Píseň bratra Slunce očima teologa a publicisty Zdeňka A. Emingera
Knihy františkánského kněze, pedagoga a spisovatele Éloie Leclerca jsou pohlazením po duši. V různých jazykových edicích bývají doprovázeny fotografiemi, které podivuhodným způsobem dovyprávějí, na co už slova nestačí. Právě takové je české vydání jeho knihy Píseň bratra Slunce.
Je skvělé, že knihu fotografiemi doprovodili čeští františkáni, kteří – jak vidno – si na své cesty berou fotoaparát. Nádherné přírodní motivy, krajina při úsvitu nebo bodláky v paprscích měkkého podvečerního světla jsou s to otevřít hloubku Leclercova textu, který nepostrádá ani jeho typický jemný humor. Už první věta předznamenává, že profesor Leclerc mířil úvahami nejen ke čtenářům, ale také do středu vlastního srdce. Píše: „Není nic grotesknějšího než akademický baret, zpod něhož čouhají oslí uši.“
Leclercova pouť životem a dílem sv. Františka z Assisi jde ve stopách jeho předchůdců, kteří se pokusili zprostředkovat jádro Františkova poslání a spirituality lidem své doby. I u Františka totiž hrozí, že se z něj může stát rezervoár citátů pro všechny příležitosti a že jeho dílo pozbude to, co nelze nazvat jinak než revolučním impulzem duchovní obnovy Kristovy církve a skrze ni i celého světa. Leclerc dobře ví, že František jako básník přírody a stvoření je na prvním místě hlasatelem Boží krásy a milosti, skrze něž Bůh stvořil vše, čím se můžeme těšit a z čeho můžeme žít. Píše: „Františkova bratrská vize, plná úžasu nad stvořením, neznamená příklon k přírodě. Jde v ní spíš o svět tíhnoucí k usmíření, a to díky Kristovu dílu vykoupení. Proto Františkovo univerzální bratrství není nostalgickou vzpomínkou na rajskou nevinnost, ale spíš horoucí nadějí, že je možné odpuštění a obnova všech věcí v Kristu.“
Éloi Leclerc představuje Františka jako člověka vážných a v lecčems i radikálních vizí, které mají svůj zdroj v Ježíši, v jeho osobním příběhu a v jeho podobenstvích. Zároveň ale ukazuje, že právě u Františka žádná ctnost nevylučuje druhou, žádná dobrá vlastnost nedominuje nad jinými. Nejlépe je to vidět u jeho pojetí evangelní, bratrské prostoty. Mohlo by se totiž zdát, že se v životě stačí oprostit od všeho a stát se žebrákem, který se neobejde bez cizího milosrdenství a pomoci. Leclerc hezky říká, že „kvůli prostotě nesmíme zapomenout na moudrost. Nic není prostšího než Píseň bratra Slunce, ale ta je zároveň výtryskem a zralým plodem moudrosti, výsledkem zázračného souznění s celým vesmírem.“ Co tím na pozadí své drobné, zato přenádherné knihy Leclerc říká nám, lidem, kteří nežijeme v klášterech?
Říká nám – a co kolem sebe vídám, mi dokazuje, že má pravdu –, že Františkovým následovníkem se může stát kdokoli, kdo učiní součástí svého osobního, rodinného, služebného či pracovního života něco z toho, co nám František a jeho bratři zanechali jako skutečně bohaté dědictví. Že se Františkova radikálnost neměří kvantitativně, ale kvalitativně. V jeho stopách totiž může jít nejen františkán či františkánka, ale třeba i student, matka pěti dětí nebo postarší manželé, kteří se rozhodli žít něco – řečeno s Leclercem – z „Františkovy přítomnosti ve světě“, jejímž leitmotivem je vždy smíření. Smíření lidí, smíření člověka se sebou samým, smíření člověka se světem, který obývá a jemuž vždy není dobrým pastýřem.
Spolu s autorem věřím, že po celém světě najdeme mnoho anonymních františkánů, kteří svým životem zpívají Píseň bratra Slunce. Kniha Éloie Leclerca je i na dnešní dobu pokorným a laskavým průvodcem, díky němuž máme naději setkat se ne s obrazem sv. Františka, nýbrž přímo s ním, s živým člověkem.
(Zveřejněno s laskavým svolením autora
a Katolického týdeníku)
