Blog, Strana 2

Apoštol Pavel je jednou z nejvýznamnějších postav křesťanství. Jeho život a učení jsou zachyceny v listech, které tvoří většinu Nového zákona, proto také býval častým námětem uměleckého ztvárnění, ať už se jedná o sochy, obrazy, mozaiky nebo vitráže.
V tomto článku se podíváme na některé z nejtypičtějších a nejzajímavějších příkladů Pavlova vyobrazení.

Jak poznat Pavla na obraze? 

Pavel má několik charakteristických znaků, které mu umožňují být snadno rozpoznatelným na uměleckých dílech. Jedním z nich je jeho vzhled. Pavel je obvykle zobrazován jako starší muž s dlouhým vousem, vysokým čelem a řídkými vlasy. Tento způsob zobrazení se ustálil už v 5. století a vychází z popisu, který o něm podal Eusebius z Césareje, raný církevní historik.

Pavel je také často oděn v tunice a plášti a na nohou má sandály, což odpovídá jeho původu a době, ve které žil. 

Dalším rozpoznávacím znakem apoštola Pavla jsou jeho atributy, tedy předměty, které symbolizují jeho osobnost, činnost nebo osud. Mezi nejčastější patří: 

Kniha – Pavlovi bývá připisováno autorství až 13 z 27 knih Nového zákona (současní biblisté nám k tomu možná napíšou jeden z příštích článků). Kniha může být zobrazena jako svitek nebo jako kodex, což byla novější forma knihy, která se začala používat v raném křesťanství. 

Provaz – Pavel byl původně výrobcem stanů, což bylo jeho řemeslo, které mu umožňovalo cestovat a šířit evangelium. Provaz také odkazuje na jeho skromnost a pracovitost. 

Koš – Pavel byl často pronásledován a v ohrožení pro svou novou víru. Jednou z nejznámějších epizod jeho života byl jeho útěk z Damašku, kdy byl spuštěn z městské zdi v koši. Koš tak symbolizuje nebezpečí a záchranu. 

Meč – Pavel byl popraven v Římě za vlády císaře Nerona. Jako římský občan měl nárok na rychlou a bezbolestnou smrt mečem, na rozdíl od Petra, který byl ukřižován. Meč tedy představuje jeho mučednictví. Někdy je Pavel zobrazen se dvěma meči (což může být odkaz na dva Petrovy klíče): jeden představuje Boží slovo a druhý jeho nástroj umučení.

Kromě těchto atributů může Pavel také držet v rukou vítězný věnec, který vyjadřuje jeho slávu a odměnu v nebi, nebo palmovou ratolest, která je symbolem mučedníků. 

Pavel a Petr: dva pilíře církve 

Pavel je často zobrazován společně s Petrem, povětšinou na portálech kostelů, kde stojí po stranách hlavního oltáře nebo vchodu do presbytáře. Tímto způsobem vítají věřící do Božího domu a odkazují na základy křesťanské víry. V České republice najdeme takové vyobrazení například v kostele Panny Marie Sněžné v Praze nebo v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyšším Brodě. Existuje mnoho kostelů se zasvěcením oběma apoštolům, velmi ojediněle však bývají kostely zasvěceny jen sv. Pavlovi (pokud někdo ze čtenářů z takové farnosti pochází, dejte nám vědět).

Pavel na cestě do Damašku: obrácení, které změnilo dějiny 

Jedním z nejpopulárnějších témat v umění je Pavlovo obrácení, které se odehrálo na cestě do Damašku a které si v liturgickém kalendáři připomínáme 25. ledna.

Pavlovo obrácení je často zobrazováno jako dramatická scéna, kde Pavel padá z koně (v Písmu se však o koni nic nepíše), zatímco jeho společníci jsou zmatení a vyděšení. Mnozí umělci se snažili zachytit tuto proměňující zkušenost. Mezi nejslavnější díla patří tato dvě:

• Obrácení svatého Pavla od Caravaggia (1600–1601): tento obraz je typickým příkladem barokního stylu, který zdůrazňuje kontrast mezi světlem a tmou, pohybem a napětím, realismem a dramatem. Caravaggio zobrazil Pavla jako mladého a svalnatého muže, který leží na zemi a zvedá ruce k nebi, zatímco jeho kůň se vyděšeně vzpíná. Na obraze není vidět zdroj světla, který osvětluje Pavla, což naznačuje, že jde o nadpřirozenou záři.
• Obrácení svatého Pavla od Michelangela Buonarrotiho (1542–1545): tento obraz je součástí freskového cyklu v kapli Pavla III. ve Vatikánu. Michelangelo zobrazil Pavla jako starého a vychrtlého muže, který leží na zemi a zakrývá si tvář, zatímco jeho kůň se klidně otáčí. Na obraze je vidět zdroj světla, který vychází z oblaků a osvětluje Pavla, což naznačuje, že jde o Boží zjevení.

Pavel v dějinách umění: nevyčerpatelný zdroj inspirace

Víte, že asi nejznámějším českým vyobrazením sv. Pavla je obraz Petra Brandla z Obrazárny Pražského hradu, který zachycuje sv. Pavla při kázání, stojícího s učitelským či kazatelským gestem zvednuté pravé ruky.  

Existují i mnohá další umělecká díla zachycující jeho život. Ale to již necháme na vás, milí čtenáři, abyste mohli při svých cestách objevovat, kde všude „apoštol Pavel“ zanechal stopy.

Již v září byl na našem blogu příspěvek na téma Proč má Pavel z baziliky Sv. Pavla za hradbami zahalenou hlavu. V sobotu 20. ledna se v této bazilice budou členové široké Paulínské rodiny modlit za jednotu křesťanů. Sestra Andrea z pražské komunity přidá úmysl i za vás čtenáře.

Tento text vznikl na podkladě staršího italského článku,
který napsal Rodolfo Papa, PhD. (malíř, sochař, teoretik a historik umění a filozof),
a jeho českého dodatku od Mgr. Anežky Holasové.

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) bývá pravidelným hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila další díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária tentokrát hovořila o Herodovi a jeho potomcích vystupujících v Novém zákoně. Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám jej nabízíme zde v českém přepisu.

Nový zákon se zmiňuje o několika historických osobnostech, které se jmenují Herodes:

Prvním z nich je Herodes Veliký. V roce 45 př. Kr., ve dvacátém pátém roce svého života se stal nejprve místodržícím v Galileji. O pět let později byl oficiálně korunován za krále a území zahrnujícímu Galileu a Judeu vládl třicet tři let. Vystupuje v Matoušově evangeliu o Ježíšovu narození. Je zde popisován jako zákeřný krutovládce, který s úlisnou zdvořilostí přijímá mudrce z Východu, a vzápětí – v chorobném strachu o svou pozici – nechává vyvraždit betlémské děti. Ačkoli o tomto krvavém incidentu mimobiblické prameny mlčí, Herodovo paranoidní chování je ve starověkých textech dostatečně doložené.

Obr. 1: Lattanzio Gambara: Vraždění neviňátek (16. stol.)

Ví se o něm, že z obavy o svou moc nechal popravit i dva své vlastní syny Alexandra a Aristobula. Kromě krutosti a ne vždy úspěšného lavírování mezi snahou zalíbit se římské moci a získat si přízeň židů se Herodes Veliký zapsal do dějin především svou čilou stavitelskou aktivitou. K jeho nejvýznamnějším počinům se řadí obnova jeruzalémského chrámu, stavba přístavu v Césareji Přímořské, vybudování paláce Herodium několik kilometrů jižně od Jeruzaléma a postavení pevnosti Masada na pahorcích západně od Mrtvého moře.

Po smrti Heroda Velikého byla vláda nad územím jeho království rozdělena na čtyři části. Salome, Herodova sestra, dostala města Jamnia, Ashdod a Phasaelis. Další tři připadly Herodovým synům, kteří též nesli jméno svého otce: Herodes Archelaus, Herodes Antipas a Herodes Filip II. Zatímco Archelaus a Antipas měli stejnou matku – Malthaké, Herodes Filip II. byl jejich nevlastní bratr, syn Kleopatry Jeruzalémské.

Herodes Archelaus se stal následníkem trůnu v Jeruzalémě a panoval nad Judskem, Samařskem a Idumeou. Z evangelistů jej zmiňuje pouze Matouš, když zdůvodňuje Josefovo rozhodnutí vrátit se z Egypta nikoli do Jeruzaléma, ale do Galileje. Právě pro svou krutost a politickou neschopnost byl Archelaus sesazen římskou mocí už v roce 6 po Kr. a vládu nad jeho územím přebrali římští prokurátoři.

Herodes Filip II. byl až do roku 34 po Kr. tetrarchou Itureje a Trachonitidy, jak uvádí evangelista Lukáš v souvislosti se začátkem působení Jana Křtitele. Kromě této Lukášovy zmínky už ovšem Filip, vlastním jménem Herodes Filip II., v Novém zákoně nevystupuje. Není to Filip, kterému Herodes Antipas přebral manželku Herodiadu. Ta byla původně ženou jiného Filipa, jehož historici označují jako Herodes Filip I.

Evangelista Lukáš ve své druhé knize, která se nese název Skutky apoštolů, zmiňuje ještě Agrippu, celým jménem Herodes Agrippa I. Byl to vnuk Heroda Velikého a syn Aristobula, jehož nechal vlastní otec popravit. Agrippa I. byl tedy i nevlastní synovec Archelaa, Antipa a Filipa. Agrippa I. vládl v Judsku a je to právě on, kdo podle údajů ve 12. kapitole Skutků apoštolů nechal popravit Jakuba, Janova bratra, a pronásledoval rodící se církev.

V souvislosti se soudním procesem apoštola Pavla v Césareji Přímořské se ve Skutcích apoštolů ovšem zmiňuje už jiný Agrippa. Je to jeho syn, celým jménem Herodes Agrippa II.

V Novém zákoně se to tedy členy Herodovy dynastie jen hemží. Avšak zatímco Herodes Veliký nejvíc šokuje čtenáře svou krutostí, největší pozornost věnují evangelisté jeho synovi, Herodovi Antipovi.

Jako jeden z již zmíněné trojice následníku Heroda Velikého, Herodes Antipas až do své smrti v roce 39 po Kr. vládl nad Galilejí a Pereou. Právě tento Herodes podle synoptiků nese odpovědnost za popravu Jana Křtitele. V den, kdy slavíme památku Umučení svatého Jana Křtitele (29. srpna), se v liturgii čte Markova verze této události a je obtížné ubránit se otázce, proč jinak velmi úsporný a stručný evangelista věnuje tolik pozornosti této morbidní události, ze které se radostná zvěst obvykle doluje za pomoci složité homiletické akrobacie.

Obr. 2: Bernardino Luini: Salome dostává hlavu Jana Křtitele (16. stol.)

Indicie k Markovu autorskému záměru musíme hledat v samotném textu. Marek Heroda opakovaně označuje slovem „král“. Z historie ovšem víme, že Antipovi (na rozdíl od jeho otce Heroda Velikého) už tento titul nenáleží. Byl pouze tetrarcha. Herodes tančící dívce vehementně sliboval polovinu „království“, přestože žádné království ve skutečnosti neměl. Z římské blahovůle směl spravovat pouze část někdejšího království, a to Galileu a Pereu.

Opakované zmínky o králi a království u muže, který ve skutečnosti není králem a zjevně se jako král nechová, jsou v evangelním textu jasným znamením ironie. Její pomocí a díky ostrému kontrastu mezi Herodovým nemorálním jednáním na hostině a zázračném nasycení velkého zástupu hned v následném pokračování evangelia Marek upírá naši pozornost na toho, kdo je skutečným Králem a kdo se jako král opravdu královsky stará o svěřený lid a dává za něj svůj vlastní život – na Ježíše.

Další rok se chýlí ke konci a my jsme i letos byly pilné jako včelky – vydaly jsme více než 20 nových titulů, kterými si můžete udělat radost, nebo jimi obdarovat své blízké. Jako inspiraci Vám proto přinášíme širší výběr z našich novinek.

Produkce pro děti a mládež

Začněme s knihami pro nejmenší čtenáře. Publikace První živý betlém (5+) vypráví o tom, jak sv. František z Asissi přesně před 800 lety postavil první betlém. O něco starším dětem (9+) by se jistě líbil titul Za ruku s Pannou Marií, srozumitelně a poutavě podaný text o důležitých událostech v životě naší nebeské Maminky. A nesmíme zapomenout na komiks Dobrodružství svatého Pavla (11+), který čtenáře provede důležitými úseky života tohoto významného světce.

Pro trochu odrostlejší čtenáře jsme připravily historický román Kříž z kamene, který pochází z pera známého autora Oldřicha Seluckého. Děj příběhu nejen pro mládež je zasazen do období středověkého osidlování našich pohraničních území.

Ani dospělí nepřijdou zkrátka

Z edice Životní příběhy Vám můžeme nabídnout hned tři zajímavé novinky. Autorka úspěšné série knih o síle přímluvné modlitby ve svém životopisu Z temnot ke světlu popisuje svou cestu z těžkého dětství, alkoholu, drog a ezoteriky k vnitřnímu uzdravení a křesťanskému životu. Bývalý vězeň, dříve přezdívaný „krvavý Willy“, vydává svědectví o tom, jak Kristova láska obrátila jeho život naruby, v publikaci Kuřák Bible. Románové zpracování strhujícího příběhu vietnamského biskupa Františka X. Van Thuana (1928–2002) Nespoutaný biskup o jeho nezměrné důvěře v Boha, navzdory několikaletého věznění komunistickým režimem, jistě zaujme každého (i toho nejnáročnějšího) čtenáře.

A co „duchovnější“ tituly? Samozřejmě!

Začněme tituly z edice Novény. První z nich je 9 dní za „nové víno“ v manželství, která vychází z textu manželského slibu a z bohatých životní zkušeností manželů Svobodových, významných českých lékařů a členů Komunity Emmanuel. A protože jsme letos slavily 150. výročí narození sv. Terezky, vydaly jsme i 9 dní ruku v ruce s Terezií z Lisieux.

Do edice Cesty spirituality přibyly hned dvě publikace. Nový rok 2023 se začal vydáním knihy Malá cesta svaté Terezie z Lisieux. V druhé polovině roku jsme edici obohatily o titul Dýně útočí!, v němž naleznete mnoho informací o původu a historii slavení pohanského svátku Halloween.

Dále nesmíme opomenout dárkovou publikaci Žalmy v překladu Václava Renče, vydanou u příležitosti 30. výročí příchodu paulínek do České republiky, a oblíbeného průvodce liturgickým rokem Evangelium na každý den 2024. Podněty k evangeliím každého dne v roce tentokrát připravil P. Ambrož Petr Šámal OPraem. 

V edičním plánu jsme myslely také na všechny otce. Novinkou v naší nejmladší edici Quo vadis je titul Duchovní otcovství, ve kterém autor pomocí příběhů vybraných biblických postav a ve světle blahoslavenství poskytuje užitečné rady o duchovním otcovství nejen kněžím, ale i všem „otcům“, kteří chtějí žít správně svou zodpovědnost. Kněžím je též určena publikace Zpovědník a případy sexuálního zneužívání, v níž najdou užitečné rady, jak přistupovat nejen k obětem těchto deliktů, a důležité informace z oblasti kanonického a trestního práva.

Edice Kompas se nám letos rozrostla o titul určený (nejen) ženám Neboj se… to se snadno řekne!: vtipné, ale i hluboké svědectví autorky o tom, jak se učila zápasit s vlastním strachem a nedůvěrou, že se Pán opravdu stará.

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) bývá pravidelným hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila další díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária tentokrát hovořila o Janu Křtiteli v Novém zákoně. Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám jej nabízíme zde v českém přepisu.

Jan Křtitel dostává prostor v každém ze čtyř kanonických evangelií. Na první pohled by se proto mohlo zdát, že není nic snadnějšího než nastínit portrét této výrazné osoby z Judské pouště. Kdo je tedy Jan Křtitel? Všichni čtyři evangelisté se shodují v tom, že Jan křtil u řeky Jordánu a přicházely k němu zástupy ze všech končin země. Jan podle všech čtyř evangelií vydával jasné svědectví o přípravném charakteru svého působení. Nestrhával pozornost na sebe. Zdůrazňoval, že jen připravuje příchod někoho většího. Synoptici i evangelista Jan také prozrazují, že Jan Křtitel měl učedníky. A podle údajů ze synoptických evangelií měli Janovi učedníci ve zvyku se postit.

Obr. 1: Pietro Perugino: Kristův křest (15. stol.)

Marek, Matouš i Lukáš rovněž shodně uvádějí, že Jana dal uvěznit Herodes, ale pouze Marek a Matouš věnují pozornost okolnostem Janovy popravy. Ti samí evangelisté (Marek a Matouš) poskytují informace o Janových stravovacích návycích a stylu oblékání. Tyto detaily u čtenáře evokují starozákonní postavu proroka Eliáše. Vlastně i Janův tragický konflikt s vládnoucí mocí vykazuje společné rysy s Eliášovým údělem.

Matouš a Lukáš zase blíže odkrývají obsah Janova kázání. Rozhodně nešetřil tvrdými slovy. Ti dva samí evangelisté ale zároveň Jana nešetří, když prozrazují, že i jeho duchovní zrak na chvíli zastřel stín pochybností, když za Ježíšem poslal své učedníky s otázkou: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,3; Lk 7,19).

Zdá se, že portrét Jana Křtitele už by mohl být hotový. Asketa z pouště, který si svým politicky nekorektním vystupováním vysloužil tragický konec. Tento Křtitel z Judské pouště tedy jistě zasluhuje respekt. Sotva však bude inspirací či povzbuzením pro někoho z dnešní doby. Je to ale skutečně všechno, co o Janovi Písmo říká?

Každé ze čtyř evangelií prozrazují o Janu Křtiteli ještě nějakou skutečnost, která se v ostatních nenachází.

Evangelista Marek jakoby mimochodem poznamenává, že ačkoli byl Herodes z Janových slov na rozpacích, rád jej poslouchal (srov. Mk 6,20). Jan tedy podle všeho vystupoval „na úrovni“. To, o čem mluvil, muselo být obsažné a podnětné, když jeho argumenty zaujaly pozornost bezcharakterního mocnáře.

Evangelista Matouš jako jediný poukazuje na Janovu zdráhavost, když Ježíš přišel, aby se od něho dal pokřtít (srov. Mt 3,14). Zjevně mu nechybí nejen pokora, ale ani intuice a moudrost.

Lukáš zase vkládá jednomu z Ježíšových učedníků do úst prosbu: „Pane, nauč nás modlit se, jako Jan naučil své učedníky“ (Lk 11,1). Jan tedy musel být i mužem modlitby. Navíc je to právě evangelista Lukáš, kdo věnuje celou kapitolu událostem okolo Janova narození. Pocházel z kněžského rodu, tj. z velmi dobrých poměrů. Jako Zachariášův prvorozený a jediný syn měl jisté místo ve službách jeruzalémského chrámu. Prokázal tedy obdivuhodnou odvahu, když navzdory všem očekáváním dokázal ignorovat vyhlídky na společensky oceňovanou pozici a odejít do pouště naplnit své poslání.

Podle Janova evangelia Křtitel na Ježíše jasně ukazuje: „Hle, beránek Boží!“ (Jan 1,29.36). S vnitřním pokojem nechává odejít své učedníky za Ježíšem.  Označuje se za Ženichova přítele a mluví o své dokonalé radosti z toho, že lidé jdou za Ježíšem (Jan 3,25-30). Jan tedy ani náhodou nevypadá jako frustrovaný a zatrpklý podivín, který si kompenzoval své sebevědomí mravokárným poučováním. Je to muž na svém místě.

V čem může být Jan Křtitel podle evangelií inspirací i pro člověka dnešní doby? Moudrost a rozhled, kvalitní osobní modlitba, odvaha stát si za svým přesvědčením a kráčet vytrvale za svým cílem, ale také schopnost poskytovat prostor pro působení jiných a autentická radost z jejich úspěchů – tyto Janovy charakterové rysy jsou aktuální a inspirující v každé době.

Obr. 2: Tizian: Svatý Jan Křtitel (16. stol.)

Nepatrné začátky v Albě

Počátky Paulínské rodiny se pojí s datem 20. srpna 1914, kdy Jakub Alberione shromáždil skupinu chlapců kolem malé tiskárny. Od této doby se postupně rozšiřoval počet podobných tiskáren a vznikla kongregace Společnost svatého Pavla (SSP). Obdobně se zrodily i Dcery svatého Pavla (FSP), jejichž založení se datuje 15. června 1915.

V Itálii tehdy existovalo mnoho dílen, které otevřel Svaz katolických žen. Otec Jakub se proto rozhodl zřídit v Albě dílnu pro dívky, jež se zpočátku kvůli válečnému stavu věnovaly šití vojenských uniforem, ale cílem bylo formovat je k prožívání a hlásání evangelia.

Úplně první „paulínky“ byly tři mladé ženy z Katechetické ligy u kostela svatých Kosmy a Damiána. Aby mohla nová dílna zahájit svůj provoz, bylo zapotřebí sehnat nějaké švadleny. Otec Alberione se proto obrátil na Terezu Merlovou, která později přijala jméno Tekla (podle svaté Tekly, mučednice a učednice svatého Pavla) a stala se první generální představenou nově vznikající kongregace. K setkání došlo 27. června 1915 sakristii téhož kostela. 

Již v této první malé komunitě byly dny sester vyplněny nejen prací, tj. šitím, ale i studiem, apoštolátem, modlitbou a duchovním životem. Dokonce v letech 1915–1916 otevřely první obchůdek s knihami a náboženskými předměty.

Zkušenost v Suse

V roce 1918 navrhl Mons. Guiseppe Castelli, tehdejší biskup v Suse, otci Alberionemu, aby svěřil vydávání diecézního týdeníku La Valsusa mladým sestrám z komunity v Albě. On nabídku přijal a téhož roku v prosinci poslal do Susy skupinu sester. Obyvatelé městečka viděli lásku a oddanost, kterou tyto dívky chovají ke svatému Pavlovi, a začali jim proto říkat „Dcery svatého Pavla“.

Kromě novin sestry tiskly také pastýřské listy, farní zpravodaje, letáky pro organizaci Katolická akce atd. a otevřely obchod, ve kterém nabízely knihy, devocionálie a různé papírnické zboží. O nedělích roznášely noviny La Valsusa do rodin, čímž začaly s tzv. propagandou, tj. chozením s taškami plnými knih po domech, po továrnách i po školách, činností, která se v Itálii a dalších zemích stane pro paulínky typickou.

Do Říma a do celé Itálie

V roce 1926 přicházejí paulíni a posléze i paulínky také do Říma, aby zde založili první komunity.

Mužská i ženská větev Paulínské rodiny se velmi rychle rozrostla po celé Itálii. Se svolením místních biskupů se mladé sestry vydávaly do různých italských měst s obrovským nadšením, vírou a taškami plnými knih. Za pouhé tři roky měly sestry své komunity v 11 italských městech.

Nový apoštolát a styl řeholního života, který se odchyloval od tradičních forem, se samozřejmě neobešel bez pozornosti církevní hierarchie, jež často vyjadřovala nedůvěru. Navzdory tomu se však našlo mnoho těch, kdo tento způsob schvalovali a podporovali jako „hlásání evangelia přizpůsobené nové době“.

První misie mimo Itálii

Již v roce 1926 vnímal otec Alberione, že apoštolát se nesmí omezovat jen na Itálii, ale rozšířit se do celého světa.

V roce 1931 se nejprve vydali na cesty za oceán paulíni. První vybranou zemí se stala Brazílie. Říká se, že Primo Maestro roztočil globus a zastavil ho zabodnutím prstu na libovolném místě – přesně tam, kde leželo město São Paolo.

V témže roce připluly dvě sestry do Brazílie (São Paolo) a dvě do Argentiny (Buenos Aires). Rok poté dorazily dvě sestry do USA (New York), do Číny a do Egypta.

Od této chvíle se nezvyklý, náročný, ale i krásný paulínský apoštolát a spiritualita šíří po celém světě díky stovkám povolání mužů i žen, věrným v modlitbě i v práci, skrytým světcům a světicím, kteří svůj život obětovali hlásání evangelia.

A jak se Dcery svatého Pavla dostaly do Prahy?

 Interkapitula a misijní projekt

V roce 1993 se v Mexiku konala tzv. interkapitula, což je setkání představených sester z provincií a zástupkyň dalších komunit. Na setkáních tohoto typu se nevolí nové vedení, ale reflektuje se dosavadní směřování kongregace. Pod vedením Ducha Svatého a ve společném sdílení se hledá, jak nejlépe odpovídat na potřeby aktuální situace ve světě a jakým směrem se nejlépe vydat. Právě tehdy (bylo to krátce po uvolnění východního bloku v Evropě) sestry dostaly sestry mnoho žádostí od biskupů, aby v jejich diecézích založily nové komunity.

Generální představená proto na interkapitule předložila návrh na otevření nových komunit v konkrétních zemích. Tento návrh byl přijat jako „misijní projekt“ celé kongregace Dcer svatého Pavla. Paulínky na celém světě se tedy začaly modlit za sestry, které mají povolání jít do misií. A sestry, jež toto povolání rozpoznaly a vyslyšely (nebo byly osloveny představenými), se začaly chystat na cestu.

Kromě pražské komunity vznikla i řada dalších. V Latinské Americe byly založeny komunity v Paraguayi a v Dominikánské republice; v Africe se sestry usadily v Zambii, v JAR, v Súdánu a na Pobřeží slonoviny; v Asii to byl Singapur a Taiwan a podnikly se první kroky pro působení sester ve Vietnamu; v Evropě začaly sestry působit nejen v České republice, ale i v Rusku a v Rumunsku.

Většina nových komunit se poprvé „nadechla“ v neznámém prostředí v roce 1994. Ve stejný rok si paulínky připomínaly sté výročí od narození první generální představené a spoluzakladatelky kongregace Maestry Tekly – té, která za svého života často opakovala: „Chtěla bych mít tisíc životů pro evangelium.“ A tak se její touha dál uskutečňuje v jejích duchovních dcerách.

Pražské paulínky

Poslední srpnový den roku 1993 informovala s. Giovannamaria Carrara tehdejšího pražského arcibiskupa Mons. Miloslava kardinála Vlka o vyhovění jeho žádosti založit v jeho arcidiecézi komunitu Dcer svatého Pavla.

První sestry misionářky, které přijely 8. prosince 1993 do Prahy, byly dvě Italky – s. Rosanna Pennasilico a s. Cristina Zara –, k nimž později přibyla ještě s. Isidora Pérez ze Španělska.

Během let se v pražské komunitě objevila řada sester, mezi něž patří i první česká a první slovenská paulínka. V současné době u nás najdete s. Judith, s. Isidoru, s. Rosannu, s. Molly, s. Gabrielu, s. Annu a s. Andreu.

Česká historie Dcer svatého Pavla tedy stále pokračuje. Bohu díky za jeho požehnání a vedení.

Na závěr prázdnin nabízíme last minute tip na pouť do papežské baziliky sv. Pavla za hradbami. Při vstupu na hlavní nádvoří vás zcela jistě zaujme majestátní a zároveň trochu tajemná mramorová socha sv. Pavla na vysokém kamenném podstavci.

V turistických průvodcích se pravděpodobně dočtete, že autorem sochy z 19. stol. je Giuseppe Obici, a pak vás asi zavalí vyčerpávajícími historickými údaji o samotné bazilice. Informace tohoto druhu se ale většinou velmi rychle vytrácejí z hlavy. A tak vám po návratu z cesty zůstanou maximálně fotky: Na první stojíte před bazilikou společně se členy své rodiny a na druhé se všichni snažíte vecpat do jednoho záběru i se sochou apoštola Pavla (což je téměř nereálné!).

