14.06.2017, kategorie: Titulní stránka

Svědectví o víře a síle přímluvy

Svědectví o víře a síle přímluvy

Nedávno jsme si na facebookovém profilu našich amerických sester všimly fotografie malého děvčátka a její maminky. Z fotky bylo patrné, že holčička je nemocná. Christině Dangondové byla v roce 2012, kdy jí bylo šest let, diagnostikována vzácná forma rakoviny. Dvakrát se její stav zlepšil, ale rakovina se nyní opět ozvala. Dnes je Christině deset let. I během náročných vyšetření měla nezměrnou chuť do života, nezlomnou víru, sílu a odvahu a podstupovala je s úsměvem a velkou důvěrou v Ježíše.

Sestry psaly o její rodině a své velké víře v její uzdravení, o které prosí na přímluvu zakladatele Paulínské rodiny, bl. Jakuba Alberioneho. Naše pražská komunita již několik let svěřuje všechny vaše modlitební úmysly, které nám předkládáte, právě jemu, a zvláště ct. Tekle Merlové. (Protože není ještě blahořečena, není možné  modlit se přímo na její přímluvu).

Překladem článku, který napsala paní Monika, matka nemocné dívky, vás chceme povzbudit ve víře, a pokud se chcete přidat k její modlitbě anebo na přímluvu bl. Alberioneho prosit za vlastní úmysly, rády se k vám duchovně připojíme.

***

Na cestě s Ježíšem Mistrem

Moje cesta, která vedla k tomu, stát se členkou Paulínské rodiny, začala asi před čtyřmi lety. Než jsem se setkala s bratry ze Společnosti sv. Pavla (paulíny), připadal mi můj život ve víře v pořádku. Vyrostla jsem v tradiční katolické rodině a chodila do katolické školy. Později jsem se provdala za Fernanda, dobrého katolíka, a společně jsme vychovávali naše tři děti k tomu, aby poznávaly Pána a měly k němu úctu. Ježíš a jeho Matka byli vždy součástí mého života. Se svým životem jsem byla dosud spokojená a hledala si svou cestu.

V říjnu 2012 jsem se na Floridě účastnila Emauzské duchovní obnovy. Nesmírně mi otevřela mysl i srdce. Poprvé jsem si uvědomila, co doopravdy znamená prožívat vztah s Bohem a Pannou Marií. Připadala jsem si jako sv. Pavel, tak slepá jsem totiž předtím byla ke skutečnosti, jak dobrý byl ke mně Bůh, jakého požehnání se mi dostalo a že Boží přítomnost v mém životě byla stálá a reálná. Celá jsem hořela. Stejně jako sv. Pavel jsem chtěla, aby každý zakusil to co já na duchovní obnově. Mé srdce skutečně hořelo. Velmi jsem si přála stát se součástí Emauzských duchovních obnov, abych mohla přinášet Krista a jeho lásku do všech srdcí, kam jen by mi to bylo umožněno. Toužila jsem se nějak zapojit. Připadalo mi, že jsem našla svou cestu.

Jen o dva měsíce později, v prosinci 2012, na svátek Panny Marie Guadalupské, diagnostikovali mé dceři Christině vzácnou formu rakoviny. Bylo jí tehdy šest let.

V lednu 2013 mě jeden přítel představil otci Michaelu Harringtonovi z paulínského Institutu Ježíše Kněze, který byl určen pro kněze v celé diecézi. Otec Michael nás neustále povzbuzoval, modlil se s námi a s Christinou, myslel na ni při mších svatých i ve svých modlitbách. To bylo naše první setkání s Paulínskou rodinou. Po celých dvanáct měsíců Christina procházela intenzivní chemoterapií. Otec Michael tu byl vždy pro nás, přicházel k nám domů, aby se s námi modlil, pomáhal nám, doprovázel a podporovat nás. Naše životy se dramaticky změnily a mně bylo čím dál jasnější, že mé dosavadní cesty nebyly vždy ve shodě s cestami Božími.

Otec Michael nás pozval k účasti na mši svaté, kterou sloužíval v komunitním domě Dcer sv. Pavla ve čtvrti Jamaica Plain v Bostonu jednou za několik měsíců. Tam jsme se potkali se sestrami paulínkami, s dalším knězem z Institutu Ježíše Kněze a také s paulínskými spolupracovníky. Oslovila mě paulínská úcta k Ježíši Mistru, Cestě, Pravdě a Životu. Teď víc než kdy jindy jsem potřebovala, aby byl Ježíš se mnou, vedl mé kroky a byl mou Cestou, Pravdou a Životem. Když jsem se modlila s paulíny, začala jsem důvěrněji prožívat svůj vztah k Panně Marii. Ve chvílích, kdy jsem zápasila s tím, jak pokračovat dál a čelit všem zkouškám, vybavilo se mi její „ano“, které řekla andělu Gabrielovi. Prosila jsem ji, aby mě provázela v mých pochybnostech a zkouškách svou pokornou důvěrou v Boží láskyplnou péči a učila mě, jak být matkou trpícího dítěte, a aby mi byla nablízku i na této cestě, tak jako byla nablízku Ježíši na jeho křížové cestě.

