Recenze knihy Emočně zdravé učednictví od pastora Karla Řežábka
Peter Scazzero, zakládající pastor sboru New Life Fellowship v newyorské čtvrti Queens, je českým čtenářům známý především knihami Emocionálně zdravá církev, Emocionálně zdravý vedoucí a Emočně zdravá spiritualita. Všechny jsem četl s velkým užitkem, některé i vícekrát. Když proto vyšel jeho nový titul Emočně zdravé učednictví, těšil jsem se a zároveň trochu obával, zda nepůjde jen o další variaci téhož. Naštěstí ne. Scazzero sám uvádí, že 75–80 % knihy tvoří nový materiál, a výsledkem je podle mě jeho dosud nejvyzrálejší kniha.
Její ústřední teze je jednoduchá a nepohodlná: emoční zdraví a duchovní zralost nelze oddělit. Člověk může znát Bibli, modlit se, sloužit a být duchovně aktivní, a přesto mohou celé vrstvy jeho života zůstávat Bohem téměř nedotčené. Scazzero tento typ učednictví přirovnává k levnému kamennému obkladu: zvenčí vypadá přesvědčivě, ale pod povrchem chybí nosná struktura.
Autor nepíše jako nezúčastněný teoretik. Jeho hledání vyrostlo z hluboké osobní a manželské krize i z bolestného rozkolu v jedné části sboru, který vedl. Tehdy mu začalo docházet, že problém není v nedostatku modlitby, biblického vyučování nebo služby, ale v samotném způsobu, jakým chápal učednictví.
Scazzero pojmenovává čtyři příčiny povrchního učednictví a následně rozvíjí sedm znaků zdravého učednictví. Mě osobně nejvíc oslovily tři vzájemně propojené důrazy.
Prvním je being before doing – nejprve být, teprve potom konat. Ve službě totiž nakonec nepředáváme hlavně své znalosti nebo metody, ale sami sebe. Nemůžeme druhým předat to, co sami nemáme. Proto Scazzero tolik zdůrazňuje zpomalení, ticho a přebývání v Boží přítomnosti. Člověk může být paradoxně tak zaměstnaný prací pro Boha, že začne šetřit právě na vztahu s Bohem.
Druhým důrazem je přijetí vlastních limitů. Duchovní zralost se neprojevuje tím, že zvládneme stále víc, ale i tím, že se učíme přijímat omezení – vlastní, druhých lidí i okolností, ve kterých žijeme. Scazzero jde ale ještě dál: mluví o „radostném žití v rámci Bohem daných omezení“. Nejde tedy jen o to své limity trpně snášet, ale přijmout je jako Boží dar. Právě limity nás totiž učí rozlišovat, co je opravdu naše odpovědnost, spoléhat se méně na vlastní sílu a více na Boha. Silně na mě zapůsobila Scazzerova jednoduchá odpověď lidem, kteří mu říkají: „Vím, že máš hodně práce, ale…“ Odpovídá: „Nemám moc práce. Mám jen své limity.“
Třetím důrazem je nové pojetí úspěchu. V církvi ho snadno měříme počty, růstem a viditelným vlivem. Scazzero nabízí jiné měřítko: úspěch znamená stát se člověkem, jakým nás chce mít Bůh, a dělat to, k čemu nás volá – jeho způsobem a v jeho čase. Služba tedy může růst, a přesto selhávat; nebo naopak ztrácet na velikosti a být přitom věrná.
Velkou předností knihy je propojení spirituality s velmi praktickou psychologií vztahů. Scazzero ukazuje, že duchovní zralost se nakonec musí projevit v tom, jak jednáme s lidmi, jak nasloucháme, řešíme konflikty, nastavujeme hranice a zacházíme s vlastní slabostí.
Emočně zdravé učednictví není kniha, kterou stačí přečíst a odložit do knihovny. Je to pozvání k pomalému a někdy bolestnému sestupu pod povrch vlastního života. K tomu, abychom se neptali jen ‚Co dalšího mám udělat?‘, ale také – a to hlavně – ‚Kým se stávám?‘.
Možná právě tohle vystihuje celou knihu nejlépe: záleží na tom, co děláme, ale ještě více na tom, kým jsme. Nemůžeme totiž druhým předat něco, co sami nemáme. A největším projevem lásky vůči těm, kterým sloužíme, proto může být právě ochota dovolit Bohu, aby nejprve hluboce proměňoval nás samotné.
Knihu vřele doporučuji především všem, kdo někdy zjistili, že jsou unaveni z nekonečného „konání pro Boha“, a přitom v sobě stále silněji cítí touhu být s Bohem a nechat se jím skutečně proměnit.
(zveřejněno s laskavým svolením
autora a Katolického týdeníku)