20.07.2016, kategorie: Titulní stránka

Přibrzdit a zamyslet se (II.)

Přibrzdit a zamyslet se (II.)

Když si uvědomujeme odlesk Boha ve všem, co existuje, srdce zakouší touhu klanět se Pánu za všechno tvorstvo a spolu s ním, jak je to zřejmé z chvalozpěvu sv. Františka z Assisi. Příznačně podle něj je pojmenována encyklika Laudato si´.

***

Chvalozpěv stvoření

Už kvůli výše naznačené rozpolcenosti novověku není divu, že František pro svůj hlavní inspirační zdroj – zde v pořadí čtvrtý – sáhl hlouběji do minulosti a nalezl ho v patronu svého pontifikátu – sv. Františku z Assisi (1182–1226).

Na tomto místě encykliky chci uvést jeden krásný a podnětný příklad. Vybral jsem si jeho jméno, jeho vedení a inspiraci ve chvíli, kdy jsem byl zvolen římským biskupem. Věřím, že František je povýtce příkladem péče o to, co je slabé, a také příkladem radostně a autenticky prožívané integrální ekologie. Je svatým patronem všech, kdo studují a pracují na poli ekologie; oblíbili si jej i mnozí nekřesťané. Projevoval zvláštní pozornost k Božímu stvoření i vůči chudým a opuštěným. Miloval a byl milován pro svoji radost, velkorysou oddanost a pro svoje všeobjímající srdce. Byl mystikem a poutníkem, který žil v jednoduchosti a obdivuhodné harmonii s Bohem, s druhými, s přírodou a sám se sebou. V něm je patrné, do jaké míry jsou neoddělitelné starost o přírodu, spravedlnost vůči chudým, nasazení pro společnost a vnitřní pokoj.

A na samém začátku encykliky cituje modlitbu Prosťáčka Páně, podle níž tento svůj okružní list pojmenoval: „Buď pochválen, můj Pane,“ zpíval svatý František z Assisi. V tomto krásném chvalozpěvu nám připomínal, že náš společný domov je též jako naše sestra, s níž sdílíme společný život, a jako milá matka, která nás přijímá do své náruče: „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.“

Ale papež hned dodává: Tato sestra protestuje proti zlu, které jí působíme svým nezodpovědným užíváním a zneužíváním dober, která do ní vložil Bůh. Vyrůstali jsme s představou, že jsme jejími vlastníky a vládci, kteří mají právo ji vykořisťovat. Násilí, které tkví v lidském srdci zraněném hříchem, se projevuje i v příznacích nemocí, které nacházíme v půdě, vodě, ovzduší a u živočichů. Proto se mezi ty chudé, kteří jsou nejopuštěnější a nejvíc týraní, řadí i naše utiskovaná a devastovaná země, která „sténá a trpí“ (Řím 8,22). Zapomínáme, že i my sami jsme prach (srov. Gn 2,7). Naše tělo se skládá z prvků této planety a ona nám dává dýchat ze svého ovzduší a ve svých vodách nás oživuje a občerstvuje.

Kain a Ábel

Zde už římský biskup klade prst na svůj primární zdroj, jakkoli ho zde zařazuje až jako pátý, a tím je samo biblické svědectví Starého a Nového zákona. František věnuje jednu celou kapitolu nazvanou „Evangelium stvoření“ biblickým souvislostem svého hlavního tématu. Zdůrazňuje zde, že člověk byl od počátku stvořen do tří vztahů: k Bohu, k druhým lidem a k přírodě. Tyto tři vztahy podle papeže spolu bytostně souvisí, jak dokládají nejen Ježíšovy postoje, o nichž se také zmiňuje, ale už vůbec první kroky člověka po vyhnání z ráje.

V příběhu o Kainu a Ábelovi vidíme, jak žárlivost přiměla Kaina k tomu, že se proti svému bratru dopustil krajní nespravedlnosti. To způsobilo zlom ve vztahu mezi Kainem a Bohem a mezi Kainem a zemí, ze které byl vyhoštěn. Tento přechod je shrnut v dramatickém rozhovoru mezi Bohem a Kainem. Bůh se ptá: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Kain říká, že neví, a Bůh naléhá: „Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Proto buď proklet, vyhnán z úrodné země“ (Gn 4,9-11). Zanedbání závazku pěstovat a udržovat správný vztah k bližnímu, o něhož jsem povinen pečovat a kterého mám chránit, ničí můj vnitřní vztah ke mně samému, k druhým, k Bohu i k zemi. Když se zanedbávají všechny tyto vztahy, když se ze země vytratí spravedlnost – praví nám Bible –, veškerý život je v ohrožení.

Je užitečné číst papeže Františka, který tolik zdůrazňuje nutnost ekologické konverze. Křesťané mají mít podle něj ke starosti o zemi obzvlášť silnou motivaci. Svatý otec přitom neváhá přinést i konkrétní rady či podněty pro prohloubení života víry, jako např. obnovení zvyku děkovné modlitby před jídlem a po jídle, pokud vymizel. Papež vůbec horuje pro osvojení nových, ekologicky šetrných návyků. Už samo nakupování je podle něj morální akt, nikoli jen ekonomický. Ve vztahu k okolnímu světu, jak zdůrazňuje, se zkrátka mají projevovat všechny důsledky našeho setkání s Ježíšem, vždyť sama eucharistie se vztahuje k celému stvoření. Na vrcholu tajemství Vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek hmoty. Nikoli shůry, ale zevnitř, abychom se s ním mohli setkat v našem vlastním světě. V eucharistii je plnost už uskutečněna a je životním centrem vesmíru, překypujícím centrem lásky a nevyčerpatelného života. V jednotě s vtěleným Synem přítomným v eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu.

Dar sedmého dne

A nejen svátostná znamení, ale i svátostný odpočinek nese rysy, které posilují onen trojí vztah, k němuž je člověk stvořen. Neděle je dnem Vzkříšení, „prvním dnem“ nového stvoření, jehož prvotinou je Pánovo vzkříšené lidství, záruka konečného proměnění veškeré stvořené skutečnosti. Tento den navíc „ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu“. Křesťanská spiritualita tímto způsobem integruje hodnotu odpočinku a slavení. Lidská bytost má sklon považovat kontemplativní odpočinek za něco jalového a neužitečného a zapomíná, že tak obírá konané dílo o to nejdůležitější – o jeho smysl. Jsme povoláni k tomu, abychom do svého konání začleňovali receptivní a nezištný aspekt, což je něco jiného než pouhá absence aktivity. Jde o jiný způsob jednání, které je součástí naší podstaty. Tímto způsobem je lidské konání chráněno nejen před prázdným aktivismem, ale také před bezbřehou nenasytností a izolací, které vedou k výlučné honbě za osobním prospěchem.

Tempo našeho života je tak rychlé, že málokdy se stihneme zastavit a ztišit. Možná bychom měli přibrzdit a třeba právě v neděli vzít do ruky tuto encykliku, přečíst si jen pár vybraných odstavců a zamyslet se nad nimi. I když uplynul rok od oficiálního vydání ve Vatikánu, je tento apoštolský spis nejen stále aktuální, ale dokonce s postupujícím časem ještě naléhavější. Neváhám ho nazvat prorockým slovem pro naši dobu.

 
 
Myšlenka na den: Konáme-li všechno pro Boží slávu a pro pokoj lidí, Hospodin je s námi. Jsme-li však vedeni marnivostí, pohodlností a sobectvím, pak zůstaneme na mizině. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru