malou knížku s několika modlitbami od Jakuba Alberioneho. Okamžitě jsem si je zamilovala. Vyjadřovaly to, co jsem prožívala ve svém srdci. Dodnes se je modlím. To pro mě byly asi nejdůležitější okamžiky.

• Alžběto, co pro Vás hudba znamená?

Hudba je pro mě velký dar, který nám Bůh dal, abychom vyjádřili to, co nelze vyjádřit slovy. Hudba vychází ze srdce a také se ho dotýká. Je to spolehlivý prostředek komunikace. Když hraji, soustředím se hlavně na hudbu, jež se v tu chvíli stává mou modlitbou. Nenahrazuje mi ale čas tiché soustředěné modlitby, která je základem mého duchovního života.

• Příležitost hrát ve Vatikánu v bazilice svatého Petra byla jistě nezapomenutelným zážitkem. Můžete nám o tomto zážitku říct více?

Jeden z papežských celebrantů, který s námi sloužil mši a slyšel mě hrát, mě a mého společníka oslovil, zda bychom neměli zájem zahrát si na kající pobožnosti ve Vatikánu, jíž předsedá papež František. Během této pobožnosti Svatý otec zpovídá a tento okamžik je doprovázen hudebními vstupy. Samozřejmě jsme to přijali s velkou radostí a úctou. Musím říct, že to pro mě byl opravdu velmi příjemný zážitek. Dokonce i samotný papež, když vyšel ze zpovědnice, se zajímal o to, kdo to hraje.

• Alžběto, jste dnes šťastná a spokojená se životem, který pro Vás Pán Bůh naplánoval?

Ano, jsem opravdu šťastná a velmi vděčná Pánu Bohu za dar svého povolání a za odvahu na něj odpovědět. Neznamená to však, že žiji bezproblémový život s hlavou v oblacích. Naopak, život v komunitě přináší mnoho těžkostí, ale člověku pomáhá, pokud se otevře a kráčí vstříc vnitřní svobodě, která je podle mého názoru důvodem skutečného štěstí.

• Nadějná a talentovaná houslistka se jednou stane řeholnicí. Boží cesty jsou opravdu překvapivé, že?

Je to tak, Pán Bůh dokáže lidi někdy opravdu překvapit. Ale jeho překvapení vždy chtějí jen jeho konečné dobro. Proto je důležité mu důvěřovat. Nikdy mě nezajímala sláva. Ráda jsem si jen hrála a dělala lidem radost. Bavily mě koncerty a možnost spolupracovat s talentovanými hudebníky. Na jednu stranu mi to trochu chybí, ale někdy člověk musí dělat taková rozhodnutí. A já vím, že jsem se rozhodla správně.

**

Celý rozhovor v originální slovenštině: https://www.slovoplus.sk/alzbeta-stracinova-ked-hram-sustredim-sa-na-hudbu-ktora-sa-stava-mojou-modlitbou

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) byla nedávno hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila první díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária se zaměřila na osobu Ducha Svatého. Příště bude hostem na slavnost Narození sv. Jana Křtitele.

Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám ho nabízíme zde v českém přepisu.

***

Těžko by mohla být vhodnější doba pro zahájení nového pravidelného seriálu o biblických postavách než v předvečer svátku Letnic. Svátek Seslání Ducha Svatého nás upozorňuje na někoho, kdo – na první pohled – jen stěží zapadá do kategorie „postava“. Krátký slovník slovenského jazyka uvádí několik významů slova „postava“, které se týkají především lidského těla, člověka a jeho viditelné podoby nebo lidské osobnosti. Podle těchto kategorií se tedy Duch Svatý do seznamu biblických postav nedostane. Avšak pokud jsme ochotni pod pojmem „biblická postava“ zahlédnout aktivní subjekt, který svobodně jedná a svým jednáním vstupuje do vzájemných vztahů s jinými osobami, pak je Duch Svatý jako biblická postava nejen přijatelný, ale možná i nejvhodnější kandidát na nový začátek.

Ze všech novozákonních knih je Duch Svatý jako aktivní činitel nejvýraznější ve Skutcích apoštolů. Tato kniha nás provází celou velikonoční dobou, a to v prvním čtení každé neděle, ale i v liturgii všedních dnů.

