24.01.2012, kategorie: Titulní stránka

"Přírůstek" u paulínek

"Přírůstek" u paulínek

Sestra Karina je nováčkem v naší pražské komunitě. Ačkoliv k nám přišla před třemi měsíci, česky už rozumí dobře. Aby ne, když pochází z Polska a už v noviciátu mohla absolvovat první lekce s naší českou sestrou Andreou. Pražskou komunitu obohatila hned v prvních dnech zpěvem a hrou na kytaru. Okamžitě se zapojila do apoštolátu (to od ní dostáváte balíčky s knihami) i do animace různých setkání (třeba do tvorby růžence, viz přiložená fotogalerie).

Serdecznie witamy u nas w Czechach!

Toto je její příběh povolání...

Jmenuji se Karina a pocházím z Polska. Na jaře, na den sv. Vojtěcha, mi bude 38 let. Poláci jsou národem křesťanským, 90 % tvoří katolíci. V mém rodném městě Tarčíně (nedaleko Varšavy) jsou téměř všichni obyvatelé praktikující. Má rodina nepatří mezi zámožné, ale je bohatá vírou a pozorností k druhým. Díky přípravě na první přijímání a později na biřmování (v 16 letech) jsem začala vnímat vztah mezi mnou a Ježíšem. A také touhu být mu nablízku tím, že budu z lásky dělat něco „dobrého“. Objevila jsem v sobě hudební talent, a tak jsem po dvanáct let doprovázela hrou na kytaru nedělní liturgii a vedla malý farní sbor. Hudební animaci jsem se věnovala i v hnutí Oáza, které působilo v naší farnosti.

Důležitým momentem v mém životě byla má první pěší pouť do Čenstochové, kam mě otec v roce 1989 vzal s sebou. Tak se mi otevřely horizonty, o kterých jsem ve farnosti do té doby neměla zdání… Když jsem ukončila střední tiskařskou školu, začala jsem pracovat v jednom reklamním studiu. Ale po třech letech (měla jsem 23 let) jsem opět začala studovat: nejdříve informatiku a pak účetnictví a bankovnictví na VŠ ekonomické ve Varšavě, celkem pět let. Studovala jsme dálkově, protože jsem nadále pracovala na plný úvazek, abych se uživila a mohla podpořit i rodiče, u kterých jsem, až na poslední rok studií, bydlela. Může se tedy zdát, že můj život byl dostatečně „plný“. Přesto jsem však vnímala, že mi „něco“ chybí. Hledala jsem naplnění života… a začala se ptát Ježíše, jaké je mé povolání. Zakusila jsem totiž předtím, jak je těžké žít bez Něj, spoléhat se jen na vlastní síly.

Poznala jsem tedy, že jen Ježíš je jediná cesta; On je jediný, kdo dá smysl, radost a požehnání mému životu. Často si připomínám zkušenost z  této doby: věřit, otvírat se jeho milosti, naslouchat a číst znamení Jeho přítomnosti na naší cestě hledání Boží vůle. Bůh volá podle plánu, který má s každým člověkem. A s každým má jiný plán…

Ten jeho se mnou jsem začala konkrétně odkrývat, když jsem poprvé v roce 2002 poznala Paulínskou rodinu (přesněji paulíny a Učednice Božského Mistra) během pouti do Čenstochové. O rok později jsem byla pozvána na exercicie pořádané Paulínskou rodinou a tentokrát jsem se poznala i se sestrami paulínkami. Zapovídala jsem se s jednou z nich a najednou jsem vnímala světýlko v mém životě. Ještě malinké, ale jasné v tom smyslu, že tento způsob života chce Ježíš pro mě. Během exercicií, na jejichž závěru byl každý pozván k oltáři a kněz mu svátostně požehnal, jsem obdržela tento úryvek z Písma: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu...“ (Gn 12,1). Nedá se popsat slovy, co jsem v nitru prožívala, snad lze jen sdělit, že jsem zůstala naplněna pokojem a radostí. Z exercicií jsem se vracela s  přáním „nějakým způsobem“ se k Paulínské rodině připojit, a co víc, zvláště myšlenka na paulínky mi „nedávala spát“. V následujících měsících jsem se snažila být alespoň v  telefonickém spojení se sestrami a nakonec má zvídavost přerostla v přání přijet na návštěvu do komunity a poznat paulínský apoštolát a spiritualitu. A tak jsem v březnu 2003 sestry navštívila. Zpátky jsem se vrátila plná naděje a pokoje. Během roku se mi podařilo potkat se ještě třikrát s jednou ze sester: více mě poznala, přijela i k nám domů a do farnosti. Zbýval mi poslední rok studia. V tomto roce ke mně Pán promlouval skrze různé události, také skrze těžkosti spjaté se studiem. Stále jsem jasně vnímala Jeho přítomnost a lásku ke mně. – Když se nyní zpětně ohlížím, vidím, že školy, které jsem studovala, a zájmy, kterými jsem žila (hudba, fotografování), jsou v plném souladu s paulínským charismatem. I to je pro mě potvrzení, že Bůh si nás vede už od malička.

Před prázdninami roku 2004 jsem se odhodlala k požádání o vstup mezi Dcery sv. Pavla. V červenci jsem udělala státnice a ukončila zaměstnání. Oznámila jsem také mé přání rodičům. Můj otec byl potěšen: řekl mi, že se modlil po celý můj život, abych se, je-li to vůle Boží, stala řeholnicí.

Na Slavnost obrácení sv. Pavla, spolu se s. Andreou, obnoví již po druhé řeholní sliby.

(pokračování o tom, co následovalo – zase někdy příště)

 

Fotogalerie Fotogalerie

Fotogalerie Tvorba a modlitba růžence
Tvorba a modlitba růžence

19.10.2011 10:00

Počet fotek ve fotogalerii: 4

Fotogalerie Zobrazit fotky Tvorba a modlitba růžence

 
Nahoru