Postranní panel

23. neděle v mezidobí (B)

06.09.2018
23. neděle v mezidobí (B)

Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. (Ježíš) jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal: i hluchým dává sluch, i němým řeč!“

 (Mk 7,31-37)

S něčím se vám svěřím. Dnešní úryvek evangelia mi byl vždycky z duše nepříjemný. Rád si totiž příběhy představuji; a když si uvědomím, že by se mého jazyka dotýkal svými slinami nějaký potulný kazatel, všechno se ve mně znechuceně otřásá. Ale co už s tím? Naším úkolem je přemýšlet, jaký smysl a význam pro náš život tento příběh má.

Ti, kdo přivedli hluchoněmého ke Kristu, prosili, aby na něho vložil ruku. Tak to totiž Ježíš – pokud byl možný kontakt s nemocným – dělával. V evangeliích také čteme, že nemocné uzdravoval tam, kde se s nimi setkal.

Zde jsme ale svědky zcela jiného přístupu a jiné formy pomoci. Nejprve nemocného odvádí od zástupu stranou, do soukromí. Následně se prsty dotýká jeho uší a vlastní slinou jeho jazyka. To první, co nám tento text říká, je, že Krista a jeho způsob jednání v našem životě nelze uzavřít do šablon a předem očekávaných reakcí.

Způsob Božího působení v našich životech se totiž může stále měnit. Pokud určitým způsobem jedná Bůh s našimi bližními, nebo nějak doposud působil v našem vlastním životě, nikdy to neznamená, že tak bude jednat i zítra. On je Bůh. On volí prostředky, jak nás vést, uzdravovat a přivádět k sobě blíž. A někdy to mohou být i cesty, ze kterých se vnitřně otřásáme.

Další myšlenka je „vzal ho stranou“. V tu chvíli spolu byli nemocný a Kristus sami. Ježíš kolem něho vytvořil jakýsi kruh intimní blízkosti se sebou samým. Najednou byl hluchoněmý sám jen s Kristem. Neměl kolem sebe ty, kdo ho přivedli a na jejichž pomoc byl odkázán. Ježíš ho zbavil všech opor, na které byl doposud zvyklý a z nichž žil – aby se jeho jedinou oporou stal On sám.

Způsob léčby nebyl příjemný, téměř bych se odvážil říci, že byl nechutný. Prožil si určitou míru samoty a opuštěnosti, ztrátu berliček, bez kterých si svůj dosavadní život nedovedl představit. Ale na konci této cesty se stal z uzavřeného chudáka effatha – otevřený.

Kdo jsem já, abych svému Hrnčíři diktoval, jak mě má formovat? Nicméně jsme-li upřímní, řekněme si otevřeně, že to občas bolí. Jedinou nadějí pro všechny, kdo jdou touto cestou, je, že jednoho dne se effatha – otevře nebe a my vejdeme do ráje.

Ke stažení:
23. neděle v mezidobí (B) (32 kB)

Zpět na E-neděle

 
Myšlenka na den: Kdybychom „odkryli“ Boha v celé božskosti jeho smýšlení a jeho vůle na zemi, zemřeli bychom. — K. P. Vosen (Podle srdce tvého)
Nahoru