Otec Michael nabídl mně, Fernandovi a našim dětem, abychom se stali členy laického paulínského společenství Svaté rodiny, které je určeno právě manželským párům. Tehdy u nás ještě nebyla žádná aktivní skupinka, ale otec Michael chtěl s námi a několika dalšími rodinami, které poznal během své kněžské služby, začít formaci. V lednu 2014 se paulínské společenství Svaté rodiny začalo scházet a krátce nato se mi s podporou mého nového paulínského společenství opět otevřely oči, jako sv. Pavlovi. Začala nová cesta evangelizace.

Abychom podpořili Christinčino uzdravení, vytvořili jsme s Fernandem facebookovou stránku, vybízející k modlitbám za Christinu, která sloužila zároveň jako  „modlitební nástěnka“, kam mohli lidé umístit své vlastní prosby o modlitbu. Tím jsme evangelizovali, aniž bychom si to uvědomovali. Založili jsme také skupinku, která se scházívala v pondělí dopoledne, kde jsme vyráběli růžence a společně se modlili. Uplynulo několik měsíců, a my jsme shlédli video o jednom jihoamerickém knězi, který se snažil sehnat peníze na stavbu kostela. Chtěli jsme ho podpořit, ale jinak než jednorázovým šekem. Rozhodli jsme se tedy, že růžence, které vyrobíme, použijeme, abychom mu pomohli získat potřebné prostředky. Vyrobili jsme více než čtyři tisíce růženců, které jsme prodali, a výnos z nich šel právě na stavbu kostela. Poté co jsme odeslali první příspěvek, zjistila jsem, že kostel se staví v mém rodném městě v Kolumbii a je zasvěcen Panně Marii Guadalupské, na jejíž svátek diagnostikovali Christině její nemoc.

V červnu 2016 naše rodina zahájila postulát v Institutu Svaté rodiny. Zpočátku jsem netušila, jaká tato cesta bude. Kdo by mohl? Věděla jsem však, že Ježíš je Cesta a že s ním a jeho matkou po boku mohu být plná důvěry, že nás nikdy neopustí. Duch Svatý nám říká, abychom Pánu důvěřovali a že díky němu můžeme z každého zápasu či zkoušky vytěžit to nejlepší, když mu to dovolíme. Naučila jsem se Ježíši Mistru důvěřovat, protože jsem ho poznala. Formace v Institutu Svaté rodiny mě naučila, že nejlepší způsob, jak dětem předávat víru, je být jim příkladem. Musíme dát Boha na první místo, mít úctu k Panně Marii a růst ve víře - pak naše rodiny porostou ve víře spolu s námi.

Když se před čtyřmi lety tato cesta začínala, velmi jsem si přála zapojit se do Emauzských duchovních obnov, ale moje cesty nebyly Božími. Jeho cesty mě dovedly tam, kde jsem nyní. Mám podporu společenství, které se neustále rozrůstá a prospívá. Institut Svaté rodiny už připravil dvě duchovní obnovy, které měly úspěch, pomáhali jsme s duchovní obnovou YHOPE (Young Heralds of Pauline Evangelization – Mladí poslové paulínské evangelizace) a uskutečnily se i duchovní obnovy pro ženy a muže.

Když byly před několika měsíci zahájeny formační večery, otec Michael nám vyprávěl o životě otce Alberioneho. Duch Svatý mi tehdy vnukl, abych ho prosila o přímluvu za uzdravení naší dcery. Byla to výjimečná situace – moje dcera potřebovala zázrak, aby se uzdravila, a také otec Alberione „potřeboval“ zázrak, aby mohl být kanonizován. To podnítilo vznik následující modlitby a zvu i vás, abyste se ji modlili spolu s námi a našimi věrnými bratry paulíny a paulínkami i dalšími členy Paulínské rodiny.

Ježíši Mistře, buď naší Cestou, Pravdou a Životem!

Přímluvná modlitba

Nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi své církvi daroval kněze Jakuba Alberioneho, jenž zasvětil celý svůj život Ježíši Mistru a neúnavně nasazoval všechny své síly za hlásání evangelia sdělovacími prostředky. Prosíme tě, vzbuzuj i v dnešní době v srdcích lidí touhu po tom, aby sdělovací prostředky a všechna novodobá média sloužila dobru a pravdě. Dej, ať i díky těmto účinným prostředkům mohou lidé poznávat, milovat a následovat Ježíše Mistra, jenž o sobě řekl: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Je-li to tvá vůle, uděl nám na přímluvu blahoslaveného Jakuba Alberioneho milost, o kterou tě prosíme. 

 

 
 
Myšlenka na den: Práce chrání před mnoha neřestmi a zbytečnými nebo špatnými myšlenkami. Lenost je naopak jejich hnízdem. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru