Postranní panel
16.04.2020

2. neděle velikonoční (cyklus A)

2. neděle velikonoční (cyklus A)
Aleluja. Protože jsi mě uviděl, Tomáši, uvěřil jsi, praví Pán; blahoslavení, kdo neviděli, a uvěřili. Aleluja.

Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

(Jan 20,19-31)

Někdy je těžké předávat radostnou zvěst o vzkříšeném a nanebevzatém Kristu lidem, kteří prostě nevěří. Stejně jako Tomáš často namítají, že Pána Boha neviděli, a tak se nemáme divit, že je to nezajímá.
Přestože Kristus Tomášovi za jeho nevíru v poselství apoštolů trochu vyčinil, splnil jeho podmínku, kterou si stanovil: Mohl vložit své ruce do jeho ran. A apoštolové byli zase kompletní. Tedy kromě Jidáše.
I když už se Kristus téměř dva tisíce let pravidelně nezjevuje, aby tak lidem usnadnil víru, nenechává nikoho na holičkách. Každému člověku dává možnost vnořit se do jeho ran, které vznikly při jeho oběti za naše hříchy a neschopnost darovat se cele Bohu.
Nikdo z lidí není vyňat z utrpení. Všichni prožíváme své drobné i velké bolesti a trápení a to je Kristu příležitostí dát nám poznat naši malost, neschopnost ovládat život a zdraví své i ostatních. Každý člověk ve svém životě poznává svou vlastní nicotnost, omezenost a pozemskou konečnost.
A toto je právě okamžik, kdy Duch Svatý jemně klepe na naše srdce a snaží se upoutat naši pozornost k tomu, jenž sice zemřel, ale je živ na věky věků. I když se tedy naše snahy přivést druhé k víře nesetkají s úspěchem, nic není ztraceno. Všichni procházejí údolím stínů a všem je dána možnost chopit se průvodce, který je jim právě tehdy nejblíž.
A pak jsme tu my, kdo jsme Kristu již uvěřili a snad máme nechápavé a němé dotazy směrem k nebi, proč na nás dopouští nejrůznější těžkosti. I my máme možnost, ba jsme dokonce pozváni, abychom se hlouběji než kdy dřív ponořili do jeho ran, které s ním sdílíme svými bolestmi. Není to sadismus, nýbrž láskyplná touha být nám blíž než kdy předtím.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

Zpět na E-neděle

 
Nahoru