23.08.2019, kategorie: Titulní stránka

Tvé cesty nejsou mými cestami

Tvé cesty nejsou mými cestami
Indie nebo Německo?

Jmenuji se Helena, narodila jsem se v roce 1936 a pocházím ze severní Itálie z provincie Bolzano!

V různých obdobích svého života jsem bez jakýchkoli pochyb zakusila, že Boží cesty a plány jsou úplně jiné než mé plány a představy. Často, a někdy i velmi zvláštními způsoby, jsem byla vedena po cestách, na něž bych se sama nikdy nevydala. Pokusím se nyní popsat některé z těchto životních zkušeností, v nichž jsem opakovaně a vždy nově objevovala Boží lásku a vedení.

Když mi bylo asi patnáct let, snila jsem o tom, že budu mít vlastní rodinu a spoustu dětí. O dva roky později mi však Bůh ukázal jinou, ještě větší rodinu s bezpočtem dětí. Přivedl mě totiž do Paulínské rodiny, řeholní společnosti, která se snaží, kráčejíc ve stopách sv. Pavla, apoštola národů, a v jeho duchu přispívat prostřednictvím moderních sdělovacích prostředků k tomu, aby lidé mohli žít jako Boží děti.

Krátce po vstupu k Dcerám sv. Pavla (v roce 1953) se ve mně zrodila touha pracovat v některé z misijních zemí. Snila jsem o Indii, zemi velkých protikladů: bohatství i chudoba, velká hustota obyvatelstva, hlad a nouze… Proto jsem se před vstupem do noviciátu zeptala svých představených, zda po slibech budu moci odjet do Indie. Jejich odpověď zněla: „Teď mysli na noviciát, pak uvidíme…“

Noviciát skončil a skončilo i období časných slibů. V roce 1962 jsem složila sliby věčné. Na Indii jsem však nezapomněla. Právě naopak: V srdci jsem stále chovala tuto touhu a netrpělivě očekávala nějaké znamení. A to znamení přišlo naprosto nečekaně na podzim 1964 a úplně jinak, než jsem očekávala. Představené mě poslaly do země, která mě nijak nenadchla… Bylo to Německo! Navzdory tomu jsem přijala rozhodnutí představených jako znamení Boží prozřetelnosti.

Před odjezdem do Německa jsem měla delší rozhovor s naším zakladatelem, Jakubem Alberionem. Dal mi na cestu požehnání a věnoval mi slova povzbuzení, která pro mě i dnes tolik znamenají a z nichž neustále čerpám vnitřní sílu a důvěru: „Důvěřuj a věř v Boží milost a v ochranu Matky Boží Panny Marie, Královny apoštolů. Nejsi sama. Neboj se, Pán kráčí s tebou.“

Během prvních týdnů a měsíců v nově založené komunitě v Düsseldorfu jsme si se sestrou Cecílií často opakovaly staré známé přísloví: „Každý začátek je těžký“, což jsme také stále znovu a zcela konkrétně zakoušely. S minimem materiálních prostředků, ale s pevnou důvěrou v Boží prozřetelnost jsme se pustily do dobrodružství s Bohem.

S pomocí kolínského arcibiskupství a čtyř dalších sester, které se k nám přidaly o několik týdnů později, jsme postupně zařizovaly náš nový komunitní byt. Byl to nezapomenutelný čas. Naše horlivost byla velká a stejně velká byla i radost z každého, byť sebemenšího úspěchu.

Když jsme otevřely druhou komunitu v Norimberku a pak další, Indie se začala stále více vzdalovat. Zřetelně jsem vnímala, že mě Bůh chce mít zde. Brzy jsem si uvědomila, že má Indie může být i v Německu – vždyť misijní země jsou dnes v podstatě kdekoli. Snažím se tedy kráčet ve šlépějích apoštola Pavla, který se pro všechny stal vším (srov. 1 Kor 9,22), všude tam, kde mě chce Pán mít. I Pavel musel často měnit cíle svých cest, protože pro něj Boží Duch připravil něco jiného. Je pozoruhodné, že komunity Dcer sv. Pavla v Německu vznikly ve městech, v nichž jsme nikdy neměly v plánu se usídlit.

Na uplynulé roky pohlížím s vděčností. Vedla mě a provázela jimi síla Boží milosti, která se nejlépe projevuje ve slabosti. S celou svou důvěrou vkládám do Božích dobrotivých rukou i svou budoucnost a těším se na cesty, po nichž mě bude vést. Jsem si jistá, že jeho láska a milosrdenství mě budou provázet i nadále. Co je většího a radostnějšího než vědomí, že nás Bůh miluje, a možnost dávat zakoušet tuto Boží lásku i ostatním?

 
 
Myšlenka na den: Pokora a důvěra v Boha jsou zárukou svatého života. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru