05.03.2014, kategorie: Titulní stránka

Text pro Popeleční středu

Text pro Popeleční středu
z knihy papeže Františka

Kniha Opravdová moc je služba vyjde až za týden, ale protože hned její první text se váže k Popeleční středě, zveřejňujeme ho napřed. Ať inspiruje nejen katechety, ale každého z nás!

„Čiňte pokání a věřte evangeliu,“ řekl nám kněz minulou středu při udělování popelce. Touto výzvou zahajujeme postní dobu. Zkrušit své srdce a otevřít ho, aby uvěřilo pravému evangeliu – ne evangeliu zkreslenému, evangeliu light, či evangeliu přefiltrovanému, ale evangeliu opravdovému. A to se dnes zvláštním způsobem žádá od vás, od katechetů: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“
Vám katechetům však církev svěřuje navíc ještě jeden úkol: abyste jednali tak, aby druzí uvěřili v evangelium. Uvěří mu, protože když vás spatří, uvidí, jak se chováte, co děláte, co říkáte, jak smýšlíte a jakou máte v sobě lásku. Evangelium říká, že Duch vyvedl Ježíše na poušť, kde žil jakoby nic s divokými zvířaty. V mysli se nám vybavuje, k čemu došlo na počátku: první muž a první žena žili mezi divokými zvířaty a nic se jim nestalo. Tehdy vládl v ráji jen pokoj a radost. A pak byli pokoušeni, a Ježíš také. Na začátku svého veřejného života – po svém křtu – chtěl Ježíš uspořádat věci podobným způsobem, jak tomu bylo na počátku, a právě jeho mírumilovné gesto soužití s celým stvořením v plodné samotě srdce a v pokušení nám naznačuje, co přišel udělat: přišel uzdravit a obnovit svět. Během roku říkáme v jedné z mešních modliteb velmi pěknou věc: „Bože, tys obdivuhodně stvořil člověka, a s ještě větší láskou jsi ho obnovil…“
Ježíš přišel, aby svým nádherným povoláním k poslušnosti spasil svět, aby ho uvedl v soulad a vnesl do něj harmonii, a to i přes to, že je v něm pokušení. Je nám toto jasné? A cestou k tomu je právě postní doba. Všichni si v postní době musíme udělat místo v srdci, aby do něj mohl Ježíš v síle Ducha svatého – toho Ducha, který ho vyvedl na poušť – vnést jeho původní harmonii. Ne však, jak si možná někteří myslí, pomocí zvláštních modliteb a laciných citových výlevů.  Ježíš vnese do našeho srdce harmonii pomocí poslání, skrze apoštolskou činnost, každodenní modlitbu, práci, vytrvalost a vydávané svědectví. A to místo by se v srdci udělat opravdu mělo, protože – jak nám říká evangelium – čas se krátí. Již dva tisíce let stojíme na konci časů, časů, které zahájil Ježíš a jež jsou dobou opětovného vnášení harmonie do srdcí lidí.
Čas nás tlačí. Nemáme právo zaobírat se jen vlastní duší a uzavírat se do své maličkosti, která je navíc skutečně velmi malá! Nemůžeme si žít v klidu a mít rádi jen sami sebe: Mám já se to ale rád! Ne, na to opravdu nemáme právo. Musíme vyjít ven a říkat lidem, že před dvěma tisíci lety zde žil člověk, který chtěl obnovit pozemský ráj, a přišel kvůli tomu na svět, aby do něj opět vnesl harmonii. Musíme to říct té „paní Novákové“, kterou jsme viděli na balkoně jejího bytu. Musíme to říct dětem a těm, kteří již ztrácejí veškerou naději, těm, kteří mají ze všeho „depresi“, i těm, které zajímá jen tango a všechno je pro ně jen chaos. Musíme to povědět také té korpulentní „nóbl“ dámě, která si myslí, že když si bude vyhlazovat pleť, tak bude žít navěky. Musíme to sdělit všem těm mladým lidem, kteří nás – podobně jako ten, co jsme ho viděli na balkoně – odsuzují a chtějí nás všechny strčit do jednoho pytle. Text tanga to sice neříká, ale klidně by mohl: „Točte se, pardálové, vždyť je to všechno jedno!“
Je třeba vyjít ven a mluvit s lidmi ve městě, s těmi, které jsme viděli na balkonech. Vyjděme ze své ulity a řekněme jim, že Ježíš žije a že žije pro ně. A je třeba říct jim to s radostí, i když přitom budeme občas vypadat jako blázni. Ono evangelní poselství vlastně bláznovství je, to říkal už svatý Pavel. Celý náš život nebude stačit na to, abychom se dostatečně odevzdali a hlásali, že Ježíš obnovuje život. Je naší povinností vyjít do ulic a rozsévat naději. Musíme se vydat hledat. Kolik starých lidí jako ta paní Nováková vede nudný život a občas nevyjde s penězi ani na to nejnutnější? Kolika malým dětem jsou vtloukány do hlavy myšlenky, které máme za kdovíjakou novinku a předkládáme jim je jako nejnovější  výdobytek  moderní  výchovy, a přitom je v Evropě a v Severní Americe již před nějakými deseti lety vyhodili do koše? Kolik mladých lidí si ničí život drogami a hlukem, protože postrádají smysl života, protože jim nikdo neřekl, že existuje také něco velikého? Kolik je jen v našem městě nešťastných lidí, kteří se neobejdou bez výčepního pultu, kde do sebe obracejí jednoho panáka za druhým, aby na všechno zapomněli? Kolik je dobrých, ale povrchních lidí, kteří žijí v iluzi a hrozí jim, že zabřednou do pýchy a samolibosti?
A my máme zůstat doma? Zůstaneme snad zavření ve své farnosti? Budeme se zabývat farními a školními klepy, zavřeme se do církevních internátů? Vždyť na nás všichni ti lidé čekají! Jsou to lidé z našeho města! Naše krásné město má bohatou náboženskou a kulturní historii, je však velmi pokoušeno ďáblem. Nemůžeme se izolovat, nemůžeme zůstat jen ve farnosti a ve školách. Katecheti, vyjděte do ulic! Pusťte se do katecheze, hledejte a tlučte na dveře lidských srdcí!
To první, co udělala Panna Maria, když přijala radostnou zvěst do svého lůna, bylo, že se rozběhla nabídnout své služby. Vyběhněme i my nabízet své služby hlásáním radostné zvěsti o Kristu, v něhož věříme. Kéž bychom se díky této zvěsti obrátili: Kristus včera, dnes a navěky. Kéž se tak stane!

Homilie ke katechetům, Arcidiecézní katechetické setkání (AKS), březen 2000

 
 
Nahoru