Postranní panel
04.06.2020

Slavnost Nejsvětější Trojice (cyklus A)

Slavnost Nejsvětější Trojice (cyklus A)
Aleluja. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, Bohu, který je, který byl a který přijde. Aleluja.

Ježíš řekl Nikodémovi: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“

(Jan 3,16-18)

Slavíme dnes Nejsvětější Trojici, kterou církev předkládá jako naprosto základní pravdu víry, z níž vychází vše ostatní. Dokonce o ní hovoří jako o hlavním tajemství víry a křesťanského života. Co je na ní tak zvláštního, že církev volí tento dramatický slovník?
V odpovědi na tuto otázku bych rád rozjímal tu část dnešního evangelia, ve které je napsáno, že Bůh dal svého Syna ne proto, aby svět soudil, ale aby svět měl možnost získat zpět to, co ztratil – věčný život.
Otec tedy není někým, kdo by chtěl svět zničit, protože samotné vztahy v Trojici jsou založeny podle Písma na vzájemném sebedarování, dávání sebe sama druhému. Osoby Nejsvětější Trojice mezi sebou nechtějí brát, získávat něco pro sebe, ale pouze darovat.
Proto když Otec pracuje se světem, vede ho a řídí, zkrátka cokoli koná, nedělá to proto, aby ho zničil, nýbrž aby ho zachránil. Svět se k němu neustále obrací zády, ale On se nikdy neodvrátil, nikdy s člověkem ze své strany neskončil, ať už hřešil sebevíc. Bůh stále znovu a znovu dával příležitost k pokání, podával svou ruku, aby nás zachránil, a stejně s námi jedná doposud.
Přemýšlím o tom, jestli se jako Boží stvoření, jež má ve svém srdci nést Boží obraz, chovám alespoň podobně. Samozřejmě se najdou lidé, kteří mi jsou svými názory nepříjemní nebo s nimi více či méně nesouhlasím. V poslední době pozoruji, jak se názorové rozdělení společnosti i církve prohlubuje – chybí opravdu málo a lidé se i v „civilizované zemi“ poperou.
Věřím, že mám ke svému bližnímu zaujmout takový postoj, jaký Otec zaujímá k hříšnému lidstvu: Nejenže nás ještě neodsoudil, ještě s námi ani neskončil – trpělivě a ve skrytosti vedle nás kráčí po cestě našeho života. Neměl bych i já pouvažovat o tom, co je ve vztahu k „názorovým protivníkům“ správné? Nemám je opustit ani zatratit, ale trpělivě snášet. To je mnohem důležitější než vyhrát… Setrvat po jejich boku bez nenávisti je totiž vítězstvím Nejsvětější Trojice v nás.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal

Zpět na E-neděle

 
Nahoru