Postranní panel

4. neděle adventní (B)

21.12.2008
4. neděle adventní (B)

Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“
Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoliv byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“
Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“

Viz Lk 1,26-38

E-vangelium on-life

S vrcholícím adventem se obvykle ohlížíme za uplynulým časem a vyhodnocujeme procento splnění adventních závazků. Když většinou s povzdechnutím konstatujeme nespokojenost se svými asketickými výkony, v posledních dnech ještě narychlo přitvrdíme nároky, abychom měli alespoň jakýs takýs pocit, že jsme na sobě přeci jen „zapracovali“. A tak bdíme, pracujeme na sobě, vstáváme na ranní roráty, děláme dobré skutky, odříkáme si sladkosti... jednoduše usilovně budujeme dálnici, po které na Vánoce konečně přifrčí Pán, aby nás uznale poplácal po zádech se slovy: „Výborně, zasloužíš si Vánoce.“

Když se však na advent podíváme optikou liturgie, můžeme vystopovat velmi pozoruhodnou Boží pedagogiku odlišnou od naší logiky. Na první adventní neděli nás Boží slovo pozvalo bdít. Bdění si vyžaduje určitou námahu, a tak jsme (pochopitelně) napli všechny duchovní svaly, abychom se pustili do toho. Na druhou neděli jsme však dostali pozvání na poušť. Kdo to pozvání vezme vážně, zjistí, že na poušti se nedá machrovat svými výkony. Na skutečné duchovní poušti najednou nestačí lidské síly, a když se chceme někam dostat, musíme pustit k vedení Někoho jiného. Jen na poušti pochopíme, že bdít neznamená předvádět svou kondičku, ale pozorně a pokorně upírat zrak na Toho, který kráčí před námi. Tu se tedy začíná uskutečňovat žádoucí proces a odvážné lidské „já“ poprvé znejistí. Třetí adventní neděle nás (právě na poušti) seznámila s Janem Křtitelem, mužem, který neustále opakoval „já nejsem...“. Jan těmito slovy velmi konkrétně shrnul podstatu adventní přípravy: stále více uvolňovat prostor okupovaný všemocným „já“ a dávat ho k dispozici Božímu „ty“. Čtvrtá adventní neděle nám na završení celého adventního itineráře představuje Marii. Ona v krátkém dialogu s andělem řekne jen dvě věty, ve kterých zaznívá: „jak se to stane“ a „ať se mi stane“. Z tohoto slova je vidět, že Maria pochopila. Ne ona je hlavní postavou, která činí velké věci, ale Bůh je tím, kdo způsobuje, že se stanou velké věci (viz Lk 1,49). Maria pochopila, co David ještě nechápal, když mu Pán řekl: „Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě“ (viz 2 Sam 7,1-5.8b-12.14a.16). Celý adventní itinerář vede i nás právě k tomu, aby naše hyperaktivní „já“ postupně uvolňovalo prostor Božímu Slovu, které chce stát se tělem právě u nás a v nás: „Ne ty připravuješ Pánovi příbytek, ale on sám postaví příbytek tobě, když ho konečně pustíš k tomu, aby to mohl udělat.“

A „jak se to stane“? Určitě ne při obdivuhodných asketických výkonech, ale na obyčejné poušti každodenního života. Kdy? Pokaždé, když na místo svých myšlenek vpustím JEHO myšlenky, na místo mých (pichlavých) odpovědí nastoupí JEHO slova, když na místo mých ziskuchtivých skutků nastoupí JEHO laskavé skutky, když jsou mé egocentrické postoje vystřídány JEHO postoji. Tehdy dochází k tomu, že už ne „já“ pracuji a sbírám červené body pro pochvalu, ale Slovo se stává tělem, staví si u mě příbytek a připravuje mi příbytek v lůně trojjediného Boha (srov. Jan 1,18).

 

Ke stažení:
4. neděle adventní (B) (JPG, 556 kB)

Zpět na E-neděle

 
Myšlenka na den: Veškerý lidský pokrok je nutně vázán na správný a harmonický vztah mezi mužem a ženou, mezi rodinou a státem. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru