29.12.2014, kategorie: Titulní stránka

Předsevzetí do nového roku?

Předsevzetí do nového roku?
od autorky knih o síle modlitby

Z naší knihy Stromie. Příběh odpuštění a usmíření byly na web www.vira.cz vybrány tyto úryvky. Nechme se inspirovat...

Začala jsem tiše plakat... 

Seděla jsem se zkříženýma nohama na velkém prádelním koši, který přetékal špinavým prádlem. Zatuchlý zápach otcových špinavých košil mě uklidňoval při čekání v tmavé malé komoře pod schodištěm. Staré dvoupatrové stavení bylo tak malé, že jsem většinu času mohla slyšet, kde přesně se má matka nachází. Právě teď vyšla z pokoje ve druhém patře a slyšela jsem zvuk jejích bot narážejících na tvrdé dřevo, když scházela po schodech dolů.

Zatajila jsem dech, když se přiblížila ke komoře.

„Možná mě jde pustit,“ myslela jsem si. „Nebo dostanu další výprask?“

Místo toho prošla těsně kolem dveří a vešla do kuchyně. „Myslím, že na mě zapomněla,“ začala jsem tiše plakat. „Jak dlouho tady budu muset být tentokrát?“ říkala jsem si.  

Jediným zdrojem světla v přecpané komoře byla pro mě malá škvíra pode dveřmi. Neodvážila jsem se opustit své místo na koši a kouknout se skrz kvůli myším, které se často proháněly po podlaze.

„Proč se na mě matka pořád zlobí?“ říkala jsem si tiše. „Jenom jsem po ní chtěla sklenku vody a ona se otočila a zařvala na mě: „Běž do komory, nechci tě ani vidět!“ Horké slzy mi začaly stékat po tvářích.

 

Odpuštění neospravedlňuje druhého, ale nám dává svobodu

Odpustit mé matce bylo něčím, s čím jsem se musela vypořádávat každý den.  Vyslovila jsem jí odpuštění v poradně a myslela jsem si, že jsem to tím vyřešila, dokud jsem se s ní znovu nepotkala. Pak mě znovu zaplavily všechny staré pocity nenávisti, frustrace, hořkosti a hněvu a spolu s nimi jejich nerozluční společníci nepřijetí a nízká sebeúcta.

„Bože, odpouštím své matce,“ vyznávala jsem každý den, ať už jsem to cítila nebo ne. „Pomoz mi úplně jí odpustit.“  Neměla jsem pochyb o tom, že budu-li setrvávat v neodpuštění, nedosáhnu klidu a požehnání, které pro mě Bůh má, a že mi z toho bude fyzicky zle. Věděla jsem, že nikdy nebudu zcela uzdravena, pokud budu mít v sobě nějaké neodpuštění. Musela jsem na tom dál pracovat. Právě během tohoto období jsem pochopila, že odpuštění neospravedlňuje druhého člověka, ale že vám dává svobodu.

Špatné vzpomínky začaly slábnout a ty dobré sílily

Bůh s věrností vyslyšel mou modlitbu a já jsem v odpuštění své matce došla tak daleko, že jsem ji nakonec byla schopna vidět takovou, jakou ji zamýšlel Bůh, a ne takovou, jaká skutečně byla.  Viděla jsem, jak ji její životní traumata poznamenala a že byla, stejně jako já, obětí své minulosti.  Ona z toho pouze nenašla cestu ven. Když jí bylo jedenáct let, zemřela jí po prudké hádce s ní při porodu její matka a ona se po celý život cítila za její smrt zodpovědná. Jako dítě byla svým otcem zavírána za trest do komory kvůli drobným prohřeškům. V období dospívání se vážně nakazila spálou a málem zemřela. Nebyl kolem ní nikdo, kdo by jí pomohl, komu by se mohla se svým trápením svěřit. Plakala jsem nad jejím životem a přála jsem si, kdyby to tak mohlo být jinak. Viděla jsem ji tak jako nikdy předtím a místo nenávisti jsem cítila lítost a začala jsem se modlit za její uzdravení.

Bylo mi jí líto a litovala jsem všech okamžiků, kdy jsem se k ní chovala krutě nebo se jí posmívala. Nyní jsem cítila respekt vůči tomu, jak dobře proplouvala životem, uvážím-li všechno, co stálo proti ní.

Moje schopnost vstřebat toto poznání o mé matce přímo souvisela s tím, že jsem jí odpustila. Toto odpouštění však ze mě nejenom udělalo soucitnějšího člověka, ale také mi umožnilo vybavit si na matku pozitivní vzpomínky. Špatné vzpomínky začaly slábnout a ty dobré sílily souběžně s tím, jak se prohlubovalo moje odpuštění vůči ní.

 
 
Nahoru