Pokud je taková cesta před vámi a patříte k těm, kdo se nejen rádi fotí před monumenty, pak nabízíme vám meditativní zamyšlení jednoho člena zdejší benediktinské komunity Edmunda Powera z Roku sv. Pavla:

Pavel svírá v pravici meč, kterým směřuje k nebi a budí dojem, že se jím může každou chvíli ohnat. V levé ruce drží knihu. Hlavu má zakrytou závojem. Jeho tvář je skloněna k zemi a oči jsou nevýrazné, dokonce jakoby slepé. Proč je apoštol Pavel na nádvoří baziliky ztvárněn zrovna tímto neobvyklým způsobem?

Meč v Pavlově pravé ruce symbolizuje „meč Ducha“ (srov. Ef 6,17). Je to „slovo Boží“, které je „ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč“ (srov. Žid 4,12). Tímto gestem nám apoštol připomíná, že následování Ježíše je náročné a zahrnuje obtížná rozhodnutí. Pozvednutý meč je také znamením, že se křesťan definitivně „odřízl“ od starého způsobu života.

Proč má Pavel zahalenou hlavu? Vždyť nikde jinde se apoštol takto nezobrazuje. Když zalistujeme v druhém listu Korinťanům, můžeme spolu s Pavlem rozjímat o alegorickém významu Mojžíšovy roušky přes tvář. Poté, co Mojžíš obdržel Zákon a spatřil Boha, jeho tvář zářila natolik, že se na něj lidé nemohli podívat – proto si ji musel zahalovat (viz Ex 34,29-35). V témž listu Pavel uvažuje: Když už Stará smlouva (ačkoli vede k smrti) je tak skvoucí, o co víc musí zářit Nová smlouva – smlouva milosti (srov. 2 Kor 3).

Sochař tedy představil zahaleného Pavla jako nového Mojžíše, jenž přináší nový zákon, zákon Ducha. Na cestě do Damašku Pavel spatřil Ježíše Krista a nyní z jeho tváře vyzařuje nestvořené světlo Kristovo. Proto je zahalen, podobně jako Mojžíš, když sestoupil z hory, na níž se setkal s Hospodinem.

Tři dny po setkání s Kristem zůstal Pavel slepý (viz Sk 9,9). Když byl však uzdraven ze své tělesné slepoty, uviděl také, že už neexistuje nic cennějšího než „ono nesmírně cenné poznání Krista Ježíše, pro něhož se všeho zřekl“ (srov. Flp 3,8). Pavlovy oči už nechtějí vidět nic jiného než Vzkříšeného, který je „všechno ve všem“ (Kol 3,11). Pouze Ježíš Kristus má pro Pavla cenu.

Navzdory majestátnosti meče, vznešenosti oděvu i ušlechtilosti celkového zjevu je výraz Pavlovy tváře smutný a plný bolesti. Proč? Ve Skutcích apoštolů čteme: „Já mu ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět“ (Sk 9,16). Tvrdě znějící slova, která Pán řekl Ananiáši o Pavlovi, ovšem nejsou příslibem trestu pro dřívějšího pronásledovatele křesťanů, právě naopak: jsou pozváním vstoupit do hloubky velikonočního tajemství. Do tohoto tajemství se ale vstupuje účastí na Kristově utrpení a smrti. Zachmuřený výraz Pavlovy tváře tedy vypovídá o misijním utrpení a mučednické smrti, které Pavla sjednocují s Kristovým křížem. Pavel z nádvoří baziliky však není tím, kdo svůj život promarnil. Je vítězem v Kristu. Je vítězem, jenž ví, že „bojoval dobrý boj a čeká jej věnec spravedlnosti, který mu předá Pán, spravedlivý soudce“ (viz 2 Tim 4,7-8). Proto může ujistit i nás, že tento věnec Pán „připravil stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod“ (viz 2 Tim 4,8).

Až tedy budete vstupovat do této (podle nás sester, ale i mnohých poutníků a turistů) nejkrásnější baziliky, můžete si s sebou vzít třeba tuto modlitbu z Roku sv. Pavla nebo naše paulínské litanie, které nabízíme jako záložku.

Modlitba z baziliky sv. Pavla za hradbami

Svatý Pavle, apoštole plný horlivosti

a mučedníku pro lásku Kristovu,

vypros nám hlubokou víru, nezlomnou naději

a planoucí lásku k Pánu, abychom mohli spolu s tebou říct:

„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“

Pomoz nám stát se apoštoly, kteří věrně slouží církvi,

a svědky tvé pravdy a krásy uprostřed temnot naší doby.

S tebou chválíme Boha našeho Otce:

„Jemu buď sláva, v církvi a v Kristu na věky věků!”

Amen.

Zdroj: Paulus (časopis vydávaný v Roce sv. Pavla členy Paulínské rodiny)

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

Překlad modlitby: Andrea Hýblová FSP

Ještě jednou se vydáme na cestu do dob apoštola Pavla, a to přímo do jeho rodného města Tarsu, o němž Pavel říká, že to není „ne neznámé město“ (srov. Sk 21,39). Těmito slovy se Pavel představuje římskému veliteli, který ho zatýká. Zároveň o sobě v tuto chvíli mluví jako o Židovi, ale na jiných třech místech ve Skutcích apoštolů se dozvídáme, že si Pavel činí nárok na privilegia římského občana. Jak to jde dohromady?

Tarsus: Kleopatřina brána

„Já jsem Žid z kilíkijského Tarsu, občan toho ne neznámého města“ (Sk 21,39). Těmito slovy se Pavel představuje římskému veliteli kohorty syrských a řeckých žoldáků, kteří z vyvýšené pevnosti Antonia hlídají nádvoří jeruzalémského chrámu. Pavel, obklopen vojáky, stojí na schodišti vedoucím do pevnosti, jež symbolizuje profánní politickou moc pyšně se vypínající nad posvátnými chrámovými prostory…

Žid z kilíkijského Tarsu

Kdy a jak se Pavlovi rodiče či prarodiče dostali do Tarsu a proč se tam zdržovali? O přítomnosti židovských rodin konkrétně v tomto kilíkijském městě nemáme žádné údaje. Historické prameny se ovšem zmiňují o přesunech hebrejských rodin v maloasijských regionech sousedících s Kilíkií. Josef Flavius ve svých Židovských starožitnostech cituje jistý dopis krále Antiocha III. Tento král na začátku 3. stol. př. Kr. píše Lýdijskému gubernátorovi o svém rozhodnutí přestěhovat do oblasti Malé Asie dva tisíce hebrejských rodin z Mezopotámie a Babylonie. To mělo pomoci k potlačení vzpoury obyvatel Lýdie a Frýgie. Je přesvědčen, že židovští přesídlenci budou díky svému náboženskému přesvědčení loajálními ochránci státních zájmů, pokud se jim úlevami na daních zaručí možnost založit si v novém bydlišti slušné živobytí. Nakolik je Flaviova informace objektivní, nevíme. Historikové jsou spíš zdrženliví a obviňují Flavia, že své údaje poněkud manipuluje, aby vykreslil Antiocha III. Velkého jako panovníka nakloněného Židům. O Židech bydlících v těchto územích Římského impéria se však zmiňuje i Cicero, jenž se o nich vyjadřuje naopak spíš hanlivě. Nicméně ať se na věc podíváme z jedné či z druhé strany, přítomnost židovských obyvatel v maloasijských provinciích římské říše kolem 1. stol. př. Kr. je historicky spolehlivá.

