29.03.2022 10:00, autor: s. Andrea Hýblová FSP, kategorie: Titulní stránka

Vydávám svědectví o utrpení lidí

Vydávám svědectví o utrpení lidí
Článek sestry Andrey z Katolického týdeníku

Mezi zprávami z Ukrajiny sleduji ty od polského paulína P. MARIUSZE KRAWIECE, misionáře ve Lvově, šéfredaktora tamního katolického rozhlasu a korespondenta polské redakce Vatican News. Znám ho z dob své řeholní formace v Itálii jako usměvavého blonďáka s měkkým slovanským akcentem. Spojit se s ním nebylo nyní snadné, nakonec se to povedlo nadvakrát – ve středu 9. a v neděli 13. března. A on si přes velkou únavu našel čas, aby čtenáře Katolického týdeníku informoval, ale také složil něco z tíhy, kterou snáší.

V jaké situaci se teď nacházíte?

I když jsme ještě bezprostředně nezažili bombardování a pouliční boje, jaké se odehrávají jinde, jsme svědky velkého utrpení lidí, kteří z východní a střední Ukrajiny procházejí přes Lvov s jediným cílem – opustit zemi. I mnozí odsud už Ukrajinu opustili, lidé se prostě bojí, že je potká něco podobného, co se děje v Kyjevě, Charkově či Záporoží. Bojí se bombardování. I my zažíváme opakující se protiletecké poplachy.
K tomu mě napadá biblický výjev, kdy Svatá rodina hledala místo, kde by v Betlémě složila hlavu. Hledali, ale nedařilo se jim najít žádné útočiště, kde by se dítě mohlo narodit v důstojných podmínkách. Podobá se to dramatu zdejších lidí, kteří během jediného dne přišli o všechno: slyšeli bombardování a schovali se ve sklepě, v metru nebo jinde, a když vyšli, jejich domov už neexistoval, nezbylo nic, co by mohli posbírat. Zůstali v jednom oblečení, snad s jedním batohem nebo taškou, kde měli doklady. Zkrátka se ocitli v nesmírně těžké situaci.
Všichni, kdo toto prožívají a s nimiž jsem mohl hovořit, říkali, že se to všechno stalo hrozně rychle a že se nechystali odjet. Nejsou to emigranti, kteří by předem plánovali odcestovat někam za prací.

Média přinášejí z Ukrajiny mnoho zpráv, ale jaké to tam je (či před válkou bylo) s vírou?

Až do roku 1991, kdy se Ukrajina stala zemí nezávislou na SSSR, byla například v naší arcidiecézi přímo ve Lvově (má 800 tisíc obyvatel) otevřená jen katedrála a jediný farní kostel. Na území celé arcidiecéze pracovalo pouze osm katolických kněží, nebyl tu žádný biskup. V Charkově byl jeden pravoslavný chrám – to je pro město větší než Praha jen kapka v moři. A v Záporoží, což je další milionové město, nebyl kostel vůbec. V současnosti je na Ukrajině odhadem 6 % obyvatel řeckokatolíci a 2 % římští katolíci. Ostatní jsou pravoslavní nebo nevěřící.

Jak se tato různost projevuje ve válečném konfliktu?

Válka a utrpení spojuje. A to všechny. Uprchlíci zde na západní Ukrajině nacházejí zázemí často právě v římskokatolických farnostech, seminářích, exercičních domech a klášterech. Většina z těch, s nimiž jsem mluvil, jsou lidé nevěřící, nepokřtění, z východní části Ukrajiny. Dokonce ani nevědí, jak se modlit. Ale my přijímáme všechny, nedělíme je, zda je někdo řeckokatolík, římský katolík nebo pravoslavný. A tak vznikají zvláštní situace. Minulou sobotu jsem byl v jedné naší farnosti a potkal jsem tam skupinu mesiánských židů z Charkova (uznávají Ježíše Krista jako Mesiáše) – a oni se v tom římskokatolickém kostele modlili.

Ptala jsem se, protože k nám se kromě jiného dostávají zprávy o reakci patriarchy Kirilla...

