26.11.2016, kategorie: Titulní stránka

Vidět věci od konce

k liturgické památce bl. Jakuba Alberiona

Dnes sice mnozí slaví církevní silvestr a všichni již upíráme pohled k Vánocům, když zapalujeme první adventní svíci (večerní modlitba již patří vigilii první neděle adventní), v Paulínské rodině se však slaví svátek bl. Jakuba Alberiona.

Text z fotografie: „Každý na této zemi musí něco udělat: a to projít s odvahou a věrností cestu a poslání, které mu svěřil Pán. Každý by měl moci na konci říci: ʻSvůj běh jsem dokončilʼ (2 Tim 4,7).“

Tato myšlenka, jejímž autorem je bl. Jakub Alberione, zakladatel Paulínské rodiny, spadá do roku 1933, kdy v jednom cyklu meditací, které se uskutečnily v chrámu svatého Pavla v Albě během dvacetičtyřhodinové adorace, rozjímal o posledních věcech člověka. Bylo mu 49 let. Dnes jsou tyto meditace uspořádané v textu Poslední věci meditované před Nejsvětější svátostí (I Novissimi meditati davanti al SS. Sacramento).

V tomto měsíci, v němž křesťanská tradice připomíná Památku všech věrných zemřelých, a v den liturgické památky bl. Jakuba Alberiona bychom rádi zvolili za téma tohoto krátkého příspěvku smrt v myšlenkách našeho zakladatele. K tomu dává příležitost také nedávný „objev“ jeho diáře z roku 1971 (rok jeho úmrtí) v knihovně generálního sekretariátu. Do tohoto diáře si Alberione každý den poznamenával odslouženou mši svatou a připojoval vlastoruční podpis. Když tímto diářem zalistujeme, můžeme si snadno všimnout, jak postupně směřuje k datu jeho konečného setkání s Božským Mistrem (právě 26. listopadu). Rukopis už není tak pěkný, písmena jsou deformovaná, řádky již nejsou rovné. To jsou znamení, že ruka, která psala, byla stále více nejistá. Smrt se blíží a on vnímá, že jej opouštějí síly a že jeho život spěje ke svému závěru. Poslední zaznamenaná mše svatá je z 24. listopadu a byla sloužena v jeho pokoji o půl šesté ráno, jak nás informuje poznámka, pravděpodobně vepsaná rukou bratra De Blasio. Dva dny poté Alberione odevzdá svou duši Bohu.

Zdá se mi, že náš první představený vždy vnímal velmi jasně, že opravdový soud nad vlastním životem přichází od konce a ne od začátku nebo z pohledu dneška. Jinými slovy: důležitá rozhodnutí – stejně jako ta každodenní – se dělají ve světle posledního Božího soudu a ne podle toho, jak se to hodí dnes. Protože kde jinde by se vzalo (jak připomíná otec Licinio Galati ve svém příspěvku v nedávno publikované knize Mirate in alto [Mějte vysoké cíle], vydané v Mezinárodním centru paulínské spirituality) tak naléhavé trvání na svatosti života, jak jeho osobního, tak i členů jím založených kongregací, které ještě vzrostlo po setkání se Svatým otcem Piem XII. 12. července 1941 ve Vatikánu u příležitosti papežského schválení Společnosti svatého Pavla? Při této příležitosti papež vytrvale opakoval skutečnost, že každý apoštolát přijímá formu a sílu z vnitřního života a že právě tento život „zajišťuje věčnou odměnu pro nás i pro duše“.

Je hezké si všimnout, že ona neodbytná touha po svatosti byla jistě alespoň z části posilována právě tím, že „vidíme věci od konce“. Tato inspirace pochází od významného světce, jehož byl don Alberione velkým obdivovatelem a jehož cvičení po roky praktikoval: Ignáce z Loyoly. V jeho knize Duchovní cvičení zní čtvrté pravidlo pro vykonání „správného a dobrého“ rozhodnutí takto: „Když pohlédnu a uvážím, jak mi bude o soudném dnu, přemýšlet o tom, jak budu potom vzhledem k nynější věci chtít, abych se byl rozhodl. A pravidlo, které potom budu chtít, abych byl zachoval, zachovat teď, aby mi potom bylo naprosto blaze a radostně“ (č. 187).

Vidět věci od konce: to je jednoduché cvičení a důležitý prostředek na cestě svatosti, ke které jsme povoláni a na které nám bl. Jakub Alberione zanechal výraznou stopu.

Autorem zamyšlení je don Stefano Stimamiglio, generální sekretář Společnosti sv. Pavla.

 
 
Myšlenka na den: Nebe je naše. Všechno ostatní máme jen zapůjčeno: čas, zdraví, věci, které používáme… není to naše, ale jen půjčené. Pouze nebe je naše. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru