21.08.2018, kategorie: Titulní stránka

Radujte se a jásejte

Radujte se a jásejte
Zaznělo na prezentaci (2)

Druhá část zamyšlení generálního sekretáře ČBK Stanislava Přibyla nad textem Gaudete et exsultate. „Četba této papežské exhortace byla pro mě požehnáním. Často se mi stávalo, že mi hořelo srdce“...

***

Třetí kapitola exhortace Gaudete et Exsultate se věnuje přemýšlení a rozjímání nad Ježíšovými blahoslavenstvími, podobně jako čtvrtá kapitola exhortace Amoris Laetitia je vlastně rozjímáním na Pavlovou velepísní lásky. Jsem přesvědčen, že tato kapitola bude žít dlouho jako autentický a aktualizovaný výklad blahoslavenství a že tvoří jádro celého dokumentu.

František nejprve upozorňuje, že Ježíšova slova se mohou zdát poetická, ale nejsou pouhou poezií. Tvoří ve skutečnosti protiproud k tomu, co je běžné, a ke způsobu, jakým se žije ve společnosti. (65)

  • Bohatství nedává jistotu, chudoba naproti tomu dává citlivost srdce. Být chudým v srdci, to je svatost. (68,70)
  • Křik, nepřátelství, sebeprosazení (71) přinášejí jen unavení a vyčerpání (72). Vlídnost je naproti tomu plodem Ducha svatého (73). Jednat s druhými s pokornou vlídností, to je svatost (74).
  • Svět říká, že v potěšení, zábavě a rozptýlení je dobrý život (75). Schopnost vidět věci tak, jak jsou a ochota nechat se proniknout bolestí s sebou přináší dar druhé těšit, ulevit jim od strachu a bolesti. Umět plakat s druhými, to je svatost (76).
  • Hlad a žízeň s sebou přinášejí silnou zkušenost, stejně jako touha po spravedlnosti (77). Spravedlnost není obchod, styl každodenní politiky ve stylu „dávám, abych dostal“ (78). Je to synonymum věrnosti Boží vůli. Lačnět a žíznit po spravedlnosti, to je svatost (79).
  • Milosrdenství má dvě hlediska: dávat, pomáhat, sloužit a odpouštět, mít pochopení (80). Neplatí slova: blahoslavení, kdo plánují pomstu. Všem se nám dostalo Božího soucitného pohledu, proto i my se musíme smilovat nad svým bližním. Hledět a jednat s milosrdenstvím, to je svatost (82).
  • Je třeba mít srdce prosté a čisté, bez špíny. Srdce, které umí milovat a nedovolí, aby do něj vstoupilo něco, co lásku ohrozí, oslabí nebo vystaví nebezpečí (83). Nic, co je poskvrněno falešností, nemá před Pánem skutečnou hodnotu (84). Nyní vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale tam, kde vládne láska, budeme schopni vidět tváří v tvář. Uchovávat si srdce čisté od všeho, co špiní lásku, to je svatost (86).
  • Svět válek je podobný světu pomluv. Takový svět působí zlo a nevybuduje pokoj (87). Tvůrci pokoje jsou pramenem míru, budují ve společnosti pokoj a přátelství (88). Je třeba „konflikt snášet, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu“. Rozsévat kolem sebe pokoj, to je svatost (89).
  • Cesta blahoslavenství vede proti proudu. Svým životem tak můžeme vyvolávat nepříjemné otázky, a tak být na obtíž (90). Mluvíme ovšem o nevyhnutelných pronásledováních, a ne o těch, která bychom si přivodili sami. Světec není výstřední a nevázaný, nesnesitelný svou domýšlivostí, negativismem a roztrpčeností. Jako apoštolové i my bychom se měli těšit přízni lidí (93). Přijímat každý den cestu evangelia, přestože nám působí problémy, to je svatost (94).

Jsou-li blahoslavenství měřítkem svatosti, pak zde platí ještě „velké pravidlo“ milosrdenství (95). To navazuje na jedno z blahoslavenství. Obraz posledního soudu nám ukazuje, že si nelze představit svatost bez živoucího uznání důstojnosti každého člověka (98).

Jaké je tedy Františkovo shrnutí výzvy ke svatosti ve světle blahoslavenství? Dívat se a konat s milosrdenstvím.

Exhortace Gaudete et Exsultate je plná praktických rad pro život vedoucí ke svatosti. Například: Nepomlouvat, nesoudit, a především konec s prostředností.

Papež se vyjadřuje k současným jevům: vyslovuje se i k online aktivitám. Obává se, že „povrchní konzumování informací a formy rychlé virtuální komunikace mohou být činiteli zhloupnutí, které nás obere o všechen náš čas a vzdálí nás od trpícího těla bratří a sester“ (108). Varuje, že pomluvy a očerňování mohou zdomácnit v médiích a na sociálních sítích. Něco, co by mohlo být nepřijatelné ve veřejné diskusi, může být řečeno na tomto fóru, takže lidé hledají, kde by si mohli kompenzovat svou nespokojenost tím, že budou nadávat na druhé. I když jsme na síti, buďme slušní a milí. (GE 115)

Čtvrtá kapitola exhortace se zabývá některými vlastnostmi svatosti v dnešním světě. Papež vyjmenovává pět významných projevů lásky k Bohu a bližnímu, které reagují na největší bolesti a nemoci vnitřního života současného člověka:

  • snášenlivost, trpělivost a tichost jako lék na vznětlivý a prudký neklid, který nás rozptyluje a oslabuje (112-121);
  • radost a smysl pro humor jako protijed na negativitu a smutek (122-128);
  • odvaha a nadšení jako vytržení z pohodlné, konzumistické a sobecké lhostejnosti (123-139);
  • společenství jako očkování proti individualismu (140-146);
  • a modlitbu jako protipól mnoha forem falešné spirituality bez setkání s Bohem (147-157).

Každý z těchto projevů papež komentuje srozumitelnými slovy a ilustruje příklady z běžného života současného člověka.  Kromě jiného upozorňuje, že být křesťanem je radost v Duchu svatém (122), že křesťanskou radost provází smysl pro humor a že špatná nálada není známkou svatosti (126), upozorňuje, že nás Pán volá, abychom nezůstávali u břehu, ale vydali se na širé moře (130). František říká, že „Bůh je stálá novost, a proto nás ustavičně podněcuje k novému vyjití a změně místa, abychom šli až za to, co je nám známé, na periferie a k hraničním oblastem“ (135), prostě abychom udělali přinejmenším o krok navíc. Tato pasáž také obsahuje slova, která mě asi nejvíc zasáhla: „Je pravda, že musíme Ježíši Kristu otevřít dveře, protože on klepe a volá. Ale někdy se ptám, zda kvůli nedýchatelnému vzduchu naší sebevztažnosti nebude Ježíš klepat uvnitř nás, abychom ho nechali vyjít ven.“ (136)

Dále Svatý otec připomíná, že církev nepotřebuje mnoho byrokratů a funkcionářů, ale zapálené a nadšené lidi (138). Upozorňuje, že Ježíš vybízel učedníky – a s nimi i nás – abychom byli pozorní k maličkostem: u vína v Káně, u jedné ztracené ovce, u dvou halířů vdovy, u oleje do zásoby, u pěti chlebů a dvou ryb nebo když měl pro učedníky oheň a rybu za svítání na břehu jezera (144). Láska se projevuje maličkostmi – klíčovými slovy: dovol, děkuji a odpusť (145). U modlitby se papež ptá: „Existují chvíle, v nichž vstupuješ v mlčení do Kristovy přítomnosti, zůstáváš s ním beze spěchu a dovolíš na něj hledět? Svolíš, aby ti jeho oheň zapálil srdce?“ (151)

Pátá kapitola se věnuje rozhodování na cestě ke svatosti – je nazvána boj, bdění a rozlišování.

Papež připomíná, že ďábel nepatří do starého železa, že není mýtem, ale že je osobním zlem, které nás týrá (160). Proto je potřeba nejen s ním bojovat, ale především růst v dobru (163). Horší než pád hříšníka, říká papež, je duchovní zkaženost, „pohodlná a samolibá slepota, v níž se nakonec všechno zdá dovolené: nepravda, pomluvy, sobectví a mnoho jemných forem sebestřednosti.“ (165)

Slovem, které papež František často používá, je rozlišování. Je to totiž ignaciánský, tedy jezuitský termín. Nejde jen o to poznat dobro od zla nebo lepší od horšího, jde o to vědět, zda něco pochází od Ducha svatého nebo od ducha tohoto světa nebo dokonce od ďábla. Je to dar, o který musíme prosit, ale také dovednost, v níž se musíme cvičit a růst (166). V době kultury přepínání – zappingu – je to dovednost opravdu velmi potřebná. František v dalším textu ukazuje několik vodítek, které nám při rozlišování mohou pomáhat. Jsou to postoje, logiky a postupy, které používá Bůh. Důležitá je zde trpělivost, protože tak si budeme navykat na Boží „časový rozvrh, který nikdy neodpovídá tomu našemu.“ (174).

Na úplný závěr se obrací papež František na Pannu Marii, která dosáhla svatosti tak jako žádný jiný člověk. „Ona je nejvíc svatá ze všech svatých, nejvíc požehnaná, učí nás na cestě svatosti a stále nás na ní provází. (…) Stačí znovu a znovu šeptat: „Zdrávas, Maria…“ (176).

Četba této papežské exhortace byla pro mě požehnáním. Často se mi stávalo, že mi „hořelo srdce“ (srv. Lk 24,32), často byla pro mě zpytováním svědomí a podnětem k rozhodnutí, kdy mě napadla slova: Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, hřešil jsem proti Bohu i proti tobě (Lk 15,18). Když jsem text dočetl, řekl jsem si s jistou dávkou úlevy slova, která pronesl Ježíš k mladíkovi: „Nejsi daleko od Božího království“ (Mk 12,34).  Tato slova nechť nevyzní jako sebechvála, jsou spíše radostným zjištěním, že jsem snad na dobré cestě, a zároveň výzvou, že je třeba na sobě ještě hodně zapracovat, aby Boží milost nepřišla nadarmo (srov. 2 Kor 6,1).

 
 
Myšlenka na den: Práce chrání před mnoha neřestmi a zbytečnými nebo špatnými myšlenkami. Lenost je naopak jejich hnízdem. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru