20.11.2017, kategorie: Titulní stránka

Tři ukázky z Úmluvy

Tři ukázky z Úmluvy
21. 11. VYJDE NOVÝ ROMÁN

Již brzy najdete na knižních pultech náš nový román o Abrahámovi. Vybrali jsme  tři ukázky... 

***

„Bůh je jeden.“
„Pověz mi, který?!“
„Není v žádném chrámě, třebaže všichni bohové světa jsou památkou jeho památky.“
„Tvá řeč je nesrozumitelná, Nergal Sare. Proč není Bůh v chrámě?“
„Protože by se do něho nevešel.“
„Proč o něm nikdo neví?“
„Protože lidé nechtějí vědět. Protože to, co od lidí požaduje, je těžší než bahno pod nohama kráčejícího starce. Protože každému závidí jeho moc a krále nemá za nic…“
„Nesmírně toužím poznat ho…“
„Proč?“
„Abych mu sloužil,“ odpověděl Abram bez váhání překvapen otázkou. Stařec svěsil hlavu tak hluboko, že se jeho šedý vous dotkl kolenou. Na dlouhou chvíli zavládlo ticho, přerušované jenom crčením kapek, stékajících po stěnách.
„Jak jej nazývají?“ zeptal se dychtivě Abram.
„Nemá jméno. Nemá a nemůže mít. Copak je synem člověka? Copak je zvířetem, k němuž přichází jeho pán se slovy: »Od této chvíle se budeš jmenovat tak a tak!«
Jméno dává starší či rovný. On však nemá ani staršího, ani sobě rovného. Jménem rozlišujeme jednoho od mnohých. On je jeden. Sám. Jméno dává jmenovanému ctnost, obsaženou ve jménu. On je otcem všech ctností. Kdo by ho mohl pojmenovat, důvěrně ho oslovit? A kdyby dal sám sobě jméno, kdo by je znal? A kdyby je znal, kdo by se je odvážil vyslovit? Moc obsažená v tomto jménu by člověka rozdrtila…“
„Jak ho mám tedy nazývat?“ trval na svém Abram.
„Nazývej ho Adonaj, neboť je náš Pán. Říkej mu Elohim, neboť je Bohem nade všemi bohy. On, jediný Bůh, trvá. Byl, než se zrodil čas, zůstane živý a neměnný, až věky zetlí… Nemá počátek ani konec… Nezrozený, nestvořený, sám sobě dávající bytí a život… Světy vzešly z jeho ruky. Světy zaniknou a on, bude-li chtít, povolá k životu světy nové… Jeho dech řídí hvězdy. Nesmrtelný, všemocný, všudypřítomný… Soudí soudem spravedlivým a ne jako lidé soudící podle zdání. Proniká myšlenky, srdce i ledví člověka…“
„Řekl jsi, můj pane, že on je otcem všech ctností. Řekni mi, prosím, co tím rozumíš? Copak není ctností velblouda jeho hbitost, ctností osla jeho síla a vytrvalost, lva skvělost, muže odvaha a pravdomluvnost, ženy plodnost…? Každému stvoření je tedy přisouzena jiná ctnost. Jak by mohl on vlastnit všechny?“
„Z něho berou počátek, Abrame. Na světě není nic, co by vzniklo mimo něj. Cokoli učiní on, je krásné a dokonalé. Z jeho ruky nevyšla věc nedůstojná ani zlá.“
„Odpusť, pane, svému služebníkovi… Jestliže nic nevzniklo mimo něho a vše, co učinil on, je dobré, odkud tedy vzešlo na světě zlo? Neboť lidé jsou velmi zlí a velmi krutí… Dějí se i věci potupné a mrzké… Ty, pane, který sedíš ve věži, nevíš, kolik je na světě zla a podlosti… Kdo je zplodil? Ty, jenž všechno víš, Nergal Sare, pověz, kdo je zplodil?“
Nergal Sar se shovívavě usmál.
„Příliš vysoko oceňuješ mé vědomosti, Abrame. Všechno vědět není v lidských silách. Jsem velmi dalek pravého poznání… Spokoj se s tím, co jsem ti řekl. Stačí, žes slyšel, komu podléhá svět.“

