30.10.2017, kategorie: Titulní stránka

Přijímat Boha nejen jako svého Stvořitele

Přijímat Boha nejen jako svého Stvořitele
ALE JAKO HOSTA

Na slavnost Všech svatých opět jedno ze zamyšlení, které čerpá z knihy Vedeni Duchem svatým.

***

Projevy lásky, které ve Starém zákoně prokmitávají jako záblesky, se naplno rozvíjejí v Novém zákoně. Svatý Pavel připomíná Korinťanům: „Nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh?“ (1 Kor 6,19), a Efesanům: „Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení“ (Ef 4,30).

Musíme pochopit, že takové zjevení bylo neslýchané – na první pohled působilo nepravděpodobně a neproveditelně. Pro člověka je přirozené, že v něm Bůh přebývá: je-li všude, kde je život, například v malém mravenci, o to spíše ho najdeme v člověku, kde stále přebývá přítomností stvoření a uchování. Zaskočí nás však to, že Trojice hoří láskou, protože touží vejít a přebývat v této lidské bytosti, zaplavit ji milostí a očistit ji, aby byla připravena, že ji přijme jako hosta ve svém nitru. Z milosti je do nás vložena nová přirozenost, říká svatý Petr: „Abyste tím měli účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Mládě má stejnou přirozenost jako zvířata, která ho přivedla na svět, a právě tak dědí malý človíček svou lidskou přirozenost po svých rodičích. A my máme podíl na božské přirozenosti! Milost dělá z těch, kteří byli jen prostými potomky lidí, děti Boží.

Tato milost je v nás, jako zdroj dobrých skutků a lásky, které vedou do nitra Boha v jeho hlubokém tajemství. Díky milosti vstupujeme do Boha a Bůh do nás – milost proměňuje ty, kteří ji přijímají, v mystické město, které přesahuje hranice času: „Uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: »Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.«“ (Zj 21,3-4). Duše už nebude Boha přijímat jen jako svého Stvořitele, ale jako hosta, a dokonce – jak uvádí Písmo – jako přítele. Přátelství předpokládá rovnost nebo ji vytváří. A kde je rovnost, tam je i vzájemná výměna.

Bůh nás vytáhne z bláta, ve kterém jsme uvízli, učiní z nás své děti a připraví nás na to, aby mezi Ním a námi mohla probíhat vnitřní výměna. Přebývá v duši jako host, aby si s ní povídal v atmosféře přátelské vzájemnosti. Společný rozhovor se dá slovy jen sotva vystihnout – duše poslouchá a přijímá od Boha slova, jimiž má odpovědět, slova lásky, která se dotknou jeho srdce a nakloní ho k tomu, aby naplnil touhu této prosebnice, pro niž vzplanul. Píše o tom svatý Jan: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Bůh klepe u dveří – pokud mu člověk otevře, Bůh vejde, promluví k srdci, vyslechne odpovědi lidského srdce. Svatý Jan k tomu dodává, tentokrát v Apokalypse: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20). Je to znamení, že bude moci odpovědět na Boží vyznání lásky vlastním vyznáním.

Rozhovor duše a Boha nemůže samozřejmě na tomto světě probíhat bez ustání, zapřádá se jen na pár chvil. Přítomnost, která rozmlouvání s Bohem umožňuje, je však nepřetržitá a konec jí přivodí jedině smrtelný hřích. Nosíme v sobě tento Boží poklad, aniž bychom to tušili.

Duše ve stavu milosti tak má podíl na trojičním životě, jímž Otec od věčnosti plodí Slovo a Otec se Synem od věčnosti vydechují Ducha svatého. Duše tím samozřejmě trojiční život neobohacuje, ale je pohostinná, prostoupena tímto tajemstvím. V nejvyšších chvílích své existence získává duše, do hlubiny očištěna milostí, citlivost pro božské věci a prožívá nadšení z nádhery, kterou na této cestě tuší. Vnímá a cítí tajemství toho, co se děje uvnitř Trojice, zrcadlí ho ve svém vlastním nitru, jako v noci odráží horské jezero hvězdy.

 
 
 
Nahoru Změnit předvolby cookies