Je konec června, v Gundelfingenu se schází farnost, rodina, kněží i sestry z Prahy, Norimberku a Říma. Mezi nimi sestra Verena Godde FSP, která v ten den před celou církví složí slib zasvěcení se Bohu v kongregaci Dcer sv. Pavla na celý zbytek svého života. Navždy.
Kořeny povolání
Gundelfingen není pro Verenu jen vzpomínka na rodný dům. Byla tu pokřtěna, přijala zde první svaté přijímání i biřmování a roky tu žila ve farnosti a spolu s ní. Dnes sice působí v Norimberku, ale se svou rodnou farností je pořád spojená – a bylo znát, že se sem ráda vrací.
K řeholnímu životu dozrávala pomalu, během studií angličtiny a teologie. Zlomový moment přišel při pobytu v Irsku – tam si poprvé naplno uvědomila, že před ní stojí zásadní rozhodnutí a že ji Bůh volá jinam, než čekala.
V roce 2016 vstoupila k Dcerám svatého Pavla. Noviciát prožila v Bostonu, pak přišel Norimberk a nakonec Itálie, kde strávila poslední měsíce přípravy před věčnými sliby. Dnes pracuje v knihkupectví Paulínek v Norimberku, kam chodí věřící i lidé bez víry – a ona s nimi mluví, naslouchá jim a je jim nablízku.
„Mnozí lidé hledají oporu nebo potřebují, aby jim někdo naslouchal. Jako sestry paulínky chceme být právě takovou přítomností,“ říká.
Týden před sliby
Samotné slavnosti předcházelo několik dní plných setkávání – s dětmi, s mladými, se seniory, tvořivých dílen, modliteb, přednášek i eucharistické adorace. Program připravila Verena společně se sestrami Annou Mátikovou z Prahy, Christine Hirsch z Norimberku a Margaret Michael Gillis z Říma.
Sestra Anna z pražské komunity vzpomíná, proč to tak Verena chtěla: „Líbilo se mi, že to nevnímala jen jako jeden den. Chtěla, aby jejím slibům předcházelo několik dní, během nichž se s farností podělíme o to, z čeho jako Dcery svatého Pavla žijeme.“ A tak se do příprav zapojili lidé napříč generacemi – od dětí po seniory. Silným momentem byl páteční večer chval spojený s adorací a možností přijmout svátost smíření.
Sliby na celý život
V den slavnosti Verena před celým společenstvím složila sliby čistoty, chudoby a poslušnosti – definitivně, na celý život. Přijala je sestra Judith z Prahy, představená středoevropské delegatury Dcer svatého Pavla, pro niž to byl hluboký okamžik: „Přijímat Vereniny věčné sliby pro mě bylo velkou ctí. Velmi silně jsem si uvědomovala, že přijímám život člověka, který se celý a navždy odevzdává Bohu.“
Judith zároveň připomíná, že sliby nejsou jen soukromá věc mezi dvěma lidmi – přijímají se jménem kongregace i celé církve. A dodává jeden detail, který jí přišel skoro jako Boží vtip: věčné sliby evropské sestry přijímala sestra pocházející z Mexika. „Pro mě je to krásný obraz toho, že naše kongregace i celá církev jsou skutečně univerzální.“
Ve svém kázání děkan Bernhard Hesse připomněl Vereninu cestu a to, že i zasvěcený život potřebuje víru zakotvenou v každodennosti – ne ve výjimečných chvílích, ale v obyčejných dnech.
Místo u stolu
Jeden z nejsilnějších momentů dne byla chvíle, kdy k ní promluvil její otec a postupně i další členové rodiny. Protože si Verena zvolila život v chudobě, chtěli jí dát dar, který se nedá koupit. Vybrali 23. žalm – „Hospodin je můj pastýř“ – a jeho verše postupně četli jednotliví členové rodiny, jemně přepsané přímo pro ni.
Sestra Anna na to vzpomíná: „Bylo to velmi jednoduché a zároveň hluboké. Její tatínek jí řekl, že i když má teď novou řeholní rodinu, doma pro ni zůstávají otevřené dveře a její místo u stolu.“
Po obřadu slavnost pokračovala na farní zahradě. Verena děkovala rodině, spolusestrám i všem hostům. Na severní straně kostela svatého Martina byl na památku jejích slibů požehnán pamětní kříž.
Co si z toho odnesli ostatní
Sestra Isi z pražské komunity říká, že ji nejvíc zasáhl nikoli samotný obřad, ale to, jak ho Verena prožívala: „Byla klidná, odevzdaná a plně přítomná v tom, co se dělo. Nešlo ani tak o to, co všechno má být připravené – to všechno bylo krásné… Ale největším svědectvím pro mě byla samotná Verena.“
A možná právě to je odpověď na to, co sestra Verena pro sebe zvolila jako motto věčných slibů: „Žít Krista, darovat Krista.“ A přesně tak žije dál – v knihkupectví Paulínek v Norimberku, kde denně potkává lidi hledající oporu. „U paulínek počet povolání po celém světě neklesá. V Evropě je jich sice méně, zato v Africe, Asii a Jižní Americe jich přibývá. Bůh stále volá,“ říká sestra Verena. „Musíme však znovu mluvit o kráse řeholního života a dát lidem odvahu naslouchat tomuto povolání. Neboť i své povolání a poslání vnímám jako velký dar."
Text vznikl na základě dvou rozhovorů se sestrou Verenou pro německá média
a ze vzpomínek sester z pražské komunity Dcer svatého Pavla, které byly osobně přítomné.
Autor fotografií: Hubert Hesse