15.11.2021, kategorie: Titulní stránka

Závěrečná zkouška

Závěrečná zkouška
... jíž se nikdo nevyhne

Kam nasměrovalo Chiaru Amirante, mladou holku před maturitou, setkání se smrtí? Pokračujeme v druhé části úryvku z knihy Boží průlom v římském podsvětí.

***

Zásadní moment ovšem nastal až o dva měsíce později. Claudii srazil autem jiný opilý řidič. Upadla do kómatu a po dvou dnech v nemocnici zemřela. Tento okamžik znamenal v mém životě velký zlom. Vypadalo to, jako by Claudia podepsala svou krví naši dohodu, že budeme prožívat každý okamžik jako jedinečný a vzácný; jako čas, který nám byl darován. Claudiina náhlá smrt mi málem zlomila srdce, protože naše přátelství bylo opravdu hluboké. Jako by mou duši zasáhlo tsunami, a i když všechno pokračovalo svým tempem jako obvykle, přece bylo všechno jinak; něco se ve mně změnilo. Chodila jsem po stejných ulicích, prožívala stejné situace, ale to, co mi předtím připadalo normální (pobíhání po městě, starosti se školou, nervování se ze spousty věcí, které je třeba zvládnout…), najednou přestalo dávat smysl.

Duši mi proniklo poznání, že všechno je „marnost nad marnost“, jak říká autor knihy Kazatel. Náhle jsem viděla, že většinu svých sil a energie – psychické, fyzické i duchovní – vynakládáme na věci, které nemají velký smysl. Claudiina smrt mě jen utvrdila v odhodlání, abych žila každý okamžik svého života pro to, co nepomíjí. Jako by mi vypálila do srdce přesvědčení: Jen Bůh nepomíjí, pouze On zůstává. Byla jsem mocně „katapultována“ směrem k  obzorům věčnosti. To, co mi předtím svět předkládal jako důležité, pro mě zcela ztratilo na přitažlivosti – vybledlo to a  roztálo jako sníh na slunci.

Ke smrti Claudie došlo v době, kdy jsem se učila na maturitní zkoušky a jako každý student se jich bála. Ve světle našeho vzájemného slibu jsem ale pochopila, že každého z  nás jednou čeká zkouška mnohem důležitější, a  především na  ni se musíme co nejlíp připravit. Vlastně jsem si řekla: „Já se tu lopotím a vynakládám spoustu energie na přípravu k maturitní zkoušce, za kterou mi udělí známku nějací lidé. Je tu však ještě jedna závěrečná zkouška, jíž se nikdo nevyhne a na které závisí celá moje věčnost. Pán Ježíš už mi dal otázky předem a bylo by dost absurdní, kdybych se u ní nesnažila uspět co nejlíp, tak jako se teď snažím zapůsobit u maturity.“

Od té doby se stal mou hvězdou text o posledním soudu, v němž Pán říká: „‚Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.‘ […] ‚Cokoli jste neudělali pro jednoho z  těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.‘ A  půjdou do  věčného trápení, spravedliví však do věčného života“ (Mt 25,40.45-46). Řekla bych, že otázky k závěrečné zkoušce, které mi dal Ježíš, se nacházejí ve stejném biblickém úryvku: „Měl jsem hlad, žízeň, byl jsem na  cestách, byl jsem nahý, nemocný a ve vězení… – Dala jsi mi najíst a napít? Přijalas mě? Navštívilas mě?“ Začala jsem si uvědomovat velkou zodpovědnost za  to, jestli vidím Ježíše v každém člověku, kterého potkávám, hlavně v těch přehlížených. Hladovým z evangelia nemusí být pouze bezdomovec, ale třeba ten mladý člověk, který potřebuje, aby ho někdo vyslechl, nebo ta dívka, již zradil chlapec a potřebovala by se u někoho vyplakat… Od té doby jsem se snažila zachytit konkrétní maličkosti, které se každý den objevovaly v mém životě. Spojení s Ježíšem prostřednictvím blíženské lásky se mi tak stávalo živoucí modlitbou.

(První i tento druhý příspěvek čerpal ze stran 40–44.)

 
 
 
Nahoru