Postranní panel
26.09.2019

26. neděle v mezidobí (cyklus C)

26. neděle v mezidobí (cyklus C)
Aleluja. Ježíš Kristus stal se chudým, ačkoli byl bohatý, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Aleluja.

Ježíš řekl farizeům: „Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák – jmenoval se Lazar – plný vředů a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a (ještě k tomu) přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: ‚Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.‘ Abrahám však odpověděl: ‚Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.‘ (Boháč) řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.‘ Abrahám odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!‘ On však odporoval: ‚Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.‘ Odpověděl mu: ‚Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby vstal někdo z mrtvých.‘“

 (Lk 16,19-31)

Bohatého muže z dnešního úryvku evangelia často vnímáme jako sobce, který nebyl ochotný rozdělit se s chudákem ani o kousek chleba. První informaci, již nám Kristus o tomto člověku dává, je, že nemá jméno. Byl bohatý, měl velké jmění a zcela jistě ho všichni významní lidé v širokém okolí znali. Také měl určitě značný vliv. A přesto nám Syn Boží naznačuje, že byl z Božího hlediska úplně neznámý. Prostě nějaký bohatý člověk. Bůh ho neznal jménem, zato jméno žebráka, který nikoho z lidí nezajímal, Bůh znal velmi dobře.
Bůh zná každého, kdo trpí, osobně. Ale neví, kdo jsme, pokud se uzavíráme před ostatními lidmi – zvlášť před těmi, kteří naši pomoc potřebují, a my jsme schopni jim ji poskytnout.
Všimněme si také, že ten bohatý muž nebyl zas tak úplně sobecký a skoupý. Každý den pořádal opulentní hostiny, kterých se jistě účastnilo mnoho lidí. Jenže nikdo z nich to nepotřeboval. Nikdo z nich neměl nouzi. Z Božího hlediska není důležité pouze to, jestli někomu dávám, co mám, ale také to, komu dávám. Jestli těm, kteří mi to oplatí, a dávání je tak pro mne výhodné, nebo těm, kteří nemají, čím by mi to splatili. Třebaže je pro mě pak takové dávání ztrátou, u Boha je mi ziskem.
Dávat jen ve svém sociálním okruhu s nadějí, že se mi to vrátí, nás v Božích očích činí bezvýznamnými a neznámými. Ale dávat i za hranicemi našeho bytu, domu, sociální bubliny, či dokonce za hranicemi vyznání a církve z nás dělá syny Nejvyššího. A nejvíce tehdy, pokud se nám darované už nikdy nevrátí.
Takové dávání má totiž přímou souvislost s tím, jestli jako zahraniční žadatelé o přístup do Božího království budeme obdarováni věčným životem… Ačkoli jsme jen ubohými žebráky.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

Zpět na E-neděle

 
Myšlenka na den: Zůstává-li v rodině růženec, zůstává tam i Kristus cesta, pravda a život. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru