Postranní panel

2. neděle v mezidobí (C)

17.01.2019
2. neděle v mezidobí (C)

Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: „Už nemají víno.“ Ježíš jí odpověděl: „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina“ Jeho matka řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování (předepsanému) u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl (služebníkům): „Naplňte džbány vodou!“ Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: „Teď naberte a doneste správci svatby!“ Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“ To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa, ale zdrželi se tam jen několik dní.

 (Jan 2,1-12)

Dnešní evangelium má mnoho vrstev a možných aplikací. Jednou z nich, dle tradičního výkladu, je, že Panna Maria je naším přímluvcem u Krista. Je tou, která dobře zná naše potřeby a čeho se nám nedostává, a tak za nás prosí a vede nás k poslušnosti vůči jejímu Synu.

Vyjdeme-li z textu, je nám zde Panna Maria spíše příkladem, jak jednat, když v našich životech a životě církve dojde „víno.“ V sakristiích bývá vína dostatek a kněží se jistě starají o to, aby nedošlo. Zde má víno ale jiný smysl. Sám Ježíš v textu říká, co jím je. Víno vztahuje na sebe a svou oběť na kříži, až nadejde jeho hodina.

Ale jak by nám mohlo v našem životě a v církvi dojít víno – Kristova oběť? Vždyť je přítomna při každém slavení mše svaté. Ano, to je pravda. Ale copak jsme už tolikrát neslyšeli, že účinek této oběti v nás je zcela závislý na dispozici příjemce? Oběť Kristova se zpřítomňuje, ale nemusí dorazit do mého srdce, nemusí v mém životě způsobit onu změnu, ke které má docházet. A to se může stát tehdy, když svou pozornost budeme upínat k čemukoli byť zbožnému, ale jinému než ke Kristu samému a touze žít v souladu s ním. A to může být skutečný problém. Jako jednotlivci i jako církev pak nemáme nic, čím uhasit žízeň lidí kolem nás.

Snadno se může stát, že léta chodíme na bohoslužby, nebo je snad i vysluhujeme, ale nic to s námi nedělá. Pijeme a nabízíme pouze „víno“ nauky, dogmat, knih a článků o víře, ale s „vínem“ vzkříšeného Krista jsme se ještě nesetkali a nemohli ho ani nabídnout druhým.

Dobře. Chybí nám víno. Ale co s tím? Rada je jednoduchá. Udělat vše, co nám řekne. A co že to je? Naplnit džbány vodou až po okraj a zanést je lidem, kteří žízní. Je-li Kristovým dobrým „vínem“ jeho oběť za každého z nás, pak vodou, kterou máme lidem přinést, je mnohdy sobectvím zatížený pokus obětovat se pro druhé. A pokud touto vodou, tedy naší snahou vydat se druhým naplníme po okraj naše džbány – nás samé, farní společenství, pak tuto snahu Kristus promění takovým způsobem, že lidé poznají, že jde o něco, s čím se dosud nesetkali. Že jde o víno, které ještě nepili.

Má-li být naše svědectví o Kristu účinné, musíme každý sám i jako církev následovat Krista na jeho cestě kříže. Jinak nebudeme nic víc než spolek podivínů, kterým nikdo nerozumí a nikdo o ně nestojí.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

Ke stažení:
2. neděle v mezidobí (C) (36 kB)

Zpět na E-neděle

 
Myšlenka na den: Svatost je záplava dobra. Dobro vykonané neochotně, po kapkách, z donucení… to není svatost. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru