Postranní panel
18.06.2020

12. neděle v mezidobí (cyklus A)

12. neděle v mezidobí (cyklus A)
Aleluja. Duch pravdy vydá o mně svědectví, praví Pán; vy také vydávejte svědectví. Aleluja.

Ježíš řekl svým apoštolům: „Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“

(Mt 10,26-33)

Strach je neuvěřitelně silná emoce, která nás leckdy dovede ovládnout natolik, že jednáme takovým způsobem, jakým bychom za běžných okolností nejednali. Strach z nemoci, o život náš a našich blízkých, o práci… Často se bojíme druhých lidí, kteří nám mohou ublížit – což se mnohdy i stává. Také z toho důvodu pak přizpůsobujeme svůj život s ohledem na hrozby, jež by se mohly naplnit.
V určitých případech je to v pořádku, protože kdyby každý z nás mohl zrealizovat všechno, co ho napadne – bez obav z následků –, bylo by na světě asi ještě o něco hůř. Ale pokud jde o strach ze zvěstování evangelia a šíření Kristovy nauky, nejsou obavy na místě.
Ne snad proto, že by se Ježíšovým poslům nemohlo nic stát, nýbrž proto, že se jim nemůže stát nic, co by Bůh nedopustil. Dnes je nám již vzdálená myšlenka, že Bůh drží v rukou náš život a že se bez jeho dopuštění nestane nic. Moderní doba nás dovede ochránit před mnoha nebezpečími a snad i proto se domníváme, že pokud se nám nic hrozného neděje a žijeme v klidu, Bůh v tom rozhodně „nemá prsty“.
Ježíš nás ale ujišťuje, že se v našem životě nestane nic, o čem by Bůh nevěděl, že nejsme vydáni napospas zvůli druhých lidí, aniž by Bůh mohl zasáhnout. Máme-li se tedy něčeho skutečně obávat, není to nebezpečí ze strany lidí, ale Boží hněv, který se může projevit, pokud před lidmi zatajíme zprávu o spáse a věčném životě.
Při této službě se nám může přihodit opravdu cokoli. Pakliže to ovšem nastane, můžeme si být jistí, že Bůh o všem ví a že je to jeho cesta pro nás – cesta následování Ježíše Krista – a že naše utrpení je pouze dočasné. Pokud bychom však ze strachu couvli, hrozí nám ztráta věčnosti.
Strachu ale člověk poručí jen velmi těžko… Zkusme si proto více uvědomovat, že i tak samozřejmé věci, jako například to, že se ráno vůbec probudíme, jsou Boží milost.
Prožívejme vše, co se v našem životě děje, jako projev Boží péče a v každé situaci obnovujme víru v Boha, který sedí na svém trůnu a nic se mu nevymklo z rukou. Kdoví, jestli tuto víru nebudeme v životě potřebovat, až nastane ta situace, že hrozby budou reálné. Bylo by strašlivé přijít o věčnost, kterou už nelze získat zpět.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

Zpět na E-neděle

 
Nahoru