26.09.2016, kategorie: Titulní stránka

Přijď tvé milosrdenství

Přijď tvé milosrdenství
z Knihovničky Proglasu

Na přelomu prázdnin, 31. července, Radio Proglas odvysílalo Knihovničku o knize Přijď tvé milosrdenství. Se svolením autorky následujícího příspěvku, redaktorky Hany Svanovské, uvádíme písemný i zvukový záznam pořadu.

Když papež František vyhlásil rok 2016 Svatým rokem milosrdenství, řada českých i zahraničních nakladatelství zareagovala přívalem opravdu velmi různých publikací na toto téma. Mezi všemi těmi sbírkami citátů a výtahů z teologických příruček – ano, tento typ literatury na téma „milosrdenství“ zdaleka převažuje – září jako drahokam důkladné pojednání francouzského kněze Joëla Guiberta s názvem „Přijď tvé milosrdenství“ a podtitulem „Osobní zkušenost s Božím milosrdenstvím“. K českému čtenáři se nyní dostává zásluhou nakladatelství Paulínky.
Přiznám se, že k prvním stránkám knihy jsem usedala poněkud s obavami. Jak autor inzeruje v úvodu, vychází ve svých úvahách především z „Deníčku“ polské řeholnice sv. Faustyny Kowalské a encykliky papeže Jana Pavla II. „O Božím milosrdenství“ z r. 1980. Čekala jsem proto trochu nudný doslovný komentář všeobecně známých textů. Namísto toho se čtenáři dostává brilantní, důkladné, ale zároveň zcela srozumitelné teologické reflexe, která představuje východisko pro pastorační rady zcela praktického rázu. Svazek je rozdělen do čtyř částí, které od obecné, ale naprosto klíčové úvahy o vztahu Božího milosrdenství a Boží spravedlnosti postupují ke zcela konkrétnímu a vědomému integrování tohoto milosrdenství do osobního vztahu s Bohem. Joël Guibert se tu projevuje jako zkušený kněžský praktik, který dobře zná pokušení zoufalství nad lidskou ubohostí, bezmocností a omezeností:
Odhalení vlastní ubohosti a ohavnosti je pro idealizovanou představu o sobě samém natolik zdrcující, že se mnozí lidé zatvrdí v jistých negativních vnitřních postojích. Když zjistí, že celá krásná stavba jejich svatosti „pro Boha“ je založena vlastně jen na lidské snaze a nemůže tedy fungovat, začnou si nad sebou zoufat a uzavřou se do pokoření, které jim toto zjištění vlastní ubohosti přivodilo. Svou svatost postavili železnou rukou, takže si ani nedokážou představit, že by Bůh mohl z tak ubohého a špinavého materiálu vytvořit něco lepšího. Osvobozující poselství o odevzdání své ubohosti Božímu milosrdenství, které však nemá nic společného s laxností, jim připadá nepřijatelné nebo přímo škodlivé. Tito lidé neopustí své povolání a navenek nedají nic znát, ale uvnitř je bude sžírat hořkost k sobě samým a hněv vůči Bohu, o němž se domnívají, že je zklamal a že je lhář. Jiní upadnou do opačné léčky, totiž do perfekcionismu, do ctnosti pro ctnost. S hořkostí uznávají své politováníhodné pády a neschopnost pozvednout duši k Bohu, takže se s velkou morální strnulostí snaží vše dohonit dvojnásobným úsilím o ctnost. Někteří perfekcionisté, kteří se těší až příliš dobrému zdraví, zemřou krásnou smrtí, ale ve stejné strnulosti. Jiní budou mít příležitost – jistě bolestnou – natolik se vyčerpat touto železnou snahou, že nakonec svolí, uvolní v Božím světle sevřenost své temnoty a bezmoci a odevzdají se do Boží moci.
(str. 57-58)

V jedné z dalších částí knihy se Guibert dotýká tématu, které je pro mnohé katolíky stále poněkud tabuizované, a sice nechuti přistupovat ke svátosti smíření. Velice oceňuji, že čtenáře – potenciálního váhavého penitenta – v těchto pasážích „nekárá“ ani jiným způsobem neusměrňuje. Spíš se snaží za pomoci jemného a nijak útočného humoru přesně pojmenovat pocity, které mnozí z nás prožívají před vstupem do zpovědnice. Zároveň dokáže za pomoci svého důkladného teologického vzdělání srozumitelně vysvětlit, proč je při úkonech kajícnosti před Bohem tolik důležitá přítomnost kněze, a to nejen coby faktického prostředníka Božího milosrdenství, ale také jako hříšného a chybujícího člověka, který je na Boží milosrdné lásce závislý úplně stejně jako kajícník:
Byli jsme stvořeni, abychom milovali a byli milováni. Když se dopustíme hříchu, vstoupí do našeho nevědomí jakýsi „vnitřní četník“, který se nás snaží přesvědčit, že nás Bůh už nemiluje. Právě tento vnitřní mechanismus způsobil, že poté, co Adam zhřešil, pronesl tato slova: Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se. Říkáme si: Ale co si o mně ten kněz pomyslí, když se mu budu zpovídat z toho či onoho? Musíme si uvědomit, že kněz se na nás ve skutečnosti nebude dívat nevraživě, ale že si do něj jen promítáme své vlastní odsouzení a znechucení nad sebou samým… Kněz je jistě hříšník stejně jako penitent, možná i větší, ale když dává rozhřešení, stává se „prostředníkem jediného Prostředníka“. Když při zpovědi vystavím svou ubohost světlu milosrdenství a laskavému pohledu kněze, pak tento vnitřní četník, který se mě snaží přesvědčit, že kvůli svému hříchu už nejsem hoden lásky, bude postupně vypuzen. Nejprve si uvědomím, že kněz, místo aby mě odsoudil nebo se kvůli mně hluboce styděl, zakouší spíše obdiv k pokoře hříšníka a láskyplné soucítění se zraněnou ovečkou. Duší se skeptickým přístupem ke zpovědi se snad dotkne toto slovo Pána Ježíše z Deníčku sv. Faustyny: Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jako šarlat. Mé milosrdenství je tak veliké, že je nepochopí žádný rozum, ani lidský, ani andělský, za celou věčnost.
(str. 152-153)

Ač se na skoro třech stovkách stránek autor dotýká mnoha okruhů duchovního života, které fungují přímo závisle na Božím milosrdenství, nerozpadá se text do navzájem nesouvisejících odboček, ale drží ústrojně dohromady. Jednotlivé body se přirozeně doplňují a snad v žádné oblasti se Guibertovi nestane, že by tak řečeně „klouzal po hladině“. Hloubky, ve kterých se pohybuje, jsou zcela přirozené a čtenářsky vděčné. Řekla bych dokonce, že v sobě nezapře francouzskou školu bryskního, krátkého eseje, který dovede zábavnou formou pojednat o tématech životně důležitých.

Nakladatelství Paulínky vydáním knihy „Přijď tvé milosrdenství“ zaplnilo určité vakuum na poli české křesťanské literatury. A pevně doufám, že by mohla časem následovat některá další přeložená kniha Joëla Guiberta. 

 
 
Myšlenka na den: Mnozí chtěli reformovat církev, ale nereformovali nejprve sebe. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru