Postranní panel

10. neděle v mezidobí (B)

07.06.2018

Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup (lidu), takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): ‚Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.ʻ Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: ‚Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.ʻ To řekl proto, že tvrdili: ‚Je posedlý nečistým duchem.ʻ Přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem sedělo plno lidí. Řekli mu: ‚Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!ʻ Odpověděl jim: ‚Kdo je má matka a moji příbuzní?ʻ A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: ‚To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.ʻ

(Mk 3,20-35)

Dnešní evangelium nám předkládá příběh, ve kterém je Kristus pokládán za blázna. Místo aby měl – jako všichni ostatní spořádaní muži jeho věku – rodinu, věnoval se svému řemeslu a v poklidu žil uprostřed nazaretské komunity, chodil po celé Palestině, uzdravoval, skoro nejedl, málo spal a vůbec se choval mimo běžně zavedené zvyklosti.

Především tím trpěla jeho rodina. Kvůli Ježíšovi se ještě dostanou do řečí, a kdo ví, jak těžké bude provdat dívky z jeho širšího příbuzenstva. Cožpak by si někdo chtěl vzít za manželku ženu, z jejíhož příbuzenstva byl tenhle pomatenec? Tomu se musí zabránit včas: pěkně si ho dovést domů a přimět ho, aby žil jako všichni ostatní. Aby žil a dělal, co se sluší a patří.

Klíčovým slovem, na které se dnes zaměříme, je „zmocnit se“. Zmocnit se Krista. Dokud byl Kristus malým chlapcem, žil v naprosté poslušnosti vůči své rodině. První náznak čehosi zvláštního bylo, když ve dvanácti letech zůstal sám v chrámě se zákoníky. Ale na to se brzy zapomnělo a jeho další život nijak nevybočoval z očekávání jeho okolí.

Pak ale přišel velký zlom, když křtem u sv. Jana Křtitele začal své dílo spásy. Vymanil se z pout požadavků své doby i rodiny a zcela se zaměřil na splnění úkolu, pro který se narodil a který ve svém životě postupně ve vztahu s Otcem rozpoznával: zachránit člověka od hříchů; stát se poslušnou obětí Otci namísto lidstva, které toho nebylo, není a samo nebude nikdy schopno.

Dokud byl malým chlapcem, poslušně následoval ty, kterým byl zde na zemi svěřen. Jakmile však přišel jeho čas, poslušně následoval pouze svého Otce, aby k němu mohl přivést i nás. A zde se ukrývá jádro problému, který někdy s Kristem máme: Pokud nás Kristus vodí po cestách, které se nijak neliší od cest ostatních lidí, či námi předpokládaných a chtěných, je vše v pořádku. Když ale v našem životě Kristus odbočí na cestu, kterou jít nechceme, nastává problém. I my dnes – stejně jako Ježíšova rodina tehdy – se můžeme ocitnout v situaci, kdy nám bezděky z úst vypadnou slova: „On se snad zbláznil. To po mně přece nemůže chtít. Jak budu vypadat před známými a před rodinou? Co si o mně budou myslet? Já tudy jít nechci!!!“

Čím déle setrváváme v našem životě od křtu, tím více Kristus roste a jde si, kudy chce. Neposlouchá. Chtěli bychom se ho zmocnit a přesvědčit ho, aby se náš život vrátil na počátek, kdy v nás byl Pán zrozen a naše vzájemné společenství bylo tak sladké a něžné. Aby byl zase tím malým, něžným a neškodným Ježíškem.

V bezmoci nakonec zjišťujeme, že to nejde, že máme na vybranou jít buď za ním, nebo být bez něho. Kdo se ale odváží vydat se po cestách Kristových, zjistí, že ačkoli se tak usilovně snažil zmocnit se Pána, aby ho vedl, kudy chtěl on sám, Kristus se nakonec zmocňuje jeho. A že je to lepší než na počátku našeho vzájemného „chození“. Anebo – jak to řekl na svatbě v Káně – to nejlepší víno se podává až nakonec.

Ke stažení:
10. neděle v mezidobí (B) (JPG, 186 kB)

Zpět na E-neděle

 
Myšlenka na den: Člověk byl stvořen, aby Boha chválil a ctil, sloužil mu na tomto světě a byl s ním navěky šťastný v životě příštím. — W. J. Ciszek (On mne vede)
Nahoru