Postranní panel

3. neděle postní (cyklus C)

21.03.2019

V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: ‚Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?ʻ On mu však odpověděl: ‚Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.ʻ“

(Lk 13,1-9)

Dnešní evangelium otevírá jednu z bolestných zkušeností našich pozemských životů: Velmi často v našich srdcích zaznívá otázka: „proč?“ Proč se mně či mým blízkým stalo něco nepříjemného? A tak hledáme příčiny tragédií, které nás postihují, snad proto, abychom objevili vzorec, za jakých okolností se nám daří dobře, nebo zle. Když se však zlé věci stávají i dobrým lidem a naopak dobré špatným, veškerá naše snaha objevit a uchopit životní jistotu přichází vniveč.
Kristus zcela otevřeně učí, že pokud se nám něco špatného přihodí, nelze z toho automaticky vyvozovat, že je to odplata za náš hřích. Ale všechny takové události, které cítíme, že ničí náš život, nás mají upozornit na to, že jednoho dne budeme stát před skutečným, fatálním a neodvolatelným rizikem ztráty všeho. Postavíme se před Boží tvář. Nikdo nemůže spatřit Boha, aniž by nezemřel. Kdo bude shledán, že je v Kristu, v něm a skrze něho bude žít. Vše ostatní zahyne.
Je přirozené, že se bráníme všemu, co snižuje a omezuje kvalitu a pohodu našeho života. Ale lze také pochopit, že Bůh dělá vše pro to, aby nás vyburcoval, aby v nás vyvolal zklamání z věcí, které pominou, a obrátil naši pozornost k němu samotnému. K životu. Krásně to Ježíš popsal v podobenství o vinaři, který se léta usilovně snaží, aby fíkovník nesl plody. Nedaří se mu to, ale stále má naději. A také se uchyluje k jedné metodě, která snad zabere: chystá se okopat půdu kolem stromu. Proč? Protože je seschlá, udusaná a je třeba ji rozrušit – aby k ní mohl vzduch a potřebné živiny a aby nezemřelo to, co ještě žije pod smrtelnou tíhou zeminy.
Až se nám bude zdát, že se náš život neubírá směrem, kterým jsme si představovali, a budeme blízko tomu, stěžovat si a vyčítat Bohu, co na nás dopouští, zastavme se na chvíli. Spolehněme se na to, že nás miluje, že je naším vinařem a my stromem, který může rozkvést do krásy. Jen je třeba okopat a odkopat vše, co nás dusí. Nebo lépe řečeno – nechat se okopat a zkypřit; vydržet Boží péči a léčbu, které jsou mnohdy nepříjemné.

 Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

Ke stažení:
3. neděle postní (cyklus C) (JPG, 176 kB)

Zpět na E-neděle

 
Myšlenka na den: Svatost je záplava dobra. Dobro vykonané neochotně, po kapkách, z donucení… to není svatost. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru