Postranní panel

4. neděle velikonoční (B)

19.04.2018

Ježíš řekl: „Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk - a vlk je uchvacuje a rozhání - vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc (život) dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“

(Jan 10,11-18)

Ve svém životě toužíme po svobodě, originalitě a jasném odlišení se od ostatních lidí. Nechceme totiž splynout s davem, stát se neviditelnou, zcela neznámou a nedůležitou částečkou celku. Chceme být něčím výjimeční a důležití. Chceme být pro někoho výjimeční a důležití. Snad nejhorší označení, kterého se nám může dostat, je, že jsme jen stádo ovládaných, ovladatelných a tupých ovcí.

Nemá však člověk, já, tuto „ovcovitost“ v sobě hluboce zakódovánu? Není někde v nás samých ukryta potřeba být vedenou ovcí a mít svého pastýře, za kterým bych mohl jít? Cožpak je tak složité ovládnout za pomoci médií veřejné mínění a znovu a znovu přimět jakkoli velký dav, aby věřil tomu, čemu je věřit třeba? Nejsme schopni stále znovu a znovu uvěřit slibům pokolikáté už se opakujícím na předvolebních mítincích? Není snad lidstvo navzdory historickým zkušenostem schopno i dnes uvěřit komukoli, kdo ukáže jasným, v podstatě jakýmkoli směrem, který dává naději, že se věci posunou k lepšímu? Opravdu nemáme sklony být ovcemi?

Proč nám však tato spojitost s nimi tolik vadí? Zřejmě kvůli jejich existenciálnímu účel. Jsou tu jen proto, aby dávaly vlnu a maso. Jejich majitel si jich cení právě a jen pro tuto jejich hodnotu. Pro zisk, který mu mohou přinést. Pochopitelně se bráníme představě, že bychom mohli být pouhým prostředkem k obohacení druhých, kteří nás sice potřebují, ale jen potud, pokud jsme schopni vyprodukovat to, co chtějí – výkon v práci, co nejméně pracovní neschopnosti, placení daní, solidní studijní výsledky či dostatek sil na péči o vnoučata. Každý si můžeme doplnit tu svou „vlnu“ i „maso“, které jsou po nás v naší životní ohrádce vyžadovány.

Ať už si to přiznáme nebo ne, svou podstatou jsme ovčí povahy. Toužíme být vedeni a toužíme být dobře vedeni a patřit ke smysluplnému celku. Proto neustále a stále dokola přeceňujeme politiky, známé osobnosti, manažery, prostě kohokoli, kdo alespoň trochu naznačuje cestu dál – svými myšlenkami, životním stylem, či politickými sliby. Je nám jich třeba, ale pokud jsme ovcemi, a já jí rozhodně jsem, oni nejsou mými jedinými a konečnými pastýři, ke kterým bych upínal naději na dobrou pastvu.

Není ostudou přiznat si, že jsme ovečky, které hledají svého pastýře. Dobrého pastýře. Takového, kterému na nich záleží, ať už vlnu mají, nebo ji nemají. Pastýře, který je ochoten vzdát se pohodlí svého života i svého života jako takového, jen aby ony mohly žít.

Dnešní evangelium takového pastýře spojuje s Ježíšem Kristem, Synem Božím, kterého Otec poslal na svět, aby svým životem, utrpením a smrtí vykoupil celé stádo a přivedl je domů do Božího ovčince. Kdo se drží tohoto pastýře, nepropadne pokušení přeceňovat ty, kdo se nám den co den svými dočasnými nabídkami vtírají do přízně. On je jediným Pastýřem, který nás může bezpečně provést houští pastýřů, jimž jde mnohdy jen o naši „vlnu“ a „maso“, ale ze svého nám nechtějí dát ani chlup. 

Ke stažení:
4. neděle velikonoční (B) (JPG, 186 kB)

Zpět na E-neděle

 
Myšlenka na den: Přijmout odpuštění – nebo je odmítnout – je skutek, který nevyhnutelně přesahuje všechny dimenze lidské bytosti. — J. Guibert (Přijď tvé milosrdenství)
Nahoru