28.11.2018, kategorie: Titulní stránka

Poslední ohlédnutí

Poslední ohlédnutí
Až na dřeň (4)

Zatímco se zpracovávají nahrávky ze setkání minulého týdne, vraťme se ještě jednou k tomu, co zaznělo v únoru.

***

Je poslušnost možná? A jaký má smysl? (odpovídají o. Metoděj OP a s. Maxmiliána OSF)

Pravdou je, že bývají chvíle, kdy je to „složité“. Ono „vzdání se své vůle“ je do jisté míry právě ta oběť, kterou přinášíme. V našem řádu, u dominikánů, slibujeme pouze poslušnost. Další dvě evangelní rady jsou v tom zahrnuty prostřednictvím stanov. Poslušnost je zvláště pro nás naprosto zásadní; všechno ostatní z ní potom vyplývá. Jednoduše věříme, že Bůh to tak chce. Často nás zve skrze druhé, zpovědníky nebo naše duchovní rádce, a u nás navíc ještě skrze představené. Stručně řečeno – pokud nejde o pokyn nebo příkaz, který by v sobě snad nesl hřích, pak ony různé rady (nebo také různá doporučení – tam máme více prostoru) nemůžeme podceňovat. Opravdu věřím, že Bůh nás chce vést – jak by řekl sv. Tomáš Akvinský – skrze „druhotné příčiny“, v tomto případě skrze naše nadřízené nebo zpovědníky atd. Jejich prostřednictvím nám dává světlo.

Navazuje s. Maxmiliána: Autorita je vždycky oříšek. Celkem dlouho jsem zkoušela dělat si, co chci nebo co se mi zrovna chce. A když se učíte poslouchat – učím se to teď prvním rokem (rozhodla jsem se k tomu poté, co jsem zkoušela právě ono „dělat, co se mi chce a co se mi nechce“) –, je to opravdu osvobozující! Nemusíte pak dělat tolik blbostí. Poslušnost je opravdu dobrá, a navíc za sebou můžete vidět, že směřujeme „od něčeho k něčemu“. Je to jednoduše smysluplné a máte z toho radost. Řeknete si: „No ne, dvacet let to nešlo, a za jeden rok to najednou jde.“ Nebojte se poslušnosti! Je bezva. Tím se samozřejmě nevylučuje, že budete třeba podobní experimentátoři jako já.

Je řeholní život oběť? (odpovídají o. Vlastimil OMI a o. Slavomír SAC)

Bavíme se o tom, že každá evangelní rada pro nás znamená „něčeho se v životě vzdát“. Tato asketická složka – tedy něčeho se vzdát – je velmi důležitá, ale není jediná. Děláme to totiž „pro něco“. Nejsme masochisti. Znamená to, že nebudu mít nikdy ženu, ale neznamená to, že v mém životě nebude láska. Naopak. Co jsem řeholníkem, tak jsem obklopen ženami víc než dřív. Nikdy nebudu vlastnit majetek, ale dostanu stokrát víc. Nikdy si nebudu moct dělat, co chci, ale získám obrovskou svobodu. A to je také stokrát víc. Asketická složka jistě v evangelních radách zastoupená je, ale není to jen o ní. Ne… ne… ne… Je to podobné, jako když někomu nabízíme křesťanský životní styl a první začneme desaterem: Ne! Nepokradeš, nezcizoložíš… – ten člověk má pak pocit, že křesťanství znamená jen: to nesmíš (!), to nesmíš (!), to nesmíš (!). Ale Hospodin nám říká: „Chceš mít přece plnost života, ne?!“ Říkám to, abychom nezůstali jen u toho, že řeholní život je jen askeze, to znamená: toho se musím vzdát, toho se musím vzdát a ještě tohohle se musím vzdát. Ne. Všechno je tu pro něco většího – pro Boží království, pro více lásky.

Pokračuje o. Slavomír: V mé rodině jsou někteří, kteří si – když tam proběhnu v klerice – říkají: „Chudák. Za jaké hříchy to má. Za co všechno se obětoval.“ I můj o rok starší bráška je pallotin – působí jako kněz na Slovensku –, takže to vypadá, že jsme taková „prokletá rodina“, která se musí hodně obětovat. Jenže to Kristus se obětoval! Já se obětovat nemusím. Nikdo se nespasí tím, že já se obětuji. Nikoho nespasím; nejsem Spasitel. Kristus se obětoval! My se obětovat nemusíme. Co dělám svým rozhodnutím, je, že děkuji Pánu Bohu za to, že už mě spasil; za to, že mě má rád. Tohle je forma mé odpovědi na to, co Bůh udělal pro mě. Ne že já se obětuji, aby mě Pán Bůh miloval, aby mě spasil nebo aby mě měl rád. Ani náhodou! On už to dělá, a já to prožívám a mou odpovědí na jeho lásku je právě to, co jsem si vybral. Toto je odpověď: Kristus se obětoval a my jsme vděční svým životem za jeho oběť.

Není to „moc“ modlit se tak často a pořád to samé? (odpovídá br. Bernard OCist.)

Naše komunita je mnišská. Podle řehole sv. Benedikta se modlíme sedmkrát denně, jednou vstáváme k modlitbě i v noci. Abych řekl pravdu, je to náročné a člověk se na to musí podívat z hlediska hledání Boha. Nejsem tam kvůli sobě nebo kvůli bratřím, ale proto, že chválím Pána. Čím víc jsem disponovaný pro Boha, tím víc mi pak chválení dělá radost. Prostě mi dělá obrovskou radost. Vím, že dělám něco, co se Bohu opravdu líbí. V této modlitbě chválím Boha s celou církví, protože je to modlitba církve; a modlitba církve má obrovskou milost a sílu – víc než soukromá modlitba. Nemluvím teď proti soukromé modlitbě. Jsou to dvě věci, které se doplňují. Soukromá modlitba je nutná, ale je tu i modlitba církve. A obojí se krásně doplňuje. Soukromá modlitba je někdy jednodušší, protože člověk si ji „dělá sám“, a ta církevní je většinou daná. Člověk při ní zároveň vidí, jak k němu Bůh promlouvá; je to takové vícestranné. Má to obrovský rozměr – jednak soukromý, jednak společný –, protože zpívám s bratřími – všichni zpíváme společně. Také to někdy bývá kříž a někdy i otrava – to vám řeknu. Při modlitbě jsem kantor, takže ji mám konkrétně na starost. Snažím se, aby bratři zpívali aspoň trošku v tónině, ale někdy to skřípá, a pak je to opravdu náročné. Člověk se musí vždycky zastavit a říct si, že každý zpívá tak, jak umí, chválí tak, jak umí. A když každý opravdu chválí celým srdcem, pak i když je to falešně, Bohu se to líbí. Bůh vidí naše úmysly a naše srdce. A to je důležité.

A k tomu omrzení: ano, přijdou mrzutosti kvůli vnitřnímu nepokoji, kvůli bratřím nebo kvůli nějaké aktuální krizi. Pak je třeba se při této modlitbě jakoby ponořit do určité „soukromé“ modlitby a uvědomit si, že jsem díky ní ve spojení s tím, který mě má rád. Pak se stačí pomodlit pomalu a pozorně třeba jen Otčenáš nebo Zdrávas Maria, a najednou uvidíte celou tu dimenzi – díky jednoduché, úplně obyčejné modlitby srdce nebo díky vlastním slovům se vrátíte – a víte, že to má obrovskou hodnotu a že vám toho tato modlitba dává tolik a naplňuje vás pokojem. Ve skutečnosti jde o úžasnou věc, která se těžko slovy vyjadřuje.

 
 
Nahoru