Blog, Strana 3

Je mi 13 let a nedávno jsem přijal svátost křtu. Spousta věcí je pro mě nových, ale baví mě je objevovat. Halloween byl pro mě vždycky něčím, co se kolem mě tak nějak přirozeně vyskytovalo, a nikdy jsem se nad tím nezamýšlel. Když jsem chtěl vyřezávat dýně nebo si koupit dekorace, rodiče nebyli proti. Začal jsem se nad tím zamýšlet až tehdy, když jsem začal uvažovat o křtu. Dostala se mi do rukou knížka „Dýně útočí!,” a já se do ní s chutí začetl, protože jsem se těšil na strašidelné čtení.

Stalo se ale něco mnohem zajímavějšího. Knížka mi odhalila kořeny halloweenských oslav a já jsem se začal zamýšlet nad tím, jestli se jich jako křesťan vlastně chci jakýmkoliv způsobem účastnit. Ne jestli „můžu“, ale jestli chci. Doma mám poměrně velkou svobodu a ta se týkala i toho, jestli si chci vyřezávat dýně. Kdysi mě rozesmutnila zpráva o knězi, který dětem opakovaně rozkopal dýně. To si myslím, že není v pořádku.

Nikdy bych nikomu nezakazoval slavit Halloween, chodit na halloweenské party, převlékat se do kostýmů a zdobit si dům dýněmi. Protože z domova vím, jaké to je, když vám někdo dopřeje svobodu, chci ji dopřávat i druhým, pokud jejich svoboda nezasahuje do mé svobody.

Ale jak to mám já osobně?

Rozhodl jsem se, že už Halloween slavit nechci. Dokonce ani takovým způsobem, kdy bych si „jen“ vyřezal dýni. Spoustě věcem ještě moc nerozumím a nemyslím si, že by slavení Halloweenu byl smrtelný hřích. Já sám ho ale nechci slavit proto, že cítím, že jsem se křtem zavázal k určitému způsobu života a rytmu roku. Po Halloweenu si křesťané připomínají světce a své milované zesnulé. K tomu patří ztišení, přiblížení se Bohu a vděčnost za život. Jsou to věci, na které se já osobně chci zaměřit. I kdybych jako křesťan říkal, že „jen vyřezávám dýně“, „jen chodím na párty“ a „jen si zdobím dům“, pro mě osobně jsou to věci, díky kterým bych mohl snadno zapomenout na to, že bych měl slavit především slavnost všech svatých a památku zesnulých. Pro hluk halloweenských oslav se můžeme snadno zapomenout ztišit před Bohem, a to by pro mě osobně byla škoda.

Knížku Dýně útočí! bych určitě doporučil rodičům, učitelům náboženství, farářům, kterých se třeba věřící ptají, jestli můžou slavit Halloween, ale třeba taky dětem mého věku, které se například připravují na biřmování a chtějí brát křesťanství o něco víc vážně.

Určitě bych ale nechtěl nikomu nic zakazovat ani přikazovat, snad jen – mějte se rádi a mějte rádi Krista.

Krásný podzim všem!

Michal, 13 let

Jak vybrat dětskou Bibli

Při výběru dětské Bible nerozhoduje jen věk dítěte, ale také to, zda si bude knížku prohlížet, poslouchat při předčítání, nebo ji už zvládne číst samo.

Dětské Bible patří mezi vděčné dárky od kmotrů a prarodičů. Na rozdíl od běžné Bible, která většině lidí stačí v jednom exempláři, rodiny s malými dětmi mívají dětských Biblí celou poličku. Jednotlivé knížky se liší podle věku dětí, pro které jsou určeny, zpracování příběhů i typu ilustrací.

Pokud tedy sami plánujete nějakou dětskou Bibli pořídit, je vhodné zodpovědět si pár otázek, aby zakoupená knížka splnila očekávání.

Pro jak staré dítě má být Bible určena?

Věk je dobré vodítko. Stejně důležité ale je, zda bude dítě knížku zatím hlavně prohlížet, poslouchat při společném čtení, nebo už si příběhy přečte samo. Následující věkové hranice, prosím, berte jen orientačně.

Pro nejmenší: přibližně 0–3 roky

Dětská Bible je jedna z mála knížek, které můžete koupit už ke křtinám a nezůstane dalších sedm let na poličce nevyužita. Existují Bible s minimem slov, zato s výraznými jednoduchými ilustracemi, dostatečně bytelné, aby odolaly dětským ručkám. Nad takovou Biblí s dítětem můžete sedět a vyprávět si, ale může si ji také prohlížet samo. Zpočátku stačí, že se s biblickými postavami a příběhy pomalu seznamuje.

Příklad z nabídky: Hravá Bible pro nejmenší

Pro předškoláky: přibližně 4–6 let

Pro starší děti jsou určeny Bible s převyprávěnými, zjednodušenými biblickými příběhy. Výběr příběhů se liší, a pokud máte nějaký, který s dětmi určitě chcete číst, musíte zkontrolovat, zda ho daná Bible obsahuje. Hlavní úskalí ale spočívá v tom, že ne vždy se autorům povede z kontextu vytržený a do pár vět shrnutý příběh převyprávět srozumitelně. Některé texty proto slouží spíš jako osnova, podle níž příběh dovyprávíte vlastními slovy.

Příklad z nabídky: Bible pro kluky a holky

Pro začínající čtenáře: přibližně 7–10 let

Pokud už má dítě číst samo, bude potřebovat text, který mu poskytne dostatek souvislostí a dá se číst bez dovysvětlování. A také pozor na děti, jež vyžadují stále stejnou verzi oblíbeného příběhu: při společném čtení pak může být dobře napsané převyprávění důležitější než množství obrázků. Před nákupem se vyplatí přečíst si pár stránek.

Příklady z nabídky: Junior Bible · Bible – příběhy na míru

Pro starší školáky: přibližně 11–13 let

Pro samostatně čtoucí děti můžete vybrat Bibli s delšími texty. Zajímavé bývají i knihy, které příběhy doplňují vysvětlením biblických reálií, mapkami nebo uvedením do doby, v níž se odehrávají. Některému dítěti vyhovuje klasické zpracování, jinému živější vyprávění.

Příklad z nabídky: Velká dětská Bible

Pro dospívající: přibližně od 14 let

Pro samostatně čtoucí děti můžete vybrat komiksovou Bibli. Ty existují jak ve starších verzích (stále se vydávají i ty, které si z dětství pamatují dnešní rodiče a prarodiče), tak v moderních, přizpůsobených současným výtvarným stylům. Většinou se snaží oslovit čtenáře s nastupující pubertou. U starších dětí už hodně záleží na jejich osobním vkusu a zájmu o samotný biblický text.

Příklad z nabídky: Komiksová Bible

Jaký druh obrázků vybrat?

Obrázky jsou to první, čeho si u dětské Bible všimneme. Leckdo by rád pořídil Bibli s obrázky vkusnými, s nějakou uměleckou kvalitou. Děti na to mají ale často jiný názor než rodiče, zvlášť ty opravdu malé. Pokud nemáte zásadní důvod, proč určitou Bibli nekupovat, je lepší obrázky otestovat přímo na dětech. To, co se vám nelíbí, se může u dětí setkat s nadšením a naopak.

Když knihu vybíráte, podívejte se také, jak vypadají ilustrace uvnitř, kolik je na stránce textu a jak velké je písmo.

Může být dětská Bible také hravá?

Pokud je vaše dítě více hravé, možná ocení Bibli ve formě leporela nebo v „kufříkové“ verzi, kdy má knížka madlo, za které dítko může svou Bibli nosit. Některé Bible mají vysouvací obrázky nebo hmatové prvky: ovečky mají plyšovou srst, zatímco rybky mohou mít těla z metalického saténu. Jiné nabízejí otvírací okénka nebo skládací obrázky.

Starší děti mohou zase zaujmout hádanky, hledání detailů na celostránkových ilustracích nebo vložené kapitoly vysvětlující biblické reálie. Takové prvky jsou příjemným doplňkem, ale pořád stojí za to podívat se, zda kniha především dobře vypráví biblický příběh.

Záleží na vydavateli a na tom, jak jsou příběhy vyprávěné?

V případě dětských Biblí není rozhodující jen to, jestli je vydavatel katolický nebo protestantský – leda byste z principu chtěli podpořit „toho svého“. Podstatné je, co v knize skutečně najdete. Dětské Bible zpravidla nejsou úplným biblickým textem, ale výběrem a převyprávěním příběhů. Záleží tedy na tom, co autor vybral, co zkrátil a zda příběh neztratil smysl.

Jedna kniha může sloužit jako první seznámení s biblickými postavami, jiná bude vhodnější pro rodiče, kteří chtějí s dětmi mluvit o víře, nebo pro katechezi. Není fér soudit kvalitu podle nálepky vydavatele. Nejlepší je prolistovat knihu a přečíst si kus textu, případně se poradit přímo v knihkupectví Paulínky.

Musím kupovat celou dětskou Bibli?

Nemusíte. V nabídce jsou i knížky, které popisují život jednotlivých biblických postav nebo přibližují jeden konkrétní příběh. Malé knížky s originálními ilustracemi se hodí jako dárek pro nositele biblických jmen nebo ve chvíli, kdy se dítě zajímá právě o Davida, Noema nebo jinou postavu. Pro některé děti je jeden příběh lepším začátkem než rozsáhlá kniha.

Další inspirace: Biblické příběhy pro děti

A co Bible s modlitbami a otázkami?

V některých Biblích najdete kromě samotných příběhů i zamyšlení nad tím, co který příběh sděluje, případně modlitby, jež z příběhu vycházejí. Mohou pomoci rodičům, kteří chtějí s dětmi nad biblickým textem mluvit a zároveň neradi improvizují. Pro první seznámení s Biblí ale často úplně stačí dobře vyprávěné příběhy.

Příklad z nabídky: Rodinná Bible

Jakou částku si mám připravit?

Tak jako asi v každé oblasti ani zde se nevyplatí mít cenu jako hlavní kritérium výběru. Vyšší cena sama o sobě nezaručí, že kniha bude pro konkrétní dítě ta pravá; ani levnější knížka nemusí být nekvalitní. Podívejte se na vazbu, zpracování ilustrací a především na text. Když dobře vyberete, může to být knížka, kterou bez problému schováte pro další generaci.

A když si pořád nejste jistí?

Při výběru dětské Bible se vyplatí knihu skutečně otevřít. Pokud můžete, vezměte s sebou i dítě a nechte ho chvíli listovat. V našem knihkupectví na Jungmannově náměstí v Praze si můžete prohlédnout dostupné tituly a rádi vám poradíme. Vybíráte-li online, začněte v kategorii Bible pro děti – a klidně se na nás obraťte, pokud se rozhodujete mezi vícero knihami.

Prohlédnout nabídku: Bible pro děti na Paulinky.cz

Autorkou je Alena Theodora Dvořáková (1976).
Vystudovala Evangelickou teologickou fakultu. Dlouhodobě se věnuje redakční a korektorské práci. Už od střední školy má zkušenosti s prodejem v křesťanských knihkupectvích. Je vdaná a má čtyři děti ve věku od devíti do sedmnácti let. Deset let vedla skautský oddíl pro neslyšící, který pomáhala založit.
Pro Paulínky v textech tak propojuje teologické vzdělání, znalost křesťanské literatury a praktickou zkušenost s dětmi.
V současnosti působí v Magazínu Signály, kde se snaží dávat prostor různým hlasům v církvi.

Kniha je základ, ale není to jediný způsob, jak se nechat oslovit biblickým příběhem nebo jiným „dobrým slovem“. Proto také vedle široké knižní nabídky nabízíme také CD a DVD: pro chvíle ztišení, pro společný rodinný nebo farní večer. Vybírat můžete na e-shopu, ale neváhejte se obrátit také na naše kamenné knihkupectví. Jeho nabídka se nemusí s online katalogem vždy úplně překrývat, bývá bohatší.

Když Bible zazní: mluvené slovo a biblická poezie

Biblické texty mají svůj rytmus. Právě s tím pracuje řada Biblická poezie, která přináší moderní přebásnění Daniela Rause v hereckém podání a s hudebním doprovodem. Zkuste například Žalmy – David a jeho blues, Přísloví – Moudrost a její hostina nebo Kazatel – Šalamounův grál. Nahrávky nenahrazují biblický text, ale mohou nabídnout nový způsob, jak jim naslouchat.

