Když velikonoční doba pokračuje dál
Možná se k vám dostala knížka Putování k Letnicím aneb Průvodce dobou velikonoční a svatodušní novéna. Vydaly jsme ji letos krátce před Velikonocemi.
Mě samotnou velmi oslovila myšlenka procházet velikonoční dobou den po dni s Ježíšem a směřovat až k seslání Ducha svatého. V adventu i v postní době jsme uvyklí se připravovat – chodíme na roráty, na křížové cesty, více se modlíme. Připravujeme se na narození Ježíše a na jeho zmrtvýchvstání. Ale Letnice, které jsou vlastně narozením církve, jako by zůstávaly stranou.
Když jsem dřív posílala přátelům velikonoční přání ještě o slavnosti Seslání Ducha svatého, často nechápali proč. A právě tehdy mi docházelo, jak snadno ztrácíme vědomí, že velikonoční doba je dlouhá cesta. Cesta, během níž nás Ježíš doprovází a vyučuje podobně jako učedníky na cestě do Emauz.
Jak vzniklo společné putování
Proto jsem se rozhodla, že se budu podle této knížky každý den modlit a zkusím to sdílet i s ostatními na sociálních sítích. Na začátku jsem doufala, že se ke mně občas někdo přidá. Představovala jsem si malou skupinku lidí, kteří by si rozdělili jednotlivé dny. Třeba sedm lidí. Nebo alespoň pět.
Začátky byly opravdu skromné. Kvůli zdravotním omezením jsem byla doma, navíc s velmi špatným internetovým signálem. Pokusy o živé vysílání se sekaly a technicky to nebylo vůbec ideální. Nakonec jsem videa prostě nahrávala od stolu tak, jak jsem to zvládla. Bylo mi jasné, že to není formát, který by přitahoval velké publikum. A možná právě ta obyčejnost způsobila něco důležitého. Ozval se mi jeden muž, jehož moje nepovedené vysílání povzbudilo k tomu, aby se přidal. Poslal svoje video a postupně se začali přidávat další přátelé, které jsem oslovila.
Síla obyčejného svědectví
Vždycky jsem jim říkala: držte se textu, ale pokud můžete, přidejte něco osobního. Krátké svědectví ze svého života. Postupně přicházela videa od různých lidí. Některá od seminaristů a kněží, jiná od kamarádek „maminek“ i dalších přátel. A především tedy od laiků, kteří nikdy předtím nic podobného nenatáčeli. Bylo zajímavé sledovat rozdílné způsoby sdílení víry: kněží a seminaristé jsou přirozeně zvyklí formulovat myšlenky pečlivě a srozumitelně, ale ne až tak osobně. Zatímco lidé z běžného života často mluvili velmi spontánně, jednoduše a lidsky.
Původně jsem chtěla oslovit i různá řeholní společenství, aby bylo celé putování pestřejší a zazněly v něm různé životní zkušenosti a povolání. Ale většina kněží, řeholníků i řeholnic už měla mnoho jiných povinností. A tak nakonec celé putování nesli hlavně obyčejní lidé žijící své každodenní životy. A právě v tom dnes vidím něco velmi důležitého. Budoucnost církve už teď stojí na laicích. Na lidech, kteří žijí ve světě, ale zvou do něj Boha a nesou ho dál skrze své vztahy, rodiny, práci i obyčejný život. To je pro mě možná nejkrásnější plod celého tohoto putování.
Malé kroky, které mají velký význam
Mnozí z těch, kdo se zapojili, nikdy předtím sami sebe nenatáčeli a nikdy by si nedokázali představit, že budou takto veřejně sdílet modlitbu nebo své svědectví. O to větší radost mám z toho, že našli odvahu udělat malý krok. A věřím, že tahle drobná zkušenost jim může pomoci i do budoucna – třeba jednou znovu vydat svědectví, zapojit se do evangelizace nebo jen podpořit někoho dalšího.
A nakonec ještě jedna věc, ve které velmi silně vidím Boží prozřetelnost. Původně jsem počítala s tím, že budu mít každý týden několik vlastních vstupů, protože jsem to celé „vymyslela“. Jenže nakonec jsem v polovině velikonoční doby skončila v nemocnici. A právě tehdy se ukázalo, že celý projekt už nestojí jen na mně. „Videomodlitby“ byly připravené dopředu, další postupně přicházely a já jsem je i z nemocnice zvládla zveřejňovat na sociálních sítích.
Uvědomila jsem si, že Bůh je přítomný i v malých, nedokonalých projektech. A někdy právě tehdy, když člověk musí ustoupit, se ukáže, že dílo může žít dál.
Povzbuzení pro farnosti a společenství
Možná i proto bych chtěla povzbudit farnosti a různá společenství, která přemýšlejí, jak společně prožít určitá liturgická období, jak evangelizovat či zapojit více svých členů. Není potřeba velký rozpočet, profesionální technika ani dokonalý plán. Někdy stačí jen několik lidí ochotných sdílet víru obyčejným a pravdivým způsobem a v mobil v ruce.
A zakončím modlitbou papeže Jana XXIII., která se mi s Letnicemi vždy spojuje: „Pane, obnov v naší době své zázraky jako o nových Letnicích.“
Sestra Andrea, paulínka
Některé z tváří účastníků projektu.