**

Abram docela sám. Zřekl se ochranných rodových božstev a urazil Hospodina… V polosnu polobdění se mu zdálo, že stojí nad okrajem propasti, na skále, která se co nevidět zřítí. Chtěl vykřiknout hrůzou, ale z jeho hrdla nevyšel ani hlásek. Vzpomněl si, že kdysi v podobném zoufalství vztáhl ruku do tmy a že Hospodin jeho ruku uchopil, vyvedl jej do bezpečí, zachránil… Dnes to už neudělá, protože je právem rozhněvaný… Dlouho se trýznil, až nakonec usnul. Probudilo ho volání:
„Abrame! Abrame!“
„Tady jsem,“ odpověděl polopřítomně a mnul si oči. Nechápal, kdo jej volá a proč… Nenapadli snad lvi stádo?
„Tady jsem,“ opakoval, ale kolem sebe nikoho nespatřil. Kahánek klidně planul. „Zřejmě se mi něco zdálo,“ pomyslel si a snažil se opět přivolat spánek.
„Abrame! Abrame!“
Vyskočil, už zcela procitlý. Poslouchal. Navštívil ho snad otcův duch? Zemřelí však nemají hlas a Terach, syn Nachorův, dostal do hrobu vše, co potřeboval.
„Abrame! Abrame!“
Hlas se rozléhal stále mohutněji, hučel, ale ticho kolem bylo naprosté, hluboké, jako by celý svět ustrnul v očekávání. Abrama se zmocnilo zděšení. Pochopil, čí je to hlas…
„Jsi požehnaný, Abrame… Požehnám toho, kdo tobě žehná, kletbou stihnu toho, kdo tě proklíná, aby ti dobrořečila všechna pokolení země…“

**

Obloha nepřestávala žhnout, vzduch byl stále stejně parný. Chvílemi zadul prudký jižní vítr, roztáčel kotouče prachu, ale hned se zase utišil a namísto ochlazení přinášel jenom dusno. Břicha ráno zabité jalůvky, kozy a ovce se nadmula a zčernala horkem. Lidé, vysílení očekáváním, se střídali – jedni odcházeli, druzí hlídali – pouze Abram neústupně setrvával na stanovišti a jako jestřáb obracel svou hlavu na všechny strany. V srdci měl nesnesitelnou úzkost. Rozum volal: „Nikdo nepřijde! Neobelhávej sám sebe ani ostatní!“ Neznámý, tajemný hlas však odpovídal: „Důvěřuj! Zapochybuješ-li, nikdo nepřijde! Vírou přiměješ Hospodina k příchodu!“ Rval se sám se sebou o naději, již pomalu ztrácel. V obavě, aby unavená vůle nepřemohla touhu, se plně odevzdal do Hospodinových rukou. Ať Hospodin učiní, jak uzná za vhodné. Oprostil se od vlastní vůle i citu, nemyslel na to, co řeknou zklamaní lidé. Klidný, usmířený, zbavený netrpělivosti, stál na stráži v dokonalé poslušnosti, až nadešel soumrak. Obloha se rozzářila blýskavicemi, bližšími než obvykle. Odletěli supi, vyplašení blížícím se večerem, utichl bzukot much. I ti, kdo drželi stráž, usnuli, jenom jediný Abram bděl. Bděl opřen o hůl i tehdy, když zaburácel ohlušující hrom, až se země zachvěla a spící úlekem vyskočili. Sotva však stanuli, vzápětí klesli hrůzou. Jejich oči totiž uzřely ohnivou kouli, velkou a rozžhavenou, která za ohlušujícího rachotu skanula z nebe na špičku kopí, snesla se na zem, kutálela se mezi rozpůlenými mršinami, potom odplouvala dál, dál, až zmizela…
Hřmot ještě dozníval, zmítal korunami stromů a naplňoval lidská srdce děsem. Jediný Abram se nebál, ačkoli mu srdce bušilo jako o překot. Hospodin tu byl! Hospodin sestoupil! Neopustil svého služebníka! Uzavřel úmluvu s hebrejským kmenem. I kdyby se opět odmlčel na dlouhá léta, už nikdy Abramovu duši nezachvátí nedůvěra. (…) Od této chvíle jsou spojenci samého Boha. Hospodin jim zachová věrnost – jen aby oni ji zachovali jemu. Hospodin vidí do jejich srdcí a zná jejich myšlenky. Dokud neporuší přísahu, nespadne jim vlas z hlavy. (…) Abramův Bůh se projevil jako mocný Bůh. (…) Vyplatí se žít pod takovou záštitou… 

 
 
Myšlenka na den: Když jsou trhány zuby, dává se injekce, aby to nebolelo. Potřebovali bychom injekci Mariina ducha. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru