21.11.2018, kategorie: Titulní stránka

Už zítra!

Už zítra!
Ilustrační fotografie je z natáčení několika videoklipů právě pro tento večer.
Až na dřeň (3)

Již zítra večer se uskuteční další setkání mladých lidí a řeholníků pražské arcidiecéze. Účastníci se mohou setkat se zástupci různých řeholí a hnutí, položit jim otázky, svěřit se v osobním rozhovoru, anebo se prostě jen tak dívat, a to vše během programu, jehož součástí bude úvodní zamyšlení o. Vlastimila Kadlece OMI a také interaktivní zamyšlení nad tím, jaké jsou mýty a co je pravda o řeholním životě.

Program začne v 18:00 mší svatou v kostele Panny Marie Sněžné (Jungmannovo nám. 18, Praha 1) a pokračovat bude od 19:15 ve františkánském klášteře až do cca 22:00.

Více informací (a především video, audio a fotografie z akce) najdete na www.reholnicispolu.cz

***

Pokračujeme zatím v tom, co zaznělo při minulém setkání.

Jak řeholník „bojuje“ s celibátem? (odpovídají br. Bernard OCist. a o. Vlastimil OMI)

Tato otázka je zásadní a velmi hluboká i pro mě, řeholníka-mnicha, protože mnich je často sám. Daleko víc na něho může dopadnout čistě lidská stránka. Potřeba lidské lásky a blízkosti je samozřejmě normální projev, který nikdy nevymizí. Jsme pořád lidé a prostě to přijde. Otázkou je, zda to člověka ponoří hlouběji do sebe, až do vnitřní skutečnosti, kdo vlastně je a k čemu směřuje. Jestliže jsem přišel do kláštera, vyzkouší to i mé povolání: Opravdu jsem přišel, protože miluji Boha? Hledám v klášteře Boha, nebo jsem tu jen kvůli vnějším věcem, které se mi líbí, kvůli vnější činnosti, která se mi líbí, nebo kvůli lidem, kteří se mi líbí? Nakonec to všechno prostě směřuje k Bohu, protože Bůh je jediná příčina mého povolání. Mou jedinou láskou a mým jediným cílem se nakonec musí stát Bůh.

A jak řešit stavy, kdy člověk skutečně spadne do toho lidského a ukáže se i sexuální touha? Je to opravdu boj, a to boj na etapy. Jiné je to na začátku, když má člověk před věčnými sliby, a jiné později, když už má po věčných slibech. Před věčnými sliby to člověk řeší tak, že si říká: Třeba povolání nemám, třeba mám mít opravdu rodinu, chci mít manželku a děti. Což je přirozené. Ale když s pomocí Boží vydrží až do věčných slibů, potom už se ptá trošku jinak. Ví, že slíbil Bohu, že mu patří navěky. Je to také o důvěře. Důvěřuji opravdu Bohu, že mi dá lásku? Čekám ji od něj, anebo ji pořád čekám od druhých lidí nebo od světa? Bůh si člověka – řeholníka či řeholnici – vyzkouší až úplně do krajnosti, které je schopen. Tehdy si člověk uvědomí, jak je slabý a ubohý.

V Písmu svatém se říká: Zavedu tě na poušť. Zavedu tě na poušť a budu tě zkoušet. Člověk je tehdy opravdu na poušti – je sám a opuštěný. O to víc musí volat k Bohu, počítat s jeho pomocí a chytat se jí v důvěře, dokud se jí nechytne „všema deseti“. I tak se může stát, že udělá kotrmelce, že udělá chyby. Ale i v těch chybách máme pomoc. Máme tu ještě Matku, Matku Boží Pannu Marii, Neposkvrněnou. Ona je taková záruka; po Bohu větší záruka není. Neposkvrněná je ta, která nám vždycky pomůže, vždycky. Toužíme třeba po smíření s bratřími a můžeme se poplácat i obejmout, ale ve skutečnosti vidíme, že láska, kterou hledáme, to není. Neposkvrněná nám dá takovou sílu a lásku, až se divíme. Vždycky nám pomůže a uvede nás zase na cestu k Bohu a přivede nás ke Kristu.     

Spontánně navazuje o. Vlastimil:To, co jsme teď slyšeli, bylo hluboké. Nyní to můžu trochu odlehčit. Je zajímavé, že první, na co se lidé vždycky ptají, je otázka celibátu. Člověk třeba potká nějakého nevěřícího kamaráda (já jsem vyrůstal v nevěřícím prostředí) a slyší: „Cože? A co ten celibát?“ Pamatuji si na jedno setkání, kdy se mě jeden kamarád zeptal: „A jak to děláš?“ Něco mě tehdy osvítilo a já mu na to řekl: „Hele, rozdíl mezi mnou a tebou je jen „ta jedna“, ne? Ty sis vzal „tu jednu“ a musel jsi odmítnout milion dalších a vzdát se jich; já jsem se vzdal milionu dalších plus „té jedné“. Jeden můj spolužák to ještě dovedl k dokonalosti, když říkal: „Když jsem to rozlišoval, představil jsem si, že budu s jednou ženou po celý život, a říkal jsem si, že to snad radši nebudu s žádnou.“ Jak je vidět, motivy mohou být na začátku skutečně nejrůznější.

Ale teď vážně. Je to boj. Všechno už tady bylo řečeno. Moc se mi líbilo, co řekl o. Slávek: my to prostě „nedáme“. Při každé eucharistii říkáme: „Pane, nejsem hoden.“ A pak můžeme jít k přijímání, což je úžasné. „Pane, nejsem hoden.“ Ale my bychom pořád chtěli být hodni, a proto si to chceme nějak zasluhovat.

Může Bůh použít při vstupu do řádu i „nezdravé motivy“? (odpovídá o. Slavomír SAC)

Samozřejmě že může, a není to ojedinělý případ. Stává se, že někomu se líbí hábit, jinému zase způsob života, že dělají to či ono. Až pak se někde v myšlenkách objeví, že to dělají pro Pána Boha a že jemu slouží. Právě k tomu slouží formace. Nejedná se jen o formaci základní, která je v klášteře, ale i o tu, která probíhá od začátku až do naší smrti. Je to taková „permanentní formace“. Během celého toho času mám šanci své motivace očistit. Tedy – i když to bylo kvůli hlouposti, kvůli něčemu jinému, nakonec se mohu zamilovat do Pána Boha. Například když je to u holky – vidím, že se hezky obléká. Když se s ní ale setkávám a trávím s ní čas, teprve tehdy začínám odkrývat, jaká je. S Pánem Bohem a v řádu je to tak, že se mi líbí to či ono, ale během formace směřují formátoři celé mé vnímání k Pánu Bohu, abych se s ním stihl skamarádit, abych mohl Pána Ježíše poznat, zamilovat si ho a projít s ním znovu své chabé motivace. To je normální. Ve formačním procesu se to dá krásně vyhladit. Zkrátka není to problém.

Neodporuje si Boží vůle a naše svoboda? (odpovídá o. Metoděj OP)

Tato věc – vztah mezi Boží prozřetelností a lidskou svobodou – je nesmírně náročná. Jak to vůbec skloubit? Myslím si, že pro dnešního člověka je důležité, aby slyšel (a tady mluvím jako někdo, kdo zná sv. Tomáše Akvinského, a zároveň vidím v Písmu vážné důvody tohle tvrdit), že základem je nedávat do opozice Boží prozřetelnost, Boží vládu, které je vše podrobeno (Bůh všechno stvořil, drží v bytí a vládne tomu a tam spadají i svobodné skutky lidí nebo andělů), a naši svobodu. Nesmíme to dávat do protikladu. Jako by to, že Bůh všemu vládne, znamenalo, že mé skutky už nejsou svobodné, nebo to, že jsem svobodný, znamená, že mé skutky se nějakým způsobem vymykají Boží vládě. Obojí k sobě patří: Mé skutky jsou svobodné (například mé rozhodnutí pro řeholi), Bůh o nich od věčnosti ví a jsou zahrnuty v jeho plánu. V jeho plánu je koneckonců zahrnuto i to, že Bůh může na rozdíl ode mě nebo i od anděla nějakým způsobem naklánět mou vůli, aniž by mi vzal svobodu. I má vůle je Bohem jaksi „držena k bytí“; nikdo jiný toho schopen není a ten, který všechno vidí a který všechno stvořil, takto může působit. Vzpomeňme například na sv. Pavla, který říká, že Bůh koná nejen to, že chcete, ale potom i to, že to konáte, abyste se mu mohli líbit.

Abych řečené nějak završil, chci vás všechny pozvat, abyste nezapomínali, že Boží prozřetelnosti, Boží vládě je podrobeno všechno – ať se stalo cokoli, třeba i vaše plány, které dopustil. Bůh, který nás má rád, je nesmírně mocný. Můžete si vzpomenout na slova sv. Pavla o tom, že všechno prospívá k dobru těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Těm, kteří milují Boha a jsou z Boží vůle povoláni, všechno napomáhá k dobrému. Bůh to umí používat. Další věc, která mi z toho vyplývá, a myslím, že je důležité to dnes říct, je tato: Nebojte se opřít o Boha. Právě v tom spočívá odevzdanost. Nebojte se opřít o Boha. Jsou věci, na které nestačíš, protože jsi slabý. Bůh chce, abychom se učili, že s ním to můžeme zvládnout. Jak to říká sv. Pavel, když žádal Hospodina o pomoc, a on mu odpověděl: „Stačí ti má milost; právě když jsi slabý, ne když jsi silný.“

 

 
 
Myšlenka na den: Práce chrání před mnoha neřestmi a zbytečnými nebo špatnými myšlenkami. Lenost je naopak jejich hnízdem. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru