07.05.2019, kategorie: Titulní stránka

Ukazovat lidem pravdu a krásu

Ukazovat lidem pravdu a krásu
Svědectví české paulínky

Jmenuji se Andrea Hýblová. Před 44 lety jsem se narodila v Liberci. V pražské komunitě žiji od roku 2004, zde jsem před 9 lety složila i první sliby a v roce 2015 pak sliby věčné.

Už od dětství jsem vnímala, že mým „povoláním“ bude ukazovat lidem pravdu a krásu skrze moc slova psaného i vyslovovaného. Pamatuji si, že v 2. třídě jsem chtěla být básnířkou, později novinářkou a spisovatelkou (to mi bylo 13 let), ještě později na gymnáziu rozhlasovou redaktorkou až nakonec volba padla na divadelní dramaturgii – tu jsem se také vydala do Prahy studovat a v tomto oboru jsem před vstupem do kongregace působila.

Počátek mého povolání k zasvěcenému životu je spojen s konverzí. Nepocházím z věřící rodiny, ale přesto jsem nikdy nepochybovala, že něco, nebo spíše Někdo existuje, a rozmlouvala jsem s Ním při mých toulkách přírodou. V době dospívání jsem intenzivně hledala svou cestu životem. Ta nejprve vedla mezi divadlem, kluby a umělci, ale svoboda, kterou jsem mezi nimi zažívala, nebyla ta pravá, něco stále chybělo.

V hledání jsem pokračovala i na studiích v Praze. Zde jsem se dostala do okruhu New Age, zkoušela jsem různé praktiky, mezi nimi i meditaci. Bůh umí psát i na křivých řádcích, a tak když všichni ostatní meditovali „na obraz“ lidského mistra, já si oblíbila obraz s Ježíšem. Tam jsem poprvé navázala jakýsi dialog s konkrétní tváří Boha. Nakonec se však i tahle cesta zasvěcených ukázala jako slepá, mé srdce zůstávalo nenaplněno.

V závěru mých studií přišel náročný čas, hodně věcí se mi hroutilo, včetně vztahů s nejbližšími. Tenkrát jsem začala křičet k nebi: „Jestli opravdu existuješ, dej se mi poznat!“ A On odpověděl! Bylo to na jaře roku 1999, kdy se mi do rukou dostala pozvánka na čas velikonočního tridua stráveného se skupinou mladých věřících lidí. Moc jsem o pravém smyslu Velikonoc netušila, jen něco málo z dějin divadla. Takže mě uvádění do toho, co se slaví a proč, zcela pohltilo. A samozřejmě svědectví věřících a také křest, který se při vigilii uděloval. Od téhle chvíle se všechno v mém životě změnilo. V okamžiku, kdy jsem poznala Boha, či ještě lépe, kdy mi On sám dal zakusit svou přítomnost, jsem zatoužila poznat ho ještě více a být stále s Ním. O rok později, na Velikonoce 2000, jsem přijala křest i já. Ta noc pro mě byla nocí zásnubní. Ale to bylo mé tajemství.

Dál jsem navenek pokračovala ve stylu života jako předtím: dokončovala jsem studia a také jsem začala pracovat. Začala jsem pomáhat ve farnosti a při akcích pro mládež. A do toho přicházely pobídky: uplatnění v oboru, nabídka rodičů, že mi koupí byt v Praze, zájem mladých mužů o mě. Ale v mém nitru jsem jasně vnímala, že chci žít jiný život než jen „na divadelních prknech“ a že své srdce nedokážu dělit mezi muže a Ježíše.

A tak jsem se rozhlížela kolem sebe: poznala jsem skvělé kněze, řeholníky a řeholnice, kteří mi svědčili o svém životě s Pánem. Nutno zmínit i mé přátele – manžele: vidět jejich vztah, odevzdání se v den svatby a následný život ve dvou, to mělo velký vliv i na mě. To, co jsem viděla a líbilo se mi u nich, jsem chtěla žít ve vztahu s Pánem. Ve volných chvílích jsem proto odjížděla mimo město a trávila čas v tichu. Naléhání v mém srdci bylo čím dál silnější. Nakonec jsem poprosila o duchovní doprovázení kněze, který mne znal a kterému jsem důvěřovala. Po celé tři roky mne doprovázel modlitbou, nasloucháním, otázkami, které mne nutily udělat si jasno, pravdivě oddělit mé motivace od Pánova volání.

Tou dobou jsem už znala sestry paulínky. Byly úplně jiné než ostatní sestry, takové „normální“. K sestrám jsem chodila na modlitbu a občas s něčím vypomoci. Pán mě v mém rozhodování doprovázel skrze mnoho znamení, ale především mi nechybělo jeho slovo. Náš dialog byl dialogem lásky, jako když se chlapec uchází o dívku (např. Pís 7,11). Ale měl pro mne i náročná slova, a to když mi připomněl, že ten, kdo ho chce následovat, se musí rozhodnout opustit všechno, co mu dosud patřilo a na co byl zvyklý (srov. Mk 10, 21-22).

A tak dny ubíhaly a já čím dál více vnímala, že je již čas učinit jasné rozhodnutí: že žiji ve světě, ale že mne už nenaplňuje tím, co dříve, a že jsem někde uvnitř duše velmi smutná. Proto jsem sebrala veškerou svou odvahu a čtyři roky od svého křtu jsem sestry požádala, zda bych s nimi mohla nějaký čas žít a lépe je poznat. Tenhle krok byl důležitý, bez něj by všechno bylo jen pouhé snění o tom „jaké by to mohlo být“.

V říjnu 2004 jsem tedy přišla na „zkušenou“. A už jsem nikdy neodešla. Od prvního večera až dodnes jsem nikdy nepochybovala o tom, že mě Pán volá právě sem. Těžké chvíle nastaly, ale nikdy jsem je nečetla jako znamení k odchodu. Naopak, trvalý pokoj kdesi „v hloubi duše“ a nikdy nechybějící Boží slovo, ty mě doprovázejí a o ty se opírám, když se mi zdá, že už to „ze svých lidských sil neustojím“. Jsem šťastná, protože jsem s Ním. A navíc, naším posláním je přesně to, co bylo vloženo do mého srdce od dětství: žít v Pravdě a Lásce a svědčit o tom druhým.

Kéž tě, Ježíši, Cesto, Pravdo a Živote, všichni poznají, kéž v Tobě všichni naleznou naději a pokoj!

 
 
Myšlenka na den: Spojení s Bohem musí zahrnovat všechno: mysl, vůli i srdce. Žádné stvoření nebylo sjednoceno se svým Bohem tak jako Panna Maria. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru