20.02.2014, kategorie: Titulní stránka

Ten starý, shrbený pán na fotografiích…

Ten starý, shrbený pán na fotografiích…

Ano, pokud zavítáte do naší redakce, kaple nebo do některých pokojů sester, najdete tam fotografie drobného, sehnutého pána, nejčastěji s Písmem v ruce. To jsou fotografie z pozdější doby. Jak působil don Alberione na své okolí na počátku velkého díla, jež ve velmi mladém věku uvedl do pohybu a které se postupem času mělo rozvinout v desetičlennou rodinu řeholních kongregací a sekulárních institutů působících na všech kontinentech?

Ve svých dvaatřiceti letech vypadal Alberione na první pohled mladší než ve skutečnosti. Četnost i závažnost povinností, které spočívaly na jeho bedrech, by však odkazovala na mnohem staršího a zkušenějšího muže. Alberione byl menší výjimečně hubené postavy. Nebýt živého a pronikavého pohledu, působil by spíš dojmem strohé žulové sochy. Nepůsobil však jako ty typy lidí, kteří při pohybu ramene hýbou celým tělem, jako by trpěli bolestmi kloubů, jako loutka, kterou pohybuje nezkušený loutkář. Jeho tělesná struktura působila flexibilně a harmonicky, nicméně uchovávala si zároveň něco strohého, jako by ji ovládal složitý vnitřní mechanismus. Krátké černé vlasy působily dojmem, že každý z nich je vždy na svém místě, aniž by jim Alberione musel věnovat jakoukoliv pozornost kromě základní hygieny. Jeho tvář, bledá a vypjatá jako tvář atleta v plném nasazení, nepodléhala změnám způsobeným poryvy radosti, bolesti, hněvu či pochybností, které prožívala jeho vznětlivá duše. Jediným prostředkem komunikace mezi jeho vnitřním světem a okolím byl hlas, jenž sice nikdy nezvedal intenzitu, ale někdy působil hladce a vyrovnaně, jindy naopak ostře a přísně.
Pohyboval se krokem člověka, jenž sice nespěchá, avšak nemá času nazbyt. Ani při chůzi nenechával ramena volně klimbat podél těla.  I při pozdravu či podání ruky byly jeho pohyby přesné, jakoby detailně promyšlené. Říká se, že Italové mluví rukama. Alberione musel být v tomto ohledu výjimkou potvrzující pravidlo. Ani při běžné konverzaci negestikuloval, pohyby rukou doprovázely jeho řeč velmi zřídka. Nosil vždy stejný kněžský talár, který nebyl ani nový, ani starý, avšak vždy čistý a upravený. Pokud měl oblečený kabát, vždy byl pečlivě zapnutý na všechny knoflíky.
Když Alberione seděl – ať už v kostele, u stolu či v kanceláři – zabíral vždy jen polovinu židle a nikdy se zcela neopíral, jako by jej v této pozici tělo lépe poslouchalo. Po dlouhá léta takto sedával i v dopravních prostředcích. Opěradla sedadel začal využívat teprve ve stáří, kdy ho už trápily revmatické bolesti.
Každý den trávil tři a půl hodiny v modlitbě a rozjímání. Čtyři hodiny jeho pracovního dne byly vyhrazeny duchovnímu doprovázení a vyučování v semináři, hodina a půl osobnímu studiu, půlhodina formaci dívek – Dcer sv. Pavla a zbytek času formaci kluků a různým pracím spojených s fungováním redakce časopisu Gazzetta d´Alba a provozem tiskárny nazvané „Typografická škola Malý dělník“ (korespondence, vztahy s obchodními partnery či sponzory). Na spánek mu zbývaly čtyři hodiny.

Paulínky spí sice o trošku déle, ale po vzoru svého zakladatele se snaží „neutrácet čas“ ve zbytečnostech, ale věnovat veškerou svou energii a inteligenci hlásání evangelia. Je to ono starobylé „ora et labora“, které žijeme ve 21. století v ruchu velkoměsta. 

 
 
Nahoru