V první kapitole je silueta Ducha Svatého ještě poměrně nejasná, ale od počátku je zřejmé, že působí jako samostatná entita, a nikoli tedy jako nějaká abstraktní nadpřirozená síla či moc.

Neuchopitelné působení Ducha, které přesahuje možnosti lidského vyjádření, vystupuje do popředí zejména při popisu toho, co se odehrálo mezi shromážděnými učedníky v Jeruzalémě v den Letnic. Sílu Ducha zde pisatel vyjadřuje pomocí obrazu prudkého větru a ohně. A dozvídáme se, že Duch dává učedníkům schopnost mluvit mnoha jazyky. V souvislosti s tímto příchodem Ducha mluví biblický pisatel – s odkazem na starozákonního proroka – o vylití. Ještě dále se autor Skutků opakovaně zmiňuje o tom, jak byli učedníci naplněni Duchem nebo jak někteří z nich mluvili plni Ducha. Zdá se nám tedy, jako by Ježíšovi učedníci přece jen obdrželi jakousi „duchovní moc“.

Pozorná četba Skutků apoštolů nás však s touto abstraktní představou neseznamuje. Jak se totiž odvíjí příběh prvotní církve, můžeme si všimnout, že autor Skutků opakovaně mluví o Duchu Svatém jako o osobě. Duch Svatý přímo oslovuje Ježíšovy učedníky a podněcuje je ke konkrétním činům. Tak je tomu například v případě Filipa, apoštola Petra a společenství učedníků v Antiochii. Dozvídáme se také, že někteří lidé svými postoji Duchu Svatému odporují.

Když ale čteme Skutky apoštolů dál a dál, neunikne nám jedna pozoruhodná skutečnost. Výslovné zmínky o Duchu Svatém jsou jaksi stále vzácnější. Tu a tam je sice zmíněno, že učedníci byli naplněni Duchem nebo jednali z jeho vnuknutí, ale projevy Ducha jsou stále méně nápadné. Zatímco v prvních kapitolách je opakovaně zmiňován, ve dvanácté a čtrnácté kapitole se o něm nemluví. Dokonce ani od dvaadvacáté kapitoly o něm není řečeno ani slovo. Teprve v závěrečné dvacáté osmé kapitole se apoštol Pavel zmiňuje o Duchu Svatém v souvislosti s citovaným úryvkem z proroka Izajáše.

Co by to mohlo být? Duch Svatý je na začátku opakovaně zmiňován jako ten, kdo je naplněním zaslíbení. Je to on, kdo učiní z bázlivých Galilejců neochvějné svědky Ježíšova vzkříšení. Je to on, kdo otevírá rodící se církev pohanům. Jeho služba je zpočátku nezaměnitelná. Ti, na které sestoupí, jsou náhle schopni toho, co pro ně bylo dosud nemyslitelné. Proč však známky jeho vlivu postupně slábnou, až zmizí úplně? Jistě to není tím, že by mocnému Božímu Duchu docházely síly. Zdánlivé „slábnutí“ Ducha Svatého z příběhu prvotní církve je ve skutečnosti velmi významným poselstvím o logice Božího působení v dějinách spásy.

Každý člověk přirozeně touží zanechat po sobě nějakou významnou stopu. Majitel firmy chce, aby jeho značka byla na trhu trvale známá. Ředitel školy je rád, když se na jeho jméno vzpomíná v dobrém co nejdéle. Přírodovědec nebo archeolog sní o tom, aby se jeho jméno navždy zapsalo do historie nějakým významným objevem. Každý z nás v rámci svých možností touží zanechat po sobě stopu. My lidé zkrátka přirozeně obsazujeme prostor, do něhož vstupujeme.

Bůh jedná jinak. On je Původcem a Dárcem všeho, co existuje. Nelze ho však zachytit ani spatřit. A evangelista Jan říká: „Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna“ (Jan 3,16). Vrcholným projevem Otcovy lásky není prosazení sebe sama, ale poslání Syna. A jak Syn jedná? Jeho slova zachycuje tentýž evangelista: „Je pro vás lepší, abych odešel. Neboť neodejdu-li, nepřijde k vám Utěšitel. Jestliže však já odejdu, pošlu ho k vám“ (Jan 16,7). Otec ustupuje stranou a posílá Syna. Syn také ustupuje do pozadí a posílá Ducha. A jak se on, zaslíbený Duch, projevuje? Jeho přítomnost je doprovázena mocnými jevy, ale nepohlcuje ty, které naplňuje. Naopak je uschopňuje k tomu, aby byli schopni mluvit a jednat. On nezabírá prostor, on jej vytváří.

Oblíbenou aktivitou pro návštěvníky sakrálních prostor, a to nejen při Noci kostelů, je zapálení svíčky. Co třeba k místu, kde dáváte svíčky k dispozici, umístit jednu z těchto dvou modliteb (nebo nějakou podobnou) – ať už vytištěnou na jednom větším listu, nebo nakopírovanou v menším formátu u každé čajové svíčky?

Ta první je překlad originálu z jednoho milánského kostela. Druhá je naší variantou pro tzv. nevěřící, kterou nabízíme právě pro návštěvníky Noci kostelů.  

Modlitba při rozsvícení svíčky

Prosím tě, Pane, ať je tato svíce, kterou zapaluji, tvým světlem, jež mne osvítí v těžkostech a v okamžicích rozhodování. Ať je tvým ohněm, který ve mne spálí každé sobectví, pýchu a nečistotu. Ať je tvým plamenem, který bude hřát mé srdce a tvář. Nemohu v tomto tvém domě zůstat déle, ale zanechávám zde hořet tuto svíci jako kousek sebe, který ti chci darovat. Pomoz mi prodloužit tuto modlitbu do všeho mého konání tohoto dne.
Amen.

Slova důvěry při rozsvícení svíčky

Ať je tato svíčka, kterou zapaluji, světlem, jež mne osvítí v těžkostech a v okamžicích rozhodování. Ať je ohněm, který ve mně spálí každé sobectví, pýchu a černé myšlenky. Ať je plamenem, který bude rozpalovat mé srdce a dodávat mi sílu, když se bude zdát, že mě obklopuje jen temnota.

Nemohu v tomto posvátném prostoru zůstat déle, ale zanechávám zde hořet tuto svíčku jako kousek sebe, jako znamení, že doufám, že nejsem zde na zemi sám/sama, ale že je tu někdo, kdo o mně ví a myslí na mě s láskou. 

Neumím se modlit, ať je tedy plamínek této svíčky mou modlitbou, která tu zůstane v mém jménu (můžete vyslovit své jméno a jména těch, na které také ještě myslíte a přejete jim to nejlepší).

Poselství Svatého otce k letošnímu 57. Světovému dni sdělovacích prostředků se nese v duchu motta Mluvit srdcem. Odvolává se na slova novozákonního listu Efezanům, kde zaznívá výzva: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista“ (Ef 4,15; ČEP).

Není to poprvé, co papež František čerpá právě z tohoto novozákonního textu, z listu Efesanům. Na stejnou biblickou knihu se odvolával již v roce 2019. Tehdy připomněl, že i ve světě komunikace a médií stále platí, že „jsme údy téhož těla“, údy Kristova těla (srov. Ef 4,25). Letos papež zaměřuje naši pozornost na dva základní předpoklady toho, aby lidská komunikace – i ta masmediální či digitální – byla autenticky křesťanská. Těmito předpoklady jsou pravda a láska.

Papež František se ve svém poselství inspiruje druhou částí listu Efezanům – konkrétně čtvrtou kapitolou. Ta obsahuje takzvané „parenetické“ pasáže čili napomenutí. V nich odesílatel listu připomíná svým adresátům, že Kristovo tajemství, které jim právě představil v předchozích třech kapitolách, má zcela konkrétní důsledky pro jejich každodenní život. V logice Pavlových listů totiž život křesťanů není nic jiného než společná cesta k plnosti tajemství vzkříšeného Krista. Dosažení tohoto cíle však mohou ohrozit falešné a bludné nauky, jež by mohly odvést Kristovy následovníky od jejich jediného Pána (srov. Ef 5,14).

A právě na tomto místě apoštol staví do protikladu pravdu a klamné učení. České formulaci „buďme pravdiví v lásce“ odpovídá v originálu poměrně zřídkavé řecké sloveso. A to – jak správně naznačuje český překlad – skutečně neznamená jen mluvit pravdu, ale zahrnuje i činy a postoje, kterými člověk potvrzuje pravdivost a důvěryhodnost nějaké skutečnosti nebo osoby.