Tarsus v Kilíkii

Historik Strabón chválí město pro vzdělanost a věhlas a oceňuje význam zdejších škol a zájem jeho obyvatel o vzdělání: „Obyvatelé Tarsu jsou tak zaníceni pro filozofii a jsou natolik vzdělaní, že jejich město zastínilo i Atény, Alexandrii a další města…“ Dále píše, že na rozdíl od jiných měst se v Tarsu věnují studiu zejména místní. Cizinci se tady prý zdržují jen neradi. „Domácí“ si navíc dokončují vzdělání jinde a po ukončení studií se do vlasti už nevracejí.

Řečník a filozof Cassius Dio však v druhé polovině 1. stol. po Kr. o Tarsu píše úplně jinak. Líčí mravní úroveň obyvatel města poněkud ponuře a zdůrazňuje zejména úpadek jejich mravů. I když Tarsus, jak ho znal Cassius Dio, není Tarsem z doby Pavlovy, přece jen nelze zanedbávat možné negativní rysy spojené s prosperitou a kosmopolitním rázem kilíkijské metropole. Tento obraz potvrzuje rovněž Filostratos, který označuje mravy obyvatel dokonce za nechutné. Podle něj v žádném jiném městě nepanuje takový luxus a nikde jinde nejsou obyvatelé tak líní a pyšní. A svou elegancí se prý zabývají víc než Atéňané filozofií.

Jaké tedy doopravdy bylo Pavlovo rodiště? To se dnes už těžko dovíme se stoprocentní spolehlivostí. Možná si řekneme, že je vlastně i zbytečné nad tím přemýšlet. Ale nemůže se nám Pavel stát o trošku bližším, když si představíme, že v mnoha ohledech je i nejedno z evropských velkoměst podobné Tarsu, jak ho líčí doboví spisovatelé? Co se týče kultury, umění či hospodářské prosperity, určitě se evropská města nemají za co stydět. Kdybychom zase chtěli kritizovat problémy a vytahovat nešvary, jistě taky leccos najdeme. Když tedy o nedělích posloucháme čtení z Pavlových listů, můžeme si Pavla představit jako občana atraktivního města, jakými jsou naše velkoměsta, a jeho slova nám už nemusí znít vzdáleně, jako kdyby je psal někde v jeskyni.

Římský občan

Až na třech místech Skutků apoštolů se dozvídáme, že Pavel si činí nárok na privilegia římského občana. Je však zvláštní, že ve svých listech tento svůj společenský status vůbec nezmiňuje. Co když si tedy autor Skutků apoštolů tento údaj vymyslel, aby lépe podložil svou vizi šíření křesťanské zvěsti v tehdejším římském světě? Nakonec, proč se Pavel odvolává na svá práva římského občana pokaždé, až když je téměř pozdě? Ve Filipech to dokonce udělá až po bičování…

Podle autora Skutků apoštolů se sám Pavel vyslovuje, že „má římské občanství už od narození“. Jak se k němu tedy dostali jeho prarodiče? Vědci přišli hned se dvěma teoriemi:

1. Podle některých badatelů mohl obdržet římské občanství Pavlův dědeček za zásluhy při hájení zájmů římské republiky kolem poloviny 1. stol. př. Kr., v období občanské války mezi Caesarovými nepřáteli Cassiem a Brutem a jeho stoupenci Antoniem a Octavianem. Octavianus Augustus pak po svém vítězství odměnil celé město Tarsus za projevenou podporu tím, že udělil jeho obyvatelům římské občanství.

2. Jiní vědci považují hypotézu, podle níž by římské občanství bylo uděleno Pavlovým předkům za politické nebo vojenské zásluhy, za nepravděpodobnou. Domnívají se, že privilegium římského občanství dostávali Židé palestinského původu, kteří byli propuštěni z římského otroctví, přičemž libertus (osvobozenec), jenž se stal římským občanem, zůstával i nadále vázán jistými omezeními. Podle tohoto náhledu by i Pavlovi prarodiče obdrželi status římských občanů po propuštění z otroctví.

Když se přikloníme k druhé hypotéze, může nám vrhnout zajímavé světlo na slova, která známe z Pavlových listů. Když totiž apoštol vysvětluje tajemství vykoupení, rád přirovnává hřích k otroctví a vykoupení k vytoužené svobodě. Je zřejmé, že ačkoli on sám nikdy nebyl otrokem, velmi dobře si uvědomuje, jaká je hodnota skutečné svobody: „Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem“ (1 Kor 6,20); nebo: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Nám už výrazy jako otroctví, vykoupení či výkupné znějí příliš vzdáleně, a tudíž nám hrozí, že i bídu hříchu, v níž jsme se ocitli, a hodnotu vykoupení, které nám získal Kristus, budeme vnímat jako něco z historických románů. Jak by to asi Pavel napsal dnes, abychom pochopili, o jak velkou věc tady jde?

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

Zdroj: Rinaldo Fabris: Paolo, L’apostolo delle Genti. Milano: Paoline Editoriale Libri 1997.

Pokračujeme v sérii článků o sv. Pavlovi určené těm, kteří se o tomto největším z apoštolů chtějí dozvědět podrobnější informace, které jinde běžně nenajdou. A třeba tak přijít zase o něco víc na chuť jeho listům.

I když se v žádné historické knihovně nedolistujeme k životopisům apoštola Pavla, tak jako je známe u světců z pozdější doby, přece nejsme „úplně na holičkách“. Některé události z jeho života lze poměrně spolehlivě datovat na základě těch údajů ze Skutků apoštolů, které se kryjí s údaji v mimobiblických historických spisech. A tak máme k dispozici čtyři pevné body, jakoby souřadnice, které nám vytyčují dějinný prostor, v němž se Pavel pohyboval.

1. Místodržitel krále Arety

Ve Sk 9,23-25 Lukáš líčí Pavlův útěk z Damašku. Pavel se o této události zmiňuje ve 2 Kor 11,32-33, kde upřesňuje, že tím, kdo ukládal o jeho život, byl místodržitel krále Arety. Areta byl nabatejským králem v letech 9–40 po Kr. Pavlův útěk z Damašku tedy naprosto určitě spadá do doby před rokem 40.

2. Klaudiův edikt

Ze Skutků apoštolů víme, že Pavel se v Korintě seznámil s Akvilou a Priscillou, manžely, kteří se pak stali jeho důležitými spolupracovníky v apoštolátu. Tento manželský pár přišel do Korintu „z Itálie, protože Klaudius dal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím“ (Sk 18,20). Rozkaz, o němž se zmiňuje i historik Suetonious, se datuje do devátého roku Klaudiovy vlády – tedy do roku 49 po Kr.

3. Místodržitel Gallione

Během pobytu v Korintě židé obvinili Pavla, že namlouvá lidi k protizákonné bohopoctě, a přivedli ho před soudcovský stolec místodržitele Gallia. O něm víme, že byl bratrem filosofa Senecu, a podle nápisu objeveného v Delfách v roce 1905 lze naprosto přesně stanovit i dobu jeho úřadu – od dubna roku 51 do dubna roku 52.

4. Římští místodržitelé Felix a Festus

V době dvouletého vězení v Césareji Pavel vypovídal před dvěma římskými prokurátory: Antoniem Felixem a Porciem Festem. Ačkoli přesná datace jejich výměny na místodržitelském postu není na základě dostupných dokumentů možná, přece víme, že jejich úřad spadá do doby mezi 52 a 62 rokem po Kr. 

Na základě těchto oporných bodů badatelé sestavili Pavlův životopis následovně: Obrácení 33–35 po Kr. Pavlův pobyt v Arábii a v Damašku 33–38 po Kr. Příchod do Jeruzaléma 37–38 po Kr. První fáze apoštolského působení (z Antiochie) 39–52 po Kr. Pobyt v Korintě 50–52 po Kr. „Sněm“ v Jeruzalémě 51/52 po Kr. Druhá fáze apoštolského působení 52–57 po Kr. Uvěznění v Jeruzalémě a vězení v Césareji 55–61 po Kr. Cesta do Říma a vězení v Římě 57–63 po Kr. (do tohoto období spadá jeho mučednická smrt) Někteří autoři zastávají názor, že byl Pavel císařským soudem v Římě osvobozen a nevylučují, že se dostal až do Španělska. Poté by se jeho život o několik let prodloužil: Možné osvobození a cesta do Španělska 64–66 po Kr. Mučednická smrt v Římě 67 po Kr.

Zpracovala: Anna Mátiková FSP

 Zdroj: Kol. autorů: Password. Bibbia Giovane. Lettere di Paolo.

Cinisello Balsamo, Edizioni San Paolo 2008.

V tomto týdnu jsme slavili velký mariánský svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) a ještě nás čeká památka Panny Marie Královny (22. srpna).

Hledat souvislosti mezi Pavlem z Tarsu a Marií z Nazareta, dvěma biblickými postavami, mezi nimiž v Bibli nenajdeme vesměs žádné evidentní propojení, může být poněkud zvláštní. Když se podíváme do slovníku pavlovských listů (Dizionario di Paolo e delle sue lettere), zjistíme, že jméno Marie se zde vůbec neuvádí, a to ani v souvislosti se čtvrtým veršem čtvrté kapitoly listu Galaťanům, kde se zmiňuje „žena“, z níž se narodil Boží Syn (viz Gal 4,4). Na první pohled se tedy zdá, že tyto dvě osobnosti prvotní církve nelze stavět vedle sebe. Pavel byl misionář, teolog, apoštol pohanů a reprezentant křesťanství svobodného od Mojžíšova Zákona a otevřeného helénismu. Maria v prvotní církvi zajisté požívala velkou úctu jakožto Kristova Matka, avšak náležela – podobně jako Petr a Jakub – k židokřesťanství jeruzalémské komunity, která byla věrná nařízením Zákona. Určité pojítko mezi Pavlem a Marií ovšem přece jen existuje. Chronologicky nejstarší text Nového zákona, jenž mluví o Kristu jakožto o „narozeném ze ženy“ (Gal 4,4), máme totiž právě od Pavla. Když Pavel uvažuje o plánu spásy a zvláště o tajemství Vtělení, nemůže nezmínit izraelskou ženu, která Mesiáše porodila.

Jak víme, Petrovy (Sk 2,14-39; 3,12-26; 4,9-12; 5,29-32; 10,34-46) i Pavlovy (Sk 13,16-30; 17,22-31) kérygmatické promluvy podtrhují podstatný obsah dějin spásy, jímž je Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých. Pouze jednou se v kázání apoštolů zmiňuje Ježíšovo uzdravování a vyhánění zlých duchů po Janově křtu (Sk 10,38) a pouze jednou se zmiňuje Kristův davidovský rodokmen: „Z jeho [Davidova] potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše“ (Sk 13,23). V této prvotní fázi hlásání radostné zvěsti se tedy vůbec nezmiňuje jméno Ježíšovy Matky Marie. Mlčení o Ježíšově Matce je zcela pochopitelné. Mlčí se totiž nejen o ní, ale i o celém jednom období Ježíšova pozemského života – o tom, které předcházelo jeho veřejnému působení. Tomu se budou věnovat teprve evangelisté. Středem zájmu apoštolů je totiž hlásání velikonočního tajemství.

Tím, kdo jako první prolamuje mlčení o Ježíšově Matce, je právě apoštol Pavel. O Gal 4,4 lze totiž mluvit jako o nejstarším mariánském odkazu v Novém zákoně. Můžeme ho datovat buď do roku 49, nebo nejpozději do roku 57, což je přibližně dvacet let po Ježíšově nanebevstoupení. Podnětem k napsání listu byla skutečnost, že do společenství křesťanů v maloasijské Galácii (současné Turecko) se začali vměšovat někteří křesťané ze židovství, kteří trvali na platnosti Mojžíšova Zákona, jako by nebyl překonán Kristem. Proti nim se staví Pavel se „svým“ evangeliem, tedy s vírou, že spása přichází pouze skrze Krista. Jako opravdový teolog se Pavel ptá: Kdo nás může spasit: Kristus, nebo Zákon? Jestli je spása ze Zákona, „pak by Kristus umřel nadarmo“ (viz Gal 2,21). Ale jestliže je spasitelem Kristus, pak Zákon ztrácí svůj význam a přestává být nezbytným, takže i pohané mohou uvěřit a přijmout křest, aniž by se museli podrobit Mojžíšovu Zákonu. Tímto křesťanství přestává být náboženskou skupinou v rámci židovství a stává se univerzálním společenstvím otevřeným všem bez rozdílu.

V tomto kontextu polemiky s křesťany ze židovství Pavel uvádí: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Navzdory své strohosti a stručnosti bývá čtvrtý verš čtvrté kapitoly listu Galaťanům považován za jakési „jádro mariologie“. Georg Söll, který se zabývá historií mariánských dogmat, dokonce tvrdí, že verš Gal 4,4 je mariologicky nejvýznamnějším textem Nového zákona, ačkoli jeho důležitost nebyla vždy dostatečně doceňována. Pavel těmito slovy, jimiž potvrzuje Mariino Boží mateřství a jeho význam v dějinách spásy, staví základy propojení mariologie s christologií (viz G. Söll: Storia dei dogmi mariani [Dějiny mariánských dogmat], Roma 1981, s. 31). Důležitost tohoto Pavlova textu vychází i z jeho trinitárního obsahu, který stručně shrnuje celý plán spásy.

Podmětem věty je Bůh Otec, který určuje plnost času. Čas v pojetí Starého zákona je jakoby nádobou, která se naplňuje, avšak podle Pavla toto naplnění určuje Bůh. To on stanovuje, kdy má skončit doba péče poručníků a začít doba dospělosti a svobody. V tomto smyslu lze pochopit, když někteří exegeté vysvětlují: „Poslání Božího Syna není důsledkem naplnění času. Právě vstup Božího Syna do dějin uskutečňuje naplnění času a proměňuje chronos (čas, který plyne) v kairos (čas milosti). Podle Pavla po období podřízenosti Zákonu (viz Gal 4,1-2) nastává příhodný čas spásy, čas příchodu Božího Syna. On vstupuje do času tak, že bere na sebe lidskou křehkost (narozený ze ženy) a lidskou podřízenost (podrobeného Zákonu), aby osvobodil člověka z otroctví (aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu) a skrze Ducha Svatého jim dal podíl na Božím synovství (tak jsme byli přijati za syny, viz Gal 4,6)

Maria je tedy ženou, která v plnosti času přivádí Božího Syna do dějin, a stává se tak součástí plánu spásy, jímž je naše přijetí za Boží děti. V následujících verších Pavlova listu Galaťanům (Gal 4,4-6) jsou přítomny osoby božské Trojice na obzoru dějin spásy, a je tak zřejmé, že tajemství ženy, z níž se narodil Kristus, lze plně pochopit pouze ve vztahu k třem božským Osobám a k Božímu plánu spásy. Tato žena, jejíž jméno se zde ani nezmiňuje, stojí plně v službách spásného díla celé božské Trojice ve prospěch celého lidstva. Spolu s reformovaným teologem Jeanem-Jacquesem von Allmenem bychom tedy mohli říct, že Maria má účast na Božím „komplotu“, jeho tajemném a obdivuhodném plánu spásy pro všechny lidi: „Maria je ta, která v sobě nese Ježíše Krista, ale nechce si ho nechat pro sebe, protože ona je ta, která ho přivádí na svět. Tímto způsobem se – podobně jako církev – účastní toho, co bychom mohli nazvat Božím „komplotem“ za spásu světa, a můžeme ji oslavovat jako tu, která tajemně přivedla mezi lidi Krista, v němž je přítomné Boží království“ (Jean-Jacques von Allmen /ed./: Vocabolario biblico [Biblický slovník]. AVE, Roma 1969).   

Zdroj: Stefano de Fiores, Paulus 2/2008. Zpracovala Anna Mátiková FSP

A rovnou se vám přiznáme, že čerpáme z materiálů, které jsme si připravily a použily v Roce svatého Pavla.

•          Vzpomenete si ještě vůbec, kdo tento rok vyhlásil a v jakém to bylo roce?

V otázkách pokračujeme:

•          Kým je pro vás tento velikán víry?
•          Máte nějakou svou oblíbenou pasáž z jeho listů?

Na následujících řádcích najdete správnou odpověď na první otázku, a především několik výroků o sv. Pavlovi z úst slavných evropských osobností napříč staletími. Dále to, kým je pro nás, Dcery sv. Pavla, a pro celou Paulínskou rodinu. Proč neseme jeho jméno, ačkoli naše kongregace vznikla až na začátku 20. století, a když mluvíme o našem zakladateli, máme tím na mysli bl. Jakuba Alberiona.

Rok svatého Pavla vyhlásil papež Benedikt XVI. Začal 28. června 2008 a skončil 29. června 2009, hlavním důvodem jeho vyhlášení bylo připomenutí 2000. výročí narození apoštola národů a cílem vést věřící k tomu, aby si rozšířili své znalosti o životě a díle svatého Pavla a inspirovali se jeho příkladem.

•          Sv. Jan Zlatoústý (4. stol.)

Jako plamen, který si pohrává se slámou a přetváří ve svou přirozenost všechno, co zapálí, tak i Pavel všechno proniká a všechno přivádí k Pravdě. Jako proud vody, který všechno uchvacuje a převrací překážky.

•          Sv. Jeroným (4. stol.)

Pavel je pozoun evangelia, lví řev, řeka Boží výmluvnosti. Pokaždé když jej čtu, zdá se mi, že neslyším slova, nýbrž hromy.

•          Erasmus Rotterdamský (1467–1536)

Říme, přijmi knížete, nebo alespoň nejvýznačnějšího učitele svého náboženství. Polib toho, který ohlásil tvou letitou slávu, opětuj lásku tomu, jenž tě miloval dříve, než tě spatřil… Jestli obdivuješ výmluvnost Cicerona, o němž nelze s jistotou říci, jestli Republice pomohl, nebo uškodil, jak to, že tě nepřitahuje výmluvnost Pavlova, které dlužíš podstatu své spásy a svého náboženství?

•          Victor Hugo (1805–1885)

Pro církev světec, pro lidství velikán, ten, jemuž se zjevila budoucnost. Nic není tak vznešené jako tato tvář udivena světlem vítězství.

•          Karl Barth (1886–1968, velký protestantský teolog)

Kdo se pouští do četby Pavla, podobá se člověku, který se snaží lézt po žebříku v tmavé věži. Když místo příčky nahmatá provaz, zachvátí ho hrůza a najednou nad sebou (ale nejen nad sebou) uslyší úder zvonu.

•          Ugo Vanni (1929–2018, uznávaný exegeta)

Zdá se mi, že Pavel byl vždycky „špatným svědomím církve“. Člověk nespokojený, neklidný, protože vždy toužil po absolutnu, vždy chtěl jít do hloubky… Dnes potřebujeme Pavla. Jeho přítomnost jako osten v těle církve je neustálou potřebou, kterou nelze popřít.

A kým je apoštol Pavel pro členy a členky Paulínské rodiny?

Toto Paulínské rodině mnohokrát kladl na srdce její zakladatel – blahoslavený Jakub Alberione:

• „Největší vděčnost náleží svatému Pavlu apoštolovi, který je tím pravým zakladatelem. Vskutku je naším otcem, učitelem, vzorem a ochráncem. To on stvořil tuto rodinu…“
• „My jsme si svatého Pavla nezvolili, to on nás zvolil a povolal.“

Kdo jsme my ve vztahu k apoštolovi národů? Jsme jeho děti. A jaké jsou důsledky toho, že máme takového otce? Jakub Alberione vysvětluje:

• „Děti mají život od otce: máme tedy žít jako on.“

A jindy zase:

• „Děti se musí podobat svému otci (…), od něj musíme převzít ducha, mentalitu, lásku Ježíše Krista a lásku k duším. Pavlova rodina, složená z mnoha členů, musí být Pavlem žijícím dnes, v jednom společném těle.“
  
  
• „Paulínskou rodinu vychovává svatý Pavel, aby pokračovala v jeho díle. […] Chce, abychom dělali to, co by dělal on, kdyby žil dnes.  A co by dělal? Plnil by dvě velká přikázání tak, jak nejlépe uměl: miloval by Boha celým srdcem, ze všech sil a celou myslí a miloval by bližního, aniž by se šetřil, protože žil s Kristem: ‚Vivit vero in me Christus‘ (Žije ve mně Kristus; Gal 2,20).“