Kdo dává přednost duchovnímu zamyšlení, může sáhnout po Chvílích s otcem Špidlíkem – archivních promluvách kardinála Tomáše Špidlíka z Vatikánského rozhlasu. A zvláštní místo má také Parabible v audiopodobě: fyzické dvojalbum s autorským čtením Alexandra Fleka a hudbou, které převypravuje evangelijní příběhy do současných souvislostí.

Hudba pro ztišení i radost

Poslech nemusí znamenat jen slova. K osobní modlitbě nebo chvíli klidu mohou doprovodit zpěvy z Taizé, například Mane Nobiscum či Každý den. V nabídce hudebních CD najdete také nahrávky duchovní hudby, například Missa Intima a Hrad v nitru.

A co děti? Pro ně jsou tu hravé písničky – Rok se strýčkem Emu, Nářadí – písničky z kufříku nebo Bylinky – písničky z hrnečku. Některé z těchto písní mohou děti znát i z televizního vysílání TV NOE. Před Vánoci může potěšit také album Písničky z Betléma – není však třeba čekat na svátky, abychom si hudbu užili společně.

DVD pro děti: biblické postavy i objevitelé

V oddílu filmy pro děti najdete převážně animované biblické příběhy. Vybraná interaktivní DVD, například příběhy Mojžíše či Ester, umožňují volbu českého, slovenského nebo anglického znění a nabízejí také kvízy. Mohou proto posloužit doma, při katechezi nebo při setkání dětské skupiny.

Vedle biblických příběhů jsou k dispozici také kreslené filmy o osobnostech, jako jsou Marie Curie-Skłodowská a Louis Pasteur. Pro společný rodinný večer lze vybrat i hraný film Poklady pod sněhem podle knihy Patricie St. John – příběh o přátelství a odpuštění.

Filmy a dokumenty pro dospělé a starší mládež

Nabídka DVD pro dospělé zahrnuje také tituly přímo inspirované evangeliem. Evangelizační film Ježíš vychází z Lukášova evangelia; snímek Magdaléna přibližuje setkání několika žen s Ježíšem. Dokument Psi páně aneb Sněz ten film umožňuje nahlédnout do života českých dominikánů a Není větší lásky otevírá dveře do světa londýnských karmelitek.

Ne všechno z knihkupectví musí být na e-shopu

Na e-shopu Paulínky najdete konkrétní produkty a informaci o jejich online dostupnosti. Sortiment kamenné prodejny se ale může lišit: některé tituly nemusí být na webu vystaveny a naopak položka dostupná online nemusí být právě na polici v Praze. Pokud hledáte určité CD nebo DVD, nebo si nejste jistí výběrem, zavolejte nám a rády se podíváme, co je aktuálně k dispozici.

Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo náměstí 18, Praha 1. Telefon: 733 755 999 (v otevírací době), e-mail: knihkupectvi@paulinky.cz. Otevřeno po–pá 9–18 h, so 9–13 h. Kontakty a cesta do knihkupectví.

Začněte v nabídce CD nebo DVD – a pokud hledáte něco dalšího, ozvěte se nebo se zastavte osobně.

Dne 1. října 2025 byla na XII. generální kapitule v Římě zvolena nová generální představená Dcer sv. Pavla (paulínek). Stala se jí sestra Mari Lucia Youngmi Kim, která mj. působila i v Polsku. Právě odtud jsme získaly její zajímavé svědectví:

Narodila jsem se v Jižní Koreji v buddhistické rodině. Když mi bylo čtrnáct let, moji rodiče se rozhodli, díky svědectví života svých přátel – katolíků, že se všichni necháme pokřtít. S paulínkami jsem se poprvé setkala v naší farnosti, kde vedly měsíční misie a nabízely zajímavé knihy.

Jako dospělá jsem zatoužila po zasvěceném životě, ale dlouho jsem hledala to pravé řeholní společenství. Nakonec jsem navštívila paulínky. S překvapením jsem zjistila, že to jsou právě ony, jejichž knihy mě kdysi tak hluboce oslovily. Rozhodla se k nim připojit.

Záhy se ve mně zrodila touha jet na misie. Nejprve mě poslali do Itálie. Když mi představená oznámila, že pojedu na misie do Polska, byla jsem velmi překvapená. Věděla jsem, že je to katolická země. Ukázalo se však, že tamní komunita paulínek je velmi malá a já měla pomoci s jejím rozvojem.

Když jsem před sedmi lety přijela do Polska, vůbec jsem neuměla jazyk. Velmi mě to trápilo, protože jsem chtěla sloužit. Teď už polštinu docela zvládám, i když občas nastanou vtipné situace. Oslovení „milovaná“ slyším korejsky jako „jeden nos“, a když mě někdo prosí o sůl, v první chvíli mám dojem, že chce alkohol, protože „sól“ znamená korejsky „alkohol“. 😄

V Polsku máme své nakladatelství a knihkupectví ve Varšavě, v ulici Kredytowa 8 (Paulistki Księgarnia-Wydawnictwo). Naší kazatelnou je tedy tiskárna, knihkupectví, internet… Sílu k apoštolátu čerpáme z každodenní modlitby, z adorace Nejsvětější svátosti a z eucharistie. Snažíme se žít evangelium a pak ho předávat druhým.

Těm, kdo právě rozlišují své povolání, bych chtěla říct: „Odvahu!“ Ježíš často opakoval: „Nebojte se, já jsem s vámi.“ Bůh volá každého, každý má nějaké poslání: my ho máme objevovat a naplňovat. Život ve společenství nám nebere svobodu, ale pomáhá ji správně užívat. Tady se učíme lásce k bližnímu a máme obrovské možnosti evangelizace.

(Foto převzato z: https://12capitologenerale.paoline.org/new-superior-general-of-the-daughters-of-st-paul/?lang=en)

Nabízíme vám inspirativní článek od mladé autorky – studentky gymnázia, která se právě připravuje na přijetí svátosti biřmování. Ve své osobní a upřímné recenzi knihy Svatý Carlo Acutis se s námi dělí o to, jak ji příběh tohoto „ajťáka Boží lásky“ oslovil a motivoval k hlubšímu vztahu s Ježíšem. Její slova odrážejí živou víru, která je aktuální i v dnešní digitální době. Věříme, že jeho příklad a svědectví naší mladé autorky mohou přinést povzbuzení celé generaci mladých, kteří touží po pravdě, odvaze a svatosti v každodenním životě.

 ***

Kniha se mě opravdu dotkla, protože je velmi čtivá a osobní. Je v ní zachyceno svědectví mnoha lidí, které Carlo nějakým způsobem inspiroval a kteří si všimli jeho nevšedního chování a jeho krásného a nezkaženého charakteru. To, že jeho odkaz zůstal v tolika lidech, se rozhodně nemohlo stát náhodou, bylo to Boží působení. Skrze něj se rozhodl světu ukázat kousek sebe, a k tomu samému volá i nás! Krásně to vystihuje Carlova myšlenka: „To, co mám za úkol uskutečnit já, nemůže uskutečnit nikdo jiný.“

Tato slova ve mně velmi rezonují, protože potvrzují mou jedinečnost, originalitu a nenahraditelnost. Nejen mou, ale každého člověka – a to je úžasné! Nejsme jeden z řady stejných kusů ze sériové výroby, kde se dá vyměnit kus za kus. Ne, každý jsme unikát a máme od Boha svůj specifický životní úkol, ušitý na míru přímo nám. Záleží jen na nás, jestli se rozhodneme se toho zhostit, anebo se na to vykašleme. Bůh by nás totiž moc rád použil jako své nástroje a spolupracovníky, ale nikdy nás do ničeho nebude nutit.

Oslovila mě také třetí kapitola, kde se mluví o Carlově spiritualitě. Domnívám se, že i když Carlo neobdržel stigmata, velmi se podobal Pánu Ježíši: trávil s Ním spoustu času a dokázal se s Ním dokonale sjednotit. Fascinuje mě jeho skromnost, pokora a láska k Bohu, který je pro něj vším. Ještě víc mě ale zasáhl fakt, že i tohle jde skloubit s „normálním“ životem mezi lidmi – tento kluk nebyl outsider, naopak měl kolem sebe spoustu přátel. Z toho jasně vyplývá, že když se podobně jako Carlo rozhodneme opravdu radikálně patřit Kristu a žít s Ním a pro Něj, není možné, aby se to nedotklo i ostatních lidí. No, nedivím se, že bude brzy svatořečen.

Do svého každodenního života si chci vzít příklad právě z tohoto a nebát se vydávat svědectví o Ježíši i mezi nevěřícími spolužáky ve třídě. Už se toho nechci bát, že to bude divné a že budu jiná, protože vidím, že to má smysl. Carlova láska a úcta k Pánu byly prostě nakažlivé a přivedly mnoho lidí zpět na správnou cestu, včetně Carlových rodičů. I já bych si přála aspoň trochu svému okolí ukazovat Ježíšovu bezpodmínečnou lásku vůči mně a každému z nás. I přes to ale Carlo nezpychl a nadále usiloval o dokonalost a užší spojení s Bohem.

Zaujalo mě, jak Carlo dokázal spojit svou víru se současnou dobou – byl ajťák a nebál se moderních technologií. To mi jako mladému člověku imponuje. Myslím si, že by se církev rozhodně neměla bát využívat média. Odnáším si také to, že je opravdu užitečné a dobré se ve víře stále dál vzdělávat, protože při tom mnohdy narazíme na velmi zajímavé věci. Sám Carlo četl životopisy svatých, měl rád anděly strážné a velmi se zajímal o mariánská zjevení. Rád jezdil právě na poutní místa, kde se zjevila Panna Maria.

Zůstává ve mně veliká úcta k Eucharistii, k Panně Marii, k Ježíšovi i k jejich srdcím. Osobně si ráda stěžuju, když mám nějaké trápení, a tak je mi sympatické, že Carlo si naopak vůbec nestěžoval, když trpěl nemocí, ale měl pořád radost. Líbí se mi i jeho laskavost a ochota, se kterou se dělil s ostatními lidmi a pomáhal jim. Motivuje mě to k tomu, abych se i já víc zajímala o své okolí, s někým se o něco rozdělila a nestarala se jen sama o sebe.

Útlá knížka se hezky čte, je rozdělena do několika přehledných kapitol a v jejím středu najdete autentické fotky ze života tohoto mladého světce. Postupně si procházíme jeho krátký, ale velmi naplněný život od jeho narození až do jeho smrti v roce 2006, kdy podlehl akutní formě leukémie. Na konci knihy najdeme Carlovy výroky a myšlenky. Pak následuje novéna, ve které se každý den nachází zamyšlení nad jedním Carlovým citátem. Je to tedy opravdu pestré a kniha pro mě rozhodně představovala neobyčejný čtenářský zážitek.

Knihu bych doporučila zejména mladým lidem, kterým je určena. Může jim být skvělou inspirací k tomu, jak se dá ve 21. století, v době internetu a všelijakých dalších nástrah a pokušení, žít podle evangelia. A ano, jde to i přes všechna tato úskalí.

Četba této knihy vám zaručeně zboří několik stereotypů a předsudků. Jedním z nich je například to, že ke svatosti je potřeba dozrát, a to si přece vyžaduje čas. Omyl! Dá se to zvládnout i za poměrně krátkou dobu. Carlo měl k dispozici jen patnáct let života, a přesto jeho duchovní život dosáhl veliké hloubky. Dalším omylem je to, že svatost je záležitost minulosti, středověku, kdy se vykupovala velikým utrpením a mučením. Na tomto svědectví jasně vidíme, že to není pravda. Knížku bych doporučila každému, kdo hledá povzbuzení a vzor hodný následování.

Fotografie k tomuto článku jsou z fanouškovské stránky na facebooku.

Nechte se naladit k četbě skvělého životopisného románu o biskupu Van Thuanovi, který byl bez soudu vězněn 13 let ve vietnamských komunistických lágrech. Tato kniha rozhodně „stojí za to“. 

Kniha Nespoutaný biskup mě natolik vtáhla do děje, že jsem několikrát téměř nevystoupila z trolejbusu, když jsem ji během cesty četla. Myslím, že se autorce v tomto románu o vězněném vietnamském biskupovi Františku X. Van Thuanovi podařilo skvěle, a přitom pravdivě vylíčit jeho životní příběh, který je oslavou nezdolné vnitřní svobody uprostřed pronásledování a všelijakých útrap. Jeho věznitel v jednu chvíli uvažuje: „Thuane, ty máš takovou svobodu… Neumím si to vysvětlit… V tobě je něco, co nelze uvěznit.“ Van Thuan je držen dlouhé měsíce na samotce a noc jeho beznaděje protne důvěrný rozhovor s Pánem, ve kterém mu říká: „Františku, dokázal jsi velké věci. Všechna tvá díla jsou Boží, nejsou však Bohem. Ty ses domníval, že pracuješ pro mě, ale to já jsem konal své dílo v tobě a skrze tebe… Ode dneška chci, aby všechno mé bylo i tvé a všechno tvé bylo i moje.“

Skrze úkon odevzdanosti a vydanosti do Ježíšových rukou v biskupu Františkovi znovu zazáří nezlomná naděje, díky níž pak těší ty, se kterými se setkává. S jinými vězni sdílí jejich bídu a chudobu a skrze živý vztah s Bohem, je dokáže pozvedat z beznaděje. Mimo samotku si pak své spoluvězně postupně získává tím, že je má rád, stále znovu se rozhoduje pro odpuštění a obrací na víru dokonce i své věznitele. Jednoho z nich učí hymnus k Duchu Svatému v latině. Dalšímu svému vězniteli dokáže s vděčností říct: „Díky vašemu vězení jsem objevil svobodu, o níž jsem sice teoreticky věděl, ale nežil jsem v ní.“ Jeho slova jsou ozvěnou listu Římanům: „Všechno napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha“ (Řím 8,28).

Autorka Teresa Gutiérez de Cabiedes napsala knihu s názvem Nespoutaný biskup: Román o životě vietnamského kardinála Van Thuana (1928–2002) na základě skutečných událostí. František X. Nguyen Van Thuan pocházel z rodiny mučedníků pro Krista. Od roku 1975 byl komunistickým režimem vězněn třináct let, z toho devět v naprosté izolaci. Po propuštění byl v roce 1992 komunistickou vládou donucen opustit rodnou zemi. Papež Jan Pavel II. ho tedy povolal do Říma, kde se biskup Van Thuan intenzivně věnoval mimo jiné přípravě Kompendia sociální nauky církve. V roce 2000 vedl duchovní cvičení pro římskou kurii, kde svědčil o naději, jež čerpá ze síly milosrdenství. Tyto meditace byly ihned přeloženy do mnoha jazyků.

s. Jana Svobodová FMA

Chtěli byste se o biskupu (později kardinálu) Van Thuanovi dozvědět něco víc? Využijte naše odkazy:
Webová stránka věnovaná Van Thuanovi a kauze jeho svatořečení
Van Thuan na Wikipedii 

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) bývá pravidelným hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila další díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária tentokrát hovořila o sv. Josefovi. Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám jej nabízíme zde v českém přepisu.

Svatý Josef s Dítětem Ježíšem (El Greco, 16. stol.)

O Ježíšově zákonném zástupci nejvíce vypráví evangelista Matouš, který ho označuje za člověka spravedlivého. V čem však Josefova spravedlivost spočívá? Evangelista je sice extrémně stručný, ale v těch nejdůležitějších skutečnostech je obdivuhodně přesný. Není tedy nutné uchylovat se k nějakým dohadům.

V první kapitole Matoušova evangelia, hned po sedmnácti náročných verších Ježíšova rodokmene, čteme: „S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.“

Evangelista řadí těsně vedle sebe několik zásadních informací, aniž by přímo specifikoval jejich příčinné souvislosti. K pochopení těchto příčin může (ale bohužel i nemusí) čtenář dospět sám. První skutečností je Mariino těhotenství způsobené mocí Ducha Svatého. Hned poté následuje informace o Josefově spravedlivosti, na niž navazuje Josefův záměr propustit těhotnou Marii. Evangelista pak celý úryvek uzavírá zprávou o tom, že Josef chtěl uskutečnit svůj záměr tajně. Pouze poslední informaci předchází nějaké odůvodnění: Josef měl v plánu provést svůj záměr tajně, protože nechtěl Marii vydat pohaně. Další příčinné souvislosti mezi ostatními fakty ovšem zůstávají neobjasněné. Zbrklá čtenářova mysl proto automaticky předpokládá, že Josefovo rozhodnutí propustit Marii mělo co do činění s jejím těhotenstvím. Výsledkem takové zkratového jednání ovšem bývá velmi nepodařená karikatura. Takový Josef by byl sice obezřetný, ale především dost podezíravý. Opravdu by Bůh hodlal svěřit péči o svého Syna takovému typu osobnosti? Jaký je tedy skutečný Josefův profil, jak nám jej vykresluje evangelista Matouš?

První a nejzásadnější skutečností je Mariino těhotenství způsobené mocí Ducha Svatého. Spouštěčem všeho, co následuje, totiž není jen informace o tom, že Maria počala, ale také fakt, že počala z Ducha Svatého. V řečtině evangelista používá pasivum slovesa „ukázalo se“ nebo „zjistilo se“ – neupřesňuje tedy, které osoby či postavy dospěly k tomuto poznání. O svém těhotenství a o tom, že je způsobené Duchem Svatým věděla samozřejmě sama Maria. Předkládaný text ovšem ani trochu nenasvědčuje tomu, že by o tom nevědělo její nejbližší okolí včetně nastávajícího manžela. Kdyby chtěl Matouš třeba jen trochu naznačit Josefovu nejistotu a podezření týkající se původce Marinina těhotenství, řekl by: „Ukázalo se, že Maria počala.“ Ani jeden z řeckých rukopisů však tuto alternativu nenabízí. A kdyby chtěl evangelista naopak naznačit, že informaci o Mariině početí z Ducha Svatého zde anticipuje pouze pro své čtenáře, přičemž postavy příběhu k ní nemají přístup, vynechal by sloveso „ukázalo se“ a ponechal by pouze výraz: „Maria počala z Ducha Svatého.“ Ani tato alternativa se však v řeckých rukopisech nikde nenachází. Oprávněně lze tedy uzavřít, že Josef ví nejen o Mariině těhotenství, ale i o tom, že početí je způsobené Boží mocí.

Další informací je Josefovo rozhodnutí tajně Marii propustit. Evangelista toto rozhodnutí explicitně zdůvodňuje Josefovou spravedlivostí. K čemu přesně se ale tato spravedlivost váže? Souvisí se samotným propuštěním anebo s jeho tajnou realizací? Kdyby Josef oprávněně podezíral Marii z nevěry, Mojžíšův zákon by mu propuštění manželky umožňoval, ale nenařizoval. S rozhodnutím o propuštění tedy Josefova spravedlivost nutně nesouvisí. A nelze ji klást do souvislosti ani se zamýšlenou tajnou realizací propuštění. Mojžíšův zákon totiž při rozvodu nepředpokládá žádné veřejné a už vůbec ne tajné procedury. Umožňuje pouze vystavení rozlukového listu. Striktně logicky tedy spravedlivost nevede Josefa k tomu, aby Marii propustil, protože už je těhotná, ani ne k tomu, aby to udělal tajně. Proč tedy Josef, ač je spravedlivý, dospěl k takovému rozhodnutí.

Objasnění je třeba hledat v předcházejícím kroku. Josef zjevně ví, že dítě, které Maria počala, je od Boha, proto mu jeho spravedlivost velí ustoupit ze sféry, která evidentně patří výlučně Bohu. Jinak řečeno, spravedlivý Josef neuvažuje o propuštění proto, že by Marii podezíral z nevěry, ale proto, že – na základě spravedlivosti – by měl Bohu ponechat to, co je Boží. Tajné uskutečnění tohoto rozhodnutí je pochopitelné, poněvadž ne všichni z Mariina okolí mají možnost nebo schopnost porozumět a uvěřit všem relevantním okolnostem.

Sen sv. Josefa (Philippe de Champaigne, 17. stol.)

Právě v těchto souvislostech se plně objasňuje i následná Boží intervence do sledu událostí. Podle obvyklých překladů adresuje anděl Josefovi tato slova: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš.“ Na první pohled se zdá, že anděl konečně poskytuje Josefovi chybějící informaci o božském původu Mariina dítěte. Souvětí je však v řeckém originálu mnohem subtilnější a dá se interpretovat následovně: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť ačkoli to, co v ní bylo počato, je z Ducha Svatého a porodí syna, budeš to ty, kdo mu dá jméno…“

Anděl tedy neinformuje Josefa o původci Mariina těhotenství, ale vybízí jej k tomu, aby před světem v plné míře přijal legitimní zodpovědnost za Božího Syna, což uskuteční tím, že dá dítěti jméno.

Právě ve světle těchto drobných detailů evangelního textu naplno vyniká krása Josefovy osobnosti. Josef není neinformovaná, přihlouplá, podezíravá ani tak trochu bázlivá vedlejší postava dějin spásy, ale dobře informovaný, logicky uvažující, diskrétní a moudrý muž, na něhož se dá spolehnout.

Dne 5. února 2024 si my Dcery svatého Pavla připomínáme dvě významná výročí: 60 let od úmrtí naší spoluzakladatelky ct. Tekly Merlové a 30 let od uvedení prvního loga Paulínky.

Sestra Tereza Merlová, spoluzakladatelka naší kongregace, se narodila 20. února 1894 v severoitalském Castagnitu jako druhé ze čtyř dětí. V červnu 1915 se v Albě v kostele svatých Kosmy a Damiána poprvé setkala s otcem Jakubem Alberionem a přijala jeho pozvání k založení kongregace Dcer svatého Pavla. Dne 22. července 1922 složila soukromé řeholní sliby a dostala nové jméno Tekla – podle učednice apoštola Pavla. Jakub Alberione ji následně jmenoval generální představenou a od té doby mu byla věrnou spolupracovnicí při rozvoji jak naší kongregace, tak dalších větví Paulínské rodiny. Dne 28. června 1961 obětovala svůj život za svatost všech Dcer svatého Pavla a 5. února 1964 zemřela v Římě. Dne 22. ledna 1991 byla prohlášena za ctihodnou.

Když jsme v únoru 1994 oslavovaly 30. výročí jejího úmrtí (a tedy narození pro nebe), začal se naplňovat nový misijní projekt, který v následujících letech přivedl naše sestry do 15 nových zemí, včetně České republiky. Tehdy jsme také zakoupily doménu www.paoline.org a spustily naše první webové stránky, po nichž brzy následovalo i první internetové knihkupectví.

Nyní, o 30 let později, jsme vděčné za naši dosavadní cestu a zároveň si uvědomujeme, že je třeba udělat další krok vpřed. Ačkoli působíme ve více než 50 zemích světa napříč 5 kontinenty a šíříme evangelium prostřednictvím webových stránek a nejrůznějších digitálních platforem, víme, že Ježíšovo poselství ještě nebylo „hlásáno až na konec světa“.

Doba, v níž žijeme, přináší stále nové a nové výzvy a také potřebu změny, což se týká i veřejné prezentace – proto vzniklo několik návrhů aktualizovaného loga Dcer svatého Pavla a ten vítězný byl představen na kongregační interkapitule v říjnu 2023 v Brazílii.

Modrá elipsa znázorňuje svět, včetně toho digitálního (s tím souvisí i změna barvy z tiskařské černé na modrou), do něhož jsme povolány hlásat evangelium, zatímco červené „P“, identifikační barva naší apoštolské činnosti, symbolizuje misijní zápal apoštola Pavla, vzor života v Kristu a inspiraci pro každou z nás.

Obě barvy dobře ladí s mottem, které si k novému logu zvolila pražská komunita Dcer svatého Pavla: chceme s neustále obnovovanou vášní pokračovat v šíření evangelia všude tam, kam až dosáhne náš „mediální“ apoštolát. Věříme, že naše služba má stále význam, a to i v době, kdy odpovědi na smysl života lidé už nehledají tolik v knihách, ale jsou pohlceni digitálním světem, kde často chybí hlas, který by odpověděl na jejich touhu být „slyšen“. I tam je místo pro evangelium a pro apoštolské dílo pod logem Paulínky, které je nejen „poznávací značkou“ našeho nakladatelství, ale ukazuje i na naši rozsáhlou misijní činnost v online prostoru.

Rády bychom vám poděkovaly za podporu, již jste nám v České republice prokazovali během uplynulých 30 let. Jsme zde pro vás a s vámi. A stejně jako sv. Pavel před dvěma tisíci lety a naše první sestry před 100 lety pokračujeme v hlásání evangelia s vášní, kterou vnášíme i do digitálního věku.

S vděčností

vaše Dcery svatého Pavla

Řeholní institut Dcer sv. Pavla také přijal nový symbol, aby odlišil pastorační činnost od té obchodně-apoštolské.
Symbol je inspirován křížem, který sestry dostávají při prvních slibech.

Apoštol Pavel je jednou z nejvýznamnějších postav křesťanství. Jeho život a učení jsou zachyceny v listech, které tvoří většinu Nového zákona, proto také býval častým námětem uměleckého ztvárnění, ať už se jedná o sochy, obrazy, mozaiky nebo vitráže.
V tomto článku se podíváme na některé z nejtypičtějších a nejzajímavějších příkladů Pavlova vyobrazení.

Jak poznat Pavla na obraze? 

Pavel má několik charakteristických znaků, které mu umožňují být snadno rozpoznatelným na uměleckých dílech. Jedním z nich je jeho vzhled. Pavel je obvykle zobrazován jako starší muž s dlouhým vousem, vysokým čelem a řídkými vlasy. Tento způsob zobrazení se ustálil už v 5. století a vychází z popisu, který o něm podal Eusebius z Césareje, raný církevní historik.

Pavel je také často oděn v tunice a plášti a na nohou má sandály, což odpovídá jeho původu a době, ve které žil. 

Dalším rozpoznávacím znakem apoštola Pavla jsou jeho atributy, tedy předměty, které symbolizují jeho osobnost, činnost nebo osud. Mezi nejčastější patří: 

Kniha – Pavlovi bývá připisováno autorství až 13 z 27 knih Nového zákona (současní biblisté nám k tomu možná napíšou jeden z příštích článků). Kniha může být zobrazena jako svitek nebo jako kodex, což byla novější forma knihy, která se začala používat v raném křesťanství. 

Provaz – Pavel byl původně výrobcem stanů, což bylo jeho řemeslo, které mu umožňovalo cestovat a šířit evangelium. Provaz také odkazuje na jeho skromnost a pracovitost. 

Koš – Pavel byl často pronásledován a v ohrožení pro svou novou víru. Jednou z nejznámějších epizod jeho života byl jeho útěk z Damašku, kdy byl spuštěn z městské zdi v koši. Koš tak symbolizuje nebezpečí a záchranu. 

Meč – Pavel byl popraven v Římě za vlády císaře Nerona. Jako římský občan měl nárok na rychlou a bezbolestnou smrt mečem, na rozdíl od Petra, který byl ukřižován. Meč tedy představuje jeho mučednictví. Někdy je Pavel zobrazen se dvěma meči (což může být odkaz na dva Petrovy klíče): jeden představuje Boží slovo a druhý jeho nástroj umučení.

Kromě těchto atributů může Pavel také držet v rukou vítězný věnec, který vyjadřuje jeho slávu a odměnu v nebi, nebo palmovou ratolest, která je symbolem mučedníků. 

Pavel a Petr: dva pilíře církve 

Pavel je často zobrazován společně s Petrem, povětšinou na portálech kostelů, kde stojí po stranách hlavního oltáře nebo vchodu do presbytáře. Tímto způsobem vítají věřící do Božího domu a odkazují na základy křesťanské víry. V České republice najdeme takové vyobrazení například v kostele Panny Marie Sněžné v Praze nebo v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyšším Brodě. Existuje mnoho kostelů se zasvěcením oběma apoštolům, velmi ojediněle však bývají kostely zasvěceny jen sv. Pavlovi (pokud někdo ze čtenářů z takové farnosti pochází, dejte nám vědět).

Pavel na cestě do Damašku: obrácení, které změnilo dějiny 

Jedním z nejpopulárnějších témat v umění je Pavlovo obrácení, které se odehrálo na cestě do Damašku a které si v liturgickém kalendáři připomínáme 25. ledna.

Pavlovo obrácení je často zobrazováno jako dramatická scéna, kde Pavel padá z koně (v Písmu se však o koni nic nepíše), zatímco jeho společníci jsou zmatení a vyděšení. Mnozí umělci se snažili zachytit tuto proměňující zkušenost. Mezi nejslavnější díla patří tato dvě:

• Obrácení svatého Pavla od Caravaggia (1600–1601): tento obraz je typickým příkladem barokního stylu, který zdůrazňuje kontrast mezi světlem a tmou, pohybem a napětím, realismem a dramatem. Caravaggio zobrazil Pavla jako mladého a svalnatého muže, který leží na zemi a zvedá ruce k nebi, zatímco jeho kůň se vyděšeně vzpíná. Na obraze není vidět zdroj světla, který osvětluje Pavla, což naznačuje, že jde o nadpřirozenou záři.
• Obrácení svatého Pavla od Michelangela Buonarrotiho (1542–1545): tento obraz je součástí freskového cyklu v kapli Pavla III. ve Vatikánu. Michelangelo zobrazil Pavla jako starého a vychrtlého muže, který leží na zemi a zakrývá si tvář, zatímco jeho kůň se klidně otáčí. Na obraze je vidět zdroj světla, který vychází z oblaků a osvětluje Pavla, což naznačuje, že jde o Boží zjevení.

Pavel v dějinách umění: nevyčerpatelný zdroj inspirace

Víte, že asi nejznámějším českým vyobrazením sv. Pavla je obraz Petra Brandla z Obrazárny Pražského hradu, který zachycuje sv. Pavla při kázání, stojícího s učitelským či kazatelským gestem zvednuté pravé ruky.  

Existují i mnohá další umělecká díla zachycující jeho život. Ale to již necháme na vás, milí čtenáři, abyste mohli při svých cestách objevovat, kde všude „apoštol Pavel“ zanechal stopy.

Již v září byl na našem blogu příspěvek na téma Proč má Pavel z baziliky Sv. Pavla za hradbami zahalenou hlavu. V sobotu 20. ledna se v této bazilice budou členové široké Paulínské rodiny modlit za jednotu křesťanů. Sestra Andrea z pražské komunity přidá úmysl i za vás čtenáře.

Tento text vznikl na podkladě staršího italského článku,
který napsal Rodolfo Papa, PhD. (malíř, sochař, teoretik a historik umění a filozof),
a jeho českého dodatku od Mgr. Anežky Holasové.

V článku najdete: Herodes Veliký, Herodovi potomci, Agrippa I. a Agrippa II., Herodes Antipas.

Sestra Anna Mátiková (autorka vydaných titulů Expedice Bible a Adventní kúra pro duši) bývá pravidelným hostem slovenské redakce Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Pro jeho posluchače si připravila další díl seriálu „Biblické postavy“. Podle liturgického kalendária tentokrát hovořila o Herodovi a jeho potomcích vystupujících v Novém zákoně. Její příspěvek si lze poslechnou v archivu nebo vám jej nabízíme zde v českém přepisu.

Nový zákon se zmiňuje o několika historických osobnostech, které se jmenují Herodes:

Herodes Veliký

Prvním z nich je Herodes Veliký. V roce 45 př. Kr., ve dvacátém pátém roce svého života se stal nejprve místodržícím v Galileji. O pět let později byl oficiálně korunován za krále a území zahrnujícímu Galileu a Judeu vládl třicet tři let. Vystupuje v Matoušově evangeliu o Ježíšovu narození. Je zde popisován jako zákeřný krutovládce, který s úlisnou zdvořilostí přijímá mudrce z Východu, a vzápětí – v chorobném strachu o svou pozici – nechává vyvraždit betlémské děti. Ačkoli o tomto krvavém incidentu mimobiblické prameny mlčí, Herodovo paranoidní chování je ve starověkých textech dostatečně doložené.

Obr. 1: Lattanzio Gambara: Vraždění neviňátek (16. stol.)

Ví se o něm, že z obavy o svou moc nechal popravit i dva své vlastní syny Alexandra a Aristobula. Kromě krutosti a ne vždy úspěšného lavírování mezi snahou zalíbit se římské moci a získat si přízeň židů se Herodes Veliký zapsal do dějin především svou čilou stavitelskou aktivitou. K jeho nejvýznamnějším počinům se řadí obnova jeruzalémského chrámu, stavba přístavu v Césareji Přímořské, vybudování paláce Herodium několik kilometrů jižně od Jeruzaléma a postavení pevnosti Masada na pahorcích západně od Mrtvého moře.

Herodovi potomci

Po smrti Heroda Velikého byla vláda nad územím jeho království rozdělena na čtyři části. Salome, Herodova sestra, dostala města Jamnia, Ashdod a Phasaelis. Další tři připadly Herodovým synům, kteří též nesli jméno svého otce: Herodes Archelaus, Herodes Antipas a Herodes Filip II. Zatímco Archelaus a Antipas měli stejnou matku – Malthaké, Herodes Filip II. byl jejich nevlastní bratr, syn Kleopatry Jeruzalémské.

Herodes Archelaus se stal následníkem trůnu v Jeruzalémě a panoval nad Judskem, Samařskem a Idumeou. Z evangelistů jej zmiňuje pouze Matouš, když zdůvodňuje Josefovo rozhodnutí vrátit se z Egypta nikoli do Jeruzaléma, ale do Galileje. Právě pro svou krutost a politickou neschopnost byl Archelaus sesazen římskou mocí už v roce 6 po Kr. a vládu nad jeho územím přebrali římští prokurátoři.

Herodes Filip II. byl až do roku 34 po Kr. tetrarchou Itureje a Trachonitidy, jak uvádí evangelista Lukáš v souvislosti se začátkem působení Jana Křtitele. Kromě této Lukášovy zmínky už ovšem Filip, vlastním jménem Herodes Filip II., v Novém zákoně nevystupuje. Není to Filip, kterému Herodes Antipas přebral manželku Herodiadu. Ta byla původně ženou jiného Filipa, jehož historici označují jako Herodes Filip I.

Herodes Agrippa I. a Agrippa II.

Evangelista Lukáš ve své druhé knize, která se nese název Skutky apoštolů, zmiňuje ještě Agrippu, celým jménem Herodes Agrippa I. Byl to vnuk Heroda Velikého a syn Aristobula, jehož nechal vlastní otec popravit. Agrippa I. byl tedy i nevlastní synovec Archelaa, Antipa a Filipa. Agrippa I. vládl v Judsku a je to právě on, kdo podle údajů ve 12. kapitole Skutků apoštolů nechal popravit Jakuba, Janova bratra, a pronásledoval rodící se církev.

V souvislosti se soudním procesem apoštola Pavla v Césareji Přímořské se ve Skutcích apoštolů ovšem zmiňuje už jiný Agrippa. Je to jeho syn, celým jménem Herodes Agrippa II.

V Novém zákoně se to tedy členy Herodovy dynastie jen hemží. Avšak zatímco Herodes Veliký nejvíc šokuje čtenáře svou krutostí, největší pozornost věnují evangelisté jeho synovi, Herodovi Antipovi.

Herodes Antipas

Jako jeden z již zmíněné trojice následníku Heroda Velikého, Herodes Antipas až do své smrti v roce 39 po Kr. vládl nad Galilejí a Pereou. Právě tento Herodes podle synoptiků nese odpovědnost za popravu Jana Křtitele. V den, kdy slavíme památku Umučení svatého Jana Křtitele (29. srpna), se v liturgii čte Markova verze této události a je obtížné ubránit se otázce, proč jinak velmi úsporný a stručný evangelista věnuje tolik pozornosti této morbidní události, ze které se radostná zvěst obvykle doluje za pomoci složité homiletické akrobacie.

Obr. 2: Bernardino Luini: Salome dostává hlavu Jana Křtitele (16. stol.)

Indicie k Markovu autorskému záměru musíme hledat v samotném textu. Marek Heroda opakovaně označuje slovem „král“. Z historie ovšem víme, že Antipovi (na rozdíl od jeho otce Heroda Velikého) už tento titul nenáleží. Byl pouze tetrarcha. Herodes tančící dívce vehementně sliboval polovinu „království“, přestože žádné království ve skutečnosti neměl. Z římské blahovůle směl spravovat pouze část někdejšího království, a to Galileu a Pereu.

Opakované zmínky o králi a království u muže, který ve skutečnosti není králem a zjevně se jako král nechová, jsou v evangelním textu jasným znamením ironie. Její pomocí a díky ostrému kontrastu mezi Herodovým nemorálním jednáním na hostině a zázračném nasycení velkého zástupu hned v následném pokračování evangelia Marek upírá naši pozornost na toho, kdo je skutečným Králem a kdo se jako král opravdu královsky stará o svěřený lid a dává za něj svůj vlastní život – na Ježíše.