Postranní panel
15.08.2019

20. neděle v mezidobí (cyklus C)

20. neděle v mezidobí (cyklus C)
Aleluja. Moje ovce slyší můj hlas, praví Pán, já je znám a ony jdou za mnou. Aleluja

Ježíš řekl svým učedníkům: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“

(Lk 12,49-53)

Žijeme ve světě globalizace a nejrůznějších pokusů spojit všechny národy, kultury i náboženství ke vzájemné spolupráci. Ve světě však existuje tolik zájmů politiků a byznysmenů, že se to zdá být téměř nemožné.
Kdysi byla Římská říše velkým projektem, který za použití Pax Romana („římský mír“) chtěl spojit do té doby známý svět. Po několik staletí se to dařilo, nakonec ovšem došlo k neřešitelným pnutím. A tak jednoho císaře napadlo, že z křesťanství učiní jednotící prvek celého impéria. Kristus byl od té doby nejen povolen, ale také přikázán.
Nicméně tato cesta nebyla Kristova. Víru v Ježíše nelze nařídit, stejně jako nelze zakázat jinou víru. Tedy vlastně lze, ale není to Boží způsob. Skutečné křesťanství se do společnosti totiž nedostává zákony, nýbrž příkladem těch, kdo v Krista a Kristu věří.
A paradoxně, takové svědectví vlastním životem nepřináší spojení všech v jednu velkou a šťastnou skupinu, ale naopak rozdělení. Nesmiřitelné a plné odporu ze strany těch, kteří Krista odmítají. Pokud tedy naše víra není v souladu s názorem většinové společnosti nebo pokud by se i církev snažila v zájmu sblížení se s většinovou společností ustoupit z určité radikality Kristova života, není možné se k takovému postoji připojit.
Tušili jsme, že přijde doba, kdy bude skutečný křesťan označován za někoho, kdo vlastně ničí lidskou společnost, protože narušuje její názorovou a ideologickou jednotu. A ta doba již nastala. Zatím spíše na úrovni vyšší politiky, časem se ovšem dostane i do našich pater. Možná je nám úzko, když na to pomyslíme. Ale i to je součástí cesty za Kristem – součástí křtu Duchem Svatým, do kterého máme být ponořeni. Jenže tam to nekončí. Konečnou stanicí není odsouzení, posměch nebo křik a trest. Tento vlak má jen dvě výstupní stanice. Zde na zemi a v ráji. A já se chystám vystoupit až tam.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

Zpět na E-neděle

 
Myšlenka na den: Není mocnější síly než ta, kterou Pán táhne srdce k sobě. Nejsme-li připoutáni, naše duše spěchá přímo do Boží náruče. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru