Smrtí nic nekončí. Co nás mexický Den mrtvých může naučit o Dušičkách?
Když se řekne konec října a začátek listopadu, v českém prostředí se často rozproudí diskuse o Halloweenu. Jsou dýně nevinnou zábavou, nebo něčím, co do křesťanského prostředí nepatří? A nezapomínáme přitom na vlastní tradici Dušiček?
Možná by nám v této diskusi pomohl pohled do Mexika.
Tam se na přelomu října a listopadu slaví Día de Muertos, tedy Den mrtvých. Přestože se časově překrývá s Halloweenem, má jiný charakter. Jeho smyslem není hororová výzdoba, ale připomínka těch, kteří zemřeli, a jejich památka v rodinné paměti.
Svátek spojuje tradice původních mexických národů s křesťanskými svátky Všech svatých a Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé. Během staletí tak vznikla pozoruhodná kombinace lidových symbolů, rodinných obyčejů a katolické víry.
Oltář, na kterém nechybějí fotografie ani oblíbené jídlo
V naší pražské komunitě Dcer sv. Pavla je i misionářka sestra Judith. Ta zavzpomínala, jak se v jejím rodném Mexiku slaví tento den.
Jedním z nejvýraznějších symbolů je domácí oltář, jemuž se říká ofrenda. Rodiny na něj umisťují fotografie svých zemřelých, svíčky, květiny a předměty, které jim připomínají jejich život. Zvláštní místo mají oranžové květiny aksamitníku, v Mexiku známé jako cempasúchil. Jejich okvětní lístky někdy vytvářejí symbolickou cestu k domovu.
A co se asi bude líbit, na domácí oltář patří i oblíbené jídlo zemřelých. Pokud měl dědeček rád určitý pokrm, rodina jej připraví a položí na oltář. Jídlo tam nějakou dobu zůstává a později se sní společně. Sestra Judith připomněla, že děti by si samozřejmě rády pochutnaly na připravených dobrotách ihned. Stejně tak domácí mazlíčci.
Tento zvyk je vyjádřením víry, že zemřelý člen rodiny do ní nepřestává patřit ani po smrti.
Rodina se schází také k modlitbě
Mexické oslavy nejsou jen rejem barev, hudby a jídla. V katolických rodinách je jejich součástí i ztišení a modlitba.
Sestra Judith popsala, jak se jejich rodina setkává u domácího oltáře: rozsvítí se svíčky, modlí se růženec, povídá se a vzpomíná a pak se i společně stoluje.
Rodiny navštěvují také hřbitovy, zdobí hroby a v katolickém prostředí se účastní mše svaté za zemřelé. Někde se u hrobů společně tráví delší čas a opět se může i „společně“ sníst připravené oblíbené jídlo.
To ovšem neznamená, že všechny mexické rodiny slaví stejně. Zvyky se mění podle regionu, rodinného prostředí i náboženského přesvědčení.
Zajímavostí je také rozlišování jednotlivých dní, kdy se pamatuje na různé skupiny zemřelých.
V některých oblastech se zvláštní den věnuje dětem, které zemřely, další dospělým, mezi prvními se může pamatovat i na domácí mazlíčky. Také ony totiž byly součástí rodinného života.
A co ti, na něž už nikdo nevzpomíná?
Právě za ně se během těchto dní také modlí. Je v tom hluboce křesťanské poselství. Modlitba se neomezuje jen na nejbližší příbuzné a přátele. Nikdo by neměl zůstat „mimo“ jen proto, že už na něj nikdo nevzpomíná. Takto to můžete znát z animovanému filmu Coco. Křesťanská víra totiž říká něco podstatně jiného: Život člověka po smrti přece nezávisí na tom, zda si na něj někdo na zemi vzpomíná. Naše existence není uchovávána jen lidskou pamětí. Jsme v Božích rukou. I kdyby na člověka zapomněli všichni lidé, Bůh na něj nezapomíná.
Mexické oslavy Dne mrtvých a naše Dušičky
Když na začátku listopadu přicházíme na české hřbitovy, bývá tam ticho. Na hrobech hoří svíčky, lidé přinášejí květiny, někteří se v duchu nebo společně modlí.
V Mexiku může být atmosféra mnohem živější. Vedle modlitby se ozývá hudba, rodiny se setkávají a společně jedí.
Vnější podoba se tedy liší. Pořád však jde o to podstatné: uchovat si vzpomínku na ty, kteří nás předešli. Ať už v Mexiku, nebo v ČR, křesťanská víra jde ještě dál než samotná vzpomínka. Věříme ve vzkříšení mrtvých a věčný život. Věříme ve společenství svatých, které smrt nepřerušuje. A věříme, že modlitba za zemřelé má smysl. Smrtí pouto nekončí. A pro křesťana nekončí ani naděje na setkání v Boží věčnosti.
Co si z mexické zkušenosti můžeme odnést?
Pro mexickou tradici je charakteristické, že se bolest ze ztráty a vděčnost za společně prožitý čas nemusí vylučovat. Vzpomínka může být i radostná.
A tak nemusíme řešit to, zda před domem smí stát vydlabaná dýně, ale položit si otázku: Jak v naší rodině předáváme dětem vzpomínky na ty, kteří už zemřeli?
Můžeme si doma rozsvítit svíčku, vytáhnout staré fotografie, vyprávět dětem o prarodičích, které třeba nikdy nepoznaly, klidně připravit i jejich oblíbené jídlo, pustit si jejich oblíbené písničky a společně se pomodlit. A nezapomenout ani na ty, za něž se už nikdo nemodlí.
Dušičky nemusejí být jen dnem smutku, mohou být také časem vděčnosti, naděje a rodinné blízkosti.
Otázky kladla sestra Andrea (Česká republika) sestře Judith (Mexiko).