Postoj moskevského patriarchátu je absolutně nepochopitelný. Je ale nutné vědět, že pravoslavná církev se skládá z různých patriarchátů a jednotlivé církve mají větší autonomii. Například na Ukrajině ještě donedávna byla pravoslavná církev rozdělena mezi tři patriarcháty – dva ukrajinské se spojily před třemi lety a dnes už jsou nezávislé na patriarchátu moskevském. Ty s postojem Moskvy nesouhlasí.
Nedávno tady všechny vyděsila zpráva o zastřelení pravoslavného kněze.  Dnes jsou v troskách pravoslavné kostely, které nezničil ani Stalin, ani druhá světová válka. Nelze proto říct, že pravoslavná církev podporuje Putina, i když ho podporuje moskevský patriarcha. Ukrajinská pravoslavná církev stojí za ukrajinským národem.

Válku na Ukrajině můžeme sledovat zblízka i díky práci novinářů. Ty jsi kněz a také působíš jako novinář. Jaká je jejich úloha a jaká je ta tvoje?

Povinností novináře je mluvit, umožnit slyšet hlas a křik tohoto lidu. Novináři vyprávějí příběhy lidí z této války. Ti, kteří jsou v první linii, riskují i ztrátu života, jak se teď i stalo novináři z New York Times. Ale vlastně všichni jsme nějakým způsobem vystaveni nebezpečí, protože když se něco děje, musíme být mezi lidmi a pak to sdílet.
První kontakt s válkou jsem měl už v roce 2015, když jsem poprvé jel do Donbasu, kde se už tehdy válčilo. Pak jsem tam jel o dva roky později a informoval o tom ve Vatikánu. Nevyprávěl jsem o politických souvislostech a bojích, ale přinášel jsem svědectví lidí. Novinář má tedy povinnost vydávat svědectví pravdě. O to jako paulínský novinář usiluji. V těchto dnech hodně cestuji a večer pak musím psát pro ranní vysílání, zatímco moji spolubratři rozvážejí humanitární pomoc. V uplynulých dvou týdnech mě také oslovila různá média, hlavně z Itálie. Přijímám pozvání do jejich pořadů a pak děkuji za ochotu naslouchat. I když jsem unavený, cítím, že je třeba o tom mluvit. Jako paulínský kněz nejsem politický novinář a nevysvětluji politické pozadí. K tomu jsou tu jiní. Mým úkolem je vydávat svědectví o utrpení lidí a o tom, co dělá církev. Někdy se totiž sekulární žurnalistika činností církve vůbec nezabývá, často i z ideologických důvodů. Mým úkolem je tedy informovat i o tom, co podniká církev a Svatý otec. Proto jsem teď doprovázel papežského almužníka kardinála Konrada Krajewského.
Kněžská služba mi ale také pomáhá, protože lidé mi důvěřují. Nejdřív naslouchám jejich příběhům jako kněz. Až pak, když je vyslechnu, je požádám o svolení, abych mohl jejich svědectví sdělovat i dalším coby novinář – aby svět pochopil, co se tu děje. A oni souhlasí.

V tuto chvíli náš rozhovor přeruší telefonát – jde o pomoc pro holčičku, kterou z Charkova přiváží starší bratr, aby ji předal strýci v Německu. Jejich matka zůstává s  babičkou v  Charkově a  bratr jako dvacetiletý přes hranice nemůže. P. Krawiec dává přednost této záležitosti a k rozhovoru se vracíme až za čtyři dny před půlnocí.

Kardinál Krajewski návštěvu Lvova ukončil a na Ukrajinu znovu zavítá kardinál Czerny. V čem je podstata těchto návštěv?

Kardinál Krajewski nám jako vyslanec Svatého otce kladl na srdce, jak je důležité být zde pro tyto lidi znamením církve, být znamením blízkosti papeže. Kolegové novináři se mě občas ptají, zda nechceme odejít, že my přece můžeme. Odpovídám, že naše přítomnost a naše modlitba je důležitá. A to není jen má odpověď.
Před pár dny jsem ve vysílání zveřejnil svědectví sester dorotejek. Jedna z nich vyprávěla o svých pochybnostech a strachu, když válka propukla. Pak se ale jako komunita rozhodly zůstat. Jejich rozhodnutí bylo brzy vystaveno zkoušce: během dopolední mše zazněl poplach, přerušili proto slavení mše a odešli do krypty. Po odeznění poplachu se vrátili zpět a život pokračoval dál. Šlo o Javoriv, město vzdálené jen 15 km od polských hranic. Při útoku zemřelo 36 lidí a 140 bylo zraněno.
Naše důvody zůstat jsou tedy ryze křesťanské. Bůh miluje tento lid a my ho máme podle Ježíšova slova také milovat, i když mnozí ne[1]jsou pokřtění ani věřící. Například děti, které jsou u nás ubytované, ani pořádně nechápou, kde jsou, neznají slovo „řeholní dům“. To ale není důležité.

