Kulturní a duchovní kořeny Evropy

Co je to vlastně Evropa? Výběžek Asie, jak polemicky poznamenal Nietzsche? Anebo má Evropa nějakou ideu? Jak je možné, že se tato idea zrodila v jedné kultuře, v Platónově a Sókratově Řecku, a přece časem nabyla univerzálního významu a dosahu, jak ukazoval Husserl? Můžeme si dnes říkat „Evropané“? Tyto otázky se snad nikdy nezdály být tak naléhavé jako nyní, kdy probíhají diskuse o Evropské ústavě. A přece, jak zdůrazňuje Giovanni Reale, se těmto otázkám dnes více než kdy jindy vyhýbáme. Pokud se Evropa nechce omezit na pouhý politicko-ekonomický provoz, pokud ji chceme opět naplnit smyslem pro svobodu, který k ní odevždy patřil, musíme se odvážit pohlédnout k počátkům našich dějin s vědomím, že osud stavby „společného evropského domu“ závisí na možnosti obrodit „evropského člověka“ a na jeho schopnosti vdechnout nový život formám vyrůstajícím z evropských duchovních a kulturních kořenů. Neboť, jak říká Max Scheler: „Žádné smlouvy ještě nikde a nikdy nestvořily skutečné společenství, nýbrž jsou nanejvýš jeho výrazem.“