01.11.2016, kategorie: Titulní stránka

Vědomí, že jsem v rukou Božích

Vědomí, že jsem v rukou Božích

Pokorná a povzbudivá jsou slova, která svému čtenáři nabízí Notker Wolf, autor knihy Dopřej si čas.

***

Vědomí, že jsem v rukou Božích, mi dává základní spočinutí, které je pro můj život rozhodující. Je to svoboda, která vychází z víry. Když nastupuji do auta nebo do letadla, pokřižuji se. Je pak jedno, co se stane, mně není úzko.

Ať přijde cokoliv, všechno má svůj čas. Všechno je – konec konců – skryto v Bohu. Za to jsem vděčný.

Nikdy neříkám, že to tak Bůh všechno předurčil. Determinismus nepatří k mé víře. Ne, to tím nemyslím, právě naopak. Kdybych to měl k něčemu přirovnat: Je to spíše jako důvěra dítěte vůči svému otci. Vím, že budu při všem, co se stane, v Božích rukou. On se o mě postará.

Rovněž za to špatné, co člověk v životě prožil, může být vděčný. Ne proto, že to bylo špatné, nýbrž proto, že jsme nakonec na tom dozráli právě tím způsobem, jakým jsme to přestáli. Možná mě to vyprovokovalo a posunulo dál – a to je vlastní a důležitou funkcí špatného.

„Pokud člověk vlastní všechno štěstí světa, ale nepovažuje to za dar, pak to nepůsobí pražádnou radost. Přesto samotné neštěstí poskytne radost těm, kterým se podaří být za ně vděční.“ Rakouský benediktin David Steindl-Rast, od nějž pochází tento názor, tím nemyslí jistě žádný fatalismus ve smyslu: Beru všechno, jak to je, a tak to prostě je.

Vděčností se myslí něco jiného. Ta říká prosté „ano“. Vyslovuji plné „ano“ mému životu, avšak nepokládám to za slepý osud. Vděčností se život a vše, co k němu patří, pozdvihuje na osobní rovinu. Osud je něčím negativním. Znamená podrobenost něčemu, čemu nerozumím, slepému osudu. S osobností nemá osud co dělat. Vděčnost je osobní záležitostí. Nějaké osobě mohu poděkovat, ale tváří v tvář osudu nemohu být vděčný.

(str. 146 – 147)

 
 
Myšlenka na den: Kam vstupuje Maria, tam vstupuje i Ježíš. Kdo nalezne Matku, nalezne i Syna. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru