25.12.2021, kategorie: Titulní stránka

Vánoční vidění sv. Hildegardy

Vánoční vidění sv. Hildegardy
z připravované knihy Živé světlo

Přijměte následující řádky z románově zpracovaného životopisu sv. Hildegardy z Bingenu jako malý vánoční dárek od nás. Kdyby bylo dost papíru v tiskárnách, našli byste tuto knihu možná už pod stromečkem. Takhle zůstane až na letní četbu.

***

Advent přinesl první sníh. (…) Večery u krbu byly moc hezké: magistra u plápolajícího ohně vyprávěla o velké touze lidí po Spasiteli, o předpovědích proroků a o zvláštní hvězdě, která slibovala toho, jenž má přijít.
Hildegarda se během těchto večerů nemohla odtrhnout od vypravěčky, která ji musela vždy se smíchem upozorňovat, aby nezapomínala na práci.

V duši ji doznívalo vše, co magistra řekla. Zdálo se jí, jako by z obrovské propasti vystupovala temnota a rozkládala se nad celou zemí v podobě obrovské tíže, která všechno rozdrtila. Pak temnota sáhla na její srdce, studené, těžké a plné nevýslovné hrůzy. Dítě přepadl strach, ochromující, tupý strach. Všechno utrpení adventu se prohnalo její duší a volalo po světle a spáse. Potom však ze tmy vystoupili Boží proroci, nesli v rukou hvězdu a hlásali světu příchod světla. A Hildegarda viděla, jak nad temnotou vzešlo světlo, nejprve malé a nejisté, potom čím dál silnější a mocnější, až to vypadalo, že celá obloha hoří v plamenech a zem od její záře zjasněla.
Světlo, světlo! Svět byl teď plný plesání a zvonění, nebe i země společně zářily v jednom souzvuku, společně zpívaly píseň, která zaznívala z výsosti, a z hlubin přicházela jásavá ozvěna: „Gloria in excelsis Deo! Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“

„Hildegardo, sníš?“ zaslechla jako z velké dálky Juttu. „Půlhodina mlčení uběhla a už dvakrát jsem se tě na něco ptala.“ Hildegarda s očima zářícíma zvláštním světlem potichu odpověděla: „Viděla jsem advent!“

Zahrada zbělela sněhem a dny adventu naplňovala tajemná záře. Duší třech zasvěcených děvčat se zmocnilo zvláštní tušení, tušení nekonečné lásky, která se měla o Vánocích rozdat celému světu. Jak často už doma slavily svátky Kristova narození – nikdy však nepocítily tajemství Boží lásky, jež se měla v tento den zjevit, s tak hlubokou blažeností.
Malá Jutta prožívala poslední dny před Vánocemi jakýsi svatý neklid. Ještě se toho musí tolik stihnout, když chce mít člověk na tak významný den připravené opravdu všechno. (…)  

Oč veseleji vypadala v tyto dny Jutta, o to tišší byla Hildegarda. Skoro celé dny upřeně hleděla na stříbrný svatostánek, před nímž svítilo věčné světlo. Každá žilka jejího srdce toužila po zázraku svaté noci. V její duši už nemělo místo nic jiného než očekávání a obrovská touha. Přestože milovala vyprávění magistry, teď byla ráda, když představená nařídila mlčení.

„Nepřipadá ti to ticho strašné?“ zeptala se jednou Jutta, kterou její záliba v tichu poněkud znervózňovala. Ale Hildegarda jen zavrtěla hlavou a řekla: „Když mlčíme, mluví k nám Bůh!“

 
 
 
Nahoru Změnit předvolby cookies