03.11.2014, kategorie: Titulní stránka

Zdviž sv. Terezie z Lisieux

Zdviž sv. Terezie z Lisieux
Cesta důvěry a lásky

Již před dvěma týdny zaznělo v Knihovničce Proglasu... Přečtěte si či poslechněte.

Kniha Cesta důvěry a lásky s podtitulem Inspirace Terezie z Lisieux pro 21. století shrnuje promluvy otce Jacquesa Philippa (jednoho ze zakladatelů Komunity blahoslavenství, v ČR známého hosta charismatických konferencí i jako autora mnoha knih) inspirované „malou cestou“ sv. Terezie z Lisieux. V doplněné verzi knižního vydání předkládá čtenářům onu „úplně novou cestu“ neboli „cestu důvěry a lásky“, kterou Terezie objevila, žila a později také vyučovala jako novicmistrová na karmelu v Lisieux. Tehdy poznala, že Bůh chce ukázat tuto cestu nejen úzkému kroužku novicek, ale i bezpočtu „malých duší“, lidem slabým a zranitelným, aby je tak pozvedl až k nejvyššímu stupni lásky. Proto je tato kniha vhodná a určená širokému spektru čtenářů, a to bez zvláštních modlitebních schopností a pokročilosti na duchovní cestě, jak by se snad mohlo očekávat, když jde o takovou světici žijící v přísné klauzuře. Autor sám však v úvodu říká: „Já věřím, že během tohoto čtení jsme všichni vyzýváni, abychom se nechali zasáhnout v naší maličkosti, chudobě a slabosti, a přijali tak novou sílu, která spočívá ve víře a v důvěře.“

Knížka se skládá ze dvou částí: v první je komentováno několik textů této učitelky církve vztahujících se k důvěře v Boha Otce a v druhé, kratší části sám autor ze své zkušenosti duchovního života a doprovázení ukazuje, jakým způsobem je možné se o tuto důvěru opřít v těžkostech a životních zkouškách.

V čem vlastně spočívá její malá cesta? Je to skutečná cesta svatosti, která je přístupná všem a která má tu vlastnost, že nikoho neodradí, ať by byl sebenepatrnější, sebechudobnější či sebevětší hříšník. Ona sama v roce 1897, tedy v roce svého úmrtí, píše: „Vždycky jsem toužila být světicí. Ale běda! Když jsem se srovnávala se svatými, vždycky jsem zjišťovala, že je mezi nimi a mnou stejný rozdíl jako mezi horou, jejíž vrchol se ztrácí v oblacích, a skrytým zrnkem písku, po kterém šlapou nohy chodců. Místo abych zmalomyslněla, řekla jsem si: Pán Bůh nemůže vnukat neskutečné touhy: přes svou maličkost tedy mohu usilovat o svatost. Abych vyrostla, to je nemožné. Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi. Ale chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou. Žijeme ve století vynálezů, nyní už není třeba namáhavě vystupovat po schodech. U bohatých lidí výhodně nahrazuje schodiště zdviž. Já bych taky chtěla nalézt zdviž, která by mě vynesla až k Ježíši, poněvadž jsem příliš malá, abych mohla stoupat po drsném schodišti dokonalosti. (…) Zdviž, která mě má vynést do nebe, to je tvá náruč, Ježíši! Proto nepotřebuji růst, naopak, musím zůstat maličká, menšit se čím dál tím víc. Můj Bože, překonal jsi mé očekávání a já chci zpívat o tvém milosrdenství.“

Rozborem tohoto textu se otec Jacques dostává k jednomu ze zásadních poznatků: Tak jako Terezie i my zjišťujeme, že nemůžeme sebe sami změnit, musíme se přijmout tací, jací jsme, se všemi svými chybami. Můžeme vyvinout nějaké malé úsilí, ale jedině Bůh sám nás může skutečně proměnit. Zároveň si je třeba uvědomit, že nemůžeme ani změnit druhé! Někdy se vyčerpáváme snahou změnit druhé k lepšímu, ale bylo by lépe přijmout je takové, jací jsou. Tehdy se stane malý zázrak: když je přijmeme takové, jací jsou, začnou se sami pomaličku měnit. To je tajemství, které se uskutečňuje v rodinách, v manželstvích, ve společenstvích.

Světice nalézala pomoc v Písmu, i čtenářům je doporučováno, aby každý den věnovali alespoň deset minut četbě Písma, jeho meditaci a modlitbě. Pak skutečně učiní zkušenost, že Pán začne mluvit k jejich srdci. Věrnost bude odměněna, čas od času se každému stane, že určitá pasáž, která se mu až do této chvíle zdála nepochopitelná nebo kterou už stokrát slyšel, aniž by mu cokoli říkala, se najednou ukáže v úplně novém světle. Tady je přesně to, co mám žít, ne něco jiného! To jsou přece slova i současného papeže Františka!

Terezie znala sv. Jana od Kříže a právě u něj najdeme tuto myšlenku: „Od Boha můžeme získat všechno, pokud pochopíme, jak k němu přistupovat ... pokud se na něj obrátíme s láskou.“ Můžeme získat všechno, když si k němu osvojíme správný postoj. Tímto postojem je láska, která se projevuje pokorou a důvěrou. V tom spočívá jádro Tereziina poselství (i této knihy), které není ničím jiným, než poselstvím evangelia. Vyzývá nás, abychom znovu objevili a uvedli do života ty správné postoje, které způsobí, že nás navštíví milost. Takováto praxe vyžaduje spoustu trpělivosti a vytrvalosti, úsilí a odvahy. Nejedná se však o pokusy změnit sebe sama, které jsou předem odsouzené k neúspěchu, ale o vytrvalost v plodném úsilí, které nás úspěšně otvírá Božímu působení. Jacques Philippe v následujících kapitolách zcela konkrétně objasňuje některé takové „správné postoje“. Ty najdete v kapitolkách pojednávajících o pokoře, důvěře, prožívání přítomného okamžiku, lásce a vděčnosti.

Co se myslí pod pojmem pokora? Nebojte se, nejde o ponižování se. Správně pochopená pokora znamená mít správný vztah k sobě samému, což pak umožňuje mít správný vztah k Bohu a k druhým. Jednou ze zásadních vlastností pokory je pokojné přijetí vlastní slabosti a chudoby. Dokážu-li se přijmout takový, jaký jsem, přijmu také Boží lásku k sobě. A obráceně: jestli sám sebe odmítám a pohrdám sebou, uzavírám se lásce, ktrou mi Bůh dává, upírám si ji. – To je další z lekcí této „malé“ učitelky církve.

Neméně povzbuzující a překvapivá bude i ta kapitola, která rozvádí známé zvolání sv. Terezie: „Konečně jsem nalezla své místo v církvi. V srdci své Matky církve budu láskou... Tak budu vším... Takto se splní můj sen!“ To je i pro dnešního člověka velmi povzbuzující. Když je někdo nemocný, starý, když má pocit, že nemá mnoho schopností či nadání, které by mohl dát do služeb církve, když má pokušení cítit se nepotřebným, je nutné si připomenout jednu věc: že to jediné, co je pro církev opravdu nepostradatelné, je láska. Vysokoškolské tituly, schopnosti, aktivity jsou bezpochyby užitečné, ale jedině láska se počítá. Ať jsou naše osobní hranice jakékoli, ať je naše situace jakákoli, všichni můžeme milovat tam, kde právě jsme, v kuchyni, v koupelně, v kanceláři…

Čtenářům doporučujeme vytrvat až do poslední kapitoly, tam se už více z vlastní zkušenosti, ale stále ve spojení i s životním příběhem sv. Terezie autor věnuje tak bolestné otázce: Jak se postavit k utrpení a ke zkouškám v našem životě? Nemá jednoduché či zázračné řešení, ale uvádí několik prostých zamyšlení, která čtenářům nabízejí odrazový můstek k prožívání životních zkoušek.

Zakončeme naše listování knihou Cesta důvěry a lásky, jež nese podtitul Inspirace Terezie z Lisieux pro 21. století, jedním z jejích povzbuzení pro každého z nás: „Nejvíce přitahuje Boží milost vděčnost, protože když mu děkujeme za nějaké dobrodiní, je potěšen a spěchá, aby nám prokázal deset dalších, a když mu budeme děkovat se stejnou vroucností, jakého nevyčíslitelného rozmnožení milostí se můžeme nadít! Mám s tím svou zkušenost, udělejte to jako já a uvidíte! Má vděčnost za všechno, co mi dává, je bezmezná a prokazuji mu ji tisícerým způsobem.“

 
 
Myšlenka na den: Není mocnější síly než ta, kterou Pán táhne srdce k sobě. Nejsme-li připoutáni, naše duše spěchá přímo do Boží náruče. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru