Postranní panel
12.03.2020

3. neděle postní (cyklus A)

3. neděle postní (cyklus A)
Pane, ty jsi skutečně Spasitel světa; dej mi živou vodu, abych už nežíznila.

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak (jak byl) – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti říká: ‚Dej mi napít‘, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš (vědro), a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: ‚Nemám muže‘; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‚(Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.‘“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: ‚Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.‘ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: ‚Jiný rozsévá a jiný sklízí.‘ Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte (plody) jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

(Jan 4,5-42)

Dnešní evangelium je natolik současné, až to bije do očí. Samařanka v Ježíši neviděla naprosto nic, čím by jí mohl být prospěšný. Potřebovala jenom nabrat vodu a vědro měla své. On žádné neměl, a přesto jí nabídl vodu, po které již nikdy nebude žíznit – a ona mu pochopitelně nevěřila. Jak by mohla, když viděla jeho prázdné ruce?! Až po nějaké chvíli společného dialogu se stalo něco, co zcela změnilo její pohled na Krista.
Ke změně jejího názoru na Ježíše a jeho přínosu pro její život nepomohla nějaká náboženská disputace, ale zcela osobní sdělení o několika mužích, se kterými postupně žila. Nejspíš to nebyly úplně košer vztahy, protože šla pro vodu v poledne, tedy v době největšího horka. Ženy obvykle chodívaly pro vodu společně, a to buď brzy ráno, nebo večer. Ona s nimi nechodila. Pravděpodobně se styděla a byla ostatními odmítána.
Zjištění, že Ježíš ví o jejím životě úplně všechno, a přesto prolomil společenská tabu ve vztahu mezi Židy a Samařany a požádal ji o vodu, ji přesvědčilo, že se nad ní nepohoršuje ani ji neodsuzuje. Naopak, chce a může naplnit její život něčím, co uhasí žízeň po lásce a přijetí, již nebylo schopno naplnit ani pět mužů, které měla.
Žijeme ve světě, kde naprostá většina našich bližních neví a ani vlastně nedovede pochopit, proč by měla věřit Bohu… K čemu by jim to v praktickém životě bylo? Domnívají se, že Bůh je někým, kdo má prázdné ruce. Žádné přesvědčování nepomůže. Nežijeme v době, kdy lepší argumenty oponenty přesvědčí. Dnes je relativní i pravda.
Jediné, co může pomoci, je ukázat druhým na vlastním životě, čím je pro nás Bůh: že není jen kulturní výplní, pozůstatkem dávné výchovy nebo jen partou fajn lidí ve farnosti. Jenže na to myslí málokdo.
Někdy tak přemýšlím nad otázkami: Kým je pro mne Kristus, když si odmyslím bezva lidi a farní akce? Co přinesl do mého života, bez čeho se nedovedu obejít a být, kdyby farnost zmizela? Opravdu piji z pramene, po kterém už nikdy nezakusím žízeň?

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

Zpět na E-neděle

 
Nahoru