Kristovi následovníci jsou povoláni vydávat svědectví o Kristově pravdě. A to znamená nejen hlásat jeho evangelium, ale také svědčit o tom, že Ježíš Kristus je důvěryhodný.

A jak se toto povolání naplňuje? Autor listu velmi úzce propojuje svědectví o pravdě s láskou. Z toho vyplývá, že svědectví o pravdivosti evangelia, o reálnosti Ježíšova vzkříšení a o věrohodnosti jeho osoby se nevydává natolik slovy a argumenty, jako spíš způsobem života.

Původní pisatel ani adresáti listu Efezanům si jistě nedokázali představit rozsáhlý digitální vesmír, který denně navštěvují, nebo dokonce obývají muži a ženy třetího tisíciletí. Každodenní radosti a starosti Efezanů a jejich duchovní zápasy byly pravděpodobně zcela odlišné od těch našich. Avšak navzdory možným rozdílům to, co apoštol navrhuje Efezanům, ani dnes neztrácí nic ze své aktuálnosti.

Ježíš je Pánem i takzvané „digitální planety“, takže i „digitální generace“ jsou povolány vydávat svědectví o jeho pravdě láskou, která v nových kontextech nabývá stále nových podob: úcta k lidské důstojnosti, respekt k duševnímu vlastnictví a k soukromí, odmítání manipulace a předsudků… a mnoho dalšího.  

Sr. Anna Mátiková FSP

Opět vám nabízíme něco z pokladu, který nám během svých lednových přednášek zanechala spolusestra Rose Pacatte FSP, tentokrát těm z vás, kteří milují filmy! Ano, i v době postní je možné dívat se na filmy a mít z toho duchovní užitek! Aby tomu tak opravdu bylo, nabízíme metodu cinema divina.

***

Cinema divina spojuje tradiční křesťanskou praxi lectio divina, tedy meditativní čtení Písma svatého, s promítáním filmů, o nichž se poté diskutuje. Tento způsob práce s filmem umožňuje lidem, kteří se chtějí více zaměřit na duchovní stránku svého života, nalézt nové způsoby prožívání víry a objevovat inspiraci v umění a kultuře.

Metody používané v rámci Cinema divina se mohou odlišovat, ale stejně jako u lectio divina je základ totožný. Základní kroky jsou následující:

1. Výběr filmu. Předem je třeba vytipovat vhodný film s duchovním (ne nutně striktně náboženským) tématem, například: spravedlnost, odpuštění, věrnost, přátelství, víra, náboženská zkušenost.
2. Lectio divina nad biblickým textem, který se vztahuje k tématu zvoleného filmu. Každý nad textem chvíli rozjímá sám, což účastníkům napomáhá naladit se na duchovní dimenzi tématu, kterého se film dotýká.
3. Sledování filmu. Promítání se odehrává v tichu, aby diváci mohli vnímat filmový zážitek s co nejmenšími rušivými vlivy.
4. Reflexe viděného. Po skončení filmu si diváci sdílejí své myšlenky, pocity a zážitky. Tento krok může být uspořádán jako diskuse v malé skupině (obvykle se sedí v kruhu) nebo při větší účasti jako společná debata.
5. Poté následuje chvíle ticha, během níž se každý může soustředit na to, co právě prožil, a modlit se nebo rozjímat nad tím, co pro něj film znamenal na duchovní úrovni. Účastníci se mohou modlit osobně nebo společně. Mohou se např. také modlit za lidi, kteří se v průběhu sledování filmu objevili v jejich vzpomínkách.

K reflexi viděného filmu je možné použít následující (nebo podobné) otázky, které napomáhají k sebepoznání a osobnímu duchovnímu růstu, vedou diváky k soustředění se na to, co pro ně bylo ve filmu důležité, a poskytují jim prostor k modlitbě, aby mohli získat hlubší pochopení svých myšlenek a pocitů.

1. Jaké myšlenky a pocity se vynořily během sledování filmu?
2. Které scény nebo momenty ve filmu mě oslovily nejvíce a proč?
3. Jaké jsou hlavní poselství nebo témata filmu a jak se mohou vztahovat k mým vlastním zážitkům a životu?
4. Jaké „poučení“ nebo inspiraci jsem si odnesl(a) z filmu a jak bych je mohl(a) aplikovat v každodenním životě?
5. Které postavy ve filmu mi byly nejbližší a co jsem se od nich naučil(a)?
6. Jak se cítím v souvislosti s tím, co jsem viděl(a) ve filmu? Mohu to nějak využít v mém životě? Jak konkrétně?

Tyto otázky jsou pouze příkladem. Důležité však je, aby otázky byly otevřené a podněcovaly k hlubšímu zamyšlení nad zážitky z filmu a jejich reflexi.

 Podrobněji o duchovní četbě filmu se s. Rose na semináři pro pracovníky s mládeží 

Pokud si někdy připadáte „odsouzeni“ sledovat zprávy a jen bezmocní vůči tomu všemu, co se z nich na vás valí, zkuste si z novin, televizní obrazovky či displeje mobilu či tabletu udělat svou „modlitební knížku“.

Inspiraci si bereme stále ještě ze seminářů naší sestry Rose Pacatte a jedné z jejích nabízených aktivit – Lectio nuncium aneb Modlitba u zpráv.

Někdy se můžeme cítit bezvýznamní, když čelíme problémům světa, a přemýšlíme, jak bychom mohli pomoci. Přímluvná modlitba je konkrétní a přímý způsob, jak můžeme pomoci těm, kteří to psychicky, fyzicky nebo duchovně potřebují. Modlitba za druhé nám pomáhá pohlédnout na vlastní problémy z nadhledu, abychom mohli brát ohled na potřeby druhých.

Začít od denního rituálu sledování zpráv jako odrazového můstku k přímluvám nám může pomoci propojit běžný život s tou částí dne, již chceme v době postní věnovat modlitbě. A bude to přitom konkrétní a bez nastavování si „modlitebního budíku“.

Pokud si s tím třeba nevíte rady, nechte se inspirovat následujícími řádky:

Úvodní modlitba:

• Můj Pane, vím, že když sleduji zprávy, často mě naplňují neklidem a smutkem.  Provázej mě proto svým Duchem Pokoje, když je dnes budu sledovat, a inspiruj mě k modlitbám za ty, kdo jsou do událostí přímo zapojeni, za ty, kteří za nimi stojí, koho ještě ovlivní později, a také za všechny, kdo tyto zprávy předávají dál a kdo je přijímají.
• Rozšiř mé srdce, Pane, a dej mi podíl na tvé lásce. Daruj mi moudrost, která mi pomůže zahlédnout události z jiné perspektivy a především vnímat tvou blízkost tam, kde ztrácím veškerou naději.
• Dej mi dar smyslu pro zodpovědnost, zejména vůči těm nejzranitelnějším v mém okolí a v celé naší společnosti. Amen.

Po zhlédnutí, vyslyšení nebo přečtení zpráv věnujte několik okamžiků tichému rozjímání a nechte své srdce, aby vstřebalo obsah i emoce, jež to ve vás vyvolalo.

Přímluvná modlitba:

Pokud jste sami, modlete se za lidi, kterých se zpravodajství týkalo.

1. Modlitba za ty, kdo jsou postiženi: Když vidíte lidi, kteří se potýkají s těžkými životními okolnostmi nebo jsou postiženi násilím, můžete se modlit za ně a prosit Boha, aby jim poskytl ochranu, pomoc a útěchu.
2. Modlitba za ty, kdo mají moc rozhodovat v konkrétních situacích – aby měli moudrost a rozhodli se správně.
3. Modlitba za pokoj: Můžete se modlit za zklidnění situace v konfliktních oblastech a žádat Boha, aby pomohl lidem najít cestu k míru a porozumění.
4. Modlitba za pokoj pro vás a vaše nejbližší, pokud i pro vás jsou události ve světě znepokojující, ať vám Pán ukazuje, jak reagovat, jak posilovat vztahy s nejbližšími…
5. Modlitba díků za dobré zprávy: Když slyšíte o pozitivních událostech, děkujte Bohu za ně, jakož i za ty, kdo je konají.

Závěrečná modlitba:

Ať už se modlíte sami nebo společně, ukončete přímluvu společnou modlitbou „Otče náš“.

 Můžete přidat třeba i následující žalm:

Modlitba za požehnání světu (Žl 67,2-8)
Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář,
kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Země vydala svou úrodu, Bůh, náš Bůh, nám požehnal.
Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!

Pokračujeme v rozhovoru s paulínkou sestrou Rose Pacatte FSP, která bude v následujících dnech hostem sester pražské komunity. Pochází z Kalifornie, tento rok však žije v Římě, a proto ji české paulínky pozvaly do Prahy.

První části rozhovoru předcházelo i několik základních informací z jejího profesního a řeholního života. Přímo v něm mluvila o svém vztahu k filmu a tzv. media mindfulness. I tyto otázky se promítnou do jejího pražského programu. Jménem komunity Dcer sv. Pavla jste srdečně zváni. Věříme, že si podle vašeho zájmu vyberete!

(Pro mimopražské snad můžeme slíbit, že záznam debaty z 24. ledna a teoretická část programů z 26. a 27. ledna budou dostupné na YT kanálech institucí, v nichž se konají, tedy @dominikanska8 a @UKKTF, a později vše i na @PaulinkyPraha.)

• Jak jinak navazuješ ty nebo jiné sestry z tvé komunity s někým z filmového průmyslu konkrétní spolupráci? Poskytujete filmařům duchovní zázemí?

Máme kontakty na několik režisérů, producentů a publicistů. Naše vztahy jsou založeny na vzájemném respektu. Pokud dojde ke spolupráci dostatečně včas, přispíváme svými názory. Měla jsem možnost navštívit mnoho natáčení, například v italské Mateře u filmu The Nativity Story (2006), kde jsem byla přizvána jako konzultantka na začátku natáčení a navštívila jsem Cinecittá v Římě u filmu The Young Messiah a The Two Popes, v Jacksonu ve státě Mississipi u filmu Same Kind of Different as Me. Setkáváme se s režiséry a scénáristy a můžeme se vyjádřit, ale většinou po nás chtějí, abychom o filmu napsaly po jeho premiéře.

• Co nabízíte lidem, kteří nejsou z filmového průmyslu? Všimla jsem si, že jsou to často filmové exercicie, Cinema divina a jiné aktivity. Pro jaký typ lidí je tato nabídka určena?

V Konstitucích Dcer sv. Pavla v čl. 25 a 26 je uvedeno, že posláním Dcer sv. Pavla je vést druhé lidi k tomu, aby se stávali kritickými konzumenty médií a kritickými tvůrci médií. Naším charismatem je vytvářet kulturu komunikace, která je naplněna křesťanskými a lidskými hodnotami.

Naše programy jsou tedy otevřeny pro všechny: pro rodiče, kněze i řeholníky; pro všechny, kteří se chtějí učit být kritickými konzumenty, klást si důležité otázky o tom, co čtou, co poslouchají, s čím si hrají.

 Vzdělávání v oblasti mediální gramotnosti je určeno všem, jedná se o vzdělávací imperativ pro 21. století, kdy se stáváme stále více medializovanou společností a hledání pravdy je důležitější více než kdy jindy – pouze takovým způsobem budeme moci vytvořit společnost, která respektuje lidskou důstojnost, lidskou osobu, rodinu, právo na práci atd., a to pro věřící i nevěřící. Jako řeholní sestra toto podtrhuji i pro věřící prostředí. Umět si klást otázky, co se děje, co se skutečně děje, jaký to má význam, jak mohu něco změnit…

• Zaslechla jsem, že se teď v Itálii točí film o exorcistovi otci Amorthovi, našem spolubratru paulínovi. Kdo ho natáčí a jak to jde? Jsi ve spojení se štábem?

Vím o tom, ale nepracuji na něm. Jen jsem na začátku pomáhala navazovat kontakty mezi producenty, filmovým studiem a Společností svatého Pavla. Bude se to jmenovat The Pope’s Exorcist a v hlavní roli se objeví Russell Crowe. Premiéra je naplánovaná na Velký pátek v roce 2023 ve filmové produkci Screen Gems, což je divize studia SONY v Culver City v Kalifornii (shodou okolností sídlí asi kilometr od naší řeholní komunity). Znám jednoho z jejich producentů a jednoho z výkonných producentů.

• Nyní jsi na rok v Itálii, proč? Jaké máš plány pro tento pobyt?

