01.11.2021, kategorie: Titulní stránka

Smrad a svatost!

Smrad a svatost!
… aneb blahoslavenství jinak

O slavnosti Všech svatých nám církev předkládá známý úryvek z Matoušova evangelia (Mt 5,1-12a), ve kterém Ježíš mluví o tom, kdo je skutečně blahoslavený. V knize Kérky na srdci můžeme nalézt jednu z možných konkrétních aplikací evangelia. 

***

Jakmile začali v kostele přespávat lidé bez domova, zůstávala po nich vždy patrná stopa. Každé nedělní ráno jsme vydrhli celý kostel, jak nejlépe jsme uměli. Na všechny hadry jsme nastříkali aromatický čistič a vytírali jsme jak vzteklí. Strategicky jsme kolem celého kostela rozmístili aromatické misky se sušenými květinami a osvěžovače vzduchu, aby jejich vůně přebila ten odér, všudypřítomnou připomínku toho, že zde strávilo noc téměř padesát lidí (později až stovka). Jediná chvíle, kdy jsme v Dolores Mission používali kadidlo, bylo před příchodem lidí na nedělní ranní mši v 7:30. Ale přes všechno naše snažení ten smrad nešlo úplně odstranit. Někteří farníci už začali reptat a mluvit o tom, že budou chodit do kostela někam jinam.

Podotýkám, že ten zápach nebyl nikdy úplně nepřekonatelný, jen nepopiratelný. Jezuité se drží zásady – když to nemůžeš odstranit, tak to zakomponuj. A tak jsem se jednou v neděli rozhodl oslovit tuto vzlínající nespokojenost lidí v kázání. Homílie někdy mívala dialogický charakter, takže jsem začal: „Čím to tady v kostele tak smrdí?“ Lidé ztuhnou, přeruší se mnou oční kontakt. Ženy začnou lovit něco v kabelkách, samy nevědí, co… „No tak,“ znovu zaútočím. „Čím to tady v kostele tak smrdí?“ „Smrdí to tu jak smradlavý nohy,“ zaduní Don Rafael. Byl to starý muž a nikdy si nebral servítky. „Výborně. Ale proč to tady smrdí jak smradlavý nohy?“ „Snad protože tu v noci spala spousta bezdomovců?“ odváží se nějaká žena. „Správně. A proč dovolujeme, aby se tu děly takové věci?“ „Protože je to naše povinnost,“ řekne další. „Dobrá, ale jak by po nás někdo mohl chtít takovou věc?“ nedám pokoj. „Protože to je to, co by udělal Ježíš.“ „Dobře tedy,… čímže to tedy právě teď v našem kostele smrdí?“ Nějaký muž se postaví a zahuláká: „Smrdí to tu naším závazkem.“ A celý kostel vybuchne v souhlasném pokřikování. Guadalupe divoce šermuje rukama a volá: „Voní to tu po růžích!“ Narvaný kostel zaburácí smíchem a nově objevenou sounáležitostí, která cizí odér přijala za svůj vlastní. Zápach v kostele se nezměnil, změnil se jen pohled lidí na něj. Lidé v Dolores Mission dokázali nevědomky uskutečnit myšlenku Wendella Berryho: „Musíte si být schopni představit životy, které nejsou vaše.“

Někteří biblisté tvrdí, že původní text blahoslavenství by neměl být překládán jako „Blahoslavení chudí v duchu“ nebo „Blahoslavení tvůrci pokoje“ nebo „Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost“. Věrnější překlad by prý zněl: „Jste na svém místě, když… jste chudí v duchu nebo usilujete o pokoj.“ Blahoslavenství tedy nepřinášejí jen spiritualitu, ale též geografii: učí nás, kde máme stát. Milosrdné soucítění tedy nespočívá jen v tom, že pociťujeme bolest druhých, ale že je pouštíme blíž k sobě. Pokud milujeme to, co miluje Bůh, pak jsou díky milosrdenství odstraněny všechny bariéry. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ v praxi znamená rozebrat veškeré překážky, které vyčleňují druhé. V jednom novozákonním příběhu se Ježíš nachází v domě, který je tak narvaný, že už nikdo nemůže projít dveřmi. A tak několik lidí rozebere střechu a spustí ochrnulého dírou dolů, aby ho Ježíš mohl uzdravit. Jádrem příběhu je pochopitelně uzdravení ochrnulého. Ale děje se tam i něco víc než jen prostý fakt uzdravení – oni rozeberou střechu, takže někomu zvenčí je umožněno vstoupit.

 

(Vybráno ze stran 114–118.)

 
 
 
Nahoru