20.07.2012, kategorie: Titulní stránka

Zákon střeží lásku

Zákon střeží lásku
vybráno z knihy Prvotiny Ducha

Zalistovaly jsme knihou R. Cantalamessy Prvotiny Ducha. A našly kapitolku, která jde proti proudu dnešního myšlení. Něco na tom zákonu však je!

Mezi Zákonem a láskou existuje určitý druh kruhového poměru a perichoreze (vzájemného prostupování). Jestliže je pravdou, že láska zachovává Zákon, pak je také pravdou, že Zákon střeží lásku. Zákon je rozličnými způsoby ve službě lásky a chrání ji. Je známo, že „Zákon byl dán pro hříšníky“ (srov. 1 Tim 1,9), a my jsme stále hříšníky. Ano, přijali jsme Ducha, ovšem jenom na způsob prvotiny. Starý člověk v nás ještě žije vedle nového člověka. Dokud jsou v nás nezřízené touhy, pak je rozhodně správné, že existují přikázání, která nám pomáhají tuto nezřízenost rozpoznávat a bojovat s ní, i kdyby to bylo jen pod pohrůžkou trestu.

Zákon je oporou, která byla darována naší ještě nejisté svobodě, která kolísá v tom, co je skutečně dobré. Zákon je tudíž pro svobodu, a nikoli proti ní. Dlužno podotknout, že ti, kdo se domnívali, že ve jménu lidské svobody je nutné odvrhnout jakýkoli zákon, se těžce mýlili, neboť nebrali v úvahu reálnou historickou situaci, v níž tato lidská svoboda působí.

Vedle této tak říkajíc negativní funkce Zákon plní ještě jinou funkci, tentokrát pozitivní, protože nám umožňuje lépe rozlišovat. Na základě milosti Ducha svatého se obecně přimykáme k Boží vůli, bereme ji za svou a snažíme se ji naplňovat, jenomže ji neznáme v každém ohledu. Tyto její charakteristiky jsou nám zjevovány nejenom prostřednictvím událostí našeho života, ale také skrze zákony.

Ještě v jednom smyslu lze tvrdit, že Zákon střeží lásku. Kierkegaard napsal: „Jedině tehdy, když existuje povinnost milovat, je láska navždy zabezpečena proti jakémukoli narušení. Pak je láska věčně osvobozena v blažené nezávislosti, zajištěna ve věčné blaženosti proti jakémukoli zoufalství.“

Smysl právě citovaných slova je následující. Čím intenzivněji člověk miluje, tím jasněji si uvědomuje, jakému nebezpečí je jeho láska vystavena, nebezpečí, jež nepochází od jiných, ale od něho samotného, protože dobře ví, že je nestálý a že zítra by se mohl unavit a již nemilovat. A poněvadž nyní, kdy je ponořen v lásce, si zřetelně uvědomuje, o jak nenapravitelnou ztrátu by se jednalo, tak právě proto se starostlivě „nechává zavázat“ k lásce pomocí zákona, a tak zakotvuje svůj v čase se odehrávající úkon lásky ve věčnosti.

K tomu dochází za předpokladu, že se jedná o skutečnou lásku, a nikoli, jak praví filozof, o pouhou hru nebo oboustrannou snahu přelstít jeden druhého. Papež v encyklice Deus caritas est vysvětluje, že pravá láska: „usiluje o svou definitivnost, a to ve dvojím smyslu, tedy ve smyslu »výhradně tato osoba« a ve smyslu »navždy«. Láska zahrnuje celou existenci se všemi jejími rozměry, což se týká také času. Nemůže tomu být ani jinak, protože příslib lásky míří k definitivnosti, láska proto směřuje k věčnosti.“

Druhou část věnující se konkrétně manželství a řeholnímu životu uveřejníme za týden. 

 

 
 
 
Nahoru Změnit předvolby cookies