Jsem tu vlastně v rámci oslav mého padesátého jubilea v kongregaci Dcer sv. Pavla. Pokračuji v recenzování filmů, výuce on-line a snad najdu čas i na můj výzkum, který se týká filmové tvorby v naší Paulínské rodině. A už jsem také stihla být v porotách dvou filmových festivalů.

• Nedá mi to, abych se tě nezeptala, které „celebrity“ jsi v životě potkala?

Denzel Washington, Anthony Hopkins, Clint Eastwood, Catherine Hardwicke, Kathryn Bigelow, Renée Zellweger, Djimon Hounsou, Greg Kinnear, Mark Wahlberg, Christian Bale, Liam Neeson, Martin Scorsese, Henry Connick, Jr., Ewan McGregor, Jim Caviezel, Pierce Brosnan, Julianne Moore, Oscar Isaac, Guy Pearce, Samuel L. Jackson, Daniel Brühl, Dennis Quaid, Jessica Chastain a tak dále a tak dále.

A pak ještě dodala: V České republice jsem ještě nikdy nebyla. Velmi se těším, jsem moc vděčná za toto pozvání na leden. Bylo by skvělé vrátit se k vám v době, kdy se koná filmový festival v Karlových Varech, jak to bylo původně plánováno.

Rozhovor vedla s. Andrea Hýblová FSP

V druhé půli ledna bude hostem pražské komunity paulínek sestra Rose Pacatte FSP. Pochází z Kalifornie, tento rok žije v Římě. Proto ji české paulínky pozvaly do Prahy.

• V kongregaci Dcer sv. Pavla působila v rámci provincie USA/Kanada na různých místních a provinčních vedoucích funkcích.
• Je spoluzakladatelkou a ředitelkou Paulínského centra mediálních studií.
• Vystudovala pedagogiku v oboru mediální studia, v tomto oboru získala také doktorát.
• Je online facilitátorkou při Daytonské univerzitě (od roku 2000) a vyučuje na Catholic University of America, Washington, DC.
• Je specialistkou na vzdělávání v oblasti mediální gramotnosti, ceněnou filmovou kritičkou.
• Je autorkou nebo spoluautorkou 13 knih o Písmu, filmu, spiritualitě a mediální gramotnosti.
• Aktuálně přispívá do dvou katolických časopisů v USA.
• Pravidelně se účastní různých filmových festivalů a zasedá v jejich ekumenických porotách.
• Často přednáší pro The National Vocation Office nebo The Communicators for Women Religious Association.
• Vyučovala také ve formačních programech v rámci kongregace v USA, ve východní Africe (Nairobi) a pro mezinárodní skupiny v Římě.

Do Prahy přilétá s programem o mediální gramotnosti v propojení s pastorací, katechezí, evangelizací a taky i s řeholním životem. Druhá část programu bude zaměřena „filmově“. Některé její přednášky budou veřejně přístupné (a na YouTube kanále v záznamu). 

• Prosím, představ komunitu, ve které v USA žiješ, aby nám bylo jasnější, jaký je tvůj vztah k Hollywoodu. A jaké jsou vaše aktivity?

Náš dům se nachází v kalifornském Culver City, městská konglomerace, která je součástí Los Angeles. Pokud zrovna není velká zácpa v dopravě, do Hollywoodu to máme asi 20 minut autem.

Jako ve všech paulínských komunitách je základem knihkupectví. Ve Spojených státech často s knihami cestujeme za lidmi na různé veletrhy, výstavy, do farností, škol, diecézní konference apod.

Od roku 2002 se z Bostonu do Culver City přesídlilo Paulínské centrum mediálních studií. Ani ne tak protože je blízko Hollywood, ale protože je zde příznivější počasí, naše programy zaměřené na mediální gramotnost zde mohou probíhat celoročně. V Bostonu to bylo možné jen po dobu šesti měsíců v roce (až covid nás naučil část aktivit přesunout do on-line prostoru).  

• Do České republiky tě zveme, abys nám přednášela o tzv. media mindfulness. Můžeš krátce vysvětlit, o co jde?

Stručně jen naznačím, že nejde jen o mediální gramotnost, ale celkovou pozornost v rámci všeobecného kulturního vzdělávání a formaci ve víře. Pro naše Paulínské centrum mediálních studií to znamená napomáhat ve formaci těch, kteří udávají směr v médiích, kteří o nich kriticky přemýšlejí anebo formovat takové tvůrce mediálního obsahu, kteří respektují lidskou důstojnost, podporují sociální spravedlnost, péči o Zemi a další důležité hodnoty.

• Kromě přednášek o mindfulness povedeš i diskuze přímo nad filmem v Městské knihovně a v Dominikánské 8. Vím, že právě film je tvá láska. Je to tak?

Vždycky jsem milovala film. Mohla bych o své lásce k filmu mluvit dlouho. První film, který jsem viděla v kině, byl nějaký horor, to mi bylo sedm let. The Song of Bernadette (Píseň o Bernadettě) a The Trouble with Angels ovlivnily mé rozhodnutí stát se řeholní sestrou. Ale psát o filmech, to  jsem začala až po získání magisterského titulu v oboru mediální gramotnost v roce 1995. V roce 1998 jsem byla požádána, abych se spolupodílela na knižní edici  Lights, Camera, Faith! Po přestěhování do L. A. v roce 2002, kde jsem měla lepší přístup k filmové produkci, jsem pokračovala ve svém blogu, a pak se ozval katolický rodinný časopis St. Anthony Messenger. Už tomu bude dvacet let, co pro ně píšu filmové recenze (patnáct let jsem psala i televizní recenze, to už převzal někdo jiný).

• Existují filmy, ke kterým se pravidelně vracíš a které významně ovlivnily tvůj život?

Of  Gods and Men (O bozích a lidech), The Searchers (Stopaři), Mostly Martha (Recept na lásku). Je jich velmi mnoho, které se mi líbí, ale tyto tři zůstávají na vrcholu mého seznamu.  Jsou to skvělé příběhy, dobře vyprávěné.

• Kromě toho, že o filmech píšeš, býváš zvána i jako porotkyně na filmové festivaly do ekumenických porot. Vyjmenuj nejznámější evropské a americké filmové festivaly, na kterých jsi už byla.

Biennale di Venezia (Mezinárodní filmový festival v Benátkách, čtyřikrát); Locarno, Švýcarsko; Berlinale (Berlín, Německo), Cannes (Francie); Newport Beach International Film Festiva v Kalifornii (porota krátkých filmů).

• Setkáváš se tam s režiséry, herci, scénáristy či producenty na těchto festivalech, pamatuješ si na nějaký zajímavý rozhovor?

Na festivalech k tomu obyčejně nedochází, protože porotci mají být objektivní a rozhovor by mohl člověka ovlivnit. Ale mohu třeba zmínit jednu hezkou historku, která se stala mě a sestře Nancy s Harrisem Fordem. Vešel do místnosti plné novinářů, ale jakmile si všiml nás dvou v hábitech, přistoupil k nám a řekl: „Moje matka byla katolička a otec Žid; vždycky nás se sestrou vedly k tomu, abychom byly laskaví k lidem a pracovaly pro sociální spravedlnost.“ A to jsme se ho ani na nic neptaly... Také Clint Eastwood byl takový. Jednou nás se sestrou Nancy viděl na červeném koberci, přišel za námi před filmovou projekcí a pak po ní pak chtěl, abychom se dozvěděly, že do filmu záměrně přidal modlitbu sv. Františka o pokoj, a to hned dvakrát! Film se jmenoval The 15:17 to Paris (Paříž 15:17).

• Vím, že celá vaše komunita je v přátelském vztahu s týmem lidí kolem seriálu Chosen (Vyvolení). Tento evangelizační seriál je nyní známý i mezi mladými lidmi v České republice. Můžeš o tom něco víc říci? 

Podle mého názoru jde o velmi lidský přístup k Ježíšovu veřejnému životu. „Ježíše“ (herce jeho postavy) znám osobně! Jonathan Roumie je mým přítelem už velmi dlouho. Režisér a hlavní osoba stojící za seriálem sice není katolík, ale je velmi otevřený. Konzultanty při psaní scénářů a během natáčení jsou katolický kněz, protestantský duchovní a židovský rabín. O seriálu se hodně mluví, a to je dobře, že se tak mluví o Ježíši, o jeho životě a učení. Myslím, že je to dobře natočený seriál, který má pozitivní vliv na každého, kdo se na něj dívá.

2. část rozhovoru bude zveřejněna nejpozději do týdne (a spojena s dalším Listem od Paulínek)