Mnoho lidí se mě teď ptá, k čemu je v téhle hrůze víra v Boha. Co bys odpověděl ty?

Víra mi dává sílu nasazovat život. Věříme-li, že život pokračuje i po smrti a že směřujeme k věčnému životu, pak lze překonat strach. Miluješ-li Ježíše, jsi-li sjednocen s Bohem a věříš-li tomu, co děláš, jsi pastýřem stáda. Bez víry a lásky však nemá smysl zůstat v této bombardované zemi.
Naše společenství i většina dalších zasvěcených osob z okolí (mnozí jsou z Polska) se rozhodli Ukrajinu neopouštět. Naše místo je být se zdejšími lidmi, otevřít jim své dveře i srdce. Já nejsem Ukrajinec, nestarám se o politické souvislosti, mé důvody jsou ryze křesťanské – nehájím svůj lid a svou vlast, ale hájím své bratry a sestry v Kristu, k nimž jsem byl poslán.
Jeden příklad za všechny: Nedávno jsem byl u klauzurních benediktinek, které otevřely celý svůj klášter, sestěhovaly se do cel po dvou nebo po třech a ostatní místnosti poskytly rodinám v nouzi. Důležitější než udržet klauzuru bylo nabídnout pomoc potřebným. To je plod víry, to je milosrdenství.

Jak můžeme pomoci my v ČR?

Podle zkušeností, které už s přijímáním uprchlíků máme, mohu jen říct, že je třeba obrnit se trpělivostí a v počátku ani nečekat nějaká přátelská gesta třeba za to, že jim uděláme místo u stolu, nepředpokládat, že se budou usmívat a povídat si s námi. Tito lidé budou možná potřebovat několik dní, nebo i měsíců, aby všechno zpracovali. Budou se cítit ztracení. Byli vytrženi ze svých domovů, neznají váš jazyk a možná hned nebudou umět ve vaší zemi žít. Je proto důležité mít otevřené srdce a trpělivost.

Náš hovor vznikal v nočních hodinách: otázky jsem posílala v SMS a jeho odpovědi dostávala nahrané v polštině a italštině. Podle hlasu bylo znát, že P. Krawiec je extrémně vyčerpaný, ale chtěl českým čtenářům poskytnout informace. Do jeho předposlední odpovědi proniklo i hlášení pouličního rozhlasu: „Letecký poplach… Sbalte si osobní věci, doklady, zásoby… Pomozte nemocným a starým lidem… Co nejdřív se schovejte na bezpečné místo… Pozor, pozor, hlášení civilní ochrany lvovské samosprávy. Letecký poplach!“ Pak se otec Mariusz odmlčel. Odpověď přišla až během dne – byl v pořádku.

P. MARIUSZ KRAWIEC (nar. 1972), člen řeholní Společnosti sv. Pavla (paulínů, zkratkou SSP), působil v polském nakladatelství Edycja św. Pawła, později v redakci měsíčníku Rodzina. Na Papežské salesiánské univerzitě v Římě absolvoval magisterské studium komunikace, v roce 2013 získal doktorát z pastorální teologie na téma mediální vzdělávání na Katolické univerzitě v Lublině. V Polsku se věnoval kandidátům kněžství ze Společnosti sv. Pavla v Lublinu do roku 2014, kdy spoluzakládal komunitu ve Lvově. Zde se stal představeným a zároveň se zapojil do výuky v diecézním semináři. Od téhož roku je také ředitelem a šéfredaktorem katolického vysílání Radia Lvov, působí i jako korespondent polské redakce Vatican News – Vatikánského rozhlasu. Čeští čtenáři mohou znát jeho Křížovou cestu za duchovní uzdravení (Paulínky 2016).

***

Po dohodě s otcem Mariuszem a ve spolupráci s dobrými lidmi, kteří jezdí do Lvova s humanitární pomocí, se podařilo domluvit převoz části knih z jejich skladu do našeho v Praze. Zatím jsou ještě na cestě na Ukrajině. Knihy budou zdarma pro ukrajinské občany v našem knihkupectví. Nabídneme je i pro další organizace. Víc informací později, až budou knihy skutečně u nás.

 

Fotogalerie Fotogalerie

Fotogalerie Ukrajina
Ukrajina

18.03.2022 14:00

Počet fotek ve fotogalerii: 11

Fotogalerie Zobrazit fotky Ukrajina

 
 
Nahoru Změnit předvolby cookies