Postranní panel
27.12.2018

Svátek Svaté rodiny (C)

Svátek Svaté rodiny (C)

Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; (teprve potom) ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.

 (Lk 2,41-52)

Dnešní evangelium nám sděluje překvapující skutečnost. Dvanáctiletý Ježíš, tedy malý a nesoběstačný chlapec, opustil své rodiče a zůstal zcela sám v Jeruzalémě. Ti se mezitím vydali na cestu domů se svými sousedy a známými v domnění, že je někde v davu před či za nimi. Nijak se nestrachovali, protože rodiny byly tehdy mnohem širší než dnes, a tak byl jistě s někým z nich. Celý jeden den nebylo ani jeho mamince divné, že je nevyhledal. Až ji najednou přepadl svíravý pocit, že se ztratil a mohli by tak o něho přijít.

Text v nás vzbuzuje mnoho otázek. Jak je možné, že Kristus zcela zapomněl na své rodiče a ve svém nízkém věku je nepostrádal? Proč zůstal v chrámu? Jak to, že jeho rodiče si nedělali těžkou hlavu z toho, že s nimi není? Proč ho hledali všude možně a teprve po třech dnech je napadlo podívat se také do chrámu?

Ježíš v něm byl ve svých dvanácti letech poprvé. Poprvé viděl přinášet oběti, poprvé si snad uvědomil, že to není jen další liturgický úkon, který bude po celý život konat jako ostatní, ale že tou obětí, kterou viděl umírat za hříchy lidu, je a v budoucnu bude on sám. Poprvé si uvědomil, že Ten, kterému jsou oběti přinášeny, k němu patří víc než kdokoli z lidí. Snad v něm vířilo mnoho otázek a emocí, kterým nerozuměl, a budou naplňovat roky jeho dalšího života. Přestože ho po dalších dvou tisících letech budou následovat miliony lidí, on sám se právě vydal na cestu následování Otce. Jestli je v tu chvíli maminka na dohled nebo jak se dostane sám domů, v tom okamžiku prostě neřešil. Bez ohledu na skutečnost, kudy vedou cesty jeho blízkých, on musí hledat Otce a oni musí nalézt jeho. Cesta za Kristem bude vždycky do jisté míry blouděním. Často povede jinudy, než kudy se budeme ubírat my. A na nás je, abychom se ho vždy znovu vydali hledat.

Snad bychom se mohli domnívat, že máme snazší situaci než Kristovi rodiče. My už přece víme, že ho nalezneme v chrámu. Stačí tedy ve chvíli, kdy tápeme, zajít do kostela – a je to. Jenže tak jednoduché to není. Musíme si nejprve vyjasnit, co je tím chrámem, ve kterém Ježíš po skončení svátků zůstal.

Podstatou chrámu nebyla stavba nebo obřadní roucha či posvátné náčiní. Ani výzdoba, oheň či jiné zařízení. Tím nejpodstatnějším v chrámu byla oběť. Oběť za ty, kdo hřeší, bloudí a nemohou si pomoci vlastními silami. Tam, v blízkosti oběti, Kristus zůstal a rozjímal. A tam ho také můžeme nalézt i my. Ale opět. Nenalezneme ho, pokud si myslíme, že nám stačí být při zpřítomnění jeho oběti při mši. Pokud chceme skutečně nalézt Krista, musíme jí tam, kde je on. Musíme jít do jeho oběti, spolu s ním se stát obětí pro dobro svých bližních. Pokud se toho odvážíme, okamžitě budeme vědět, že jsme ho nalezli. Neumím vám slovy popsat, jak se to pozná. Je to totiž jako s láskou – když přijde, prostě víte, že tu je. Pak i kostel a mše svatá začnou mít zcela jiný rozměr.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

Zpět na E-neděle

 
Nahoru