Rozhovor s autorem Křížové cesty nejen za Ukrajinu

Podařilo se nám zastihnout on-line autora Křížové cesty nejen za Ukrajinu otce Mychajla Ivanjaka a položit mu několik otázek. Pokud jste pozorní, jistě si všimnete, že na přiložené fotografii drží v ruce již naše české vydání. Fotografie je z komunity bratří paulínů ve Lvově, kam jsme několik českých výtisků zaslali. Naši bratři původní text vydali a sami nás na něj upozornili. Otec Mychajlo byl zrovna u bratří na návštěvě, když jsme s ním komunikovaly my z Prahy. 

***

Můžete se českým čtenářům trochu představit?

Jmenuji se Mychajlo Ivanjak. Pocházím ze západní Ukrajiny, z malebného pohoří Karpat. Jako dítě jsem zažil rozpad SSSR a obnovení ukrajinské nezávislosti. Slýchal jsem mnoho o podzemním životě ukrajinské řeckokatolické církve, o statečných mučednících pro víru, což mělo vliv na mé povolání. Již více než 20 let jsem redemptoristou, knězem misionářem.

V den napadení Ukrajiny Ruskem – 24. února 2022 – jsem byl zrovna v klášteře u chrámu Narození Panny Marie v Černihivu. Toto město leží na severu Ukrajiny, blízko hranic Ruska a Běloruska: ruská vojska touto oblastí procházela, když chtěla obsadit Kyjev. Město i okolí bylo silně bombardováno letadly. Byla to hrůza. V našem klášteře jsme měli sklep, kde se schovávaly děti a ženy, prakticky jsme tam žili až do dubna. Některým se podařilo utéct do různých evropských zemí, někteří tam s námi zůstali.

Byli jsme v obležení, bylo to těžké s dodávkami potravin, lidé neměli světlo ani teplo. Nejvíce nás ovšem znepokojovalo neustálé letecké bombardování, zejména v noci a v podvečer. Až před Velikonocemi se ruská vojska z okolí stáhla; samotné město se ubránilo. A pak jsme teprve byli svědky neskutečných hrůz, kterých se ruští vojáci dopustili při mučení civilistů v okolí. Nyní se Černihiv pomalu zotavuje. Válečné události tu ale zanechaly stopu na dlouhé generace. A válka trvá dál, rakety stále létají…

Jak vznikl text křížové cesty?

Křížovou cestu jsem napsal jedné březnové noci do mobilu. Slyšel jsem, jak se náš klášter otřásá dalším bombardováním.

Modlit se a zapisovat slova modlitby křížové cesty se mi v té chvíli stalo velkou vnitřní posilou, protože pro mne bylo velmi těžké dívat se na utrpení lidí, především dětí, a slyšet všudypřítomný pláč… Kam člověk dohlédl, viděl jen rozbité domy a pobíhající osamělá zvířata, která marně hledala ochranu.

Jak se proměnila Vaše kněžská služba za války?

V klášteře nás bylo v tu chvíli pět bratří redemptoristů. Vzhledem k tomu, že ve městě byl zničen rozvod vody, rozváželi jsme přeživším vodu. Lidem, kteří u nás zůstali, jsme poskytli duchovní a psychologickou podporu, také jsme jim vařili jídlo, pekli chléb a rozváželi potraviny po městě.

Máte nyní kontakt s věřícími, kteří museli opustit své rodiště?

V listopadu 2022 jsem na čas odjel za našimi krajany-uprchlíky na Island. Jsou sice v bezpečí, ale cítí smutek, protože museli opustit rodný dům, všechno, co měli, co vytvořili, a s malým kufříkem odejít ze svých domovů v Buči, Hostomelu, Chersonu, Mariupolu, Berďansku a v dalších ukrajinských městech. Jsou to rozbité rodiny… děti, které velmi touží po návratu domů.  Slavili jsme společně Vánoce, setkávali jsme se a modlili. Teď už jsem zase zpět na Ukrajině.

Při modlitbě Vaší křížové cesty mě nejvíce oslovilo 11. zastavení s prosbou, aby v srdcích napadeného národa zvítězila láska Kristova, a ne nenávist. To je zkušenost, jež se v různé míře týká kohokoli: každý si v sobě neseme nějakou spravedlivou bolest a nenávist vůči agresorovi, který však v případě národa dostává kolektivní tvář (i tohle známe z našich dějin). Kromě modlitby, máte k tomu ještě nějaký jiný komentář?

Mohu odpovědět slovy našeho zesnulého patriarchy Lubomyra Huzara († 2017):

„My tu dnes máme agresora – Rusko. Nebude snadné mu odpustit, protože se odmítá omluvit. Dnes se cítí být v právu, označuje nás za zločince, šílence a podobně. Přesto si však myslím, že s Boží pomocí nastane doba, kdy zdravé jádro ruského národa pozdvihne hlas a řekne: Dost!“ (z promluvy Vánoční svátky o míru a odpuštění, 2015).

A já k tomu dodávám slova apoštola Pavla z listu Římanům, že je stále třeba usilovat o toto: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).

Chcete něco vzkázat českým čtenářům, kteří se budou sami nebo ve farnostech modlit Vašimi slovy tuto křížovou cestu?

Moc děkuji obyvatelům České republiky za bratrskou pomoc Ukrajincům. Za vaše dobro a milosrdenství těm, kteří u vás našli útočiště, za vaši humanitární a vojenskou pomoc. Vaše milosrdenství se navždy zapsalo do našich srdcí.

Modlím se za vás!
Kéž přijde den vítězství nad zlem! Svoboda je ten největší dar, je drahá, ale budeme za ni bojovat až do konce!
Bůh nám všem pomáhej!
o. Mychajlo

mychajlo s ceskym vydanim