Postranní panel

Zelený čtvrtek (Missa chrismatis)

27.03.2013
Zelený čtvrtek (Missa chrismatis)

Kard. Jorge Mario Bergoglio SJ, arcibiskup Buenos Aires
Homilie při mši svěcení olejů na Zelený čtvrtek 21. dubna 2011

Na každý Zelený čtvrtek při mši svěcení olejů vstupujeme do věčné přítomnosti scény, v níž Lukáš symbolicky shrnuje celou službu našeho Pána. Jako kolem pramene se shromažďujeme, abychom naslouchali Pánu, jenž nám říká: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Pán bere za svůj Izaiášův text, aby nám zjevil svou osobu a své poslání. Má tolik pokory, že nepoužívá svá vlastní slova. Jednoduše přijímá proroctví tohoto překrásného textu, který je pokračováním Izaiášovy Knihy útěchy.

My jakožto kněží participujeme na tomtéž poslání, které Otec svěřil svému Synu, a proto při každé mši svěcení olejů obnovujeme toto poslání a oživujeme v našich srdcích milost Ducha svatosti, kterého nám Matka Církev předala skrze vkládání rukou. Je to tentýž Duch, který spočíval na Ježíšovi, Nejvyšším veleknězi a milovaném Synu a dnes spočívá na všech kněžích světa a posílá nás k věřícímu Božímu lidu.

V Ježíšově jménu jsme posláni hlásat Pravdu, všem prokazovat dobro a obveselovat život našeho lidu. Naše poslání se uskutečňuje v těchto třech oblastech současně. V těch dvou prvních je to jasné. Veškeré hlásání evangelia se vždy uskutečňuje nějakým konkrétním projevem vyučování, milosrdenství a spravedlnosti. A to nejen jako příkaz, který by následoval po úvaze. Je v samotné podstatě evangelní pravdy, že to, co ji osvětluje, je láska. A pravdou, která nejvíc září v Pánových podobenstvích, je pravda o milosrdenství Otce, který očekává svého marnotratného syna, je to pravda, která nás vybízí vystoupit ze sebe směrem k soucitnému srdci Dobrého pastýře. Je to pravda, která prokazuje dobro. Třetí oblast – oblast radosti a slávy, která je Boží nádherou, si zasluhuje, abychom ji věnovali chvilku reflexe, abychom mohli „zakusit a vychutnat“ krásu našeho poslání. Lukáš vyjadřuje krásu poslání Služebníka prostřednictvím obrazu „milostivého léta“. Představme si na chvíli, co to znamenalo pro lid hluboce zmítaný násilím a nespravedlností, že může prožít pokojný rok, rok oslavy a harmonie. Prorok Izaiáš líčí krásu tohoto poslání prostřednictvím tří nádherných obrazů, které se točí kolem slova „utěšovat“. Jsme posláni „potěšit všechny truchlící, truchlící našeho lidu“. A útěcha tkví ve výměně popela za čelenku, kajícího roucha za olej veselí a porážky za chvalozpěv. Prorok mluví o „chvále“ místo „popela“, o „oleji veselí“ a o „závoji chvály“ místo „ducha beznaděje“ či zkroušenosti (srov. Iz 61,1-3).

Radost a útěcha jsou ovocem (a tudíž evangelním znamením) toho, že pravda a láska nejsou pouze slova, ale že jsou přítomné a působící v našem pastýřském srdci i v srdcích lidí, k nimž jsme posláni. Když je radost v srdci pastýře, je to signál, že jeho vnitřní popudy pocházejí od Ducha. Když je radost v srdcích lidí, je to signál, že dar a poselství, kterých se jim dostalo, pocházejí od Ducha. Neboť Duch, který nás posílá, je Duchem útěchy, nikoliv duchem skleslosti.

Vnímejme a vychutnávejme na chvíli tento Izaiášův obraz. Představme si lidi v den oslavy, oblečené v nejlepších šatech, s rozzářenýma očima a s květinami, jako jsou ty, které zdobí obraz naší Paní, Královny všech svatých, lid který s vnitřní radostí zpívá a vzdává díky. Jak krásně líčí tyto scény Ducha, jenž je skrze Ježíše uprostřed svého lidu!

Nejsou pouze okrasou. Jsou podstatou poslání k „sladké a útěšné radosti z hlásání evangelia“, kterou zmiňoval Pavel VI. Ať „současný svět, který hledá někdy s úzkostí a někdy s nadějí, může obdržet radostnou zprávu nikoliv od hlasatelů smutných a znechucených, netrpělivých nebo sužovaných (duchem skleslosti), ale od služebníků evangelia, jejichž život vyzařuje horlivost těch, kteří především sami přijali Kristovu radost“ (Aparecida 552).

Nestačí, aby byla naše pravda ortodoxní a naše pastorační působení účinné. Bez radosti z krásy se pravda stane chladnou, ba až nemilosrdnou a pyšnou, jak se to často stává u mnohých zatrpklých fundamentalistů. Zdá se, že přežvykují popel místo toho, aby vychutnávali příjemnou sladkost Kristovy Pravdy, která svým jemným světlem osvěcuje veškerou realitu a každý den ji přijímá takovou, jaká je.

Bez radosti z nádhery se naše úsilí o dobro stane ponurým workoholismem, jak se to stává mnohým urputným aktivistům. Zdá se, že realitu odívají statistickým smutkem místo toho, aby ji mazali duchovním olejem veselí, který zevnitř proměňuje srdce jedno po druhém.

Skleslostí zahořklý a zasmušený duch zaujímá zcela opačný postoj, než je ten, k němuž vede působení Ducha Pánovy útěchy. Zlý duch skleslosti otravuje stejným octem jak „konzervátory“ minulosti, tak i „virtualisty“ budoucnosti. Je to jedna a tatáž skleslost a poznáme ji podle toho, že nás obírá o radost z přítomnosti, o chudou radost, kterou lze získat z toho, co nám Pán každý den dopřává, o bratrskou radost ze sdílení toho, co máme, o trpělivou radost z prosté a skryté služby, o nadějí naplněnou radost těch, kteří se nechávají vést Pánem v současné církvi. Když Ježíš říká: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli,“ zve nás k radosti a k útěše Božího „dnes“.

A všimněte si, že ve skutečnosti je to první věc, k níž dochází v srdcích přítomných, kteří – jak říká Lukáš – mu přisvědčovali a divili se milým slovům z jeho úst.

Avšak útěcha není pomíjivá emoce, nýbrž životní volba. Ježíšovi rodáci se rozhodli pro skleslost: „Mluví dobře, ale proč neudělá zde mezi námi to, co udělal v Kafarnau?!“ A vidíme, jak je univerzální poslání Božího Služebníka sníženo na vnitřní napětí mezi Nazaretem a Kafarnaem. Vnitřní napětí v církvi je plodem smutku a vždy plodí další smutek.

Když říkám, že útěcha je životní volbou, je třeba pochopit, že je to volba chudých a malých, nikoliv pyšných a namyšlených. Je to volba, kterou činí pastýř, jenž důvěřuje v Pána a jde hlásat evangelium bez hole a bez sandálů navíc, a řídí se pokojem – tímto trvalým a stálým projevem radosti –, který mu podle své vůle dopřává Pán.

Tento Duch útěchy nepůsobí pouze na začátku poslání. Se svou hojností radosti nás též očekává uprostřed našeho poslání – v srdci Božího lidu. A pokud se umíme dobře dívat, o radosti platí, že víc je toho, co dostáváme, než toho, co dáváme. Jak velkou radost působí našemu věřícímu lidu, když může působit radost svým pastýřům! Jak se radují naši lidé, když se radujeme s nimi, a to jednoduše proto, že potřebují pastýře plné útěchy, kteří se nechávají utěšit, aby nevedli druhé k nářku a úzkosti, nýbrž ke chvále a míru, nikoliv k nervozitě, nýbrž k trpělivosti, kterou dává pomazání Duchem.

Panna, která v hojnosti přijímá útěchy našeho lidu, který jí jako Alžběta neustálé říká: „Blahoslavená ty, kterás uvěřila,“ a „požehnaná mezi ženami, požehnaný je plod života tvého, Ježíš,“ ať nás učiní účastnými na tomto Duchu útěchy, aby bylo naše hlásání pravdy radostné a naše skutky milosrdenství pomazány olejem radosti.

 

Ke stažení:
Zelený čtvrtek (Missa chrismatis) (JPG, 1 MB)

Zpět na E-neděle

 
Myšlenka na den: Když jsou trhány zuby, dává se injekce, aby to nebolelo. Potřebovali bychom injekci Mariina ducha. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru