Levý panel

17. neděle v mezidobí (B)

26.07.2018
17. neděle v mezidobí (B)

Ježíš odešel na druhou stranu Galilejského neboli Tiberiadského moře. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat. Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Jeden z jeho učedníků – Ondřej, bratr Šimona Petra – mu řekl: „Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co je to pro tolik lidí?“ Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí!“ Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: „Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!“ Sebrali je tedy a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: „To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět!“ Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.

 (Jan 6,1-15) 

V předchozích dvou nedělích jsme promýšleli texty evangelia, ze kterých jsme rozpoznali, že jsme Bohem povoláni ke službě těm lidem a na těch místech, kde jsme. Občas je to značně vyčerpávající, a proto je někdy nutné utéci s Kristem, za Kristem, abychom načerpali sil, do dalších dní.

Někdy, mnohdy častokrát, se může stát, že pochybujeme o svých schopnostech tomuto povolání ke službě lidem dostát. Může to být pravda, ne jen zbožně pyšné ponižování se. S vědomím vlastních chyb a nedostatků, je snadné rezignovat na cokoli. Co dělat, pokud v nás takový vnitřní konflikt bouří?

Nezbývá, stejně jako v dnešním evangeliu, než věřit, že jsme jedním z pěti malých, ječných chlebů. Sami o sobě nenasytíme opravdu nikoho. Ale v Kristových rukou se s námi a skrze nás mohou dít skutečné zázraky. Jen je třeba se sebrat a do jeho rukou jít. Požehnání Věčného z nás učiní chléb, po kterém touží ti, mezi nimiž žijeme. Kdo to nezkusí, nezakusí štěstí těch, kteří jsou pokrmem pro duši.

Povšimněme si jedné zajímavosti. Ten, který rozmnožil chléb a byl schopen to kdykoli zopakovat a nebyl závislý na nějakých zbytcích, nařídil sebrat vše, co po jídle z chlebů zbylo. Jako by nám, rozmnoženým, říkal, že s Božím požehnáním pro náš život služby a dávání se za pokrm druhým se totiž neplýtvá. Je třeba uchovat vše, co nám Bůh daroval a co v nás rozmnožil a předat to dál vždy, když nastane vhodná příležitost. Chléb nerozmnožil, dokud ještě bylo z čeho brát. Ale ten, který jsme dostali, je třeba rozdat. A až budeme opět jedním maličkým, nepatrným plátkem veky, budeme už vědět, za kým jít.

Na závěr jedno malé doporučení. Chtějme být raději těmi, které Bůh pro druhé zázračně rozmnoží, než těmi, kteří pro sebe hledají jen jeho zázračnou moc. Těmi, kdo se ho chtějí zmocnit, schovat jako čaroděje pro své bolesti, ale když už si mysleli, že jim nevyklouzne ze sevření, najednou mezi nimi nebyl a oni zůstali sami.

Ke stažení:
17. neděle v mezidobí (B) (32 kB)

Zpět na E-neděle

 
Myšlenka na den: Žehnej všem ženám a mužům, kteří vyučují a vychovávají, aby se dívali na mladé lidi jako na požehnané a sami se jim stali požehnáním a probouzeli v nich to dobré. — A. Grün (Důvěrná slova)
Nahoru